| Drama při sokolím lovu
Mnohokrát v životě jsem toužil spatřit někdy lov za pomoci opeřeného dravce, ale nikdy jsem k tomu neměl příležitost. Proto mne ani ve snu nenapadlo, že mi to bude jednou dopřáno tak daleko od domova a za takových smutných okolností.
Při jedné ze svých pracovních cest do Iráku jsem měl předat nabídku na rozšíření projektu silnice v oblasti Dhi Quar. Naším obchodním partnerem byla municipalita města Samawa, ležícího asi v polovině cesty mezi Basrou a Bagdádem. Tam již několik měsíců pracoval český expert, Ing. Pešta, který vedl práce při vytyčování trasy, a ten mne měl na místě očekávat a ubytovat ve svém domě, který mu zákazník poskytl.
V dohodnutý den jsem ráno nastoupil v Bagdádu do vlaku směr Basra a v 15,30 jsem se na samawském nádraží pozdravil se svým dočasným hostitelem.
V jeho rezidenci, značně vzdálené od města, se mi dostalo hezkého uvítání i od jeho slovenské manželky, skvělého pohoštění a neméně dobrého a pohodlného lože. Večer jsme seděli dlouho do noci a probírali při dobrém pití nejen záležitosti pracovní a novinky, které jsem dovezl z domova, ale i to, co zajímalo mne. A protože se řeč stočila i na naši společnou zálibu, myslivost, došlo i na sokolnictví.
„Je to zde, a vůbec ve všech arabských zemích, velmi oblíbený způsob lovu“, začal o tom kolega, „a často se zde pořádají jakési závody, kdy se uzavírají sázky o značné peníze. Sám znám dva zdejší sokolníky. Jedním je syn místního majitele rozsáhlých okolních pozemků Ahmad a druhý je významným členem strany BAATH v Samawě. Oba jsou v této disciplině dobří a také velcí soupeři. Lepší je ale bezesporu ten první, Ahmad, a proto při těch utkáních také často vítězí, což mu ten druhý hrozně závidí. Už se k vůli tomu i několikrát pohádali tak, že div nedošlo na nože.“
„Hm, škoda, že nemohu takový lov vidět“, poznamenal jsem, „dosud jsem nespatřil žádného ptačího dravce v akci ani samotného, natož několik soutěžících! Musí to být zážitek!“
Na to už nepřišla žádná odpověď, jen poznámka paní domu, že je již pokročilá noční hodina a zítra v 10,00 hodin jsme očekáváni na samawské radnici. Vzali jsme to na vědomí, dopili a za deset minut už pro mne i oba mé přátele skončil den.
Ráno jsme s Ing. Peštou odjeli do města. Bylo už značné horko, a tak jsme po čtyřicetiminutové cestě hrbolatou pistou dorazili, pokryti potem a prachem, na místo. Jednání bylo tvrdé, jak je to v Orientě obvyklé, a trvalo přes dvě hodiny. Poté, co zákazník akceptoval cenu, sníženou v mezích mé povolené desetiprocentní tolerance, bylo dohodnuto, že počkám dva dny na formální schválení nabídky a podpis dodatku kontraktu městskou radou a orgány strany.
Při následném obědě, na nějž nás spolu s dvěma členy rady pozval starosta, se už nehovořilo obchodně, ale jak to bývá, o věcech mnohem zajímavějších. Při tom se Ing. Pešta jen okrajově, ale záměrně, zmínil o mně a sokolnictví. Jedním ze spolustolovníků byl totiž právě ten vlivný baasista a majitel dvou sokolů a skalního orla, a tak se kolega se domníval, že by z té strany mohlo pro mne přijít pozvání. Jenže nepřišlo, ba ten potentát při té zmínce ani okem nemrkl. Když jsme se po dvou hodinách konečně zvedli od stolu, zamířil inženýr zcela jiným směrem.
„Kam to jedem?“, zeptal jsem se,“Máme jet na sever, ne?!“
„Vidím, že máš smysl pro orientaci, ale zajedeme k Ahmadovi, mému příteli sokolníkovi. Chceš přece něco vidět, ne?!“
Byl jsem zvědavý, a tak přes dusivé vedro, žízeň a pot po celém těle, jsem řekl, že ano, a rád. Jenže Alláh nám nepřál a po půlhodinovém pekle v rozpáleném autě nám sluha řekl, že pán není doma a přijede až „báčir, effendi“, tedy zítra, milostpane. No nic, dobrá vůle tu byla, takže rychle domů, do klimatizovaných pokojů a pod sprchu.
Když jsme po večeři, v nočním chládku seděli na terase domku u dobrého pití, objevil se u vchodu mladý vysoký Arab na černém koni: „Márhaba, mister Besta“,(Arab neumí vyslovit souhlásku „p“) zvedl ruku na pozdrav, „I was told you were looking or me!
Byl to Ahmad, jehož jsme odpoledne nenašli doma. Přijel tedy na obvyklou tajnou sklenku vína a s otázkou, o co šlo. Prozradili jsme mu to a obratem se nám dostalo upřímného pozvání na zítřejší exhibici, kterou uspořádá výhradně na mou počest. Vyslovil jsem patřičné poděkování alespoň částečně v arabštině a pak jsme ještě společně „setrvali v delším a srdečném rozhovoru“, jak říkají diplomaté, dokud ten dobrodinec neodklusal zase na svém plnokrevníku domů.
Druhý den jsem byl užaslým svědkem nevídaných výkonů dvou krásných sokolů, kteří během pouhých padesáti minut předvedli takovou poslušnost a takové akrobatické lety a kreace, že jsem žasl nejen já, ale i můj zkušený přítel, který už takových podívaných zažil v posledním roce několik. Výsledkem byl úlovek šesti krásných křepelek, které nám hrdý sokolník velkoryse věnoval.
Poděkovali jsme mu za jeho laskavost a pěkný zážitek a s omluvou se rozloučili, protože vedro v otevřeném poli už bylo pro mne nesnesitelné. Pochopil to a podal mi ruku: „Jsem rád, že jsem vám mohl ukázat náš tradiční lov s dravci a věřím, že na mne a mé dva okřídlené pomocníky nezapomenete! Já zde ještě chvíli zůstanu, potřebuji pár kousků taky pro sebe. F´imallah, přátelé!“
Odjeli jsme, já napůl uvařený, domů a po důkladné sprše a hodinovém spánku jsme usedli k obědu. Paní Peštová ho vykouzlila z křehoučkého masíčka těch malých ptáků a jejich v trojobalu usmažených stehýnek. Kdyby pro nic jiného, tedy přinejmenším pro tuto lahůdku, jejíž chuť mám v duchu stále na jazyku, nemohu na ten lov zapomenout.
Jenže další důvod pro vzpomínku na sebe nedal dlouho čekat. Kolem osmnácté hodiny zastavilo před domem auto a z něho vystoupili čtyři policisté, dva uniformovaní a dva v civilních šatech. Představili se a chtěli vědět všechno o naší účasti na sokolnickém lovu. Odpověděli jsme na všechny jejich otázky po pravdě, a když jsme chtěli vědět, oč jde, odmítli nám to říct.
Druhý den dopoledne přijel k domu Ahmedův sluha Jalil a s nářkem nám popsal, co se tam událo. Krátce po našem odjezdu přijel na místo druhý sokolník ze Samawy se svým orlem a bez varování ho vypustil na Ahmadovy sokoly. V mžiku byl jeden z nich sražen na zem, uchvácen obrovskými pařáty a ostrým zobcem roztrhán. Zoufalý Ahmad skočil do auta, vytáhl pušku a vpálil do orla broky z obou hlavní. Ten druhý to snad předpokládal nebo na to čekal, protože zůstal naprosto klidný a jedinou ranou z pistole Ahmada zastřelil. Pak sebral mrtvého orla, nasedl do své terénní Toyoty a odjel do města, kde vše oznámil policii. Jako důvod uvedl, že mu Ahmed usmrtil cenného orla a chystal se zabít i jeho, což se mu nepodařilo, protože mu v tom, výstřelem v sebeobraně, zabránil.
Když sluhu policie vyslechla, nařídila mu pod trestem zabití, aby tvrzení vraha u soudu potvrdil. „Ale to přece nemůžu udělat, effendi“, plakal ten nešťastník, „vždyť za to by mne šajtan do džehenny dostal. Prosím, poraďte mi, co dělat!“
Protože jsme věděli, že v režimech jako byl ten Saddámův, je z takového dilematu jen jediné, absolutní, východisko, neporadili jsme mu a nechali to na boží vůli. Nemohli jsme pro něho udělat naprosto nic. Pochopil to, a než odešel, stiskl nám ruce a sklonil hlavu: “Poprosím Alláha o radu a podle ní se zařídím! Nechci umřít jako zrádce svého pána!“
Sestoupil ze tří schůdků u domu a brankou v plotě vyšel do výhně dne. Již nikdy ho můj přítel nespatřil. Já jsem o dva dny později podepsal na samawské radnici dodatek smlouvy, rozloučil se s milými přáteli a odjel do Bagdádu. Následující noc jsem již seděl v letadle ČSA s destinací Prague.
Od té doby už uplynulo pětatřicet let, ale na ten nešťastný sokolnický lov, a hlavně na jeho hlavní dva hrdiny, pána a jeho věrného sluhu, nemohu stále zapomenout. Nechť je Alláh milostiv jejich duším.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
