Luděk Ťopka: Kampak, pane potkane?

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (24)

Kampak, pane potkane?

Jistě si pod tímto názvem vybavíte písničku pánů Suchého a Šlitra o potravinovém řetězci. Na tu jsem si vzpomněl nedávno i já, když jsem se stal náhodným svědkem zajímavého „lovu“. Tentokrát to ale není příběh z lesů ani polí, ale z města a k tomu hlavního.
Šel jsem onehdy v Praze 8 Zenklovou ulicí, pod kterou nedaleko základní jazykové školy protéká říčka Rokytka. No, říčka, spíše takový širší potok, který přitéká od Křenice, zásobuje vodou rybník v kolodějské zámecké oboře a běží přes pole a louky několika obcemi a městskými částmi hlavního města, aby nakonec vylil své vody do Vltavy naproti holešovickému přístavu.
Právě když jsem přecházel přemostění před křižovatkou, všiml jsem si vlevo na kraji ulice ústící do křižovatky muže stojícího u zábradlí nad korytem potoka, jak nabíjí pušku.
Proboha, co to je? Chlap s kulovnicí uprostřed města? Zůstanu na konci mostu stát, a když se podívám pozorněji, vidím, že zbraň není žádná kulovnice, ale uherskobrodská větrovka CZ 200. Zvědavost mi ale nedala, a tak jsem došel až k tomu záhadnému střelci, pozdravil a zeptal se, co tu chce lovit. Podíval se na mne, pokývl na pozdrav a ukázal na druhý břeh Rokytky.
„Podívejte se sám. Právě jsem přišel a chcete-li, můžete se dívat.“
Pohlédnu, kam ukazuje, a nevěřím svým očím! Na protějším travnatém břehu se procházejí potkani velcí skoro jako kočky. Je tam několik děr, jimiž probíhá čilý provoz. Hned někteří dovnitř, jiní ven a já se je marně snažím počítat.
Poděkuji za pozvání, opřu se opodál o zábradlí a tiše pozoruji, jak po prvním výstřelu padne první supermyšák. Nebyla to ale smrtelná rána, a tak střelec rychle znovu nabíjí a třepající se kus dorazí. Ostatní rychle mizejí pod mostem nebo v děrách. Netrvá to ale ani minutu, když zpod mostu pomalu vyjde velký šedý potkan a z nory napravo druhý, s úplně černou hlavou. Soused nestřílí a oba se zájmem pozorujeme, co se stane. Ti dva nezvykle vybarvení se potkají uprostřed chodníčku vyšlapaného na blátivém břehu, zastaví se, dotýkají se čenichy a náhle se, jako na povel, přiblíží k mrtvolce. Pozorně ji očichají a svými čenichy společně svalí do vody. Pak se obrátí a klidně, beze spěchu se vracejí přesně tam, odkud každý přišel.
Po chvíli se na břeh znovu vrací život a přebíhají první odvážlivci. Padne druhý výstřel a další z komunity zůstane „v ohni“. Zdá se ale, že tomu tentokrát žádný z ostatních nevěnuje pozornost. Snad proto, že oběť leží poněkud dál, nebo že výstřely zanikají v hluku pouličního provozu?
Buď jak buď, čilý provoz pokračuje dál až do chvíle, kdy se scéna znovu opakuje. Zleva vyleze šedivec a z pravé nory černohlávek. Teď se ale setkají trochu dál napravo, proběhne známý nám už ceremoniál a dvojice, bok po boku, stáhne ten kadávr, nyní za slechy a lysý ocas, do proudu. Obrátí se a za vydatného pištění se rozbíhají do nor. Střelec tentokrát nečeká a další diabolka sviští přes vodu, ale míjí cíl a končí v blátě.
„Vidíte, takhle je to vždycky. Víc jak dva, tři nedostanu, protože jsou, potvory, moc mazaní. Nějak si to vždycky řeknou, nebo mají nějakej poplašnej systém, či co. Čekat nemá cenu, teď nevylezou aspoň hodinu, takže končím a jdu domů. Mějte se, pane, a někdy zase tady na shledanou!“ loučí se střelec.
„Na shledanou a příště větší lovu zdar“, odpovídám a usedám na chvíli na lavičku, abych se zamyslel a podumal o inteligenci tvora Rattus norvegicus, který tu v symbióze s námi žije, v množství přesahujícím počet obyvatel tohoto města, už celá staletí.
Jak tedy odpovědět na otázku, proč dnes nedosáhl výřad ani tří kusů? Inu, potkal asi potkan potkana: „Kampak pane potkane, ať se vám nic nestane, je tu nějakej šílenec, kterej na nás střílí, tak bacha a aspoň na hodinu do děr!“ Nebo myslíte, že to bylo jinak?

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 09. 2008.