Pohádky z mechu, jehličí a trav Ne, nehodlám tu vyprávět pohádky, ale potěšit sebe i vás a znovu vyvolat ty krásné houbařské zážitky, na které já mohu, bohužel, už jen n ostalgicky vzpomínat. Myslím, že každý houbař, ať skalní či jen příležitostný, jistě rád přizná, že mnohdy, když našel nějaký výstavní kousek, vydechl s úžasem: „No to je ale pohádka!“ a zavzpomíná na pohádkovou pohodou při svých výpravách do našich pohádkově krásných lesů. Každý les má svůj půvab a účel, ba i ten sebemenší remízek mé své poslání a je domovem a biotopem řady drobných živočichů, ptáčků a hmyzu, lesoparky při městech pomáhají lidem lépe dýchat a poskytují prostor pro procházky a odpočinek, ale já bych chtěl tady a teď zavzpomínat na lesy s velkým „L“. Máme jich v naší malé, ale krásné zemi, bohudík, stále ještě dost, ale chci a musím se zmínit hlavně o Slavkovském lese a Českém lese, které pro mne jsou chrámem přírody a mojí velikou láskou. Jsem původem z venkova, dětství jsem prožil v Újezdě nad Lesy, obci kdysi vzdálené asi 20 km od Prahy, ale která je dnes už také jednou z pražských částí. Tamější lichtenštejnské polesí, po r. 1918 samozřejmě již státní, s tehdejší rozlohou asi 1 200 ha bylo, a zejména nyní je právě jen takovým lesoparkem. Přesto, že je to les a tento název mu plně přísluší, nedá se s lesy, které jsem po válce poznal v krušnohorském pohraničí nad Osekem a později právě na Chebsku, vůbec srovnat. Měli jsme v osadě Chodovská Huť, nedaleko Mariánských Lázní, přes dvacet let chatu, která nám byla druhým domovem. Tady jsme trávili víkendy i dovolené a v důchodu pak vždy celý půlrok, od jara do podzimu. Stála v pěkné poloze, u samého lesa a s malým soukromým rybníčkem. Tam jsem prožil snad opravdu nejkrásnější chvíle v náručí lesa.
Co pěkných chvil jsem v nich prožil, co zvěře, ptactva, potoků, rostlin, stromů a i lidí poznal. A těch hub, a jakých! Nikdy předtím jsem neznal šiškovec, neviděl pravé ryzce, ani smrže, syro vinku, pestřec či kadeřavý kotrč nebo dokonce i pýchavku velikosti kopacího míče! To všechno u nás nerostlo. Zato tady ty hřiby, křemenáče, kozáky, suchohřiby a klouzky, lišky a syrovinky, co jsem teď nosil domů. A všechny pohádkové. Ta krása, když projdu brzo ráno ta svá místa a vidím, jak všichni ti krasavci na mne čekají a jinému se neukáží, protože vědí, že já je pozdravím, povídám si s nimi a pohladím. Vědí, že je s citem zdvihnu od podhoubí, pečlivě očistím a odřezky uklidím tak, že nikdo nepozná, že jsme se tu spolu setkali. Vědí, že nikdy neberu jejich maličké bratříčky a nechám je růst, aby se nad nimi zítra, už dospělými, mohl zaradovat zase někdo další. Ani ostatní jejich kamarádi, které nesbírám, se mne nebojí. Vědí, že je nezničím, ale nechám žít, aby byly k užitku jinému zájemci, ať je do drobná myška, plž nebo i jiný houbař, či aby byly ozdobou lesa. Škoda jen, že v dnešní době se někteří lidé chovají v lese jako barbaři. Do lesa vejde parta „houbařů“, povykují, volají na sebe, kouří, pohazují papíry od jídla a mnohdy vodí do lesa psy a nechají je volně pobíhat. Největší podíl na škodách lesních prostor však mají těžařské společnosti, jejichž traktory a další těžká technika ničí cesty, půdu a biotopy živočichů. Po nich zůstávají neodklizené větve, vysoké pařezy, vypálené koláče po ohních a odpadky po jídle, pivní láhve a plechovky od konzerv. Bylo na vrchu nad rybníkem Kajetánem jedno místo, tak 300 x 200 metrů, s vysokými i nízkými smrky a mladým podrostem. Byl to bohatý a velmi štědrý zdroj smrkových hřibů, všeobecně známý, takže si tam přišel na své každý. Já jsem tam moc nechodil, měl jsem svá místa a také proto, že to bylo vhodné hlavně pro rodiny a takové ty starší a pohodlnější houbaře. Jenže v roce 2003 tam vtrhla lesní společnost, zporážela ty nejkrásnější stromy a zanechala po sobě jen nepředstavitelný zmatek a spoušť. A bylo po houbařském ráji.
Kde jsou ty doby mého mládí, kdy po těžbě nezůstala v lese u nás jediná neuklizená větvička. Zbytky po těžbě rozprodávala lesní správa zájemcům, kteří si větve stahali na hromadu, hajný stanovil její cenu, zákazník zaplatil, povozník mu ji odvezl a les byl uklizen. Pařezy se rovněž prodávaly. Hajný je číslovačkou označil a lidé je zaplatili a sami vykopali. I my sami jsme jich také ve válečných letech pár dobyli. Smrkový pařez byla legrace, ale dubák, ten dal zatraceně pěkně práce. Co na závěr? Přál bych si, abychom si všichni uvědomili, co pro nás lesy znamenají, jaký je to dar přírody, a šetřili je jako národní poklad, abychom v nich mohli my i naši potomci prožívat chvíle pohádkové pohody a stále nacházet ty pohádkové hřiby a ostatní krasavce z mechu, jehličí a trav. Pobýval jsem pracovně několik let na Středním Východě, v Iráku a Kuvajtu, viděl jsem pouště v Abu Dhabi i v africké Libyi, a tak vím, co by byl život bez lesů. Nechtějme bez nich žít a střežme a šetřeme si je. Lesu zdar! |