| DLOUHÝ TLUSTÝ SLEPÝŠ
Je devět hodin ráno, pátek v polovině května roku 2003. Jsme na chalupě v Chodovské Huti už jedenáctý den a s námi naše čtyřletá vnučka Kačenka. Právě stojí proti mě a pozoruje, jak přendávám rousnice z plechovky do dřevěné bedničky s humusem. Včera večer po dešti jsem jich sebral na trávě přes dvacet, samé pěkné kousky. 
„Dědečku, proč sbíráš ty žížalky?“
„Na rybičky, Kačenko, na rybičky. Zítra přijede tatínek a pojedeme na Jesenickou přehradu na ouhoře.“
Moje odpověď patrně uspokojila její zvědavost, a tak odběhla na louku, kde jsme pro ni postavili „cvičírnu“, jak říkala víceúčelové trubkové konstrukci s hrazdou, s tyčí a lanem na šplhání a houpačkou. Dokončil jsem své dílo, uložil živý poklad do stínu za dřevníkem, odešel do dílny a pustil se do přípravy lipových prkének na podložky pod parůžky. Právě když jsem začal s řezbou druhého dubového listu, objevila se vedla mne Kačka a udýchaně a radostně hlásila:
„Dědečku, našla jsem velikánskou žížalu, ještě větší než ty tvoje v bedničce. Pojď se honem podívat.“
Položil jsem dlátko, malá mne vzala za ruku, dotáhla k rybízovému keři u kompostu a s nadšeným: „Koukej, ta je, co?“, ukazovala prstíkem na poloztuhlého slepýše, který se zoufale snažil propracovat z rosou zvlhlé a studené trávy někam na teplejší místo, protože náš pozemek je bezprostředně u lesa, takže slunce se k nám dostane až před polednem.
„Ale Kačenko, to je přece slepýš. Není to ani žížala ani had. Je to vlastně taková ještěrka.“
„Ne, ne, dědo! Ještěrka má nožičky. Já to vím, sedí někdy támhle na tom kameni.“
Vidím, že jí to musím vysvětlit trochu vědecky, vzpomněl jsem si na Darwina, a tak povídám:
„Ano, to je pravda, však tenhle měl kdysi moc a moc dávno taky nožičky, ale protože moc běhal, tak si je zkrátka uběhal a ubrousil a teď se musí jen plazit. A teď pojď domů, babička nás volá k obědu!“
Snad se s tím mým výkladem spokojila, protože neoponovala, nepředložila žádné odporující důkazy a na celého slepýše asi zapomněla.
Neuplynul však ani týden a k chatě letí Kačka, rozpřahuje doširoka ruce a už zdálky křičí: „Dědo, dědo, u dřevníku leží tááákhle dlouhej slemýš, je tlustej jako salám a nehejbá se.“
„Kačenko,“ povídám, “zaprvé se říká slepýš, zadruhé nemůže být táákhle dlouhý a zatřetí už vůbec ne tlustý jako salám.“
„Tak se pojď honem podívat, uvidíš“, a běží napřed.
Hrome co ta holka zase vidí? Nedělá si legraci? To ona někdy ráda. Odložím tedy noviny a jdu za ní k dřevníku a vidím, jak sedí na bobku strká do něčeho proutkem. Přijdu k ní a div mne netrefí šlak! Leží tam zmije, tlamku se zuby otevřenou, kmitající jazyk a kolem ní několik mladých a stále z ní lezou další. Rodící zmije!
Proboha, moje žena se hrozně bojí hadů, a kdyby věděla, že jsem dopustil, aby se na našem pozemku vůbec něco takového vyskytlo, mělo by to pro mne dalekosáhlé následky. Je třeba za každou cenu zabránit, aby se to dověděla.
Popadnu holku do náruče a pryč. Posadíme se na lavičku za chatou a já rozvíjím svůj konspirační plán:
„Kačenko, to je zmije, jedovatý had, a každý, koho kousne, umře. Když takového vidíš, musíš utéct a ne do něj šťouchat klacíkem! Je ti to jasné? Dobrá, tak já teď půjdu a toho hada poprosím, aby odešel. A protože babička nemá hady ráda, tak jí nesmíme říct, že tu takový byl a už vůbec ne, že sis s ním chtěla hrát. Jasné? Dobrá, zítra jedem do Mariánek na nákup, tak když babičce nic nepovíš, koupím ti tam, co budeš chtít!“
Přistoupila na podmínky dohody a celý den byla nápadně hodná až do postýlky. Když jsem se jí druhý den v supermarketu zeptal, co si přeje, abych jí koupil, prohlásila, že chce živého koně, jako má paní Vokounová v hospodě „U tetřeva“. Vysvětlil jsem jí, že koně tady neprodávají a že bych na něj ani neměl dost peněz. Koupil jsem jí tedy kelímek oříškočokoládové pomazánky a jeli jsme domů.
Celý zbytek dne byla zamlklá, poslušně snědla oběd i večeři, ale když přišla vykoupaná a v pyžámku dát babičce pusu na dobrou noc, postavila se doprostřed pokoje čelem k ní a spustila:
„Babičko, včera byla u našeho dřevníku táákhle veliká zmíja, tlustá jako salám a vykakala deset malých dětiček. Děda říkal, že ti to nesmím říct, aby ses nebála, ale já ti to řeknu, protože nedostanu žádného koně. Dobrou noc!“
Dala babičce štípanou pusu a obrátila na mne s otazníkem ve své bezelstné tvářičce: tak co, uložíš mne do té postýlky? Inkasoval jsem tvrdý pohled od své ženy, uložil Kačenku do jejího pelíšku v podkroví a odevzdaně počkal, až usnula. Políbil jsem ji na čelíčko a v duchu odprosil za nedodržení smluvních podmínek.
Nazítří nás probudilo nádherné ráno s blankytně modrou oblohou a koncertem celé ptačí komunity. K mé velké úlevě opustila zmijí matka i se svým početným potomstvem dobrovolně naše teritorium a našla si jistě nějaké klidnější místo, kde je ticho a nikdo ji nepíchá do břicha klackem.
Moje žena to přijala s povděkem a ušetřila mne očekávaných výčitek. Kačenku jsem občas vodil k Milanovi Dvořákovi na koně a v rodině zavládla všeobecná spokojenost. Tím by byla celá zmijí historie upadla úplně v zapomenutí, kdybych vám ji byl teď ovšem neprozradil. Lesu zdar! |
