| Za dávných časů mého dětství, kdy lidé ještě měli větší cit jeden pro druhého, bývaly kolem Vánoc noviny a časopisy plné povídek s dojemnými příběhy. Obyčejně o opuštěných sirotcích hledících toužebně do oken příbytků se stromečky a prostřenými stoly a chudých služtičkách či švadlenkách, které právě v onen svatý den potkali bohatí a soucitní továrníci či šlechtici a zvali je k štědrovečerní tabuli, aby později šťastně spojili jejich osudy se svými.
Já si teď na jeden dojemný, ale zcela pravdivý příběh ze svého dětství vzpomněl a předkládám ho tu k probuzení i vašich ušlechtilých citů. Hlavním hrdinou v něm není ani sirotek, ani žádné chudé děvče, ale malý promrzlý králičí kluk.
Bylo to dopoledne na Štědrý den roku 1934, když jsem se pasivně zúčastnil výpravy do štamberské hájovny, kde lesní správa prodávala vánoční stromky. Sněhu bylo po kolena, ale já seděl pohodlně na sáňkách, které po lesní svážnici směřující téměř přímo k cíli naší cesty táhl můj tatínek. Byl zednickým mistrem, tedy řemesla stavebního, které mělo v zimě nucené prázdniny částečně kvůli sněhu, ale hlavně proto, že mráz nepřál maltě a betonu. Proto v zimních měsících obyčejně pracoval, stejně jako i lidé podobných řemesel, při ledování, nebo v lese. Ten rok to byla lesní těžba V Pařezině a Na Vidrholci, dvou těžebním plánem stanovených místech. Kácelo se jednak dříví na otop, jednak stavební a tvrdé pro průmysl. Protože táta měl v rámci „naturálních požitků“ i vánoční stromek zdarma, táhl mne ty tři kilometry sněhem, aby ušetřil deset korun, které by byla taková jedlička stála a kterou ukrást v lese nechtěl, protože to bylo proti jeho zásadám.
Po cestě jsem se dobře bavil, táta mi ukázal stopy jezevce, který tu přešel přes cestu, když vylezl ze svého teplého doupěte sehnat si něco na zub, a zastavili jsme se u krmelce, kde jsem vysypal do korýtka pytlík na podzim nasbíraných kaštanů a žaludů. O kus dál hodovalo na padlé srně hejnko vran a dva krkavci a na dvacet kroků před námi přetáhl jelen s dvěma laněmi, což byl pro mne úžasný zážitek – bylo to poprvé, co jsem viděl tohoto krále lesa živého a na vlastní oči, i když jen na několik vteřin, než zmizel ve smrčí na druhé straně cesty.
Aby toho ještě nebylo dost, vyjel před námi z lesa na koni ředitel lesní správy pan Wolf, zastavil a srdečně s otcem chvilku porozprávěl. Když viděl, jak na jeho valacha obdivně zírám, sesedl, zvedl mne ze sáněk a posadil do sedla. „Drž se, chlapče, za hrušku, projdeme se!“ Marně jsem ale hledal nějakou hrušku, které bych se chytil, dokud mi vousatý pan Wolf neukázal, co že to je ta hruška. Ušel se mnou a s tatínkem, táhnoucím prázdné sáně, pěkný kus cesty a pak se rozloučil. Posadil mne znovu na sáňky, vsedl na toho svého komoně a odklusal opačným směrem.
My jsme konečně došli k hájovně, na jejímž dvoře dva lesní dělníci připravovali a prodávali, za dohledu pana hajného Bartoše, stromky zájemcům, což byli většinou bohatší lidé, majitelé vil a vilek ze sousedních Klánovic. Pan Bartoš nás pozval do domu, kde s ním tatínek vypil pár sklenek něčeho, co krásně vonělo jako borové jehličí (že to byla jalovcová, jsem uslyšel až později doma, kdy ji maminka, jak říkala „po čuchu“, pojmenovala) Já jsem dostal čaj s vánočkou a pytlík ořechů. Seděli jsme tam dost dlouho, ale pak se tatínek zvedl. „Co naplat, pane Bartoš, je nám u vás hezky, ale musíme jít, máma na nás čeká s obědem a já musím ještě zabít a naporcovat kapra a ustrojit tuhle s klukem stromek, aby to jeho malej brácha neviděl. Děkujem a přejem pěkný Vánoce!“
Naložili jsme stromek na sáňky, já si na něj sedl jako předtím na koně, a vyrazili jsme domů. Na rozdíl od cesty sem už tatínek moc nevyprávěl, spíše si pobrukoval, ale nevím co. Asi nějakou koledu o roztomilé Bárušce, kterou jsem ještě neznal. Jak jsme tak jeli tím tichem a sněhem, který pod tatínkovýma nohama rytmicky vrzal a pod sáňkami tiše syčel, začínaly se mi zavírat oči, poklimbával jsem na té jedličce a najednou ležel jako pytel ve sněhu. Usnul jsem, spadl, a koukám, jak můj rodič se stromkem pochoduje dál, aniž co zpozoroval. 
Vzpamatoval jsem se a zaječel tak, že to proletělo lesem jako siréna. Mělo to jeden žádoucí účinek, že táta se lekl a vrátil se pro mne těch dvacet kroků zpátky, ale také druhý, nežádaný. Uštědřil mi dva pohlavky jako poučení, že za jízdy se nespí! Když mne znova usazoval na ten dopravní prostředek, všiml jsem si, že kousek od nás leží nějaký hnědý předmět.
„Tati, támhle někdo asi ztratil beranici, koukej“, povídám, a ukazuji na tu chlupatou hromádku, „podej mi ji, prosím tě. Maminka ji usuší a budu ji nosit místo tý kšiltovky!“
Táta udělal tři kroky , shýbl se a v ruce zvedá ze sněhu za uši králíka. „Žádná bernice, králík, a je ještě tochu teplej, takže zmrzl teprve před chvílí. Tumáš a drž ho, ať ho neztratíš, maminka ho na Štěpána upeče, bude to změna po tý rybě.“ Vzal jsem ho, a aby nevypadl do sněhu jako před chvílí já, zastrčil si ho pod kabát, zděděný po starším bratranci, takže pod ním bylo místa dost. Sáňky sebou trhly, jak táta zabral a tentokrát jsme už bez zastávky spěchali domů.
Když už jsme pomalu vyjížděli z lesa do vsi, cítil jsem, že se mi králík pod kabátem pohnul a dokonce mne škrábl drápkem pod košilí do břicha. „Tatííí“, volám zoufale, „von vobživnul a škrábe!“
„Prosím tě, vždyť byl zmrzlej, jak by mohl obživnout!“, zastavuje táta a sáhne mi pod kabát. V tu ránu ale uskočí s prstem v puse. „Kruci, von mě, mrcha, kous´! Vstaň, já ho praštím za uši, aby dal pokoj!“
„Nééé, tati, nééé, já si ho nechám, von bude bydlet s náma, když jsme ho zachránili!“
„Prosím tě, kde by s námi bydlel? S tebou v posteli? Hloupost, ukaž, já ho bacím a zbaštíme ho!“ povídá táta, ale už ne tak kategoricky. Když jsem ale pořád tak žadonil, vzdal to. „Dobrá, dáme mu domov, jenže ne v bytě. Dostane jeden kotec v králíkárně, ale starat se o něj budeš ty!“
Spadl mi kámen ze srdce, přitiskl jsem toho zmrzlíka pod kabátem více k tělu, sáně se rozjely a za pět minut už jsme vjížděli na náš dvorek. Seskočil jsem ještě za jízdy a běžel do kůlny, kde měli naši králíci zimní obydlí. Vstrčil jsem ušáčka do jednoho kotce, vyrobil mu tam pelíšek ze slámy a sena, naplnil krmítko ovsem z plechovky na polici a nalil vodu. Zachráněnec seděl, ani se nehnul a celý se třásl. Chvíli jsem ho ještě pozoroval, než jsem byl nekompromisně odvolán k obědu a strojení stromku.
Když se mi později, těsně před večeří podařilo odběhnout na chviličku do kůlny na vizitu, náš vánoční host už si pochutnával na té cereální lahůdce. Tiše jsem za sebou zavřel dveře a v duchu mu popřál radostné a šťastné Vánoce.
Že to není moc dojemný příběh? No, pro vás asi ne, ale já jsem ten večer usínal ve svém pelíšku se slzičkou nad šťastným osudem malého králičího sirotka. Na jaře příštího roku jsme ho vypustili přibližně na místě, kde jsme ho v zimě našli. Chvíli postál, ukousl z lístku pampelišky a odhopkal po nízký hustý smrček, kdy jsem ho viděl naposled. Bylo to podruhé, kdy jsem měl v očích zamlženo a prosil v duchu myslivce, který ho snad jednou potká: „Prosím, nestřílejte na něj, je to můj štědrovečerní host!“
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
