Luděk Ťopka: Příběh téměř detektivní

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (41)

Tuhle historku jsem nezažil já, ale vyslechl jsem ji jednou za hranicemi naší země. Je to příběh z lesa a patří mezi myslivecké vyprávěnky, i když je trochu netypický a hlavní a rozhodující roli v něm nehraje zvěř, ale několik neuvěřitelných náhod.
V dubnu roku 1992, kdy jsem byl společníkem ve firmě zabývající se poradenstvím při zakládání společností a poskytující i služby překladatelské a tlumočnické, nás jeden z našich klientů požádal o asistenci při jednání s jakousi německou společností ve schwarzwaldském Freudenstadtu.
Cesta byla plánována na tři dny a ředitele firmy a jeho náměstka jsem tehdy doprovázel já. Odjeli jsme v dohodnutý den až odpoledne, takže formality na obou stranách hranice jsme absolvovali teprve kolem šestnácté hodiny. Protože od hraničního přechodu ve Furth im Wald to bylo k cíli naší cesty přes čtyři sta kilometrů a začalo nepříjemně pršet, rozhodl se ředitel k jejímu přerušení a přenocování přibližně v polovině vzdálenosti.
Zastavili jsme v jedné větší obci nedaleko Augsburgu a zaparkovali u malého, v alpském slohu postaveného hotelu. Ubytovali jsme se a sešli dolů do útulné a hezky zařízené restaurace. Na stěnách, jak je v Německu obvyklé, bylo plno loveckých trofejí a obrazů a těžký selský nábytek vkusně doplňoval prostředí lokálu, zčásti již obsazeného místními hosty.
Po dobré večeři jsme ještě poseděli při bavorském pivě do chvíle, než se ředitel se svým náměstkem a řidičem rozhodli pro postele. Šéf podepsal společný účet a trojice se zvedla. Mně se ale ještě nějak nechtělo, a tak jsem si objednal ještě další sklenici a otevřel pracovní deník, abych zapsal průběh prvního dne cesty. Po chvilce přede mne postavila servírka v dirndlu sklenici piva a s úsměvem mne oslovila:
„Pane, společnost našich myslivců támhle u okna si vás dovoluje pozvat ke stolu, nemáte-li nic proti tomu.“
Podíval jsem se tím směrem a viděl šest mužů v zeleném. Jeden z nich se nadzvedl na své židli a směrem ke mně se lehce uklonil.
„Děkuji, že rád přijímám, jen prosím o strpení, musím ještě dopsat několik řádků.“
„Ano, pane, vyřídím,“ odpověděla a vrátila se k těm pohostinným lidem.
Dopsal jsem záznam, zvedl se a přešel ke společnosti u okna a servírka za mnou přenesla mou jen zpola vypitou sklenici piva. Pozdravil jsem a představil se. Samozřejmě, že všichni už věděli, kdo a odkud jsme, a tak mi nezbývalo, než to potvrdit a připít si s nimi nabídnutou sklínkou Jägermeisteru.
Hned zpočátku chtěli moji hostitelé zavést hovor na sudetoněmeckou otázku, ale to jsem zdvořile, ale rozhodně odmítl a navrhl jiné téma - lesy a lov. Přiznal jsem se k této své lásce a k lesu a myslivosti a hovor se stočil tam, kam jsem si přál. Přišla další runda toho dobrého likéru a já se dověděl mnohé o životě a práci německého lesníka a myslivce, o úspěšných i neúspěšných lovech, o životním prostředí, atd., až došlo nakonec i na několik příběhů z jejich života. První dva byla obvyklá, nadšeně vylíčená vyprávění o úspěšném složení kapitálních kusů, ale ten třetí se z této oblasti poněkud vymykal. Vyprávěl ho právě ten, kdo mne předtím úklonem ze svého místa zval, Forstamtleiter Hans-Joachim Bartmann, jak se představil.
„Pánové“, začal, „doufám, že si ještě vzpomenete na ten případ vraždy krajského lesního rady Hortha z Pforzheimu. Já jsem tehdy sloužil jako fořt za Freudenstadtem a ta událost vzrušila celou naši oblast a moje polesí zvlášť, poněvadž se to stalo přímo tam.
Pan rada k nám rád jezdil na srnčí i jelení, ale nejraději na prasata. Ten osudný den přijel jen na skok, měl jet za tři dny do Bonnu na nějakou konferenci, a tak jsem ho doprovodil na místo, kde se zdržovala velká skupina černé pod vedením statné bachyně. Host zaparkoval svou terénní Toyotu pod velkým dubem nedaleko bažantnice a já se vrátil svým vozem do úřadu, kde jsem chtěl při práci počkat na jeho návrat z lesa.
Utekla řada hodin, blížila se již pomalu půlnoc a rada Horth pořád nikde. Nechtělo se mi už ale čekat déle, a tak jsem odjel domů a předpokládal, že on už změnil plán a odjel rovnou do hotelu. Jenže když jsem pro něho ráno přijel, recepční mi oznámil, že „ten pán z dvěstěosmičky se dosud nevrátil“.
To už jsem začal mít neblahé tušení, sebral jsem na úřadě ještě hajného Spieglera a účetního Grossmanna a jeli jsme k bažantnici. Jeho vůz tam pořád stál, ale prázdný. Otevřel jsem dveře a několikrát stisknul klakson v naději, že to hledaný uslyší a pochopí jako výzvu k návratu. Když se ale ani po dalším opakovaném pokusu nedostavil žádný výsledek, vydali jsme se všichni tři Hortha hledat a po nějakých třech stech metrech jsme ho našli. Ležel tváří k zemi, s dvěma průstřely v prsou.
Dal jsem účetnímu klíče od svého vozu, aby ihned odjel zavolat z úřadu na policii a ohlásil událost i na okresním lesním úřadě v Pforzheimu. Seděli jsme pak se Spieglerem u mrtvého přes hodinu, než přijela policejní skupina s lékařem, který potvrdilo to, co bylo na první zřejmé. Smrt v důsledku střelných zranění. Jeho kulovnice ležela vedle těla a policisté našli jeho doklady i peněženku netknuté. Že tedy nešlo o loupežnou vraždu, bylo jasné i nám laikům. Šetření na místě skončilo asi po hodině, tělo odvezl pohřební furgon na prosekturu do špitálu v Augsburgu a my se vrátili na úřad.
V následujících dnech samozřejmě následovaly příslušné výslechy a podpisy protokolů, ale po účasti celého týmu pracovníků našeho úřadu na pohřbu zesnulého v Pforzheimu, pro nás, jak jsme si mysleli, tato tragická a smutná událost skončila.
Asi za dva týdny k nám přijel Charles Broose, kanadský obchodník a zeť mé sestry, který se vracel ze své pracovní cesty v Česku a zastavil se u nás. A protože je to rovněž náruživý myslivec, nabídl jsem mu ze svého „přídělu“ odstřel jelena sika, což s nadšením přijal.
Při dobrém jídle a pití jsme všichni poseděli až do pozdních hodin. Však bylo co vyprávět, o rodinách, o dětech, o životě a práci a samozřejmě i o loveckých zážitcích v kanadských lesích. Druhý podvečer už ale náš Charlie seděl spolu se mnou na kazatelně na „Rabenhüglu“ a čekal na svého sikáče. Trvalo to sice skoro dvě hodiny, ale dočkal se a dobrou ranou složil přesně toho osmeráka, kterého jsem měl vyhlédnutého. Jelínkovi se dostalo posledního hryzu a Charliemu zaslouženého zálomku. Nemohl si ho sice zastrčit za klobouk, protože žádný neměl, ale s radostí ho vetkl alespoň do ústí mého trojáku. Společně jsme pak kus vyvrhli, naložili do vozu a odjeli domů.
Doma jsem druhý den připravil trofej alespoň zhruba tak, aby si ji mohl lovec odvézt a usedli jsme k obědu. Před jídlem jsem naplnil sklenky Cinzanem, a jak je tak zvedneme levou rukou k přípitku na dobrý lov, zeptá se najednou manželka švagra, kde má ten krásný prsten, který dostal od své ženy k narozeninám a kterým se nám včera u večeře chlubil.
Podíval se na prsteník levé ruky a zbledl: „Oh shit, opravdu ho nemám! Musel jsem ho ztratit včera v lese. Byl mi trochu volný a já si stále sliboval, že ho nechám zmenšit, ale pořád jsem to odkládal a teď je pryč! Musel mi sklouznout z mokrého prstu při vyvrhování toho jelena, damn it! Musíme se tam vrátit a najít ho. Bez něj nemohu v žádném případě odjet, jak bych to vysvětlil Christle!“
Nešťastník do sebe dostal sotva pár soust a už stál u auta, že „tam pojede sám, že tam zůstane dokud prsten nenajde, jinak že bude muset nechat tady vyrobit stejný, ale že by to stejně nešlo, vždyť by nebylo podle čeho, byl dost složitý a on není schopen ho přesně popsat“, zkrátka byl z toho nešťastný. Bylo mi ho líto, a tak jsme tedy jeli. Pánové, nedovedete si představit, co to je, hledat takovou věc ve vysoké trávě a vřesu na ploše dobrých sto padesáti kvadrátmetrů. Lezli jsme po kolenou a po dvou hodinách bezvýsledné práce jsme to, zmrzlí a s promočenými kalhotami vzdali a smutně se vrátili domů. Zatímco Charlie mírnil svůj smutek sklenkami sherry, dostal jsem nápad.
Zavolal jsem ráno svému příteli Franzimu, majorovi a veliteli praporu panzergrenadýrů, vysvětlil mu tu prekérní situaci a požádal ho o pomoc. Ukázal se jako kamarád a ještě ten den odpoledne přijel s jedním vojákem a minohledačkou a hned mezi dveřmi hlásil:
„Kamaráde, máš štěstí, „zítra už by to nešlo, odjíždíme na týdenní cvičení do Harzu, tak rychle, ať to zvládneme ještě dnes!“
Přijeli jsme všichni na „místo činu“ a pustili se do hledání. Teda ne my, nepletli jsme se do toho, ale spolehli se na odborníky. Voják pracoval systematicky, rozdělil si plochu na pomyslné menší čtverce a pomalu nad nimi přejížděl kotoučem aparátu. Za chvíli se ozvalo tiché zapískání a voják sebral z trávy kousek rezavého železného plíšku. Odhodil ho a pokračoval, když se najednou znovu zastavil.
„Pane majore, něco mám, ale nebude to prstýnek, je to něco většího!“, položil přístroj na zem a přinesl z auta polní lopatku. Přihlíželi jsme zvědavě, jak ji zaryl do země, přišlápl botou, zapáčil, znovu přišlápl a nakonec vyryl velký drn s balíkem hlíny. Sáhl do jamky a zdvihl z ní plastový nákupní sáček známého supermarketu, otevřel ho a na světle se zablýskl revolver. Krásná chromovaná zbraň, kterou jsem okamžitě poznal. Byl to Smith & Wesson ráže 357 Magnum, jak ho často inzerují ve „Wild und Hund“ jako vhodnou zbraň k doražení postřelené zvěře i k sebeobraně.
Podivili jsme se, kdo a proč se tohoto krásného kusu techniky zbavil, ale protože jsme zde hledali něco zcela jiného, bylo usneseno, že nález bude odevzdán na policii a práce pokračovala. Voják objevil už jen malý smotek ostnatého drátu a jeden rezavý hřebík. Když už to vypadalo beznadějně a chtěli jsme to vzdát, zapískalo to ještě jednou a bohudíky naposled. Voják se shýbl, a zvedl ten třpytivý zlatý dárek z lásky, zašlápnutý do trávy a ukrytý pod kouskem smrkové kůry, Charlieho prsten!
Plni radosti z úspěchu jsme odjeli z lesa, voják s džípem a padesátimarkou v kapse do kasáren, a my ostatní ke mně domů, zapít tu radost. Druhý den, byl to pátek, jsme doprovodili šťastného Charlieho s prstenem a částečně upravenou trofejí na letiště a já se již opravdu těšil na víkend, jak si odpočinu na rybách.
U řeky jsem byl, a ač jsem chytil jen malého okounka a dva podměrečné kapříky, které jsem vrátil vodě, důkladně jsem si při tom odpočinul a domů se vracel s nadějí, že nadcházející týden bude klidnější.
První dva dny proběhly opravdu v klidné práci a bez stresů a komplikací. Ve středu ráno mi ale zazvonil na stole v kanceláři telefon. Městská policejní inspekce žádá pány Bartmanna, Grossmanna a Spieglera, aby se dnes ve 14 hodin dostavili na komisařství. To je jistě kvůli tomu revolveru, pomyslel jsem si, ale proč tam mají být i ti dva? Ti u toho přece nebyli?
Nu, ve 14 hodin jsme všichni tři stáli v pracovně kriminálního rady Dr. Lüberga.
„Posaďte se, prosím, pánové“, pokynul nám ten mocný pán, „asi víte, proč jste tady, že?“
Proč tam jsme, jsem ale tušil pouze já, a tak jsem poznamenal, že asi kvůli tomu nálezu zbraně.
„Správně, vidím, že s vámi bude dobrá spolupráce. Copak mi k tomu, pánové, můžete říct?“
Uznal jsem za vhodné prohlásit, že moji zde přítomní spolupracovníci se k tomu nemohou nijak vyjádřit, protože u nálezu nebyli a já jsem to nikomu nevyprávěl.
„Dobrá, zeptám se tady jinak“, praví policista a vyndává ze zásuvky ten blyštivý revolver, „kdo z vás poznává tuto zbraň?“
„Já, pane kriminální rado, je to ta, kterou jsme ve čtvrtek minulého týdne nalezli v lese na „Rabenhüglu“, přiznávám.
„A vy, pane Grossmanne?“
„Ne pane rado, nikdy jsem tuhle věc neviděl a tedy ani nemohu poznat!“
„No a co vy, pane Spieglere, vy také ne?“
„Kdybyste dovolil, pane rado, rád bych se podíval zblízka“, reaguje k mému údivu hajný.
„Beze všeho, prosím,“ souhlasí rada a podává mu tu bouchačku.
Ten ji bere do ruky a pozorně prohlíží ze všech stran. Pak ji pokládá na stůl a tiše dodává: „Myslím, že jsem ji už viděl. Soudím tak podle toho vrypu na pažbě. Tady na levé straně, prosím,“ ukazuje na ořechovou střenku a dodává, „sám jsem ho způsobil.“
„Děkuji, pane Spieglere a posaďte se, prosím“, pokynul mu rada a obrátil se na nás „a vás pánové požádám, abyste opustili tuto místnost a počkali zatím na chodbě, dokud vás opět nezavolám!“.
Vypadli jsme z kanceláře, posadili se na lavici a přemítali, co může mít náš hajný s tím revolverem společného. Nepřišli jsme na nic, a když byl z kanceláře propuštěn i Spiegler, poslal nás policejní rada všechny domů. Když jsme opustili budovu a nasedli do vozu, nedalo mi to a obrátil jsem se na hajného. „Poslyšte, pane Spieglere, jak to, že jste ten revolver poznal a kdy a kde jste ho předtím viděl?“
„Pane Bartmanne, vy přece víte, že jsem vyučený puškař, a proto mi loni na podzim jeden z pánů z forstdirekce tu bouchačku svěřil k opravě, protože měla moc tvrdou spoušť. Když jsem ji přitom trochu nešetrně upnul do svěráku, došlo k malému poškození levé střenky pažby a právě podle toho jsem ji poznal. Komu ale patří, vám nesmím říct, to mi pan rada přísně zakázal.“
Nenaléhal jsem na něho a spokojil se s tím, že s případem jinak nemá, Gott sei Dank, nic společného.
Potom nastalo v této věci informační ticho, jak to nazval místní tisk, ale po týdnu uspořádalo policejní ředitelství tiskovou konferenci, které jsem se neoficiálně zúčastnil i já, při níž byly zveřejněny výsledky vyšetřování. Hlavní referát podal sám policejní ředitel Dr. Lüberg.
„Dámy a pánové, jak víte, byl před třemi týdny zavražděn v lese při lovu pan krajský lesní rada Horth. Dnes vám mohu s potěšením oznámit, že díky usilovnému a intenzivnímu pátrání našich kriminalistů se podařilo nalézt zbraň, která byla na základě balistického šetření identifikována jako vražedná. Z ústřední evidence zbraní byl zjištěn její majitel, který týden před vraždou na policejním oddělení v místě svého bydliště oznámil, že mu byla odcizena z neuzamčeného auta. Ta však byla minulý týden nalezena nedaleko místa vraždy, zabalená v plastikové nákupní tašce jistého supermarketu a zahrabaná v lese několik set metrů od místa činu.
V tašce byl nalezen značně poškozený pokladní doklad jistého obchodního domu, z kterého policejní laboratoř zjistila nejen místo a datum nákupu a cenu, ale také skutečnost, že k zaplacení byla použita bankovní karta. Ve spolupráci s vedením marketu a bankou byl zjištěn majitel platební karty a tím i potencionální vrah. K prokázání tohoto odporného zločinu pak nemalou měrou přispělo také svědectví lesníka, který zbraň poznal podle drobného poškození, které při její opravě, jíž ho majitel pověřil, nedopatřením sám způsobil. Tak bylo možno sdělit dotyčné osobě obvinění z úkladné vraždy, na kterou se delší dobu připravoval a jejímž důvodem byla profesionální řevnivost a osobní nenávist. Děkuji vám za zájem a účast a očekávám vaše dotazy“.
Pan direktor zmlkl a nastala obvyklá smršť otázek a kritiky ze strany medií a odpovědí zástupců a policie, na což jsem již nečekal a vytratil se. Druhý den jsme s kolegy na lesní správě o celé této událost znovu hovořili a došli ke shodě v tom, že k odhalení vraha došlo vlastně jen díky čtyřem osudovým náhodám: nečekané návštěvě Charlieho, ztrátě jeho prstenu, zastižení majora s minohledačkou těsně před jeho odjezdem na cvičení a také proto, že zbraň opravoval a poznal náš hajný Spiegler. Nebýt těchto šťastných okolností, nebyl by patrně vrah nalezen ani přes „usilovné a intenzivní pátrání“, jak to nazval pan Dr. Lüberg“.
Příběh skončil, vypravěč byl odměněn potleskem a já se s omluvou a díky za pozvání a za poutavé příběhy zdvihl od stolu a s přáním dobré noci opustil tu příjemnou společnost, abych ve značně pozdní hodinu konečně zalehl do měkkého lože.
Druhý den jsme šťastně dorazili k cíli své cesty, absolvovali několikahodinové jednání a po poněkud opožděném, ale dobrém obědě opustili krásný schwarzwaldský kraj, kde už rozkvétaly šeříky, a bez problémů dojeli do Prahy.
Dnes jsem si na tento příběh po létech vzpomněl, a tak ho tady předkládám k zamyšlení nad náhodami, tak často určujícími i naše životy. „Lovu (i na zločince) zdar!“


Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 01. 2009.