Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (12)

Rubrika: Literatura – Povídky

"To se mi snad jenom zdá! V tomhle baráku to už je vopravdu k posrání!" ozýval se v půl šesté ráno schodištěm mohutný hlas pana Poláka.
Paní Kaufmannová ustrašeně pootevřela dveře a vyhlížela, co se to děje, Miruna Jakubcová vyběhla na schody v noční košili a volala nahoru: "Co se stalo, pane Polák?"
"Někdo mu ukrad boty!" odtušil shora hlas paní Polákové. Oči paní Kaufmannové sjely škvírou mezi dveřmi a futrem k rohožce a krve by se v ní nedořezal.
"Nám ukradli dvoje!" zoufale kvikla. To už se podesty zaplnily skoro všemi sousedy, kteří vzrušeně diskutovali.
"Neviděli jste tady někoho?" ptá se profesor Kaufmann. Paní Peroutková si vzpomněla, že převčírem potkala na schodech paní Baďoučkovou z městských baráků, ale ta šla, jak se hned objasnilo, za paní Polákovou, a pan Jakubec se večer ve vchodu skoro srazil se starým Matyáskem, co bydlí na rohu.
Do Ferďáska opřeného o schránky jako když píchne: "Nojo! Starýho Matesa jsem tady viděl už asi třikrát! Furt se tady vochomejtá!"
"To není možné, pan Matyásek je takový seriózní člověk..." podívala se na Ferdu pohoršeně Peroutice.
"To máte z toho, že nezamykáte barák!" krákoral z přízemka nahoru Hugo Andrdle.
"A proč ho nezamykáš ty, když seš důvěrník?" naklonil se přes zábradlí pan Polák.
"Ale já někoho chytit, tak nevodleze živej!" dodal a nazutý ve starých křápech dupal po schodech. Pospíchal do práce.
Asi za týden se ztratily dvoje boty i ve vedlejším vchodu. O nové sandály přišel Brďa a Elince ten zloděj štípnul červený lodičky.
Když jsme se odpoledne sešli na dvoře, vybalil Brďa nápad: "Co kdybysme toho zloděje vypátrali?" Koukáme na něj jako vejři a já povídám: "Jak to chceš udělat? Myslíš, že se jako vrátí a my ho chytnem za ruku?"
Všichni začali rozvíjet šílený teorie, ale Brďa už měl plán.
"Žádnej kleptoman to nevydrží, když vidí něco, co může ukrást. Povídal to táta. Jestli to byl ten Mates, musíme ho nalákat. Mám krabici od těch sandálů. Když si ho vyčíhnem a s tou krabicí se mu předvedu, stačí si na něj jenom počkat."
Rozmístili jsme hlídky na všechny rohy a Brďa s krabicí čekal u Mototechny. Asi za hodinu, když už nás to přestávalo bavit, přilítnul Pavlík, který hlídal u Nároďáku a hlásil, že Mates vyšel z hospody. Hvízdáním jsme se svolali, nadběhli mu před náš barák, kudy za chvíli musel projít. Jen co jsme si posedali na obrubník, objevil se na jednom rohu a v tu samou chvíli se z druhé strany vyloup Brďa.
Došel k nám o vteřinku dřív než šourající se Matyásko.
"Co to táhneš?" skoro řvu na Brďu a on stejně hlasitě odpovídá: "Máma mi koupila nový boty. Za sto padesát korun!"
Mates nás minul a nic. "Ani se nevohlíd," zklamaně pronesl Ferďásek. "Přece se zločinec neprozradí, ten má nervy z olova!" na to Venca.
"Ze železa, ty vole!" opravil ho Baborda a dodal, že jestli je to on, tak ho tady večer máme jako na koni.
Najíst jsme se skočili na přeskáčku a ještě hrozným fofrem. Já popad namazanej chleba a už jsem byl zas venku. Když se začalo šeřit, rozdělili jsme se do úkrytů. Brďa seděl doma za dveřma a pokaždé, když zavrzalo "brano zavírá samo" u vchodu, vyskočil a sledoval kukátkem, kdo to jde.
Tři jsme byli zalezlí v chodbičce na kola pod schodama, dva ve sklepě. Stará paní Fialová z toho měla skoro smrt, jak se lekla temných postav ve tmě, když si šla do sklepa pro kompot.
"Hoši, hoši, nevím, nevím, asi tady čekáte zbytečně," povzdechla si, když ji uklidnili. Za pět minut tři čtvrtě na deset vrzly dveře, ale nikoho jsme neslyšeli.
Baborda vykoukl a uviděl proti světlu od lampy z ulice siluetu. Pak se dveře potichu přivřely a nad sebou jsme cítili tiché kroky. Za pár vteřin se vracely. V tu chvíli Ferda rozsvítil a my vyrazili. Na posledním schodu stál s nohou nakročenou zkoprnělý dědek Matyásko a v ruce držel boty. Ne ty Brďovy vymyšlené za sto padesát korun, ale staré rozšmatlané střevíce pana Luhana. Obklopili jsme ho a náš příšerný řev přivolal dospělé. Pan Baborský zavolal telefonem esenbákům, kteří si zloděje za chvíli odvezli. Byli jsme hrdinové dne. Všichni nás chválili, že jsme chytří a šikovní a bezva a nejlepší kluci.
Asi za týden dostali všichni okradení svoje boty zpátky. Museli si je ale dojít na obvodní oddělení SNB vybrat. "Nakradenejch bot plnou cimru. A sám chodil v sešlapanejch škrpálech," líčil nám dojmy Brďa, když si přinesl svoje sandály.

Na náměstí, na dveřích domu, kterému se říká Hlavův a v němž sídlí muzeum, visel bílý plakát a na něm stálo: Procházku po historických památkách Nymburka s odborným výkladem pro mládež provede v sobotu v 16 hodin Václav Kořínek.
Už v půl čtvrté jsme s Brďou, Ferdou a Králíkem přešlapovali pod podloubím ó en vé, aby nám něco neuteklo. V protějším domě, kde je železářství U Kutílků, se otevřely dveře, z nichž vyšel vysoký pán. Zamířil k nám.
"Přišli jste za dějinami?" zeptal se.
Zakývali jsme hlavami a on nám zadal úkol: "Najděte tady v podloubí kamenný obličej!!"
Zatímco přicházeli další zájemci o historii, my si mohli oči vykoukat. A nic.
"Nalezli jste ten portrét?" zeptal se pan Kořínek, když nás asi dvacet čučelo kolem.
"Támhle je!" zapištěla rezavá holka ze Zálabí. Myslím, že se jmenuje Adéla Janečková. Ukázala prstem nahoru do kamenného oblouku, kde se v jednom z velkých kvádrů rýsuje maličká hlavička s vypoulenýma očima.
"Výborně!" pohladil ji pan Kořínek po červených vlasech. "To je taková vizitka, podpis kameníka ze šestnáctého století, protože tento rathaus byl na místě někdejšího ungeltu postaven roku 1526, jak si ostatně můžete přečíst nad tímto členitým portálem."
"Letha od nar... ozeni syna Bozího 1526, ten to duom... staven gest..." slabikovali jsme, ale špičatá písmenka nám dělala potíže.
Tak nám pan Kořínek nápis přečetl a vysvětlil, že tady konšelé soudili a měli uložené listiny a "g" se čte jako "j" a ukázal nám hlavu šaška na ostění okna v prvním patře, což je prý stavitel toho baráku, snad ten, co je podepsaný v těch pozlacených písmenech "Towaryss Waczlaw palirz", a pak nám povídal o morovém sloupu s bohorodičkou nahoře a Bedřichovi Velikém, který, když dostal na frak od holobrádků u Kolína, odpočíval tady v podloubí, a šli jsme do kostela, kde nám ukazoval obrazy namalované nymburským malířem Václavem Kramolínem a oltář s andělem, co má obě nohy levé, a zazvonil na zvonky a povídal o Anně Huňaté, co dala pro kostel udělat cínový svícen a mramorový náhrobek a když umřela, tak odkázala ve svém kšaftu celý majetek městu, z kterýchžto peněz se tady opravovaly valské mosty až do druhý světový války.
A pak na Kozině nadšeně předváděl, jak za krále Václava stavěli holandští kolonisté hradby z cihel, dva vazáky a jeden běhoun, a dovnitř že nacpali drcenou opuku s vápnem, a proto Nymburk dobyli až Sasové za Třicetileté války, protože dřív takovou sílu hradebních zdí nemohli dělama rozstřílet, a vypočítával, kolik museli tenkrát lidi ručně vykopat hlíny a opuky, aby okolo města vyhloubili dvě řeky, kterým se říká malá a velká vala, ale někteří staří Nymburáci o nich mluví jako o Labíčkách nebo Labišťatech.
A pak jsme šli kolem kříže, pod nímž je pískovcově napsáno, že tady utloukli Hynka Bočka z Kunštátu, kterej ale bydlel na hradě v Poděbradech a proto to byl strejda českýho krále Jiřího Poděbradského, a podle vodárny, která je secesní a vypadá jako obrovský kalich a ze strany má kašnu, ale do ní už z ozdobné rybí tlamy dávno voda neteče, a na plechem pobitých dveřích je držadlo ve tvaru hubený žáby.
A pan Václav Kořínek vykládal a vůbec si nevšimnul, že se cestou postupně holky a kluci ztráceli a že před ním s otevřenou pusou stojím jenom já a že se začalo smrákat. Postřehl to až v Hradební ulici, když mi ukazoval nad střechou domku, kde pan Škobis ve Sběrných surovinách vykupuje starý papír, trčící zbytky hradební věže.
"Tak nazdar!" podal mi velikou ruku. "A přijď někdy ke mně. Vezmu tě na Kaplanku."
Když jsem se z mostku přes vala ohlédl, stál před sokolovnou, hlavu zvrácenou dozadu a ukazoval rukou na Špillarova sgrafita mezi okny v prvním patře. Asi pokračoval ve výkladu.

Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"

    Další díly

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 02. 2008.