Na náměstí, na dveřích domu, kterému se říká Hlavův a v němž sídlí muzeum, visel bílý plakát a na něm stálo: Procházku po historických památkách Nymburka s odborným výkladem pro mládež provede v sobotu v 16 hodin Václav Kořínek.
Už v půl čtvrté jsme s Brďou, Ferdou a Králíkem přešlapovali pod podloubím ó en vé, aby nám něco neuteklo. V protějším domě, kde je železářství U Kutílků, se otevřely dveře, z nichž vyšel vysoký pán. Zamířil k nám.
"Přišli jste za dějinami?" zeptal se.
Zakývali jsme hlavami a on nám zadal úkol: "Najděte tady v podloubí kamenný obličej!!"
Zatímco přicházeli další zájemci o historii, my si mohli oči vykoukat. A nic.
"Nalezli jste ten portrét?" zeptal se pan Kořínek, když nás asi dvacet čučelo kolem.
"Támhle je!" zapištěla rezavá holka ze Zálabí. Myslím, že se jmenuje Adéla Janečková. Ukázala prstem nahoru do kamenného oblouku, kde se v jednom z velkých kvádrů rýsuje maličká hlavička s vypoulenýma očima.
"Výborně!" pohladil ji pan Kořínek po červených vlasech. "To je taková vizitka, podpis kameníka ze šestnáctého století, protože tento rathaus byl na místě někdejšího ungeltu postaven roku 1526, jak si ostatně můžete přečíst nad tímto členitým portálem."
"Letha od nar... ozeni syna Bozího 1526, ten to duom... staven gest..." slabikovali jsme, ale špičatá písmenka nám dělala potíže.
Tak nám pan Kořínek nápis přečetl a vysvětlil, že tady konšelé soudili a měli uložené listiny a "g" se čte jako "j" a ukázal nám hlavu šaška na ostění okna v prvním patře, což je prý stavitel toho baráku, snad ten, co je podepsaný v těch pozlacených písmenech "Towaryss Waczlaw palirz", a pak nám povídal o morovém sloupu s bohorodičkou nahoře a Bedřichovi Velikém, který, když dostal na frak od holobrádků u Kolína, odpočíval tady v podloubí, a šli jsme do kostela, kde nám ukazoval obrazy namalované nymburským malířem Václavem Kramolínem a oltář s andělem, co má obě nohy levé, a zazvonil na zvonky a povídal o Anně Huňaté, co dala pro kostel udělat cínový svícen a mramorový náhrobek a když umřela, tak odkázala ve svém kšaftu celý majetek městu, z kterýchžto peněz se tady opravovaly valské mosty až do druhý světový války.
A pak na Kozině nadšeně předváděl, jak za krále Václava stavěli holandští kolonisté hradby z cihel, dva vazáky a jeden běhoun, a dovnitř že nacpali drcenou opuku s vápnem, a proto Nymburk dobyli až Sasové za Třicetileté války, protože dřív takovou sílu hradebních zdí nemohli dělama rozstřílet, a vypočítával, kolik museli tenkrát lidi ručně vykopat hlíny a opuky, aby okolo města vyhloubili dvě řeky, kterým se říká malá a velká vala, ale někteří staří Nymburáci o nich mluví jako o Labíčkách nebo Labišťatech.
A pak jsme šli kolem kříže, pod nímž je pískovcově napsáno, že tady utloukli Hynka Bočka z Kunštátu, kterej ale bydlel na hradě v Poděbradech a proto to byl strejda českýho krále Jiřího Poděbradského, a podle vodárny, která je secesní a vypadá jako obrovský kalich a ze strany má kašnu, ale do ní už z ozdobné rybí tlamy dávno voda neteče, a na plechem pobitých dveřích je držadlo ve tvaru hubený žáby.
A pan Václav Kořínek vykládal a vůbec si nevšimnul, že se cestou postupně holky a kluci ztráceli a že před ním s otevřenou pusou stojím jenom já a že se začalo smrákat. Postřehl to až v Hradební ulici, když mi ukazoval nad střechou domku, kde pan Škobis ve Sběrných surovinách vykupuje starý papír, trčící zbytky hradební věže.
"Tak nazdar!" podal mi velikou ruku. "A přijď někdy ke mně. Vezmu tě na Kaplanku."
Když jsem se z mostku přes vala ohlédl, stál před sokolovnou, hlavu zvrácenou dozadu a ukazoval rukou na Špillarova sgrafita mezi okny v prvním patře. Asi pokračoval ve výkladu.

Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"