A je-li oko oknem do duše,
tak obraz je jejím viditelným projevem.

Dojem z výstavy Michaela Rittsteina ve Veletržním paláci

Ve čtvrtek 13. března bylo v Praze aprílové počasí. Jasně profoukané povětří střídala mlha a nízká oblačnost plynula současně ve dvou navzájem kolmých směrech. Kolem poledne se opět zvedl ostrý vítr, setmělo se, výhled na Hrad zahalily mraky a spustil se liják. Déšť bubnoval stále slyšitelněji. Provazce lijáku bičovaly vysoké topoly u vodárny. Od plechového parapetu se lehce odrážely drobounké kroupy velikosti mléčných zoubků šestiletých.

Tou dobou jsem měla již být ukrytá před nepřízní v prostorách Veletržního paláce, ale bylo mi líto jarního kabátu, a proto jsem čekala na konec řádění bouřky. Po půl hodině se bouře přehnala, obloha se zvedla a objevil  se Hrad i s Petřínem. Díky bouři! Díky za to zdržení! 

Ve Veletržním paláci právě probíhala výstava Michaela Rittsteina.
Obrazy od sedmdesátých let do současnosti. Měla jsem málo času na to, abych se alespoň prošla sály s milovanými Francouzi, taky Klimta jsem nechala až na někdy jindy a rychle vystoupala do prvního patra.

Hned první sál plný obrovských obrazů mě ohromil. Ta energie!

Zajímavé byly vážné obrazy ze sedmdesátých let, ale spíš jen jako ukázka podhoubí, tedy toho, z čeho malíř vycházel do jedenadvacátého století. Připomnělo mi to vlnu tzv. nové figurace. Pocity odcizení, deprese, mimoběžnost... a co taky jiného v těchto letech?! Utápěli jsme se v tom všichni.

Rittsteinovy obrazy – to jsou namixované situace, vyhrocený konflikt z hlediska pozorovatele, který sice může být i  jednou ze zobrazovaných obětí  (např. manželem – zabíjeným, či levitujícím...), též predátorem ( tučňákem na koni), ale především pozorovatelem umožňujícím nadled i odstup, kdy je možné smát se sám sobě a v důsledku rozpoznat  komičnost a absurdnost světa dění.

A pozorovatel – malíř se baví, svobodně si pohrává s hmotou i představou, z chaosu skvrn a čar krystalizuje tvar, z vlastního úhlu pohledu nahazuje situace, doslova je prohmatává a odkrývá podstatu bytí i dějů. Jako velký herec nám přehrává vlastní varianty viděného, slyšeného i prožitého.
Malba je velkorysá, rytmická, barokně kontrastní, doslova smyslově reliefní, jindy impresionisticky nahozená, nebo dokonce lakýrnicky natřená, ale vždy s jasným názorem: Ano, nebo ne. To není rozpačité: nevím, uvidíme... To není možná a někdy, ale ano, nebo ne – teď a tady. To je rozhodný názor promalovaných, tedy promyšlených let.

                       

Uchopí-li někdo tresť prožitého v básni, románu či písni, není jeho pravda tak definitivní jako v malbě. Než cosi přečteme, vyposlechneme, tak uběhne spousta času, ale to, co vidíme, na nás zapůsobí mžikem. Víc jak 80% informací získáváme zrakem, proto na nás může právě malba tak komplexně zapůsobit. Během chvilky se koncentrované malířovo já může napojit na naše vnímání.

 A je-li oko oknem do duše, tak obraz je jejím viditelným projevem.

Mně osobně stačí, když obraz je pravdivým odrazem duše. Je mnoho malířů, kteří tvoří pro diváky, kupce – díla jsou to líbivá, ale falešná. Jen málo umělců má malbu jako prostředek poznávání světa: Bytostně se promalovat k podstatě, najít odpověď na zákonitosti vývoje dějů a vztahů, vyslovit – tedy vymalovat svou právě zjištěnou pravdu, nebo alespoň cestu k ní, to je smyslem tvorby umělce.

Tak procházím mezi obrazy a bavím se! Vůbec se nenudím, ani nekritizuju, jen vstřebávám podivnou změť figurálních a figurativních motivů, zvykám si na zkratkovitost figur a dokonce mi nevadí zmenšené hlavičky na předimenzovných tělech. Bavím se metamorfózami lidí, zvířat i mimozemšťanů. Pozorně zkoumám některé detaily i celkovou kompozici, divím se, co ho to napadlo... ale vlastně jsou mi ta díla nějak povědomá, pochopitelná. Ano, žijeme a hlavně žili jsme ve stejném srabu!

 

V jednom zákoutí je umístěna televize s videem, kde jsou záběry malíře i jeho promluvy. Mluví o městě, paneláku, ateliéru, přírodě a své tvorbě... Textu je občas špatně rozumět. Galerií se rozléhají dost hlučné hovory návštěvníků. Ritsteinovy nebesky modré oči však působí klidně.
Říkám si, to je ale zajímavý člověk, toho bych ráda potkala. Protože nějací Američané jsou tak hluční, že ničemu nerozumím, tak od videa rezignovaně vstávám. Najednou v chumlu turistů zahlédnu malíře. M. Rittstein česko-anglicky komentuje svá díla. Neodolám a vmísím se mezi ně.
Výstavu tak vlastně znovu procházím a slyším komentáře k některým dílům přímo z Rittsteinových úst. Vidět jeho úsměv, gesta, slyšet to, kdy a proč vznikla některá díla, co bylo impulsem k vytvoření třeba „Lokální historky“ ... to je opravdu nezapomenutelný zážitek! Námět čtyřdílného obrazu prý vznikl v kavárně, kde Rittstein zaslechl dámu, jak té druhé povídá, že už toho svého manžela nemůže snýst, že když se objeví v kuchyni, tak by ho nejraději tím kuchyňským nožem zapíchla.
Je to jeden z „realističtějších“ obrazů, téměř ilustrativní shrnutí pojmu manželství – s několika nezbytnými atributy: kuchyň, broušení nožů, váleček na nudle, zeď-dům, televize a sex. Nemohu nevzpomenout na manželské okovy v Komenského Labyrintu.

M. Rittstein se na chvíli zastaví u obrazu draka požírajícího části Mondrianovy kompozice. Mluví o tom, že právě Piet Mondrian je pro něj jakýmsi ztělesněním řádu, a proto vytvořil obraz, ve kterém jeho drak-chaos bojuje s řádem. Asi to řekl jinak, ale nějak tak jsem tu promluvu pochopila. Mimochodem se mi právě dračí křivky s kontrastním pravoúhlým členěním „Mondrianových“ ploch zdají být celkem harmonickou kompozicí. Zdá se, že protiváhou chaosu musí být řád a naopak, bez boje s chaosem by řád nevznikl.

Obraz Tučňáka na koni je černošedobílý, nevím proč, ale připomíná mi Daliho. Za chvilku je to už jasné:

Jak vznikl obraz s tučňákem: To bylo v létě takové horko, že jsem si říkal, kde by bylo nejlépe. Napadla mě chladnice. A s kým bych tam mohl trávit čas? No třeba s tučňákem. Co by mohl tučňák dělat? No neměl by být v moc pasivním postavení. Třeba zkrotí koně....a na dalších variantách dělám – ano, to je ukázka surrealistického postupu.  Tučňák není bezpohlavní. Dokonce má erekci. Všichni se skvěle bavíme.

 

U posledního obrazu Let do Chicága se M. Rittstein rozpovídal o podstatě své tvorby, o rozdílu mezi americkým a evropským uměním a o svých vzorech – tedy vlastně o tom, že žádného umělce nepovažuje za svůj vzor. Mluvil o totalitě a o tom, že věděl, co se v moderním umění děje díky časopisům a několika výstavám v Praze v šedesátých letech. Mluví o americkém umění. O konceptuálním umění... On sám si osobně cení silného rozhodnutí. Je jasné, že mluví  ke studentům, budoucím umělcům, tak znovu zdůrazňuje strong – tedy opravdu silné rozhodnutí.

Co to znamená, vlastně názorně ukázal svou tvorbou: jde vlastní cestou, je nekompromisní, vyjadřuje silné emoce, silné ideje: jsme živočichové masírovaní, drcení, vláčení, ale též vzdorující a bojující, naše bytí je silné tím, že je činné, a dokud budeme myslet, toužit, konat, hledat, objevovat, měnit a tvořit, tak budeme žít. Pasivně poddáni zmaru jsou jen mrtví. A my máme svobodu volby!

A tak se vracím k původnímu dojmu z výstavy: To je energie! Koncentrovaná, vytrysklá a oživující!

Tak díky, pane Malíři, za bouřný zážitek!