Publicistika – Zbývá dodat...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (2)
Samozřejmě se mi teď, když mám více času na snění, vybavují události významné i možná zcela zanedbatelné. V těchto střípcích vzpomenu často na spoustu situací a celou řadu různých lidí, tu všeobecně známých, tu naopak zcela neznámých, kteří „prošli“ mým životem. Někdy budu postupovat chronologicky, někdy pak i tématicky, ale určitě budu občas přeskakovat zejména v čase, protože to je vlastní všem vzpomínkám.
Petr Chalupa: Vánoce počátkem padesátých let minulého století
Když se tak snažím všemožně vyhnout tomu nesmyslnému prosincovému pobíhání a shánění, když jen vejít do některého z mnoha „marketů“ pro mne znamená navodit si klaustrofobii - chorobný strach z uzavřených prostor a také demofobii - strach z davu lidí, vzpomněl jsem si na svá dětská léta počátkem padesátých let, pochopitelně minulého století. Ale né, nechci nic hodnotit, srovnávat, zatracovat či vynášet, jen mne to při té vzpomínce nutí zkusit to popsat.
Příhoda vánoční aneb Jak nám internet zachránil Klipa
Protože už bylo dost pozdě, šel jsem spát. Mobil jsem si nechal pro všechny případy na nočním stolku. Asi ve dvě hodiny v noci mi pípnul a vzbudil mě. Přišla SMS zpráva. Nějaký dobrý pán, pejska, potkal našeho Klipa u nedalekého nákupního střediska.
Miroslav Sígl: Sobota se světovou šampionkou v paměti
Celý den nám přednášela, obsluhovala přitom svůj diaprojektor, psala a ukazovátkem vysvětlovala na velkém plátně diagramy, tabulky a memogramy, žonglovala s míčky, testovala schopnosti účastníků kursu, aby v samotném závěru odpovídala na desítky zvídavých otázek. A neváhala – ač viditelně unavená v pozdním odpoledni - a na požádání nás vyzvala, abychom jí nadiktovali 30 dvojciferných čísel.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (38)
A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.
Jarmila Moosová: Vivat Martha!
Řekne-li se Marta, vyvstane každému z nás na mysli žena, dívka či holčička toho jména z nejbližšího okolí. Napíše-li se Martha, je téměř bezvýhradně jasné, alespoň mně a mnoha dalším z mojí generace, že se jedná o ženu jedinou: Marthu Elefteriadu. Doufám a věřím, že mi odpustí – byť se o tom nikdy nemohla dozvědět, nebýt mého dnešního doznání – že jsem ji svýma někdejšíma očima vídala a smysly studentky vnímala jako krapet „ošizené dvojče“ ve stínu své mladší a sexy sestry Teny.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)
Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově.
Milan Lasica: Ľudia milujú senzácie
Ľudia milujú senzácie. A prečo nie? To, čo sa opakuje, stáva sa všedným. Treba to revitalizovať. Teraz boli noviny plné otvorenia filmového festivalu v Cannes. Prečo? Najmä preto, že tam na úvod premietali film ...
Jitka Dolejšová: Prezentace špatných zpráv
Prezentaci jsem dokončila, zrovna když začala přestávka. Nevím, jestli v poločase nebo ve třetině, nezajímá mne ani hokej, ani fotbal. Manžel vstal a já mu prezentaci na počítači předvedla. Pořád jen vrtěl hlavou a občas si ťukal na čelo. Asi ho bolela hlava. Pak přinesl z komory krabičku s novou žárovkou a – bylo světlo.
Antonín Siuda: O rovnováze
Několik dnů před tím jsem sledoval od počátku do konce ruch kolem sýkorčího hnízda a byl to pro mne nenahraditelný letní zážitek. O něco později jsem pak spatřil, kterak jakýsi chlupatec útočí ze zálohy a dáví jedno z neopatrných mláďat. Bolelo mne z toho u srdce a dalo mi hodně přemáhání neplésti se do přírodního děje a nedurdit se na tu šelmu, která jednala podle své přirozenosti.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (25)
Jak už říkal nesmrtelný Švejk, je dobře, když je někdo přímo odněkud! Znát své kořeny nikdy neškodí, i když se někdy hledají složitě. A tak tatínkovu stranu – tedy co se týče jeho předků - nemám vlastně zmapovánu vůbec. Na jeho rodiče si nevzpomínám, zato jeho sourozence, tedy tetičky a strýčky, jsme navštěvovali často.
Milan Turek: Kříže zdobí kraj rodný
Vůkol tu není nikde tajemných míst a krajina poblíž dědiny je průhledná, čistá, a snad není ani v lidské paměti, že by zde kdysi někde vládly nekalých živlů nebo snad nějakých temných sil skutky zlé. Strašidla a postavy čarodějné, osoby v duchy se proměňující či duchové, pronásledující oběti, jakoby se do dějin propadly a zůstaly navěky v minulosti, aby už jen ve známost přicházely skrze vyprávění stařenek.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (23)
A dostávám se k „nejzajímavějšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvěděli, že studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, že se to týká už i našeho ročníku. Prostě – závěrečný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstřebat během šesti týdnů o prázdninách!
strana 1 / 17