„Vyhrává ten, který v životě nejvíce nashromáždí!“ čtu v autobuse neohrabaný překlad anglického sloganu nejprve zprava, pak ještě zleva a marně přemýšlím, k jakému sběru mne tady povzbuzují. Vzhledem k tomu, že se právě intenzivně věnuji přestavbě bytu, zdá se mi, že starý (byt rustikální, původní, zachovalý, po babičce, co když se nám ještě bude hodit) nábytek to zřejmě nemá být.
I když... před pár dny jsem jela vyhodit staré křeslo do kontejneru přistaveného městem, a ještě než jsem stihla zaparkovat, přispěchali ochotní chlapíci, že nám to převezmou. „Vy jste tady vod toho?“ zeptal se idealisticky můj manžel, inspirován podobnou úrovní služeb v zahraničí. „Možná se starosta vzmoh' a dává příležitost nezaměstnaným trochu si přivydělat“ spekuloval choť dál, zatímco já jsem pozorovala jejich vnitřní odhady, za kolik by se to dalo reálně zpeněžit, nebo aspoň znovu použít. Ale vzhledem k tomu, že kontejner tam stál teprve druhý den a již přetékal vším možným i nemožným, o sběru starých krámů asi onen billboard nemluvil. Nicméně, hlavou mi ihned prolétla nedávná návštěva hypermarketu a relativita mezi starým a novým – nakonec, nakupování je taky sbírání.
Co jiného mám tedy shromaždovat? Pozornost, přátele, či úspěch? Nebo prostě jen peníze, tu univerzální hodnotu naší globalizované společnosti? Pravda, ukládám si na stavební spoření, ale jen proto, abych to mohla co nejdříve vybrat a opravit dům. Takže peníze jako sběratelský artikl taky neprochází... Dobrá, vyzývá mne tedy plakátek k hodnotám trvalejšího charakteru? Mám snad sbírat vzdělání, ocenění, prestiž? Proč mi přece neřeknou, co mám shromaždovat, abych vyhrála?! Jedu dál a začínám z té výzvy být nervózní.
Být to běžný slogan, tak chápu: sbírání víček od džusu, obalů od másla či etiket od taveného sýru je občasnou aktivitou snad všech spotřebitelů. Podobné soutěže však přesně vymezují i datum ukončení akce. Kdyby tu aspoň vynechali to nadnesené „v životě,“ uvažuji zmateně a začínám v paměti lovit příběhy těch, kteří to v životě někam dotáhli, respektive nashromáždili určité množství čehosi. Jaký byl jejich odchod, cítili se vítězi nad životem? Vzpomínám na muže, který umíral svírajíc křečovitě šekovou knížku v ruce, na starou ženu v luxusní vile, kde vše muselo být pokryto přehozy, aby se to neponičilo (dokonce i na bílém koberci ležely v nejfrekventovanější trase staré noviny), na osamělé celebrity, umírající mezi stovkami známých a přátel. Skutečně něco vyhráli?
Autobus se plazí do kopce, už budu vystupovat, ale tohle přece musím dořešit! Nashromáždit... nejvíce... v životě... vyhrává... Vyhrává, to je ono, to je to slovo! Není důležité co nashromáždím (samozřejmě nejvíce), ale jestli vyhraju! Ten plátek mi už deset minut netrpělivě vysvětluje, že život je soutěž, ve které musím zvítězit. Hmm – uvažuji – potud s ním celkem souhlasím a začíná se mi vyjasňovat – samozřejmě, je to jen reklama! Vždyť je to jen obchodní slogan, který nemá znamenat vůbec nic! A když mi hlavou naposledy probleskne zvídavost po tom, co tu vlastně tak složitě- zřejmě k prodeji – nabízejí, paní stojící vedle mne poodstoupí stranou abych se dostala ke dveřím a obdaří mne milým úsměvem. V ten moment zjišťuji, že reklamní plakátek neměl pravdu. I nové věci se totiž stanou starými, ví snad každý předškolák, a jednoho krásného dne nám budou stejně na nic. Takže jakápak výhra?
Když vystupuji, mám už celkem jasno. Aniž bych chtěla tvůrce reklamy nějak napadat, podvědomě cítím, že ten plakátek lhal. Dnešním rozborem jsem totiž došla k závěru, že opak je pravdou: „Vyhrává ten, který v životě nejvíce rozdá!“ Nebylo mi nakonec nejlépe, když jsem to rozvrzané křeslo svěřila do rukou chlapíků u kontejneru a ještě jim vděčně zamávala na rozloučenou? |