Skutečně nevěřící?

Jsme prý Češi národ bezbožný, praví statistiky. Ale mně se to nějak nezdá. Během posledních týdnů jsem se setkala s tolika náboženskými (přesněji křesťanskými) projevy, až se mi hlava zatočila. A to jsem jen brázdila ulice hlavního, údajně tak nevěřícího, města. Koneckonců, posuďte sami.

Těsně před Velikonocemi se v jistém pražském kostele v centru natáčel postní duchovní program. Nedostali jsem se bohužel dovnitř (narváno bylo k prasknutí), tak jsme postávali na nádvoříčku a sledovali šum kolem natáčecích vozů České televize. Ona nadrozměrná auta zřejmě zaujala i jistého kolemjdoucího, jež se se zájmem zastavil a ptal se po důvodu přítomnosti filmařů ve zdejších vodách. Ve snaze přiblížit (zřejmě) nenáboženskému občanu situaci, pronesl manžel něco ve smyslu, že nějaký náboženský pořad. Z celkem nepochopitelného důvodu (stáli jsme před kostelem!) se onen dobrý muž zachvěl a odvětil: "No, Jéžiš!" Můj muž, očividně znalý věci, odvětil: "No, ten je tam taky!" Tehdy i panu kolemjdoucímu došlo, že (zřejmě) přestřelil a přistoupil na hru odpovědí zdánlivě pozitivnější: "Já sem ateista.... díky Bohu..."

O měsíc později jiný český dobrák, v pravé poledne lehce podnapilý, venčil na Palmovce psíka nejisté rasy. Poměrně standardně se rozhodl přejít ulici na druhou stranu, avšak uprostřed vozovky se pejskovi zamanulo něco očmuchávat. Muž se zakymácel a na psa houknul: "Jéžiš, co tam máš?" Dvakrát se zhoupl v kolenou, mrkl po psovi, který jeho náboženských výzev očividně nedbal, a houkl podruhé: "Pod', ty vole!" Jak si tady asi poradí religionisté s pánovou tezí, ptám se, že jeho pejsek je zároveň jéžiš i vůl?

Třetí situace se udála minulý týden v parku ve Strašnicích a též nepostrádá duchovní apel. Babička tlačí prázdný kočárek a dvouletý vnouček vesele hopsá kolem ní. Možná za to mohl ten rozkvetlý parčík či prostá alergie, ale chlapec v jednu chvíli pořádně, byť v měřítkách slušnosti, kýchnul. A babička, možná ještě vychována v křestanské víře, a možná taky nikoliv, to zaníceně okomentovala: "Pámbíček!" Nevím, zda měla v tu chvíli někoho (či něco?) konkrétního na mysli, každopádně mne zaujal ten religiózní výběr. Ačkoliv mohla zvolat prosté “na zdraví”, ta dáma kolem padesátky zvolila, všimněte si, variantu zřetelně transcendentní.

A tak se ptám. Jsme opravdu tak nenáboženští, jak si myslíme? Bojujeme za to, aby v evropské ústavě (či čem) nebylo ani zbla zmínky o křestanském základu evropské civilizace, ale ve svém soukromém životě (ve dvoranách jezuitských kolejí, libeňských ulicích i strašnických parcích) si to náboženství vesele smažíme dál. Možná se mnou nesouhlastíte. Možná stále nejste přesvědčeni. Možná si myslíte, že to bylo jen pár náhodných příběhů postarších lidí... Ale jak to, že se pak mezi mládeží doslechnete, že to včerejší kino bylo fakt boží?

Ano, v Boha Češi moc nevěří. Možná je to otázka moc abstraktní, a možná je historická zkušenost stále příliš bolestivá. Ale o to víc, zdá se, věříme v jeho syna. Jak jinak by mohl dospívající mladík mávat před vánočními svátky na kamaráda a hulákat na půl smíchovské ulice: "Bohatýho ježíška, ty vole!"?

Ježíšek i vůl jsou pro nás zřejmě konkrétní až až.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz 
František Frk Kratochvíl - prezentace