Stejně jako má životní souputnice oslavila jsem na podzim třicáté výročí svého vzniku. Jsem ale značně na rozpacích - je to hodně nebo málo? Pokud už mluvíme o té slavné Chartě, je to zajisté zasloužilý věk: píší se o ní vědecké traktáty, vešla do učebnic dějepisu, zdomácněla mezi českými intelektuály jako takový náš domácí odboj a vůbec se k ní chováme pozorně. Tedy, nejen k ní, nýbrž i k její nechvalně známé sestřenici - antichartě. Ale zkrátka - je to důležitý dokument...

Co však já? Zatímco jsem stará jako ona, svět mne nezná. Nevyšla o mně jediná publikace a zmínka o mém narození zapadá mezi desítky podružných informací, se kterými se denně setkáváme. A navíc je tu neštastné 11. září, jež před pár lety zastínilo moje narozeniny dočista. Není se co divit, je též důležité.
Do učebnic dějepisu (a náboženských nauk, žurnalistiky a sociologie, politologie a mezinárodních vztahů) vstoupilo bez velkých potíží pár vteřin po svém vzniku. Já však v okruhu přátel a spolupracovníků patřím již dlouhá léta mezi mladší ročníky. Nějak jsem si zvykla na to, že mne lidé na ulici považují za studentku (což jsem, pravda, do nedávna i byla), za slečnu (což už dlouhá léta nejsem) a minulý týden dokonce za dívenku (jak možná vypadám). A tak si o sobě myslím, navzdory věku Charty, že jsem mladá a život mám před sebou. Jenomže to nemusí být úplně pravda.

Považte, před pár dny jsem se setkala s přáteli mé patnáctileté sestry, a ti mi bez okolků začali vykat a chovat se ke mně s důstojnými rozpaky. Chtělo se mi říct "co blázníte?," ale pochopila jsem, že nemohu.
Ač se na mne dívali z výšky (nějak mne sestra přerostla), ten patnáctiletý rozdíl tu byl. Já jsem na něj zapomněla, ale oni ho cítili. Najednou jsem si uvědomila, že v očích patnáctiletého je třicátník na prahu stáří. Lehce jsem zavrávorala a snažila si udělat v hlavě jasno.
Ano, jsem mladá. Ale ne tak mladá jako oni. Jsem jinak mladá - jsem vzdělanější, zkušenější a rozvážnější, než jsem byla v patnácti. A možná jsem i moudřejší, protože když jsem se závěrem loučila se sestřinou dvanáctiletou kamarádkou, právě včas jsem se zarazila, abych na ni nevybafla: „Jé, vždyt já jsem Tě znala, když jsi byla ještě v kočárku!“

Pro dospívajícího snad není trapnější chvíle, než když jim někdo, koho vidí prvně v životě (aspoň dle jejich vzpomínek), připomene ona léta plná pískových báboviček a cumlání dudlíku. Ačkoliv věřím, že to dospělí dělají z vesměs bohulibých důvodů, chtějí prostě sympatickému mladému muži či dívce dát najevo svou dlouholetou přízeň, i když většinou to působí přesně naopak. Co mladí nakonec vědí o svém dětství? Je jim vzdálené podobně jako mně Charta 77 či mým rodičům maďarské povstání padesátých let a babičce nástup nacismu v Německu. Ale možná je to chyba.

Naše dětství je tak dávno a přece blízko. Neznáme je, ale ovlivňuje naše životy do morku kostí. Ať chceme nebo ne, jsme tím magickým obdobím navěky zasaženi. Nepamatuji si Husákova léta, ale vím, že ročník 1977, ten normalizační rok plný socialistického tlachání, je můj. Mám nějak blízko k době, v níž jsem přišla na svět - do ukecaného svazáckého Československa a šedé Prahy pod lešením, a přesto bych v ní nechtěla žít. Vím, že ke mně patří, i když tak nějak symbolicky. Možná jako učebnice dějepisu ke státu, ve kterém vznikla.

Zdá se mi totiž, že historici potřebují pro přežití učebnice dějepisu, politici ekonomické prognózy, ale obyčejní lidé potřebují život. A co jiného je život než přítomnost dneška? A tak pozorujíc vázu s třiceti žlutými růžemi, zjištuji, že za minulost jsem vděčná, na budoucnost se těším, ale přítomnost, těch mých čerstvých třicet, je prostě báječná - jako jedinou ji můžu bezprostředně ovlivnit. Takže záleží vlastně jen na mně, zda je to hodně nebo málo.