Neplánovaně, zato však intenzivně, jsem shlédla film americké televize CBS Jan Pavel II. v režii Johna K. Harrisona (2005). Nechci tu nikterak nahrazovat úlohu filmových kritiků a dalších odborníků, ráda bych se však vyjádřila jako zúčastněný divák. Jako divák, který očekával buď zajímavý životopisný film nebo povzbuzující příběh o výjimečné osobnosti, a místo toho dostal ránu do obličeje. Myslím, že je to ještě slušnější vyjádření.

Bohužel, nebo bohudík, jsem před dvěma lety viděla „konkurenční“ kousek z italsko-polsko-francouzsko-německo-kanadské dílny, Karol: A Man Who Became Pope (Karol: Muž, který se stal papežem) v režii Giacoma Battiata (2005), a tak jsem se nevyhnula nutnému srovnávání. Oba filmy vznikaly před a po papežově smrti, měly tedy k dispozici shodné informace a životní osudy hlavní postavy. Oba byly rozděleny do dvou celovečerních dílů, autoři tudíž dostali podobný čas k vyjádření. Oba filmy byly natáčeny v reálném prostředí Polska i Itálie. Navzdory řečenému se oba filmy, říkejme jim dle režisérů třeba americký a italský, diametrálně odlišují.

Snímek Karol se dá, dle mého názoru, nazvat skutečně uměleckým dílem. Autor prezentuje Wojtylovo mládí, prožívá s ním těžké válečné a poválečné období, dává nám nahlédnout do duše mladého muže, rozhodujícího se pro kněžství. To vše činí s citem, skromností a smyslem pro hodnoty transcendentální. Autor amerického snímku Jan Pavel zachycuje téměř totožné scény z Wojtylova života, ale jeho podání působí uměle a nedůvěryhodně. Tam, kde si italský režisér hraje s náladou, kamerou a emocemi, se americký režisér nenamáhá a v kulisách válečného Krakova nechá dospívající mladíky explicitně hovořit o „záchraně světa.“ Tam, kde italská verze rozehrává něžný vztah mezi mladým Karolem a jeho přítelkyní Haniou, americká verze nechá davy krásných – pečlivě nalíčených – „Polek“ zírat Wojtylovi zamilovaně do tváře. Tam, kde první snímek věnuje Wojtylovi i divákovi potřebný čas k důležitému kněžskému rozhodnutí, si snímek druhý vystačí s Karolovým věcným prohlášením přátelům, že ho „Bůh volá ke službě kněze.“ Tam, kde italský režisér dopřeje Wojtylovi dlouze a do hloubky rozvažovat nad zlem ve světě, americký režisér jej nechá uronit slzu a jede se dál…

Zatímco italský snímek je skutečným dramatem, americký je pak filmovým sestřihem nesourodých scének z Wojtylova života. Snad ani jednou jsem tu nezaznamenala nějaký všední rozhovor, veškeré dialogy působí dojmem strnulosti právě pro jejich přehnanou informační nebo ideovou hodnotu. Jejich sledování na vás pak působí dojmem sbírka toho „nejlepšího z Wojtylových citátů.“
Na to se přece nedá koukat… Chápu, že autor zřejmě chtěl divákovi maximálně přiblížit neobyčejnou Wojtylovu postavu. Jenomže udělal to tak neobyčejně a maximálně, že tomu nemůže věřit ani prostý americký lid. Aspoň v to doufám…
Italský režisér, soudě dle konečného zpracování, měl nižší ambice – chtěl Wojtylu představit jako obyčejného člověka, který se díky své víře v Boha a lásce k druhým lidem pomalu a nenápadně vypracuje v osobnost světového formátu. Krásné je na tom to, že divák může být přímo u toho, zakusit Wojtylovu proměnu z bezprostřední blízkosti. V americké verzi se nikdo nijak neproměňuje…Ano, skoro máte pocit, že se Wojtyla papežem už narodil. A to je nejen kinematografický, ale i faktografický průšvih.

Ale ještě trochu k vnější podobě obou filmů. Zatímco v italské verzi se maskérům výborně podařilo přesvědčit nás o skutečném stárnutí hlavního hrdiny v podání polského herce Piotra Adamczyka, v americkém pojetí museli být využiti herci dva, Cary Elwes jako mladý Wojtyla a Jon Voight jako Jan Pavel II. Změna hlavního herce v polovině filmu však výrazně negativně narušuje – snad již vytvořený – divákův vztah k hlavnímu hrdinovi.
A tak se bohužel zdá, že americká celebrita tam byla jaksi nepřirozeně vpašována, aby přilákala diváky. Věřím však, že v tomto případě to moc nezafungovalo, neboť herci s výraznými slovanskými rysy v italské verzi mne snadno vtáhnou do atmosféry poválečného Polska, zatímco americky nažehlené a moderně upravené dívky mne nutí k pochybovačnému úsměvu.
K autentickému vykreslení chudé Wojtylovy rodiny pak americkému režisérovi bohužel nepomohl ani táhlý záběr na hercovy nohy, poskakující po kuchyni v děravých ponožkách.
Také scéna, kdy jede mladý profesor Wotjyla se studenty na vodu a skupina je legitimována komunistickými agenty, působí silně vyumělkovaně. Agenti se totiž nedůvěřivě zahledí na Wojtylu ve sportovním a praví:
„Ale vy nevypadáte na studenta, jste nějaký starý.“ Herec, který má dle scénáře představovat osmačtyřicetiletého muže, ale vypadá tak na pětadvacet, se bezradně rozhlédne po svých studentech, z nichž mnozí díky silnému nalíčení a bohaté trvalé vypadají na dvaačtyřicet a divák neví, co je tu komičtější. Zda paradoxní poznámka agentů, nebo přestárlé studentky! Vím, mohlo by se říct, že jde o detaily, ale mně tyto detaily kazí celý dojem filmu. Nejen díky podobně nedotaženým maličkostem se totiž režisérovi nepodařilo přesvědčit mne o Wojtylově výjimečné osobnosti.

A tak nejenže divák může těžko získat inteligentní náklonnost k osobě posledního papeže, ale nemá ani možnost prožít dramatické pozadí jeho života ve válečném a komunistickém Polsku. Nemá možnost ztotožnit se s Wojtylovými přáteli či polskými biskupy, protože k tomu zkrátka nedostane příležitost. Nemůže prožít hrůzu a bolest válečného zabíjení, protože uvidí jen pár válečných „scének,“ kde nikomu (rozuměj divákovi známému) o nic (rozuměj divákovi známého) nejde. Divák je tu skutečně jen a jen pasivním divákem, ovšem jen tehdy, když tu kapající sladkost vydrží až do konce. Pokud už totiž po půl hodině nabude dojmu, že „co režisér neví, to nepoví,“ ztrácí další hodina u obrazovky svůj smysl a moudrý divák znechuceně vypíná.

A závěrem snad jen malé upřesnění: Nechtěla jsem nikoho od sledování amerického filmu o Janu Pavlu II. odrazovat. Stejně tak zdůrazňuji, že jsem tím nehodnotila postavu bývalého papeže, kterého si velmi vážím. Jen jsem chtěla ukázat, že stejné téma, stejný materiál a stejné možnosti (a možná i stejné nadšení) ještě nezaručují stejnou hodnotu zpracování. Stejně tak jako více peněz, více celebrit a více reklamy často neznamená větší kvalitu. A proto, pokud budete mít někdy možnost shlédnout film Karol: A Man Who Became Pope, mohu vám jej vřele doporučit. Věřím totiž, že Karol-člověk, se vám bude líbit mnohem více než Jan Pavel-papež. I jemu se určitě líbí víc!