Adéla Muchová: Všechno nejlepší, česká demokracie!
Rubrika: Publicistika – Historie
Ve všech kulturách se dosažení dospělosti obvykle slaví s velkou pompou. Je pravda, že každá společnosti si stanoví pravidla sama: At' už je to věkový limit, náboženská uvědomělost nebo úspěšné složení nějaké té zkoušky dospělosti. Česká společnost zvolila tu věkovou hranici osmnácti let a já nevím, zda je to správně. Ale budiž, přijímám tu hozenou rukavici a táži se, slaví tedy naše osmnáctiletá demokracie dnes svou dospělost?  Vím, že demokracie nespadla z nebe v onen listopadový pátek před osmnácti lety. Vím, že to byl teprve počátek jejího dlouhého a strastiplného života. Ale jsme lidé rituálů. Potřebujeme významné události, ke kterým můžeme vztahovat své životy, své osudy, zdary i nezdary. Ano, mohli bychom ty české osmnáctiny slavit třeba až koncem prosince, kdy nastoupil na prezidentské křeslo Václav Havel; či během dubna, kdy Československo navštívil papež Jan Pavel II.; nebo dokonce až příští červen - v den prvních svobodných voleb. Nebo někdy úplně jindy. Jenomže mně se líbí ten 17. listopad jako předzvěst budoucích událostí. Jako pošimrání, které slíbilo něco, co možná nikdy slíbeno být nemělo. Jako předchut' demokracie... Ještě jsem ani neodrostla školní docházce a už mi docházelo, že se budou dít věci veliké. Atmosféra pražských ulic ve mne vyvolávala očekávání plná naděje a optimismu. Cítila jsem, díky svým blízkým, že svět se mění. Možná jsem tomu věřila více, než ostatní - vždyt' já se také měnila! Z dítěte jsem dospívala v dívku a nemohla než souhlasit s tím, že teprve ted' začne ten správný život! Bezhlavě jsem se zamilovala a spád revolučních dní nemohl mému rozjitřenému srdci nabídnout lepší kulisu. Demokracie je jako láska. Propadnete jí, aniž chcete. Zamilujete se, aniž byste měli sebemenší důvod. A hlavně uvěříte, že je to navždy. Ted' po osmnácti letech vidím, jak byly mé naděje předčasné. Uvědomuji si nereálnost obou listopadových snů a vím, co je to nezralost a nezkušenost. Ohlížím se na oněch osmnáct let české svobody a přemýšlím, zda to opravdu byla demokracie. Zda to nebyla jen společnost se svobodnými volbami, parlamentem, v němž zasedá více politických stran, více či méně svobodnými médii, možností cestovat do zahraničí, nakupovat západní zboží a hlásat tržní ekonomiku. Ptám se, jestli se demokracie může vyznačovat i podivnou privatizací státních podniků, neschopností vyrovnat se s komunistickou minulostí, korupcí ve státní sféře a desetiletí trvajícími soudními spory (co mělo například znamenat včerejší prohlášení mladého ministra spravedlnosti, že musíme počkat, až “vymřou” komunističtí pracovníci naší justice?!). Zajímá mě, zda se demokracie může prezentovat kauzami typu Harvardských fondů, Novy a Národní knihovny či pojmy Kožený, Krejčíř a Pitr... Nedospělá demokracie zřejmě může. Otázkou ovšem zůstává, jak se k tomu postaví demokracie dospělá. Ta už je dost stará na to, zdá se mi, aby takovým věcem rozuměla. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 11. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
Helena Štáchová |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Josef Fousek |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Karel Šíp |