Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (20)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (20)

Abych stále neunavoval školou, v těchto střípcích přeruším vzpomínky na své učitele a profesory, „zařadím zpátečku“ a zařadím něco „z jiného soudku“.

Sportu musím zcela jistě věnovat několik kapitolek těchto střípků. Jsem skálopevně přesvědčen, že právě díky opravdu velmi všestrannému sportování jsem prolétl celou pubertou bez ztráty kytičky. Tedy bez nikotinu, alkoholu, jakýchkoliv generačních rebelií a dokonce i bez větších zranění. O drogách jsme neměli ani ponětí, a také první Amorovy šípy mě jen velmi lehce šimraly. Snad se mohu klidně přiznat, že na hřištích, koupalištích a v tělocvičnách jsem možná strávil více času, než ve školních lavicích, a nakonec velmi dlouho jsem předpokládal, že budu profesorem tělocviku.

Své sportování vezmu „od Adama“, ale asi budu občas přeskakovat. Už jsem se pochlubil, že lyžovat i bruslit jsem začal už v předškolním věku v Jičíně a ve cvičné škole to pokračovalo různou tou vybíjenou a přehazovanou, předstupněm to odbíjené. Na jičínském gymplu a v Sokole přišla na řadu gymnastika v tělocvičně a lehká atletika na „Sokoláku“. Tam jsme také už tehdy hráli „amerického pasáka“, dnešní softball. Promíchalo se to pak žákovskou českou házenou a hokejem, vše tak trochu už „závodně“ - tedy kromě pasáka. Fotbal jsme pak také hráli jen na louce u trati nebo jako bosou ligu s hadrákem na betónu před nádražím. Měl bych ale asi začít „sportováním pasivním“.

Samozřejmě jsme jako kluci pečlivě sledovali veškeré sportovní dění doma i ve světě a tak se jistě do tohoto místa hodí několik zajímavých klukovských vzpomínek na nejvýznamnější sportovní události z přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století.

Určitě největší událostí bylo mistrovství světa v ledním hokeji, které se konalo v Praze v roce 1947. V tom roce v polovině února žila celá Československá republika hokejem snad ještě více, než po jedenapadesáti letech v době slavného vítězství v Naganu. Televize tehdy samozřejmě nebyla a tak jsme jako kluci prožívali všechny zápasy u rozhlasu. Jistě si všichni pamětníci vzpomenou nejen na legendárního reportéra Josefa Laufra, ale i na Procházku a zejména na Štefana Mašlonku. Těm se to referovalo, když jsme Rumunsko porazili 23:1 a Belgii dokonce 24:0. Vždyť za 7 zápasů dal V. Zábrodský 29 a J. Drobný 14 branek! Je zajímavé, že kromě jmen většiny našich hráčů si vzpomínám např. na švýcarské bratry Poltery a také na „kuličku“ – mrštného amerického brankáře, jehož jméno jsem však zapomněl. Bylo jistě škoda, že v Praze nehráli Kanaďané, a tak po stříbrných Švédech získali Rakušané, kteří nám k tomu zlatu tehdy výrazně pomohli, bronzové medaile, Švýcaři byli 4. a USA 5.

Jedním z velkých strůjců našeho tehdejšího úspěchu byl kanadský trenér Mike (Matěj) Buckna; tento Čechokanaďan se dostal i do oslavného textu známého šlágru:
Už to máme za sebou, už to máme za sebou, mistrovství jsme vyhráli, teď už je nám hej!
Matěj Buckna zlatej kluk, očaroval našim puk, přejeme mu k jmeninám kluka jako buk!
Teď se můžem stále smát, Rakušanům cukr dát, jen když jsme to vyhráli, teď už je nám hej! Ano – Rakušané na tom byli tenkrát hospodářsky hůře, než my!
Hned za necelý rok se pak toto mistrovství světa, přesněji pražský zimní stadion na Štvanici, stal „hlavním hrdinou“ hezké české komedie Polibek ze stadionu.
A ještě něco – mistrovství končilo velmi zajímavým datem – 25. února 1947, přesně rok po té přišel „Vítězný únor“ a za dva roky pak nechutný pogrom na naše milované mistry světa – Bóžu Modrého a spol., kteří pak strávili řadu let v komunistických lágrech, zejména v Jáchymově. Tito skvělí sportovci nejprve učili v Moskvě hrát sovětské hráče hokej s pukem a pak pro jiné „sovětské bratry“ těžili holýma rukama smolinec. Škoda, že stále není objasněna role „šéfa“ Vladimíra Zábrodského v této přesmutné aféře …

No – zahrňme to do lítosti a připomeňme si raději ještě pár dalších našich sportovních velikánů té doby. Jednoznačně největší postavou byl Emil Zátopek, jehož éra začala na Olympijských hrách v Londýně 1948 a vrcholila v Helsinkách o čtyři roky později. Jeho gigantické úspěchy není třeba připomínat, mohu ale uvést jeden méně známý. 24. dubna v roce 1949 se konal v Jičíně IV.ročník poválečného Běhu Lipami, pořádaný jako mistrovství ČSR v přespolním běhu. I když už jsme v té době bydleli ve Vrchlabí, tuto událost jsem si nemohl nechat ujít. Trať na okruhu Lipové stromořadí – Zebín – Želvák – Žabínek – plovárna Jarošov – Lípy se běžel dvakrát s celkovou délkou cca 12 kilometrů. Účast Emila Zátopka, čerstvého olympijského vítěze z Londýna přilákala podél trati neuvěřitelných 10 000 diváků. V cíli jsme ho uvítali jako vítěze po vzrušujícím stíhacím závodě ve druhém kole, kdy dotahoval ztrátu více než 1000 metrů, způsobenou zablouděním. Bylo to neuvěřitelné a od ještě zpoceného borce jsem získal autogram, který by byl nyní velmi cenný, ale samozřejmě jsem ho brzy někam zašantročil a velmi se tak ochudil. A tak mohu pouze připomenout „našeho Emila“ na fotkách z dob jeho největší slávy a dále ze sklonku jeho života.

                  

Další sportovní gigant oné doby bohužel největší slávy dosáhl „v cizích službách.“ A opět možná že pouze ti starší z nás vědí, že jde o Jaroslava Drobného. Ten asi jako poslední dosáhl – stejně jako před válkou Karel Koželuh a Pepa Maleček – absolutního světového vrcholu jak v hokeji, tak i v tenise. A Jarda Drobný tak v už roce 1949 započal „samovývoz“ českých a slovenských vrcholových sportovců, v roce 1951 a 52 vyhrál French open a v roce 1954 slavný Wimbledon – už jako Egypťan, pro nás však určitě Čechoegypťan.

A proč jsem si vybral právě tyto dva naše sportovní velikány? To není žádná řečnická otázka. Mám je jako obyčejně zcela paradoxně spojeny s dvěma svými zajímavými studentskými brigádami, o kterých ještě někdy pojednám.

Foto - internet

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 06. 2010.