Vladimír Vondráček: O třech služebních cestách

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Nevím, zda se po tak dlouhé době ještě hodí vzpomínat na dobu nesvobody, ale snad bude dobré si trochu připomenout, v jaké části světa jsme do konce roku 1989 žili! A tak si zde nyní dovoluji popsat alespoň několik svých dojmů ze služebních cest v letech 1970 až 1985. Všechny tři směřovaly na východ od železné opony, neboť na opačnou světovou stranu jsem nikdy nebyl „nominován“!

Poprvé jsem vyjel koncem října 1970 na stáž do CIPu – do Moskvy. Musím vysvětlit tu zkratku – jedná se o Centrální institut pogody – tedy počasí. S ohledem na letopočet jsem sice váhal, ale nakonec bylo rodinou rozhodnuto, že poletím. Na ministerstvu jsem dostal služební pas, adresu našeho vyslanectví, další „důležité“ pokyny a už nevím kolik rublů.
Odletěli jsme a i v Moskvě jsme přistáli bez problémů, ale organizace mé cesty trochu „zahaprovala“ už na vyslanectví, kdy navečer tam „pracoval“ pouze vrátný! Naštěstí po chvíli našel obálku s mým jménem, kde byly další pokyny – adresa hotelu pro ubytování a adresa institutu. Ubytoval jsem se a na pokoji jsem spal se dvěma českými studenty, kteří studovali v Kyjevě a byli zde na několikadenní návštěvě. Hotel byl opravdu mezinárodní, mne nejvíce zaujali Korejci – samozřejmě severní, kteří každé ráno provozovali na „zajímavě“ ovoněných chodbách rozcvičku! O zajímavých „toiletách“ se nebudu zmiňovat, je to snad dost známé! Na snídaně a večeře jsem chodil do bufetu poblíž hotelu. Obědy jsem si později objednal v „meteorologické závodce“.
Druhý den ráno jsem jel metrem do CIPu, kde se do organizace opět vloudila chybička. Očekávali meteorologa střednědobé předpovědi, a já byl tehdy „krátkodobý“. Narychlo mi tedy hledali odpovídajícího kolegu. Po dvanáctileté výuce ruštiny jsem sice tento světový jazyk /s mírnou směsicí slovenštiny/ jakž takž ovládal, ale moc mluvit se mi z pochopitelných důvodů nechtělo.
Můj průvodce byl ale Sibiřan a dokonce se mi nesměle, obezřetně a velmi potichu omluvil za okupaci! Navíc mi pak za pár dnů pomohl sehnat „podpultový“ fotografický aparát – jednookou zrcadlovku Zenit a díky jednomu známému mne pozval na výtečnou večeři do novinářského klubu. Kromě jiného jsme měli čerstvé raky z řeky Moskvy, po nichž zbyl na stole pořádný „binec“.
A ještě jedna pikantérie – po mírném sondování jsem si u stolu v úzkém kruhu asi pěti lidí dokonce troufl dát k lepšímu pár našich anekdot o SSSR a Rusech! Samozřejmě jsem odvahu dostal až po pár „stakanech“ vodky a divil jsem se hned dvakrát. Přítomní mi pochválili mou ruštinu a navíc některé anekdoty dokonce znali!
Co říci ještě o mé stáži – nic moc! Na jedné předpolední konzultaci, podobně jako u nás, se několik minut meteorologové dohadovali, zda bude druhý den v Moskvě sněžit nebo pršet, a tak jsem se osmělil a navrhl – déšť se sněhem. Kupodivu to akceptovali, a tak jsem se jeden den podílel na předpovědi počasí pro Moskevskou oblast! Teď nevím, zda se za to mám či nemám stydět? Pro mne nejzajímavější bylo oddělení „celosvětových“ předpovědí. Protože tehdejší sovětské loďstvo „jakéhokoliv zaměření“ operovalo doslova ve všech oceánech a mořích, muselo mít i podrobné informace o počasí.
A tak jsem poprvé viděl synoptické mapy jižní polokoule. Jsou zajímavé tím, že je na nich všecko „obráceně“! Proudění v tlakových nížích i výších je obrácené, severní vítr není krutý, ale naopak teplý atd. Ke konci října jsem pak byl svědkem mimořádných předpovědí. Blížilo se výročí říjnové revoluce a ještě před tím měl kamsi letět velký Brežněv! No – bylo to zajímavé!
V Moskvě začínala pomalu zima, dle „mé“ předpovědi opravdu padal déšť se sněhem, a tak jsem toho po městě moc nenachodil. Prošel jsem se pochopitelně po Rudém náměstí, navštívil známý a otřesný obchodní dům GUM, kde jsem koupil pár hraček pro své děti. Dodnes vidím nepřeberné řady sošek Lenina ve všech velikostech, z nejrůznějších materiálů, s čepicí i bez! Jeden z největších dojmů však na mne udělal malý pravoslavný kostelík na Arbatu mezi paneláky, kterým sahal do výšky druhého patra! Jinak jsem ještě poznal, že nejhorší pomocné práce, jako třeba úklid ulic, dělají ženy, zatímco muži si na ulici „užívají“ vodky!
A to by ze země, kde zítra znamenalo včera, asi stačilo! No a od té doby jsem – jak se tehdy říkalo – mohl radit, protože jsem byl v Moskvě!

O více než deset let později v roce 1983 jsem vyjel na meteorologickou konferenci „Skupiny expertů střednědobé předpovědi“ meteorologických ústavů států RVHP do tehdejší NDR – do Potsdamu /Postupimi/.
Jel jsem tentokrát vlakem do Berlína a tam jsem přestoupil na místní trať do Postupimi, kde na mne čekala mladá kolegyně. Bohužel zřejmě neznala „fígl“ s cedulkou, na které by mělo být jméno neznámého hosta, takže jsme se kontaktovali, až když se nástupiště téměř vyprázdnilo a tak nějak jsme po sobě začali pokukovat! Popis této služební cesty bude velmi krátký a bude to vlastně jen jakýsi kontrastní úvod k cestě třetí – do Mongolska.
Z průběhu jednání bude pouze zajímavé sdělit, že právě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nastal velmi výrazný pokrok v objektivizaci všech metod předpovědí počasí. Stále dokonalejší výpočetní technika dovolovala stále složitější numerické výpočty. A už tehdy se délka předpovědního období střednědobé předpovědi posunula až na 10 dní! Další velkou zajímavostí bylo, že ačkoliv oficiální řečí na těchto konferencích byla samozřejmě ruština, naši hostitelé se při jednáních přece jen občas snažili prosadit svou němčinu a často i úspěšně!
Protože do NDR v té době běžně jezdilo mnoho našich občanů, stačí připomenout jen to méně známé. Samotné město Potsdam je samozřejmě proslulé zejména zásluhou Postupimské konference na konci druhé světové války a samozřejmě jsme navštívili místo, kde se konala. Zámek i okolní park je opravdu krásný a jednoho večera jsme navštívili i nádherné místní divadlo. Je malé, jen asi pro 300 diváků, ale nádherně vybavené. Červená, zlatě lemovaná plyšová sedadla, zlatě zdobené stěny. Dávali Mozartovu málo známou operu Titus a zpěv v němčině není nic hezkého pro naše a asi vlastně pro žádné uši. Takže – stejně jako kdysi prokletý francouzský básník Bodelaire, jak se sám svěřil ve svém deníku – jsem více než výkony operních pěvců obdivoval křišťálový lustr!
Potsdam leží na jihozápadním okraji Berlína a byl až do října 1989 vlastně vklíněn do západní části Berlína. Byla obehnána hrůznou zdí, takže spojení s centrem východního Berlína bylo značně zdlouhavé.
Konference byla úspěšná jako vždy a tím bych „stylově“ skončil „ost-algickou“ vzpomínku na NDR!

Nejexotičtější zemí, kterou jsem služebně navštívil v roce 1985, opět v rámci „počasových konferencí“, bylo Mongolsko. O odborných záležitostech lze jen krátce říci, že meteorologie si v této zemi zřejmě velmi váží, neboť ředitel zdejšího meteorologického ústavu je zároveň i ministrem – tehdy tuším – životního prostředí! Předpovědi počasí jsou pro místní meteorology mnohem snazší než pro naše u nás, neboť Mongolsko leží v „přepovědně“ jednodušším suchém pouštním klimatu. Navíc je to náhorní plošina s nadmořskou výškou kolem 1400 m.
Cesta tam je i letadlem dost dlouhá. Praha – Moskva s ČSA, tam několik hodin čekání na další linku Moskva – Irkutsk. V tomto letadle jsem se pak už sešel s kolegy a kolegyněmi z Moskvy, Budapešti a Sofie. Zde malá zajímavost – opět jsem postrádal Poláky a Rumuny. Po asi pěti hodinách nočního letu stále vstříc rychlému svítání a po krátkém mezipřistání v Novosibirsku jsme přistáli „uprostřed“ Sibiře u Bajkalu. Toto nádherné a nejhlubší jezero na světě, které má plochu téměř jako Morava, jsme však viděli až po dalším asi dvouhodinovém čekání na už mnohem menší letadlo, které pak už za necelou hodinu přistálo v Ulánbátaru. Cestou vás pak celkově „okradou“ o šest hodin spánku, za což samozřejmě nemohou žádné aerolinie, ale zemská rotace a časová pásma.
Naopak tyto letecké instituce jistě mohly za to, že se cestou ztratil kufr bulharského kolegy a našel se až den před zpátečním letem! Při výstupu z letadla nás pak čekalo sice jistě nechtěné, leč dosti nepříjemné přivítání v podobě silného epileptického záchvatu jednoho mongolského cestujícího!
Přesun „meteorologickým“ mikrobusem do nejlepšího ulánbátarského hotelu na „hlavním“ náměstí však vše napravil. Velkým překvapením pro nás byla přítomnost Korejců, samozřejmě opět „severních“, kteří se už v hotelu zotavovali po dvoudenní cestě vlakem přes severní Čínu. Čekal jsem, zda budou Korejci ráno na chodbách cvičit, jako ti před léty v Moskvě, ale nedočkal jsem se. Zřejmě tito byli už vytrénovaní, i když na to nevypadali.
Bydlel jsem s moskevským kolegou ve velkém apartmá s ložnicí, přijímacím pokojem a koupelnou a pak jsem se dozvěděl, že - na rozdíl ode mne – on zde bydlí zadarmo. Vysvětlil mně, že Mongolové jsou Rusům /on řekl Sovětům/ moc vděční za bratrskou pomoc a odvděčují se jim se takovýmito „drobnostmi“! V tom hotelu jsme i jedli - no pro mne nic moc, skopové nemusím, ke kumisu jsem si čichl a stačilo mi to, takže můj jídelníček byl značně omezený – a měli jsme zde i vlastní pracovní zasedání o problémech střednědobé předpovědí počasí. Pro laiky však bude zajímavější „milá“ příhoda z naší koupelny. Ta sice měla velkou vanu, ale jak bývalo a snad ještě i bývá na východě zvykem, a jak už také zmínil v jednom ze současných rozhovorů náš ministr zahraničí Schwarzenberg, ve vaně nebyl špunt! No a já jsem zřejmě objevil důvod absence této důležité maličkosti. Bylo to proto, aby nás denně mohl navštěvovat velký šváb. Sice jsem ho vždy spláchl, ale druhý den se objevil buď on, anebo nějaký jeho bráška zase! No - ale přežili jsme to všichni! Dalších opravdu neuvěřitelných zážitků z tehdejšího Mongolska by bylo více, ale zmíním se alespoň o těch nejzajímavějších.
Ulánbátar měl tehdy už asi 600 000 obyvatel, ale značná část z nich žila i hlavním městě v jurtách! Na venkově je to jev zcela obvyklý, ale hlavní město se zřejmě za ty jurty stydí. Jsou totiž soustředěny na jakési veliké místní „Letenské pláni“ a jsou ohrazeny ze všech stran plotem. To proto, že okolo jezdí všichni cizinci na blízký kopec s největším budhistickým klášterem.
V takové jurtě bydlela i jedna naše mongolská kolegyně, vůbec se za to nestyděla a říkala, že mají doma televizor a vlastní vodovod zavedený do „předsíně“! Jinak v tom klášteře jsme si mohli zatočit známými modlitebními mlýnky, ale samozřejmě nám Evropanům to nic neříkalo. Daleko více nás však překvapilo značné množství holubů a ani nevím, zda příjemně či nepříjemně. Dalším zážitkem byl největší místní obchodní dům. Na hlavní „třídě“ byla v jedné z velkých výkladních skříní vystavena celá řada struhadel nejrůznějších velikostí! Jako suvenýr jsem si tam koupil chlupatou koženou předložku, ale nedozvěděl jsem se, zda je z kozy či ze psa. Bylo to vlastně jedno, protože doma jsem málem dostal vynadáno, neboť velmi brzy začala pelichat a museli jsme ji vyhodit.
Ale něco příjemnějšího. Byli jsme v Národním muzeu, kde nás zejména zaujaly vykopávky prehistorických zvířat z pouště Gobi. Jednou večer jsme pak navštívili místní Národní divadlo. Stálo na dalším ohromném náměstí, samo bylo také velké, uvnitř poměrně střídmě vybavené, s dřevěnou podlahou. Naši hostitelé pro nás docela s citem vybrali svou národní chloubu / něco jako naše Prodaná nevěsta /- baletní představení O zlatém a stříbrném měsíci, které bylo docela hezky inscenováno. Mongolská hudba byla zajímavá a nám to připomínalo něco mezi Labutím jezerem a němou operou Sadko. To, že jsme balet docela sledovali, dokazuje, že jsem zapomněl, jaký tam měli lustr!

A nakonec jsem si nechal zážitky z výletu do hor, do rekreačního střediska mongolských meteorologů, které používají i ministři. Jeli jsme malým autobusem asi dvě hodiny k severní hranici do nadmořské výšky asi 2000 m. A zde bych měl upozornit na jednu svou velkou chybu.
Samozřejmě jsem pilně fotil, ale i když jsem měl slabý žlutý filtr, přesto jsem podcenil intenzitu ultrafialového záření a všechny mé snímky byly přeexponovány!
Ale zpět k výletu. Na rozlehlé horské planině stálo několik luxusních jurt - prý střední velikosti - a zděný hotýlek. V něm jsme měli závěrečné loučení s pohoštěním a s nezbytnými přípitky. Myslím, že jsem zde nejdříve trochu zabodoval, když jsem ve svém přípitku uvedl, že při pohledu na jejich meteorologické mapy jsem si uvědomil, že Evropa je vlastně západním poloostrovem Asie! Pak ale jejich sympatie poněkud ochladly, když jsem s maďarskou kolegyní tancoval rokenrol, což se dle jejich názoru neslušelo!
V noci při zpáteční cestě do hlavního města se v autobusu zpívaly různé národní písničky, každý tu svou a ostatní poslouchali. Když jsme ale nakonec s bulharským meteorologem začali anglicky zpívat známou Píseň amerického nezaměstnaného, která nám připadala ideologicky nezávadná, narazili jsme. Hned po několika anglických slovech, jako další důkaz servilnosti tehdejšího režimu k Rusům, začali naši milí Mongolové zpívat šlágr Podmoskevské večery! Samozřejmě rusky.
Další den jsme už odlétali zpět opačným směrem na západ. Bajkal a tentokrát i tři velké sibiřské řeky – Lena, Jenisej a Ob jako na dlani. Cesta západním směrem je díky časovým pásmům „velmi krátká“, ovšem na moskevském letišti jsem pak strávil téměř celý den.
Letadlo ČSA totiž odlétalo až večer, a i když jsem byl v Ulánbátaru ujištěn, že místo mám zabukováno, opak byl pravdou! Ruská pozemní letuška mne nechtěla pustit do dalšího prostoru a do našeho letadla jsem se dostal vlastně šťastnou náhodou. „Propašovala“ mě letuška česká, která byla poblíž a po prohlédnutí mé platné letenky řekla, že v letadle do Prahy jsou volná místa, a já si oddychl.
Závěr cesty pak byl opravdu pěkný, let velmi klidný a po mezipřistání v Bratislavě se letadlo velmi vylidnilo. Při závěrečném „skoku“ do Prahy mě pak jeden člen naší posádky dokonce jako „televizního“ meteorologa poznal a pozval mě na chvíli do pilotní kabiny. Bylo jasno a tak mohu dosvědčit, že při takové viditelnosti jsou přistávací světla runwaye vidět už od Vysočiny!
A ještě jedno milé překvapení mě čekalo. Na letiště pro mne přijela manželka a sdělila mi, že konečně sehnala v Tuzexu barevný japonský televizor! To bylo radosti v našem panelovém bytečku! 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 11. 2007.