Z Adamova syna Seta povstali potomci, z nichž jedním byl Metuzalém (Metúšelach), který se měl podle biblické tradice dožít 969 let. Konečně v deváté generaci po Adamovi se narodí praotec Noe, který se též píše Noach. Za něj, jak praví Písmo, je země "zkažená a plná násilí" (Gn 6,11) a Stvořitel se rozhoduje dílo svého projektu, celý lidský rod, vyhubit. Jedinou výjimku učiní právě v rodu Noemově - Noe s manželkou, se třemi ženatými syny a s vybraným potomstvem zvířecí říše se má zachránit. Ze všech zvířat má pro budoucnost uchovat nejméně po jednom páru... Noe se syny tedy buduje objemné plavidlo, legendární archu, která má dosáhnout (podle biblického popisu) obrovských rozměrů: 150 metrů délky, 25 metrů šířky; paluba se má zvedat 15 metrů vysoko. Těmito rozměry je určen vnitřní prostor, odhadovaný na 65 až 70 tisíc krychlových metrů. K srovnání se nám nabízí pouze vnitřní rozsah velké chrámové katedrály.

Sotvaže bylo dílo hotovo, začalo pršet a lilo pak celých 40 dní a nocí. Vody se zvedaly a unášely archu Noemovu z míst zkázy. Dalších 150 dní se vysoká voda udržela a ani pak si ještě Noe nedovolil otevřít okna kajuty. Teprve po dalších čtyřiceti dnech vypustil krkavce s holubicí, kteří se z bezútěšně zaplavených rovin Blízkého východu vrátili - nenašli místo, na němž by mohli spočinout. Po dalších sedmi dnech opustila archu druhá holubice a ta se již vrátila (jako dnešní symbol míru) s olivovou ratolestí v zobáčku. Tehdy se Noemovi dostalo prvního hmatatelného příslibu, že život bude obnoven. A konečně třetí holubice, která opustila Noemovo plavidlo po následujících sedmi dnech, se již na palubu nevrátila...

Jak se praví ve Starém zákoně, Noe zakotvil na vrcholu hory Ararat, vysoké 5 157 metrů, a Bůh s ním, jako se zástupcem celého lidstva, uzavřel smlouvu. v dohodě se ozývá vzpomínka na první zločin vraždy, vyjádřený slovy Stvořitele, že "za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra". (Gn,9,5) Co je však podstatné: do smlouvy s Bohem byl zahrnut nejen vyvolený lid, ale také všechna zvěř, neboť, jak praví Bůh, uzavírá se smlouva "i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi ..." (Gn 9,10) Bohužel, právě na tuto jednotu všeho živého lidé dávno zapomněli...

Z trojice Noemových synů povstávají podle biblické zvěsti národy, které zabydlují celý tehdy známý svět. Část potomstva se dostává na východ a obsazuje prostor mezi Eufratem a Tigridem; jednoho dne zde zahájí stavbu babylónské věže, objektu lidské pýchy. Masiv zdiva, podle dnešních propočtů, tvořil věž 90 metrů vysokou, o základně 90 krát 90 metrů. V biblickém podání se stavba stala symbolem lidské neskromnosti. Bůh, který shlíží na velké stavební dílo také konstatuje, že hříšníci "nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést".(Gn 11,6) Trestá tudíž provinilce zmatením jazyků, "aby si navzájem nerozuměli". (Gn 11,7) Pak je rozhání od nedokončené stavby po celé zemi.

V tomto geografickém prostoru se v daném čase pohybuje i potomstvo Noemova syna Sema (Šéma). Noe přepravoval ve své arše tři syny, z nichž Sém byl nejstarší. Dalšími postavami se stali Chám a Jefet. Noe, jak se dovídáme, založil vinici, sklidil úrodu, ochutnal vína přes míru, a opilý obnažil ve svém stanu ohanbí. Což neuniklo Chámovi, který neprodleně sezval na zvláštní podívanou své bratry. Leč cudní hoši nejenom odvrátili svůj pohled, ale přikryli choulostivé partie starého pána pláštěm. I dostalo se všem po zásluze: dvěma synům bylo požehnáno a rozverný Chám, otec Kenaanův, byl proklet. (Gn 9,18-27)

Tato epizoda ovšem neunikla pisatelům Talmudu. Jak cituje Jiří Langer, "Když se Noe chystal založit první vinici, přišel za ním ďábel a zeptal se: "Co to tu sázíš?"
Noe řekl: "Vinici."
"A jaké má vlastnosti," vyzvídal ďábel. "Sladké jsou její plody," vysvětloval Noe, "ať čerstvé nebo sušené, a víno, jež se z nich vyrábí, oblažuje srdce, neboť je psáno: "A víno dává radost lidskému srdci člověka". (Žalm 104,15) Ďábel mu řekl: "Pojď, budeme se o vinohrad starat společně!"
"Prosím," řekl Noe. Co však učinil ďábel? Přivedl jehně a zařízl ho pod vinným keřem, potom přivedl lva a zařízl ho, pak prase a nakonec opici, které také na vinici zařízl! Potom spolu pokropili celý vinohrad krví poražených zvířat, aby se do něj vpila a ďábel Noemu vysvětlil: "Napije-li se člověk vína trochu, je prostý, jako nevědoucí jehně, mírný jako ovečka, napije-li se pořádně, je jako lev a domnívá se, že nemá na světě rovného, napije-li se však přespříliš, je jako prase a potřísní se. Úplně opilý se podobá opici: Vstává, poskakuje, směje se, vede nemístné řeči a vůbec neví, co by ještě udělal." I bylo to poučení z Noemova flámu pro všechny časy.

Jinak Noe údajně žil, máme-li věřit Písmu, 350 let. Co se jeho syna Sema týče, tomu se měl narodit v deváté generaci Taré nebo také Terach, který měl tři syny - Abrama (později Abrahama), Lotova otce Hárana a Náchora. Někdy v letech 1900 až 1700 před Kristem se Terach s dětmi stěhoval z mezopotámského Uru do Cháranu, ležícího na jednom z přítoků řeky Eufratu. To je místo, jak ještě uvidíme, které má úzkou souvislost s dalšími osudy hlavní větve Božího lidu. Abramův syn Izák a vnuk Jákob tu v budoucnu objeví u svých pokrevních příbuzných své manželky.

Cesta do zaslíbené země

Vraťme se však k Abramovi, který dostává Boží příkaz, aby v cestě svého otce pokračoval směrem k zaslíbené zemi, ke Kanaaná. Bylo mu již 75 let, když se vydal na dlouhou pouť se svou ženou Sárou a se synovcem Lotem. Opustil všechno, co bylo doposud duchovním obsahem a tradicí jejich mezopotámské vlasti. Budoucnost nabízela víc - Hospodin totiž slíbil, že z Abramova potomstva učiní velký národ.

Vezmeme-li si itinerář Abramových cest, zjistíme bez velké námahy, že vyvolený národ byl tehdy vlastně nejspíše jen skupinou kočovných pastevců. Z Cháránu směřovaly Abramovy cesty 600 kilometrů na jihozápad k Damašku a pak do kanaanské (kenaanské) země. Víme však, že v letech sucha a hladu sestoupil s lidmi i stády dokonce až do Egypta a pak se znovu vrátil do míst, v nichž budou v příštích epochách probíhat děje izraelského národa. Jak se však zdá, s Abramem se kočovný život zároveň chýlí ke svému konci, neboť manévrovací prostor jeho rodu se počíná viditelně zužovat.

Jak plyne z biblických textů, rozešly se cesty Abrama a Lota hned po vstupu do zaslíbené země - Abram ponechal volbu území Lotovi, kterého viditelně lákalo spíše zkažené město Sodoma na pobřeží Mrtvého moře a také zavlažovaná oblast Jordánu. Abram se spokojil s hornatým územím jižního Kanaanu. Třebaže byl Abram v tomto okamžiku znatelně poškozen, neztratil solidaritu s Lotem, a tak, jakmile se dozvěděl, že byla Sodoma přepadena a že byl synovec s rodinou odveden násilníky, ozbrojil své lidi a v nočním přepadu osvobodil své příbuzné.

Abram prožil v nové domovině již 24 let, táhlo mu již na devětadevadesátý rok a přál si potomka, který by mohl být počátkem slíbeného národa. Prvého syna Izmaela, od něhož jako od praotce odvozují svůj původ Arabové, povila Abramovi otrokyně. Druhého potomka, který se měl stát pokračovatelem rodu, slíbil praotci sám Bůh, který se Abramovi zjevil v lidské podobě. Stalo se tak v údolí Mamre (Mambre) u Chebrónu (Hebronu). Hospodin přitom uzavřel s Abramem smlouvu, v níž byla mimo jiné dohodnuta obřízka chlapců osmého dne po narození - viditelné to znamení uzavřené smlouvy. Podstatnou částí Hospodinových slov je však tato pasáž: "Já jsem! A toto je má smlouva s tebou ..." (Gn 17,4) Od té chvíle se z Božího příkazu Abramovi začalo říkat Abraham. Bůh svůj slib potomka a rozhojnění národa splnil do roka - Abraham se stal otcem syna Izáka, pravého pokračovatele rodu. Než se však život Abrahamův uzavřel, proběhly ještě dvě velké události: životní zkouška Abrahamovy víry a zkáza Sodomy. Když se Abraham dověděl o chystaném zničení hříšného města, obrátil se na Boha s prosbou, zda by padesát spravedlivých mohlo zachránit Sodomu před zkázou. Tvůrce slíbil, že padesát, ba i čtyřicet, třicet nebo dvacet spravedlivých bude stačit ke zrušení ortelu. Abraham, který se postupným snižováním počtu spravedlivých dostane až k otázce, zda jen deset poctivých občanů odvrátí hrozbu, se dovídá: "Nezahladím je ani kvůli těm deseti." (Gn 18,32)

Avšak ani deset spravedlivých občanů se v Sodomě nenašlo... Abraham však pochopil, že i malá míra dobra může vyvážit nastřádané zlo a že dobré váží mnohem více než špatnost. Z celého města Sodomy byl ovšem vyvolen k záchraně jen Lot a jeho nejbližší. Poslové Hospodina vyvedli v den záhuby Lotovu rodinu daleko za obzor zahalený mraky pustošené obce. Jen žena Lotova, která se naposledy ohlédla, se proměnila v solný sloup. Zachráněný Lot nakonec zhřešil také: zplodil potomstvo s vlastními dcerami. Z jedné větve, od dcery Moáb, vznikne pokolení Moábců, od druhé dcery rod Amónců či Amónovců. Z někdejších pokrevních příbuzných se po čase stanou nepřátelé izraelského lidu a Abrahamovo pokolení, jak uvidíme, s nimi bude mít ještě mnoho co do činění.

 Zmiňme se však ještě o druhé události Abrahamova života - o zkoušce poslušnosti. Bůh jednoho dne přikázal Abrahamovi, aby obětoval vlastního milovaného syna Izáka. Tehdy žil Abraham v Beer-šebě (Bersabe), 46 kilometrů na jih od Chebrónu. Kde ke zkoušce došlo, nevíme - někteří znalci Písma se domnívali, že vrškem, na němž měl být obětován Izák, bylo návrší Mórija, vzdálené 80 kilometrů od Bersabe. V tom případě by událost proběhla symbolicky v místech, která v budoucnu přikoupí král David k Jeruzalému, aby zde vyrostl legendární Šalamounův chrám...
Písmo věnuje pozornost především finále zkoušky: Izáka, který nesl na zádech dřevo, doprovází Abraham s ohněm a nožem. V osudném okamžiku zadrží Bůh obětní nůž a konstatuje: "Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." (Gn 22,12)
Bůh se na rozdíl od pohanských božstev této oblasti světa zříká lidských obětí. Jak čteme v knize Geneze, obětoval Abraham nakonec beránka, který uvízl v nedalekém křoví. Místo lidské krve byla tudíž prolita krev obětního zvířete a beránek sám se pro hodně vzdálenou budoucnost stal symbolickým vyjádřením Kristovy oběti pro spásu lidského rodu... Jinak obětování Izáka je jedním z velmi častých a vděčných motivů výtvarného umění - malířského i sochařské výzdoby chrámů.

Abraham zesnul ve 175 letech a syn Izák jej pohřbil na rodinném pozemku východně od Chebrónu. V těchto místech, nad jeskyní machpúelskou (makpelskou), stojí dnes mešita, v níž věřící uctívají nejen památku Abrahama, ale také Sáry, jejich syna Izáka a jeho ženy Rebeky, vnuka Jákoba a pravnuka Josefa a Jákobovy manželky Ley. Ti všichni byli údajně pohřbeni na jednom a témže místě.

Izákova choť Rebeka nám nyní připomene dávné východiště Abrahamova rodu, totiž Haran či Cháran v povodí Eufratu. Tady totiž zůstal Abrahamův bratr Náchor, jeho syn Betúel a vnučka Rebeka. Úlohy prostředníka mezi Izákem a jeho nastávající se ujal Abrahamův správce Eliezer, který se vydal na cestu dlouhou 900 kilometrů. Po čase se vrátil s nevěstou, která pak Izákovi porodila dvojčata - prvorozeného Ezaua a o chvíli mladšího Jákoba či Jakuba.

Prvorozenství v právním smyslu znamenalo dvojnásobný dědický podíl - v našem případě však šlo spíše o prvorozenectví v duchovním smyslu, neboli o pokračování základní větve vyvoleného lidu. Tuto volbu, jak ještě uvidíme, si ve svých rukou ponechával Bůh sám, a bylo tedy zbytečné, že si Jákob, který o tento primát usiloval, zatížil svědomí nečistými intrikami proti vlastnímu bratrovi.
Podívejme se však na průběh dvou epizod, které rozhodovaly o budoucích osudech obou bratří. V první se Ezau vzdal svého zděděného prvorozeneckého práva, ve druhé byl Jákobem připraven i o otcovské požehnání. Především je třeba říci, že matka Rebeka zvýhodňovala spíše pobožného Jákoba než tvrdého lovce Ezaua, který si na oplátku dokázal získat náklonnost otcovu. Ezau sám však doplatil především na vlastní postoj k životnímu poslání: žil pro okamžik a pro okamžité potřeby, a tedy, když mu, hladovému, slíbil Jákob misku čočovice výměnou za postavení prvorozeného syna, Ezau směnu přijal. Sám opustil svá práva, výsady a povinnosti. Protože prvorození patřili Bohu, bylo to totéž, jakoby pohrdal samotným Stvořitelem.

Pak dochází ke druhé epizodě: Otec Izák oslepl a v předtuše blízkého konce vybídl Ezaua k ulovení zvěřiny. Po lovu chtěl svému prvorozenému udělit otcovské požehnání. Ezauovy nepřítomnosti využila ovšem matka Rebeka a bratr Jákob, kteří připravili dvě kůzĺata; Jákob pokrytý kozlečí kůží, aby se podobal na dotek chlupatému Ezauovi, si přitom vyprosil od nevidomého otce požehnání. Ezau, který se vrátil pozdě z lovu, se od otce dozvídá: "Ode všeho jsem pojedl, dříve než jsi přišel. A požehnal jsem mu! A požehnaný také zůstane." (Gen 27,33) Ne náhodou jméno Jákob znamená tolik co "úskočný".

Není divu, že Ezau na vlastního bratra zanevřel - a Jákob ze strachu před pomstou uniká zpátky do Cháranu, k matčinu bratrovi Lábanovi. I Jákob, jako kdysi jeho otec, tu nalézá nevěstu; podmínky, za nichž si dobývá milovanou Ráchel, mu ovšem v mnohém musí připomínat jeho někdejší nepoctivé jednání s vlastním bratrem. Budoucí tchán totiž nechal Jákoba sloužit sedm let - po sedmileté službě mu však místo Ráchel podstrčil druhou dceru, Leu. Teprve odpracováním dalších sedmi let Jákob vyplatil i druhou ženu, Ráchel, a ještě pak zůstal vázán v Lábanových službách celých šest roků.
Jákobova manželství byla ovšem plodná. Zrodili se z nich zakladatelé dvanácti kmenů Izraele. Lea porodila šest synů, jejichž jména byla Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Isachar a Zabulón. Ráchelina otrokyně dala Jákobovi syny Dana a Neftalího, služka Ley zvýšila pak počet synů na deset: porodila ještě Gáda a Ašera. A konečně Ráchel uzavřela počet populárním Josefem a nejmladším Benjamínem. Dvanáct synů a jejich jména vytvořili pak dohromady uzavřené společenství Izraele. Tady bude ovšem na místě říci, že nejvýznamnější větve přivedla na svět přece jen Lea: z rodu Lévi pocházel totiž Mojžíš, největší prorok a tlumočník Zákona. Rod Juda pak spěl k největším vladařům Davidovi a Šalomounovi a na konci řetězu k nejvýznamnějšímu z článků izraelských dějin - ke Kristovi.

 Abychom mohli uzavřít kapitolu o Jákobově pobytu v Cháranu, budeme muset dodat, že si Jákob ze stád svého tchána vymínil všechny skvrnité a strakaté jedince; během několika málo let se však stalo strakatým celé stádo, majetek přešel na zetě a Jákob na Boží pokyn opustil zemi svého vyhnanství. "Vyjdi teď hned z této země," (Gn 31,13) přikázal Hospodin a Jákob po dvacetileté zkoušce ve službách tchána zmizel s celou rodinou a se vším majetkem...
Ezau po zprávě o návratu Jákoba vyjel zástupu žen a dětí vstříc. Fakt, že jej na této cestě provázelo 400 mužů, nevěstil pro zástup repatriantů nic dobrého. Jákob se ovšem rozhodl usmířit bratra bohatými dary, které poslal před svým zástupem.
V předvečer setkání zůstal docela sám. V poněkud neobvyklém vidění, k němuž se ještě vrátíme, se mu zdálo, že zápasí se samým Bohem. I když mocný protivník poranil Jákobovi kyčelní kloub, Jákob se nevzdával: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." (Gn 32,27) I když pozadí zápasu zůstává dodnes nejasné, zdá se, že jde o obrazné zobrazení boje o víru a boha.
Ne náhodou Bůh Jákobovi právě v této souvislosti sděluje: "Nebudou už tě jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." (Gn 32,29) Jákobovi ovšem zůstala po zápase stopa v ochromeném kyčelním kloubu. S bratrem Ezauem se Jákob nakonec smířil; z Ezaua však později vzešli Edomité nebo též Idumejci, jedni z velkých nepřátel Izraele. Dávná averze se tedy promítla s neslábnoucí silou do pozdějších věků.

Příště:  Josef a jeho bratři 
Všechny dosud uveřejněné díly seriálu najdete ZDE.