ŘÍMSKÁ NÁMĚSTÍ

Když si před sebou rozprostřete mapu Říma, zjistíte, že město dělí řeka Tibera na dvě části. Protože přitéká z horního okraje vaší mapy, neunikne vám, že pravé straně řeky dominuje Vatikán s Andělským hradem, na levém břehu je historický Řím se svými četnými chrámy, s antickými památkami, fontánami a náměstími. Město nemívalo klasické centrum. A jestliže se tu vůbec jakési centrum nebo spíše dopravní křižovatka vytvořila, pak se tak stalo v minulém století na Benátském náměstí.
Tak tedy „civilní Řím“ nám začíná náměstím „del Popolo“, z něhož vodíte ulicí Corso až na dominantní památník Viktora Emanuela II. Září svou bělobou a už z dálky je nejviditelnější dominantou této části města, ale také Benátského náměstí. 

    

Je to stavba z přelomu století a Viktor Emanuel coby sjednotitel Itálie si jej stejně zasloužil. I když dílo mohlo být do města zasazeno citlivěji a mohlo mít snad i decentnější rozměry. Takto se z bílého mramoru a traventinu vytvořila obluda, jíž sami Římané říkají „psací stroj“.
A vy nemusíte mít ani fantazii, abyste si představili stařičkou remingtonku, která možná byla pánům architektům snad i předlohou. Tam, co máte na psacím stroji písmena, jsou široká a dlouhá schodiště. Nad nimi, uprostřed remingtonky, je oltář vlasti s hrobem neznámého vojína.
A ovšem i jezdecká socha Viktora Emanuela II. Nu a tam, kde jsou kovové páčky s písmeny, celá nástavba psacího stroje s páskou a s mohutným válcem, tam je monumentální řada bělostných sloupů, završení památníku dlouhé 72 metrů. A úplně na okrajích střechy se nalézá dvojí čtyřspřeží.

Než byla tato stavba hotova, naskýtal se divákovi asi docela jiný pohled – bylo vidět na Kapitolské náměstí, které ztvárnil Michelangelo, a byl volný průhled na Forum Romanum. Na druhé straně si tuhla remingtonku snadno zapamatuje zahraniční turista, a když se zdá, že by snad mohl zabloudit, stačí malý záblesk bělavé remingtonky a už jste doma.

Mimochodem, na tomto živém Benátském náměstí, které je současně živou dopravní tepnou, se nachází i Palazzo Venezia, Benátský palác, který byl dlouho rezidencí benátských vyslanců. Mimochodem z balkónu tohoto paláce promlouvával legendární Duce, Mussolini. Jemu zřejmě bělavá remingtonka, kterou měl na náměstí plném davů před očima, nevadila. Spíše naopak. Pompézní okázalost fašismus přímo miloval.

Palác budovali deset let od roku 1455 pro papeže Pavla II. údajně podle projektu vynikajícího architekta Leona Batisty Alberta. Tento palác je jedním z prvních exemplářů římského renesančního stavitelství.

A když tedy pokračujete v prodloužené ose od Náměstí Popolo přes Benátské náměstí s remingtonkou dál, dostanete se ke Coloseu. Vůbec nejstarší náměstí Říma, totiž antická fóra, se nalézají napravo a nalevo této cesty těsně před Koloseem. Na celé této trase kopírující s odstupem tok Tibery, můžete kdekoli odbočit, vnořit se do ulic a uliček starého Říma, a ať jdete kamkoli, nikdy nebudete zklamáni.
Buď narazíte na nějakou fontánu, která tu zdobí kdejalé náměstí, dohromady jich tu je prý 300, anebo to bude kostel, jichž je v Římě na 550. možná povalený antický sloup, půvabný baráček ověšený květinami nebo plácek. Vyberete-li si navíc měsíc, v němž vás nesužují vedra, bude dojem dokonalý. Jedno z těch náměstí, která se mi nejhlouběji zapsala do paměti a něž bych se rád vrátil v kteroukoli dobu denní i noční, je náměstí Navona.

Už z leteckého pohledu je patrné, že nejde o ledajaké náměstí. Připomíná spíše cirkus nebo sportovní stadion a dlouhý světlý ovál, který lemuje střed náměstí, tento dojem jen zesiluje. Byl to vskutku cirkus vybudovaná císařem Domitianem, který panoval v letech 81 – 96 našeho letopočtu. Od roku 86 se tu předváděly sportovní turnaje, bojovali tu mezi sebou gladiátoři, ale trýznili tu údajně i křesťany, mimo jiné i sv. Anežku, která má na náměstí svůj chrám.

O původním účelu tohoto náměstí svědčí i jeho protáhlý tvar, který se náramně blíží rozměrům původního cirku. Cirkus byl dlouhý 240 metrů a široký 65 metrů a jeho zdivo se dodnes uchovalo v základech domů, které obklopují náměstí.

Jaký div, že nezvyklé rozměry a poměrná odlehlost od ostatních živějších cest ponoukala mocné i mnohem později k pořádání nevídaných atrakcí. Byly tu karnevaly, zaplavili náměstí vodou, aby tu mohli znázorňovat námořní bitvy, pořádali tu i rytířské turnaje. Dnes tu šumí trojice krásných fontán, celé náměstí je plné stojanů s malířskými výtvory, jakýsi římský Montmartre.

A okolo široko daleko jsou kavárny, restaurace, cukrárny a náměstíčko žije i v noci. Malíři pracují i za nočního osvětlení a my jsme si na závěr bohatého dne dopřáli zmrzlinu. Tady si opravdu můžete vybrat dle libosti i dle chuti polevy, na něž nejsme vůbec zvyklí. Mají tu i kaštanovou.

Jak praví pověst, právě tady se potkali dva mistři svého oboru Bernini a Borromini. Oba tvůrci počínajícího dynamického baroka bylo od sebe vzdáleni narozením jen jeden rok. Původně byli ve vztahu učitele a žáka. Pak se stali přáteli a nakonec soky. K práci na náměstí se dostali oba současně zřejmě v době, kdy již jejich vztahy nebyly nejlepší. Borromini pracoval na kostele sv.Anežky, Bernini budoval fontány.
Tu ústřední, která se mu mimořádně vyvedla, zbudoval v letech 1650 – 1651 na objednávku papeže Inocence X. Jeho Svatosti nestačil uprostřed náměstí holý egyptský obelisk, a tak si vyžádal jeho dekorativní přizdobení. To, co tu vykonal sochař Bernini, překonalo jistě i papežskou fantazii. Vytvořil tu fontánu čtyř řek s mocnými alegorickými sochami Nilu, Gangy, Dunaje a Rio de la Plata.
Byly to nejenom řeky, ale současně i symboly čtyř tehdy známých světadílů. V té době se již budoval chrám sv.Anežky (Agnese in Agone). Prvními staviteli byli Girolamo Rainaldi a jeho syn Carlo. Ti začali před půlí 17.století a o něco později roku 1653 byl povolán stavitel Borromini, výrazný a ojedinělý stoupenec dynamického baroka, které se v Římě prostě neujalo. Na náměstí Navona se mu však dramatický efekt vydařil. Zprohýbal průčelí a vybudoval dvě štíhlé věže a mezi nimi kupoli.
Tato kombinace kupole a věže až náramně připomíná chrám sv. Mikuláše na Malé Straně i se všemi doprovodnými efekty. Štíhlá věž vedle kupole působí ještě štíhleji a odvážněji, než kdyby stála osamocena a kupole naopak vedle štíhlých věží budí dojem větší mohutnosti, mocnějšího nakupení hmoty.

Lid obecný, který znal vzájemné pnutí mezi Berninim, jemuž štěstí přálo, a Borrominim, který se v Římě tuze neprosadil, si vymyslel legendu, že jedna ze soch na fontáně před chrámem se odvrací odporem, druhá napíná ruku, aby zadržela řítící se fasádu. A naopak Borromini prý postavil na průčelí sochu, která rezolutním gestem chrání stavbu. Ve skutečnosti jde jen o hříčku fantazie, neboť fontána již byla hotova, když se do práce na chrámu pouštěl Borromini.

 Kro toho najdeme na náměstí i další dvě fontány – jsou stejně krásné jako fontána čtyř řek, i když nedosahují té mohutnosti a dynamiky. Ve fontáně čtyř řek je totiž zakleta dynamika a teatrálnost baroka, najdeme tu i lva a koně, palmu a různé květy a k tomu všemu z tohoto spletitého nakupení dramatických výjevů tryská vzhůru nehybný egyptský pilíř, údajně pocházející z antického Maxentiova cirku.

           

Neptunova fontána sice pochází ze 16. století, ale dominantní sochu Neptuna sem dodali až v minulém století. Maurova fontána vznikla ve stejné době jako fontána Neptunova, avšak Maura sem dodal již roku 1653 sochař Bernini. A tady bychom již mohli uvažovat o mírné zlomyslnosti pana sochaře, jemuž se snad příčilo, že právě Borromini dostal na náměstí mnohem větší zakázku. I obrátil Maura s holým pozadím směrem k domu, v němž bydlel Borromini. Když tedy stavitel ráno vstal, a pohlédl z okna na náměstí, první, co mu padlo do oka, byl právě maurský zadek.

Borromini byl ve skutečnosti jistě nešťastný stavitel. Neuplatnil se na velkých projektech a je asi škoda, že nebyl přijat jeho průbojný návrh lateránské baziliky. Na kostele S. Andrea della Valle pracoval jako kameník, stejně se živil, jak víme, i ve svatopetrské bazilice. Nakonec si Francesco Borromini v 68 letech (roku 1667) nad nevydařenými sny a představami zoufal. Probodl se zklamáním, že se mu nepodařilo vyjádřit vlastní sny a uplatnit nesporný talent.

Anežka římská, jíž byl zasvěcen Borrominiho chrám na náměstí Navona, je mučednicí, která patřila k poslední vlně pronásledovaných křesťanů. Byla údajně zabita za císaře Diokleciána a její jméno Agnes bylo prý odvozeno od řeckého slova „agne“ čili čistá, cudná. O způsobu jejího umučení jsou spory – nejčastěji se mluví o probodnutí dýkou nebo stětí. Bylo jí jedenáct nebo dvanáct let a kat sám prý strnul nad útlostí dětské postavy, když jí obnažil hrudník.

Anežka však dodnes žije v církevní tradici a den, který je jí zasvěcen, patří v Římě mezi slavné události. Toho dne v chrámu svaté Anežky jsou opatem požehnáni dva beránci ozdobení stužkami. Děje se tak 21. ledna a od té doby až do Velikonoc je vyměřen život těchto na chvíli slavných a posvátných zvířat.
Pak totiž beránky v košících z vrbového proutí odvážejí do Vatikánu, mimochodem kousek stužky nebo trocha beránčí vlny prý chrání před intrikami a urychluje církevní kariéru. Věřím, že už z tohoto důvodu musejí být beránkové pečlivě střeženi – neboť kdo z těch, kdož se pohybují kolem Vatikánu jako kolem mocenského centra církve, by nerad udělal rychlou kariéru?

Dříve šli beránci do papežského sídla pěšky, nyní je v hustém dopravním ruchu raděj převážejí. Ve Vatikánu je v síni sv. Jana Křtitele očekává papež a četní hodnostáři. Opět jim požehnají a nechají je odvézt do kláštera benediktinek sv. Cecílie a tam je čeká další mše , kadidla a žehnání. O Velikonocích jejich sláva končí. Jsou obětováni a z jejich vlny je utkán pás široký 5 centimetrů, z něhož je vyrobeno pálium, jakási bílá štola, kterou při velkých slavnostech nosí přes ornát papež a ti z arcibiskupů, jimž bylo pálium přiděleno.

Krom pásu kolem ramen je na páliu jeden proužek bílého pásu na hrudi a druhý na zádech. Na povrchu má tato liturgická součást oděvu vysokých hodnostářů našito 8 křížů. Odborně se mu říká „pallium sacrum“. Jak je patrné, nenosí se pálium v každém kostele , při každé příležitosti – církevní pravidla jsou i v tomto ohledu přesná a dosti přísná. Mimochodem, jak víme, jsou pália vyráběna benediktinkami a v Římě ukládána ve zvláštní truhličce ke hrobu sv. Petra.

A tak dodnes vzpomíná církev na jedenáctiletou holčičku, která položila život za víru, i na rozpaky kata, o níž vypráví sv. Ambrož. I otrlý muž byl konsternován útlostí své oběti.

 Do chrámu jsem se nikdy nedostal, ač jsem byl v těch místech několikrát a v různých hodinách. Naposledy byl večer, když jsme prohlíželi v nočním pološeru fasádu, kterou vytvářel Borromini. Jen v jednom kulatém otvoru, který vznikl odstraněním ciferníku, se svítilo. Jediné světlo v celém areálu. Tam je apartmá Silvio Berlusconiho, vysvětlila mi Miroslava Nečasová, která studuje média, zejména italská. Tisk je v její náplni. Tudíž jsme měli sobě blízko i odborně tím spíš, že mě tisková specialistka celou dobu v Římě provázela.

Z okna svítilo namodralé světlo a já jsem přemýšlel, zda pan Berlusconi právě sleduje své televizní kanály, nebo sedí ve vaně, nebo se zabývá obojím. Komunizmus se mi věru pod kůži nedostal. Životní zkušenost a pozorování lidí mě ale také přesvědčilo, že všechno se koupit nedá. Jsou dary, jichž se dostává nemnohým. A tady před kostelem římské Anežky jsem si byl jist, že některé věci by neměly být k dostání vůbec, a to za žádné peníze...