Vladimír Kočandrle - Jan Krůta: Obchod s iluzemi

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

 
Následující rozhovor byl uveřejněn v knize Jana Krůty   KLEC NA SLAVÍKY - 40 let ankety Zlatý (Český) slavík, která vyšla v Nakladatelství Epocha v roce 2003.

V této knize najdete rodinné album Slavíků, statistiky, žebříčky, kuriozity, citace z článků spolu s desítkami fotografií Miroslava Zajíce a Miroslava Hucka, a také  osm rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří stáli v pozadí této slavné soutěže.
A právě tyto rozhovory přinášejí Pozitivní noviny svým čtenářům jako nejlepší doporučení ke koupi této zajímavé knihy. Objednat si jí můžete osobně u Jana Krůty na adrese: jan.kruta@arcadia-art.cz 

                              Obchod s iluzemi 

           Vladimír Kočandrle

                                        (*1961)
                
hudebník, skladatel, textař, podnikatel

Jako spolumajitel hudebního vydavatelství Monitor a posléze ředitel firmy EMI v Čechách a na Slovensku dosáhl v devadesátých letech velkých komerčních úspěchů. Když jste zpovzdálí práci jeho firmy pozorovali, sledovali jste naprosto precizní soustrojí, které na jednu stranu běželo hnáno obavami zaměstnanců z nepřízně bosse Kočandrleho a následně ze ztráty nad poměry dobře placeného místa. Na druhou stranu, zvláště u zaměstnanců ženského pohlaví, jste cítili bezmezný obdiv a oddanost Kočandrlovi - diktátorovi.
Vladimír Kočandrle byl ale pravděpodobně jediným šéfem hudebního vydavatelství v Čechách, který firmou skutečně žil. Získal do své stáje přední interprety, vymýšlel neskutečné marketingové tahy, pragmaticky přitáhl ke spolupráci nejvlivnější lidi z médií. Všechno, na čem měl opravdu zájem, fungovalo, jak si přál. Rádia hrála, co bylo třeba, televize vysílaly, co bylo třeba. Za vším chladný, dobře obchodně posčítaný kalkul. Za vším Vladimírova kalkulující hlava.
Jakými cestami se neobvyklých výsledků dosahovalo? Zase ono slovo: Pragmatickými. Jediný příklad: Ve firmě Sony Music Bonton prodala Iveta Bartošová svého v té době posledního alba kolem 5000 kusů. Po jejím přechodu k Monitoru se dalšího prodalo přes osmdesát pět tisíc...


♦  Utkvěla ti z mládí nějaká první česká pop písnička?
Když rodiče koupili v roce 1970 chalupu na Šumavě, náš chalupářský soused se jmenoval Ivo Fischer. Výborný textař mnoha zlidovělých hitů. A na chalupu za ním tehdy jezdili Walda Matuška, Václav Neckář a jiní zpěváci. Fischerův syn Honza se tím chlubil a já mu příšerně záviděl. U mě ze vzdoru eskalovala obliba Karla Gotta a Petra Spáleného, protože ti v té době k Fischerům nejezdili.

♦  Ale tys měl tehdy přece taky hodně slavného otce kardiochirurga...
Otec se v té době slavným teprve stával ...Věda je proti showbusinessu vždycky nudná, zvlášť, když vstupuješ do puberty.

♦  Co tě na tyátru kolem muziky tak přitahovalo?
Jako každý pubescent jsem začal sbírat desky, později pochopitelně i jiné než Gotta, Spáleného a Hurvínka. Protože jsem byl vždycky docela systematický, tak jsem si podrobně zapisoval, kdo hraje v jaké kapele, kam kdo přešel, a tak... Obrovský vliv na mě v těch letech mělo vystoupení slovenského varhaníka Mariana Vargy. Když jsem poprvé slyšel jeho Hommage ằ Johann Sebastian Bach, jako když se ve mně otevře nový obzor. Byl to pro mě úplně nový typ zážitku.

♦  Už jsi tehdy na něco hrál?
Rodiče mě k ničemu nenutili, ale vím, že na jednom lyžařským zájezdu jsem pod vlivem Vargy dokonce lhal, že hraju na varhany. Táta byl vždycky hodně praktický člověk, který se převážně zaměřoval na svůj obor a k umění měl takový neutrální vztah. Jednou v Hamburku tvrdě usnul na varhaním koncertu. Na kytaru mě učil hrát strejc, otcův bratr, který hrával kdysi s Ivanem Mládkem a Karlem Svobodou. A na tu kytaru mě naučil tak trochu na truc rodičům, kteří se obávali, že nedostuduju, že muzikanti jsou vůbec taková divná společnost.

♦  Kolik ti bylo, když jsi vzal kytaru poprvé do ruky?
Dvanáct. Strejc mi nějakou půjčil a pak mi naši koupili takovou tu žlutou španělku za 380 Kčs. Tu měl snad každej. Ještě existovala jedna lacinější za 230, ale byla blbá, měla širší hmatník.

♦  Co jsi začal do kytary bušit?
Strejc je velkej fanoušek jazzu. Začal mě nejdřív učit dixielandové harmonie. Pak jsem pokročil v jazzu dál. Z kytaristů mě pod jeho vlivem nejvíc fascinoval Jim Hall. Nakonec jsem ale stejně skončil u bigbítu. V patnácti jsem si pořídil první elektrickou kytaru. Nikdy jsem nebyl obzvlášť dobrý instrumentalista. Jsem manuálně nešikovný, takže jsem vždycky při hraní musel víc používat hlavu než ruce, protože na ty jsem se moc spoléhat nemoh...

♦  ...a klávesy, které ti tak vlezly do hlavy?
Nikdy jsem na ně nehrál. Až když jsme v jedenaosmdesátém točili s OK Bandem první singl ve studiu u Martina Kratochvíla, spoluhráč Pepa tam dovezl nějaký předpotopní Krummar smyčce, tak jsem na ně dvěma prsty začal cosi hrát... Proto jsem taky měl a mám rád Briana Ena, protože ten nehraje technicky o moc líp než já.

♦  Studio Martina Kratochvíla byl v té době nezapomenutelný fenomén...
Martin měl za sebou studia v Americe, pořídil si studiové vybavení a umožňoval nahrávat neznámým kapelám. Jenomže podle tehdejších zákonů on jako soukromník za to nesměl vybírat peníze. Tak mu kapely na zahradě za pronájem studia kácely stromy, sekaly trávník a tak. Já jsem například betonoval příjezdovou cestu a skládal uhlí. Říkalo se tomu, tuším, občanská výpomoc. Martin nám jako občan vypomohl tím, že nás tam nechal něco vrzat a my jsme mu zase vypomohli tím, že jsme mu složili fůru uhlí a betonovali cestičku.

♦  Zasáhla tě nějak vlna folku nebo trempírny?
Přiznám se, že trempská hudba mi jako posluchači a hráči nikdy nic neřekla a nic mi nikdy neřekl ani trempink. Stejně tak country. Dokonce, když jsem jako dítě bydlel s tátou a mámou delší dobu v Americe a projeli jsme tam celej Západ a Středozápad, necítil jsem k týhle hudbě vůbec nic. Když mě rodiče nutili číst Zane Graye, tak jsem trpěl. I od Karla Maye mě bavily jedině takový ty knihy jako Ve stínu půlměsíce. To jsem hltal. Cokoliv bylo ve směru Izrael a Střední východ, to mě vždycky fascinovalo. A pak taky Čína. Nějak jsem měl tu šipku obrácenou na východ.

♦  Jak sis našel svou muziku, kterou jste pak úspěšně dělali s OK Bandem?
Hrál jsem ve všelijakých bezvýznamných kapelách, v jedné jsme se dokonce snažili imitovat Emerson, Lake & Palmera. Nemyslím, že bych si dodneška našel svou jednu jedině možnou hudbu. Vždycky jsem měl současně dvě potřeby, které se daly jen s obtížema kombinovat. Na jedné straně mě zajímaly menšinové, snad až elitářské věci. Od těch patnácti, šestnácti dodnes obdivuju Roberta Frippa, Briana Ena a tak. A na druhé straně mě vždycky zajímalo to, co se dalo dobře obchodně zrealizovat, kvantifikovat, spočítat. Tyhle dva póly zároveň sice ideálně rovnoměrně rozvíjejí obě mozkové polokoule, ale poměrně špatně se snášejí v praktickém životě. Dost často máš problém přesvědčit někoho, že to může fungovat.

♦  Máš schopnost lidi přesvědčit. Máchneš rukou a vojáci pop-music tím směrem vyrazí. Prostě vojevůdce...
To jsou jen takové řeči. Lidé kolem tebe snad jen vycítí klid a to, že neztrácíš hlavu. Člověk žije v nějaké skutečnosti a ta je taková, jaká je. Když se něco daří, je to bezvadný a když se něco daří míň, tak je to v podstatě taky bezvadný. Každý neúspěch je škola a každý úspěch je léčka. Takže když se ti něco daří, tak bys Osudu měl říct: Díky, fajn, ale já se z toho nezblázním. A stejně tak, když přijde průser, nemá cenu nad tím bědovat. Člověk se má poučit a příště všechno vymyslet líp. Dost často se ocitám v problematických situacích. Děkuju za ně Osudu, jsou zajímavý.

♦  Sekl ses někdy v odhadu? Říká se, žes kdysi vyhodil krátkodobě velice úspěšnou kapelu Lunetic, když za tebou přišli s prvními demosnímky...
Jasně. Písnička Máma mi přišla hnusná. Asi jsem měl špatnej den… Náš uměleckej šéf František si mě proto dobírá do dneška.

♦  Populární hudba má už vepsáno do rodného listu, že se chce líbit...
Ale i ta pop music má fůru odstínů. Já se vždycky snažím co nejjasněji definovat záměr. A ten záměr splnit. Ze zásady neuznávám řeči, že tohle jsou blbý a tohle dobrý písničky. Pokud ty písničky plní objednávku nějaké cílové skupiny lidí, tak mají smysl a je úplně irelevantní o nich tvrdit, že jsou blbý. Pak byste musel říct lidem, kteří právě takovéhle desky kupují, že jsou debilové a že se nám chce zvracet z toho, že existují. Ale vždyť jsme všichni lidi. A já jsem mimo jiné navíc obchodník, a šéfové mě platí za to, že prodáváte!

♦  Jasné formulaci cíle a jasnému vytýčení směru často překážejí zbytečné emoce. Tobě asi ne. Nevypadáš jako roztřesený uzlík plný pocitů.
Nejsem pedant. Mám rád když věci plynou jasným směrem.

♦  Za cenu určitého zjednodušení se od člověka v čele chce vize vtělená ve slogan. Emoce cíl rozmazávají.
Občas je dobré si i ty nejpřehlednější myšlenky napsat na kus papíru a pověsit si je někam na oči. Jsou to tak triviální věci, až máš občas pocit, že nemá cenu se nad nimi ani pozastavovat. Omyl! Já jsem si na ceduli nad schody nedávno napsal: „Pozorně se dívej kolem sebe! Důkladně přemýšlej o tom, cos uviděl! Neunáhluj se s vynášením soudů o tom, cos viděl! Poslouchej svůj vnitřní hlas!“

♦  Když jednáš systémem ANO-NE, vytváříš si nejen následovníky a pochlebovače, ale i nepřátele, protože nesdílíš rozmazané kecy, jako že možná, kdyby atd. Ty máš cíle formulované, zatímco většina lidí ne. A ty jim svět přecházející nepozorovatelně z barvy do barvy rušíš. Je to tak?
Člověk se musí smířit s tím, že z mnoha důvodů ti ne vždy všichni budou přát úspěch. A že se z tebe stane rukojmí ve chvíli, kdy zareaguješ: Vy zmetci, ať se vám všechno taky posere. Lepší alternativa je, nestarat se, jestli mi někdo něco nepřeje a jak se mu pomstím. Mozek tak nekmitá zbytečně a je lepší nechat ho vyrábět vlny, které mají nějakej lepší užitek. Nemůžeš udělat svému okolí větší službu, než že si sám vyřešíš své problémy a neotravuješ s nimi okolí. 

     

♦  
Jako muzikant jsi zažil šéfování kapele. To byly vztahy jasné a přehledné. Řízení dost velkého podniku v zábavním průmyslu bylo ale asi dost odlišné...

Nejdřív musím přiznat, že od přírody žádný leader nejsem. Jako dítě jsem byl hodně bojácný, a když mě o dvě roky mladší děti na písku zmlátily a rozbouraly mi bábovičky, běžel jsem domů s brekem a tatínek mě nutil, abych se rval. Ale já byl hrozný introvert. A jestli dneska nemám problém s rozhodováním, tak je to vědomě vytvořená nástavba. Jsem dost pořádný člověk, a to mi pomohlo vybudovat v sobě obranné mechanismy, kterými jsem tohle všechno zneutralizoval a naučil jsem se s těmi protichůdnými pocity existovat a umět proti nim bojovat. Postupem času jsem pak zase mnohdy jednal až zbytečně suverénně…

♦  A rozdíly mezi rozhodováním v kapele a ve firmě?
Lidi kolem muziky jsou nejednou dost falešní. Neříkám zlí, ale on celý showbusiness je tak trochu falešný. Je to obchod s iluzemi, které se těžko kvantifikují jinak než penězi. Je obtížně měřitelné, kdo zpívá líp, samé zákulisní praktiky. A co si budem nalhávat, spousta lidí se do pop-music hrne, protože má pocit, že se tam vstává v jedenáct, chodí se po mejdanech a bere fůra peněz. A kvůli téhle iluzi jsou lidi ochotní udělat kdeco. Když se popisují idylické vztahy mezi hudebníky v showbusinessu, tak se mi vždycky v hlavě rozsvítí červená, protože takové věci se často nevidí.

♦  Jak jsi viděl z pohledu muzikanta osmdesátá léta? A jak vlastně vznikl OK Band?
Potkali jsme se s Marcelou Březinovou v nějaké bezvýznamné kapele na Hanspaulce. Pak jsme se spolu vyspali a rozhodli se, že založíme něco svého. Tehdy jsem psal pro Supraphon anglické texty na vývozní desky a při přetextovávání písniček Katapultu jsem narazil na textaře Láďu Vostárka. Začali jsme společně psát a OK Band se rozjel.

♦  Jak snášeli rodiče, že jsi sběhl k muzikantům?
Vzhledem k tomu, že jsem dodělal Filozofickou fakultu, tak celkem neprotestovali.

♦  Měl jsi tehdy velice známého otce. Odborníka, který se angažoval i politicky. Jak ti to pomohlo v trablích s různými komisemi posuzujícími kapely?
Textové komise nám občas něco hodily na hlavu, občas jsme museli předsedu textové komise někde ožrat, aby přimhouřil oči, což bývala normální praxe. Realita osmdesátých let byla objektivně dost značný marasmus. Kromě Karla Gotta, který to měli se Štaidlem pojištěný na vyšší úrovni, tak všichni ostatní, i takovej Karel Vágner nebo Franta Janeček, jeli jednou za dva roky do Sokolova, aby úřadům zavřeli hubu. Tam to odvrzali a bralo se to jako součást tohohle byznysu. Jinak se vytvářela normální pop-music, jejíž kvalita byla taková jaká byla a rozhodně nebyla horší než třeba v Belgii nebo v Rakousku. Samozřejmě, že se tu fůra věcí mimo ten hlavní proud nemohla. V Maďarsku se mohl hrát big beat víc, protože jejich revoluce vypukla už v roce padesát šest, o hodně dřív než vzniknul showbusiness. U nás byl showbusiness poznamenaný rokem šedesát osm a tenhle fakt ho zdeformoval na celou dobu až do převratu v osmdesátém devátém. Stejně jako drtivá většina lidí, jsme v tom rámci fungovali. A pak tady byla alternativní kultura, která byla vyhraněná, některé věci byly určitě kvalitní. Skupina lidí, která se rozhodla podle daných pravidel nehrát. Ale zase dlužno říct, že to byla naprostá menšina. Většina lidí tu dobu chtěla přežít, pokud možno bez problémů. My Češi už jsme asi takoví.

♦  A jak v tom proudu plul OK Band?
Vývoj kapely byl překotný, ale to je můj odvěký problém. Načerpávám všechno až příliš rychle a dělám zdánlivě nepochopitelné změny... Začali jsme jako vcelku nekonformní skupina s originální a prapodivnou image. A jakkoli byl ten showbusiness tady pokřivený, globální pravidla platila. Lidi, kteří tady ten showbusiness formulovali, si uvědomili, že existujeme, a začali jsme občas natáčet v televizi, hrály se nějaké naše písničky v rádiu a my jsme se postupně stali větší komercí. V té době začaly frčet Human League, Yazzoo, OMD a takové ty kapely, které neměly basu a živé bubny. Od nás v té době odešel bubeník, tak nám to přišlo vhod. Začali jsme používat automatického bubeníka a hrát technopop. První nekonformní období 81-83, první singly, později věci hodně ovlivněné syntezátory a computery. V prvním období to byla ta Žižkovská zeď a Smutný cirkus, které měly tu zvláštní, temnou atmosféru, v druhém období hlavní popové hity jako Ufo nad rybníkem a Pár slov a dost. Psali jsme většinu věcí s Vostárkem a když jsme se rozešli, asi šest písniček jsem napsal s Karlem Svobodou.

♦  Co s vámi provedl konec osmdesátých let?
Rozešli jsme se Marcelou a vzniklo i naše hodně kontroverzní poslední album, které se jmenuje Slavnost na zámku. Těžké, obtížně medializovatelné. Titulní písničku Zámek ale natočila později i Iveta Bartošová. Paradox číhá na každém kroku.

♦  Kdy se narodil Kočandrle podnikatel?
Monitor původně založil můj kolega Josef Přib z OK Bandu a já jsem do toho vstoupil někdy v létě devadesát. Pak jsme firmu provozovali společně a v roce jednadevadesát se tady objevili nějaký lidi z EMI, zkoumali terén a hledali někoho do holportu. Nám se je tehdy podařilo přesvědčit a od devadesátého druhého jsme se stali jejich licenčním partnerem. O dva roky později jsme s EMI založili společný podnik. Pak jsme podíly prodali. Teď jsem normální zaměstnanec.

♦  Tvoje firemní impérium si exkluzivně zavázalo špičku českých zpěváků a dokázalo z nich vydupat neuvěřitelné věci. Cos tehdy rozhodil jako návnadu?
Konkurence domácích firem bývala kdysi malá. My měli na začátku devadesátých let několik hodně úspěšných projektů, na kterých jsme vydělali peníze. Tři sestry, Orlík, Kabát. Hodně z toho přetrvalo do dneška. Orientovali jsme se pak rychle na běžnější pop music a dohodli jsme se na spolupráci s pár výjimečnými lidmi. Od té doby děláme třeba s Luckou Bílou nebo Bárou Basikovou. Úplně zvláštní příběh je historie našeho vztahu s Petrem Mukem od Shalomu po současnost. Na skupinu Kabát nám v roce devadesát dal tip jeden kamarád. Hrozně jsme se s nimi od začátku dohadovali na jejich image. Na prvních dvou deskách jsou u traktoru a na první desce dokonce stojí vedle hromady hnoje. Ze začátku se jim to moc nelíbilo. Ale je vidět, že jim to přirostlo k srdci, viz jejich současný hit Pohoda z desky Suma sumárum, kde zpívají: „Nikdo z nás se nikam nežene, máme traktory a ne, že ne...“ Vždycky jsme mysleli na jasnou prezentaci jednotlivých interpretů a kapel. Na to nepotřebuješ impérium. Stačí nápady a zdravý rozum.

♦  Speciálně zpěvačky v tobě asi viděly člověka s jasnou vizí. Chlapů s vizí a mocí ji realizovat zase tak moc nebývá.
Viděly výsledky. Občas nám bylo vytýkáno, že jsme hodně obchodně orientovaní, že děláme komerci. Ale my jsme dělali přece byznys! Když nebudu podílníkům vytvářet dostatečný zisk, tak mě vyhodí. O tom to celé je. Zaměstnance zajímá výše jejich platů a vědí, že aby brali slušné platy, musí firma fungovat. Musí uspokojit poptávku a většina lidí chce komerční písničky. Interpreti jsou různí, posluchači taky. Existuje Nohavica i Šmoulové. To bylo jasné marketingové cvičení. Chtějí děti modré panáčky? Tak jim je dáme. My jsme tu přece od toho, abychom prodávali hudbu. Každá hudba má právo na existenci, pokud ji chce někdo poslouchat.

♦  Dokážeš respektovat interpreta, který má svoji vizi?
Ano, pokud mě přesvědčí o její smysluplnosti.

♦  Když se Ilona Csáková kdysi nabourala a volala ti celá pomlácená, první, cos udělal prý bylo, žes na místo poslal fotografy. Vymyslel jsi Iloně imidž Claudie Cardinálové, nechal jsi jejím jménem napsat knížku o tom, jak miluje Řím, ačkoliv tam byla do té doby sotva jednou, v liberecké pizzerii jste objevili krásného zpívajícího Itala, který se zpěvačkou nazpíval příslušný duet, nechali jste vyrobit talíře s jejich fotkou a receptem na pizzu... Do velké části repertoáru „svých“ hvězd, včetně Šmoulů, jsi vstupoval i jako tvůrce, Ilona Csáková byla v době své největší popularity i tvojí partnerkou. Na rozdíl od tvých unylých konkurentů bylo cítit, že se prací bavíš a vyzařoval jsi obrovskou energii...
Tohle jsou takové ty báchorky. Fotografa jsem za Ilonou poslal, když jsem si ověřil, že je v pořádku. V Itálii byla dostkrát i beze mě. A jinak? Jen jsme se vždycky snažili plnit očekávání posluchačů. Lidé mají rádi příběhy, emoce, které se v jejich normálním životě často nenacházejí. Umělec naopak chce do desky projektovat sám sebe. Teď jde o to, jestli se mezi těmi dvěma záměry dá najít nějaká styčná plocha. Umělci i v historii většinou naplňovali nějakou objednávku. I Bach. Práce na objednávku není nic špatného. Všude kolem jen kvete české rejpalství. Na všem nacházet jen to nejhnusnější a nikomu nic nepřát. My jsme jako národ neuvěřitelně vynalézaví.

♦  Vypravovaly se zkazky, jak lidi ve firmě dřeš, až vykořisťuješ...
Lidi v Monitoru jednak vždycky brali velmi slušné platy a jednak oceňovali, že se po nich nechtějí blbosti. Všechno děláme přehledným a jednoduchým způsobem a občas je docela i legrace.

♦  A nevybíral sis mimovolně takové spolupracovníky, kteří jsou od přírody prostě povolní?
Nemám problém s akceptováním vyšší autority. Prostě když mi můj šéf něco rozkáže, a i když si myslím, že je to bůhvíjaká pitomost, tak proč bych to neudělal. Vždyť to on je přece můj šéf. Pro lidi je ale důležité, aby měli pocit relativní spravedlnosti. A jak už jsem říkal, je hrozně důležité, aby všechny úkoly měly jasné a stručně formulované zadání. Abys lidem nedal možnost domnívat se, že dělají blbost, o které ani ty sám nevíš, proč ji chceš. Když už tu blbost dělat musíme, tak jim řeknu: Milí zlatí: neptejte se mě, proč to děláme, připadá mi to úplně zbytečné, nicméně vám musím říct, že je úplně irelevantní o tom uvažovat. Jsme prostě všichni zaplaceni od toho, abychom to udělali. Tak se pojďte o tom nebavit.

♦  Jeden z kapitánů téhle hudby mi jednu vyprávěl, jak musel pozvat jistého vlivného šéfa z médií i s rodinou na celý víkend a s tím pitomcem a jeho paničkou hrát do zblbnutí tenis. Byl jsem překvapený a zeptal jsem se: A máš ty to ještě zapotřebí? Usmál se a pokýval...
Je zbytečné dospět do takového masochismu. Prostě pinkali a kecali. Ta hrůza vzniká ve chvíli, když se na sebe podívám a říkám si, to je peklo, co já kvůli té práci všechno musím. Když si řekneš, že na všem se dá najít něco zajímavého, tak to tam najdeš. Ale když si dopředu řekneš, je to na hovno, tak to bude na hovno. Život se jen skládá z různých typů zážitků.

♦  Byl jsi neuvěřitelně pracovitý, přitom ses vrhal na dělenou stravu, pil jsi záhadné bylinkové čaje, objevil jsi pro sebe sport, fascinující bylo, jak nadšeně ses do těchhle eskapád vrhal a dokázal přesvědčit lidi kolem sebe, že tohle jediné je třeba...
Já se jen poctivě snažím žít zdravě. Chci pracovat efektivně, ale hlavně si život užít. A to bez zdraví nejde.

♦  Nemáš pocit, že jsi za ta léta vybagrovaný? Stačil jsi sám pro sebe něčím doplňovat svůj myšlenkový svět?
Dobíjet se dá kdečím. A hlavně: Na nic se nefixovat, být v klidu, nechat věci plynout. Nejradši jsem v přírodě.

♦  Co tě hnalo a pořád žene? Ctižádost? Peníze?
Ano, byla to ctižádost a chtěl jsem si něco vydělat. Dnes nemám pocit, že by mě něco hnalo. Prostě mě to baví.

♦  Máš kromě práce nějakého koníčka?
Nedělím na koníčky, pejsky a jiná zvířata. Prostě jsem vzhůru nebo spím.

♦  Kdy tě podnikání v muzice přestane bavit?
Nejsem unavený, ani mě nezmáhá stereotyp. Práce mě maximálně baví. Ale mám úplně jasně definované datum, kdy skončím a dělám si v hlavě výběrové řízení, čím se budu zabývat dál. Uplyne ale ještě dost vody...

jan.kruta@arcadia-art.cz 

Nakladatelství Epocha, Foto © Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 06. 2008.