F.R.Čech - Jan Krůta: Ringo v ringu života

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Následující rozhovor byl uveřejněn v knize Jana Krůty   KLEC NA SLAVÍKY - 40 let ankety Zlatý (Český) slavík, která vyšla v Nakladatelství Epocha v roce 2003.

V této knize najdete rodinné album Slavíků, statistiky, žebříčky, kuriozity, citace z článků spolu s desítkami fotografií Miroslava Zajíce a Miroslava Hucka, a také osm rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří stáli v pozadí této slavné soutěže.
A právě tyto rozhovory přinášejí Pozitivní noviny svým čtenářům jako nejlepší doporučení ke koupi této zajímavé knihy. Objednat si jí můžete osobně u Jana Krůty na adrese: jan.kruta@arcadia-art.cz 

                       Ringo v ringu života

       František Ringo Čech
 
                                     (*1944)
                  hudebník, textař, dramatik, malíř

František je vypravěč. František lidi baví. Nad Františkovým humorem davy jásají a jedinci zvrací. František prošel životem od jihu k severu, od východu k západu. Hardrockový císař, bubblegumový mafiózo, kašparózní textař a zpěvák, televizní bavič, dramatik, divadelní impresário, autor televizních seriálů, spisovatel, malíř, miláček imitátorů kvůli svým nezaměnitelným sykavkám, znalec opery a bel canta, poslanec Parlamentu a zase zpátky. Kdo by nechtěl být Božským Ringem... 
                                         ♦

♦  Mistrovo nuzné dětství...
Rodina dědečka byli vídeňský Češi. Rodina babičky Pražáci. Já jsem se narodil na půli cesty v obcí Římov v jižních Čechách. I když jsem tam u babičky trávil třeba jen dva, tři měsíce v roce, tak hezký mládí mám spojený s tou vesnicí. Prahu jsem měl spojenou se školou, a tu jsem nenáviděl. Z celého srdce. A škola mě. Ta nenáklonnost byla oboustranná. Nenávist a zášť. Musím bohužel přiznat, že škola měla mnohem větší možnost mě zasolit, než já jí.

♦  A už i tenkrát byla muzika, kreslení a předvádění?
Předvádění, to je furt, to je mi dáno. Můj tatínek byl proslulej barovej houslista, absolvent vídeňský konzervatoře. A protože nějaký koncerty se tenkrát moc nenosily, buď jsi moh jít do symfoňáku, anebo když jsi byl divočejší, moh jsi hrát taneční muziku. Otec míval slavnou pražskou taneční kapelu a říkal si Franta Čech Pražský. O čtyři roky starší brácha má absolutní sluch, já jsem odjakživa měl absolutní ťuk. K bubnu jsem se dostal přes syna akademického malíře Lieslera, Tomáše, dnes vědce. Ten jednou přišel a říkal, hele, dej se k pionýrům. Dostaneš buben. Tak jsem se k nim dal. Svoji politickou kariéru jsem vlastně začal prospěchářstvím.

♦  Prodal ses za buben...
Prodal, ale nelituju toho. Mládí jsem prožil na tehdejší pražské periférii v Radlicích a byl jsem hroznej. Strašně jsem zlobil, furt něco prováděl a za to mě furt mlátili. Nevím, co to dneska s tou mládeží je, že mají jedničky a dvojky. Já měl čtyřky a pětky. Některý učitelé mi na konci roku něco odpustili, že jsem byl milej, a dali mi i trojku.

♦  A co čeština a kreslení, které tě taky živí?
Prosím tě, míval jsem čtyřku. Z obojího. To měl ale Jirásek taky. Prostě na škole se nepozná nic. Navíc je známo, že naše školství nepodporuje individuality, ale sráží do řady a podporuje blbečky. Ze slohu jsem míval vždycky za jedna, gramatika pět, výsledná tři. Jako na konzervatoři: Harmonie pět, rytmus jedna, výsledná tři. Na školu vzpomínám fakt hrozně nerad.

♦  Jaká muzika se hrála, když jsi byl dítě?
Zatímco ty Beatles byli odkojení na country, americký lidový hudbě a gregoriánským chorálu, tak my zase Kmochem a Kučerovcema. Proto je ve mně ta první doba těžká. I když se sžiješ s importovanou muzikou, taháš stejně za sebou pořád problémy s podstatou. To je stejný jako s českýma muzikálama. V nás je rakouská opereta, a ne muzikál!

♦  Pamatuješ si nějaké české písničky té doby?
Šel Fantík kolem zahrádky, Šuláková Okolo Súče. My s maminkou jsme v sobotu večer poslouchali v rádiu estrády, a protože kulturu miluješ i podvědomě, mám dodnes v hlavě výborně zmapovaný naše starý herce. Osobnosti. Cítím v sobě ty návaznosti a těžce nesu, když mi odcházejí tyhle Bekové, Fišerové, herci filmů jako Větrná hora, kus mýho života. Ten obdiv k nim si úplně vážně uchovávám a zazlívám lidem tu jejich neinformovanost. Takhle to funguje i s mými žáky na bicí. Všichni mě přerostli, ale furt si pamatujou tu první hodinu, furt je tam ten odstup a úcta. A tak to je taky v pořádku.

♦  Jaké vymoženosti té doby ti zpříjemňovaly mládí?
My jsme byli dost nemajetná rodina. Maminka byla doma, tatínek peníze vydělával, ale dost kalil. Nebyl to takový opilec, co se v tom baru váleli pod stolem, a nebylo to ani traumatické opilectví. Byl to normální život opileckého hudebníka. Když přišel domů, míval náladu a maminka velmi často řádila. Z toho vyplývá, že když jedna plátková žvejkačka stála pět korun, byly to pro mě strašný peníze. Vyžvejkaná se mezi kluky prodávala za dvojku. Nedostával jsem žádný kapesný, a když jsem chtěl jít do kina, tak mi maminka dala dvě koruny a šel jsem do Sofie nebo Na Knížecí nebo do Arbesa na Akci B nebo na Pád Berlína.

♦  Měl jsi to štěstí, že jsi chodil rovnou do bubnů, nebo předcházely obligátní housle nebo klavír?
Hrál jsem na housle i na klavír, ale nepřilnul jsem ani k jednomu. Až teprve na bicí jsem uměl docela dost dobře. Zatímco moji kamarádi už dávno obírali holky, já pořád cvičil a musím říct, že jsem měl velmi dobrou techniku. Pak jsem to musel s holkama hodně rychle dohánět.

♦  Ze základní školy rovnou za muzikou na konzervatoř?
Celý mládí jsem poslouchal, jak otec nadával na dědečka, jak nemoudře s ním naložil. Nechal ho nejdřív vyučit truhlářem a teprve potom mu zaplatil studia na konzervatoři. A co myslíš, že se stalo? Otec mi udělal totéž. Akorát místo truhlářem mě nechal vyučit radiovým a televizním mechanikem. Konzervatoř přišla potom.

♦  Ale s bubny člověk dlouho sám nevydrží...
Jednou jsme s učňovskou kapelou Kovoslužby hráli na Střeleckým ostrově v kavárně a přišli tam čtyři kluci, na první pohled bylo vidět, že jsou to odvazové. Jeden z nich byl Jeňýk Pacák a váleli dixieland. My hráli jen taneční písničky a mě ta jejich muzika tak okouzlila, že jsem vůbec nemoh spát. Za čas jsem objevil Smetáčkovce a začal jsem u nich bubnovat. To mi bylo patnáct. Pak mě objevil americkej basista Herbert Ward. Studijní skupina tradičního jazzu Pavla Smetáčka, to byla taková kultivovaná muzika. Herbert hrál Chicago. Odvaz. On hrával s Armstrongem, ale v Americe něco proved, tak zdrhnul, žil tady a hrál v symfoňáku FOK na basu. Za ženu měl indiánku kmene Hoopi, která tady předváděla indiánský tance. Byl začátek šedesátých let a začínal big beat. Tehdy jsem někde viděl vystoupení naší snad první populární skupiny, která se jmenovala Sputnici. Až tak mě to nečaplo, bylo to strašně uhlazený.. To když jsem pak viděl božského Mikiho Volka, Pavla Sedláčka a Pete Kaplana, jak to mydlej s těma zesilovačema, co furt hořely, to bylo už všechno jinak. Obdivoval jsem je a snažil jsem se s nimi navázat kontakty. A potom mě můj spolužák z konzervatoře, Mirek Klempíř, k nim přived. Bylo to na Karlově náměstí a odehrávala se ustavující schůze Olympiku. Takže já jsem zakládající člen.

♦  Tehdy se vyrojily desítky skupin. Vnímal jsi svůj krok do Olympiku jako start kapely, která vstoupí do historie české muziky?
Určitě ne. Prostě jsem byl rád, že jsem po boku božského Mikyho. Ale musím říct, že i mě máničky milovaly a v roce 1965 mi Miloslav Šimek v Lucerně předal plaketu Nejlepšího bigbeatového bubeníka. Taky jsem byl velkej konkurent Petra Jandy, protože jsem měl delší vlasy, chodil jsem špinavější, se špinavcema jsem kamarádil a byl jsem jedním z nich.
V pětašedesátým jsem odjel s Černým divadlem, a hlavně se svou budoucí ženou, která tam hrála, na zájezd do Ameriky. Sice mě před odjezdem někdo udal, takže mi vzali pas, ale kurví karty nebyly ještě tak rozdaný a díky jinému kamarádovi jsem přece jen nakonec odjel. Od kapely se mi neodjíždělo lehce, ale touha vidět Ameriku byla obrovská a dodnes z toho žiju. V Olympiku po mně nastoupil Pacák a prožil tam šestiletou éru. Já sice kratší, ale za to nejslavnější.

     

♦  Odjet v těch letech na delší dobu do USA zpoza „železné opony“ nebylo obvyklé. Muselo to na tebe působit jako zjevení!
Hráli jsme tam dýl než rok. Koupil jsem si tam bubny Rodgers, chodil jsem tam na hodiny k Buddu Richovi, hrál jsem s Brubeckem. Prostě sen. Když jsem se vrátil, založil jsem skupinu Shut Up. Vzal jsem tam klávesistu Miloše Nopa, pak tam hráli Kaleš a Reiner na kytary a můj brácha na saxofon. Nop přived zpěváka Jirku Helekala a brzo zazvonil telefon od Šimka a Grossmanna, abych šel s kapelou do Semaforu za odcházející Country beat Jiřího Brabce. Kapela se přejmenovala na Orchestr Divadla Semafor řídí František Čech. Pak Jirka Grossmann zemřel. Půl roku před tím jsem změnil stranu a barvu. Přešel jsem ze Šimkovce na Grossmannovce a Slávek mě za to z divadla vylil. Postavil jsem se na vlastní nohy. Vzkřísil jsem Shut Up, časem jsme se museli toho anglického názvu vzdát a byli jsme skupina Františka Čecha, ani to Ringo tam nesmělo být.

♦  To jsi už ale dost intenzivně textoval... Odkud to se vzalo?
Textař a zvukař Franta Řebíček mě upozornil, že ty vtipnosti, který jen tak vypouštím do vzduchu by bylo možné zpeněžit v textech. Poradil mi, abych se přihlásil do Ochranného svazu autorského a pak už jsem vytvářel i tlak, abych ty texty moh psát. Když do kapely přišel tehdejší bigbíťák Viktor Sodoma, přivedl si sebou své textaře. S těmi jsem byl v neustálém duelu a jen některé, jako třeba Pavla Vrbu, jsem potom vzal na milost. Vydávali jsme hodně desek a s Vikim Sodomou jsme prožili docela pěkný roky. Dělali jsme tu žvejkačkovou muziku, byli jsme s Viktorem hodně populární a dodneška se to na deskách prodává.
Když jsem ale potom viděl, že popularita Viktora odeznívá, snažil jsem se ho přemluvit, abysme si vychovali toho, kdo nás pobije. Abysme my byli strůjci vlastního zániku a měli ho ve vlastních rukou. Pavel Chrastina mě tehdy ve slavným Déčku na Vinohradské, na diskotéce Skalky a Jakoubka, seznámil s Jirkou Schellingerem. Ten byl nespokojenej u kapely Faraoni Karla Šípa a Jardy Uhlíře a chtěl hrát bigboš. Domluvili jsme se a já řekl Viktorovi: Hele, je to talentovanej kluk, bude nám dělat předskokana. Uděláme mu písničky, bude trochu tvrdší než ty, a až bude slavnej, přehoupnete se, ty půjdeš do první poloviny, on do druhý a prodloužíš si uměleckej život o tři, čtyři roky. Na to Viktor nepřistoupil, rozešli jsme se a já začal dělat s Jirkou. Měl jsem na něj velikej vliv, kterej trval sedm let a mohu pyšně říct, že jsem ho svým způsobem vychoval. Jako muzikanta i jako kumštýře.

♦  Bylo veselo, vesele jsme skákali při bubblegumu, jak moc sis ale uvědomoval, že kolem moc veselo není?
My umělci jsme pokrytecky jásali z obrazovky. Samozřejmě, že jsme je nenáviděli a byli jsme v bytostným rozporu. Už ta rocková muzika byla anti. Normálně se vyjít prostě nedalo. Jedině švejkováním, kličkováním, těma známýma manévrama, pokud ses nechtěl pouštět do vzpoury, do otevřenýho disentu, kam se v konci hnal Jirka Schelinger. Když ses nechtěl stát mučedníkem a chtěl jsi žít život v práci, kterou jsi měl rád, musel jsi kličkovat. Hrdinové jsme nebyli. Ale kdo je? Lidí jako Havel bylo málo, i když teď se jich vyrojilo jako vždycky spousty. Režim jsme tiše nenáviděli. Ale koexistovali jsme s ním. Když jsem tehdy stál se Schelingerem na Rudým náměstí, propad jsem takový depce, že jsem pak už vůbec nevěřil, že se ten režim někdy může zhroutit. Byl jsem přesvědčený, že v tomhle už musím umřít. Nebyli jsme sice hrdinové, ale srabi taky ne. Proto mě štve, když dneska dvacetiletý frackové soudí herce za to, že hráli v nějakých seriálech. No, proč, ty debile, protože to byla jejich práce a měl dvě možnosti: žrát hlínu nebo tu roli vzít. Kdo na sobě necítil ten tlak, tak to nepochopí. Ale ať si vzpomenou, jak jejich dědečkové hajlovali na Václaváku po atentátu na Heydricha. Vždyť tam bylo sto třicet tisíc strachy podělanejch lidí! Strach není něco, co se narodilo za normalizace!

♦  Jaký tlak jsi zažil ty sám? Proplul jsi bez škrábance?
Měl jsem štěstí, že mě nikdy pořádně nezmáčkli. Měl jsem dvě malý děti, co já vím, jestli bych vydržel... Jako šašek jsem nebyl ve velký vážnosti, takže jsem jim za to asi nestál. Párkrát to na mě zkusili. Uhýbal jsem, ale jednou na mě houkli a pozvali mě do jedný hospody na Výtoni. Nic jsem tomu chlápkovi neřek, jen jsem se kroutil. Kdyby mě bejval zapsal jako nějakého informátora, tak to mám teď na hrbu. Za rok zavolal zase. Vymyslel jsem si na něj takovou šaškovskou fintu. Řek jsem mu, soudruhu, já bych ti velmi rád pomoh, protože vím, že je to jednak moje občanská povinnost a jednak jsem rád, že taky můžu pro ten mír něco udělat. Ale já ti něco řeknu, ale musíš přísahat, že to nikde nevykecáš. Já chlastám a pak žvaním. Ožeru se a i vlastní manželce se přiznám, že jsem chrápal s jinou. Prostě ať chci nebo ne, všechno vyžvaním. Opilec, kterej lže a žvaní, byl pro ně asi nepřijatelnej, takže mi pak už dali pokoj.

♦  Co bylo, když se Schelinger zabil?
Dva roky jsem jezdil a zpíval sám. Měl jsem vyprodaný sály, doprovázela mě karlovarská kapela Metronom, mám na ně krásný vzpomínky a celá tahle éra mého života byla hezká. V té době jsem zkoušel psát, ale knížky jako Ruský týden mi nikdo nemohl vydat a vyšly až po revoluci. Bylo mi jasný, že jako spisovatel se neuživím, český učitelky mě nenáviděly, všechno, co jsem napsal bylo s problémama. Dva roky po Schelingerově smrti jsem si postavil divadlo. Dneska ho snad už i umím psát. Chodí na nás spousty lidí, míváme třeba 2000 lidí odpoledne i večer. Furt děkuju Bohu, i když vím, že ta přízeň diváků nemusí být na věky... Ještě jako labutí píseň bych se chtěl vrátit k muzice. Už ne z existenčních důvodů, ale z lásky. Muzika už do smrti bude zaujímat nejdelší období mého života.

♦  Jak se stalo, žes zabloudil do politiky?
Vždycky jsem si myslel, že v padesáti by člověk měl nezištně udělat něco pro ostatní lidi. Se zmírňujícím se zájmem o sex jsem se tedy vrhl do politické činnosti a než jsem poznal, že to prospěšné v politice snad ani udělat nejde, vyučil jsem se na politika. Ale to mi tak akorát stačilo.

♦  Když to tak probírám, vždycky jsi měl nějakou učitelsko-ředitelskou roli. Vždycky jsi vedl nějaký lid.
Když jsme si jako kluci hrávali na vojáky, vždycky jsem byl vojevůdce. Navíc já armádu vždycky obdivoval a byl jsem rozhodnutý stát se generálem. Určitě to mělo souvislost s mojí celoživotní touhou něco řídit, vést, organizovat. Myslím, že se dá říct, že i u nás v divadle mám přirozenou autoritu, nikdy jsem neměl problémy a vždycky mě poslouchali. A aby měl principál přirozenou autoritu, i když je ze všech nejhorší herec, to je co říct!

♦  Jak se proměňovalo s léty tvoje textování?
Řeknu ti něco, co jsem ještě nikomu neřek. Já jsem měl zvláštní nestandardní češtinu. Nemoderní, archaickou, proti ostatním to vypadalo jako neumělost. Ale další moje klukovská touha byla stát se knězem. Byl jsem pod vlivem Vyšehradského kanovníka monsignora Boháče, ke kterému jsem chodil na biblistiku, orientální archeologii, učil jsem se hebrejsky a latinsky a hodně jsem se zajímal o duchovní věci A taky jsem hodně čet starý překlady, ale i Sládka, Zeyera a hodně jsem si zažil tu starou češtinu. Tady byla kritika oprávněná. Jednoduchost ale byla programová. Já jsem chtěl dělat ladilí ladilou, trpaslíci trávou jdou... já jsem příznivcem takovýhle poezie a taky jinou neumím. Já třeba dlouho neuměl vyprávět pěknou hovorovou češtinou. Dneska už to umím. Ale třeba Dívčí válka je napsaná Jiráskovou archaickou češtinou. Na textu o lásce to ovšem bylo směšný.

♦  A co tvoje odvrácená tvář - opera a vážná muzika?
To je to, čemu Janda nikdy nevěřil, že já miluju vážnou muziku. Od konzervatoře se specializuji na bel canto, na cédéčkách mám doma 180 oper. Opravdu tomu rozumím. Moje velké lásky byly třeba Maria Callas, Toscanini, americký tenor Pears, celý život chodím do divadel a třeba dvakrát týdně na koncert filharmonie.

♦  Nepere se v tobě opera s bubblegumem a hard rockem?
Beru muziku jako jeden širokej proud. A čím víc o něm víš, čím jsi vzdělanější, tím se ty znalosti dají víc zúročit.

♦  Zatím jsi vůbec nemluvil o svém malování?
Malování tvoří téměř třetinu mých příjmů. Hraní muziky se skoro vytratilo z mého života, do mých divadelních her dávám muziku jen minimálně a s těmi obrazy jsem měl zase štěstí. Potkal jsem kdysi v Madridu výbornýho galeristu. Visím v prestižních světových naivistických galeriích, mám slavný zákazníky venku i tady. Paul McCartney říkal, že k životu je zapotřebí talent, píle a štěstí. A to já jsem měl, i když vím, že štěstí nebývá trvalé a opustí tě minimálně ve stáří. Prostě - ty obrázky mě dneska už živí. Navíc mě malování strašně baví! Co může být větší štěstí než dělat, co tě baví... Jsem vlastně šťastnej člověk.

     

♦  Co od života očekáváš?

Já od něj celej život očekávám Claudii Schiffer. Každej rok nějakou novou Claudii. Nic jinýho. Krásný ženský. Jako potravu a vodu potřebuje pravej muž, dokud nenatáhne bačkory, tu pravou ženskou. A tu já furt hledám. Jde to tíž a tíž, ale ještě nacházíš... Ostatně třeba Jára Kohout ji našel v osmdesáti sedmi a byla docela pěkná!

♦  Režisér Arnošt Goldflam vyprávěl, že jeho tatínek se oženil v osmdesáti sedmi, za šest let se rozvedl a chtěl, aby mu syn podal inzerát: Starší muž hledá pohlednou dámu... A když synek namítl, ale táto, ty nejsi starší muž, ty jsi starý muž, tak se urazil a nemluvil s ním.
Přesně takhle to má bejt. Skvělý. Jsme chytrý, vtipný, máme skvělý kamarády, nádherný prostředí, když pámbu dá, máme i výborný rodiny, jediný, co nemáme, jsou ty nádherný samice. Ty k nám přicházejí zvenčí a je to čím dál obtížnější. Už nechceš tolik platit, už pro to nechceš tolik udělat, už tolik nenabízíš, ten výběr se zužuje. Navíc teď je bohužel doba krásnejch lidí. V první republice se ta Adina Mandlová klidně zamilovala do pupkatýho továrníka. My dneska ale žijeme v době vyhublíků a fitness. Jako by ty holky nevěděly, kde je kvalita. Ale jak nakoupí, tak skončej... Já vím, že ten náš chtíč přerůstá mohoucnost. Vím, že nám nakonec všechny utečou. Jsem s tím smířenej. Nakonec, i samota je docela dobrá věc. Pokud je člověk soběstačnej a má dobrou práci, tak je všechno v pohodě. A když je ti občas smutno, tak trvá jen těch šest kroků k čudlíku u televize.

jan.kruta@arcadia-art.cz 

Nakladatelství Epocha, Foto © Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 07. 2008.