František Janeček - Jan Krůta: Doktor Byznys

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

 
Následující rozhovor byl uveřejněn v knize Jana Krůty   KLEC NA SLAVÍKY - 40 let ankety Zlatý (Český) slavík, která vyšla v Nakladatelství Epocha v roce 2003.

V této knize najdete rodinné album Slavíků, statistiky, žebříčky, kuriozity, citace z článků spolu s desítkami fotografií Miroslava Zajíce a Miroslava Hucka, a také  osm rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří stáli v pozadí této slavné soutěže.
A právě tyto rozhovory přinášejí Pozitivní noviny svým čtenářům jako nejlepší doporučení ke koupi této zajímavé knihy. Objednat si jí můžete osobně u Jana Krůty na adrese: jan.kruta@arcadia-art.cz 
Doktor Byznys

František Janeček

(*1944)
JUDr., manažer, hudebník, skladatel, podnikatel

Když jsem před mnoha léty dělal rozhovor se začínajícím zpěvákem Michalem Davidem a jeho tehdejším opatrovníkem Františkem Janečkem, dal jsem článku titulek JAMU, protože pojednával o souboru pravidel, "Já jsem v životě neměl cíl vydělat deset nebo dvacet, sto nebo dvě stě. Já mě cíl dělat, co mě baví, a dělat to tak, aby byl výsledek úspěšný."která jejich tvůrce žertem nazval Janečkovou akademií múzických umění.
František Janeček je původně učitel, později doktor práv a nakonec byznysmen v českém zábavném umění nezanedbatelného významu. Kantorství se v jeho genetické podstatě vyskytuje dodnes. Vyučuje a doučuje. O tom je život...
Desek s jeho kapelou Kroky se prodalo skoro deset milionů. Několik desítek svých skladeb má registrovaných v Ochranném svazu autorském. Jako producent se po roce 1990 podílel na několika Gottových albech, z nichž například Gottova s Lucií Bílou se doposud prodalo sto osmdesát tisíc. Agentura GoJa organizuje turné nejoblíbenějších českých zpěváků, vydává desky, produkuje kulturní vystoupení při volebních kampaních různých politických stran. Jejich projekt roku, ve kterém tato knížka vychází, se jmenuje Bídníci. Světový muzikál s rozpočtem padesát milionů.

♦  Jak změnil nástup divokého kapitalismu tvůj život? Musel jsi měnit své pracovní zvyklosti?
Všichni jsme si museli zvykat na to, že jde všechno. Shazovali jsme krunýř, do kterého jsme byli sešněrovaní, najednou jsme si mohli splnit, o čem se nám dřív jen zdálo. Zpočátku v nás ale přece jen dřímal ještě strach, co se stane, jak se stane, jestli nepřijedou nějaké tanky... Já osobně jsem litoval jediné věci: Že svoboda nepřišla o dvacet let dřív.

♦  Ty jsi byl ale svým způsobem kapitalista už před Velkým třeskem!
Jako manažer jsem byl na volné noze už léta. Takže jiný způsob života to pro mě opravdu neznamenalo. Nebylo to žádné bum bác. Začal jsem podnikat v módě, pak jsem otevřel luxusní restauraci a založil umělecké družstvo Orion. Ale celkově jsem hledal, jako spousta jiných.

♦  Proč jste se dali dohromady právě s Karem Gottem?
Znali jsme se dlouho a já jsem mu ještě za starého režimu produkoval desku. Jmenovala se Romantika a za producentství jsem dostal 2400 Kčs. Tehdy už začínali v Jungmance před studiem Mozarteum vybírat parkovné, takže jsem zhruba dvě třetiny té částky proparkoval.
Po devadesátém roce hrdinové v uvozovkách házeli na Karla kdejakou špínu. Úspěch se v českých zemích neodpouští a mezinárodní úspěch už vůbec ne. Čili po Karlovi, ale i po jiných úspěšných zpěvácích plivali zprava, zleva, nahoru, dolů.
Já jsem v té nepříznivé době Karlovi udělal obrovsky úspěšné turné po republice. Reakce normálních lidí byla opačná než těch různých kritiků, kteří mu nasazovali psí hlavu.
Na základě toho fenomenálního úspěchu jsme si řekli, že uděláme společnou firmu. Vzali jsme první dvě písmena z každého jména a GoJa byla na světě. Nabídky na kdejakou činnost se jen hrnuly. Nabízeli nám, abychom založili podílový fond, penzijní fond, abychom svá jména dali do různých investic. Ale my jsme do žádných takových pastí na lidi, na rozdíl od mnoha jiných, nešli.
Chceme lidi bavit a přinášet jim raději dobré umělecké zážitky než velké starosti. Řekli jsme si, že budeme dělat jen to, co umíme. Že zábavní průmysl je branže náročná, podfinancovaná a odkázaná na dofinancování zvenku, jsme věděli. I to, že parametry v kultuře nejsou nastavené tak, aby se uživila ze vstupného. Když dneska v jakémkoli kulturním podniku není zakoupená reklama, je to velmi složité. O tom mohu teď dost kvalifikovaně hovořit, protože připravuji projekt desetiletí. V konkurenci asi devíti žadatelů z České republiky jsme obstáli a licenci na muzikál Bídníci, která byla pro Česko deset let nedosažitelná, dostala právě GoJa. Věděl jsem, že to bude náročné. Ale s naším přístupem naprosto otrocky poctivým až puntíčkářským, aby všechno bylo zapnuto na poslední knoflíček, je to nálož.

♦  Někdy se zdá, že ses narodil ve znamení tisícikoruny. Tíhl jsi od dětství spíš ke kultuře nebo ke kšeftu?
Naše rodina žila v Libni, vychodil jsem tam základní školu a později i gymnázium. Maminka byla švadlena a později, ještě hluboko v socíku, byla soukromnicí a měla mandl. Tatínek pracoval v tiskárně a později v Obvodním kulturním domě na Praze 8. Byl vášnivý harmonikář, takže mě vedl k hudbě. Pro rodinu maminky byli muzikanti vždycky jen komedianti, trochu béčka. Ale díky tatínkovi jsem kromě klavíru chodil pochopitelně i na harmoniku.
Můj soused v Libni byl loutkář Miloš Kirschner, pozdější slavný Skupův nástupce u Spejbla a Hurvínka. Hrál pro děti každou neděli ve škole Na Korábě a já snad ani jednu nevynechal. Neděli co neděli jsem ty pohádky přímo hltal a slinil u toho. Pan Kirschner o tom věděl a dej mu pámbůh věčnou slávu, celoživotně jsme byli něco jako velcí kamarádi.. I když byl o hodně starší, měli jsme se rádi. Když jsem na gymplu zjistil, že je tam loutkárna, opravili jsme loutky, vyčistili to tam a začali hrát pro děti. Divadlo je pro mě pojem od studentských let. Bylo období malých divadélek a já založil divadlo Oáza. Hráli jsme kabarety a během toho, abychom si trochu pomohli, jsem začal dělat tancovačky a první koncerty.
Současně jsem byl členem Kruhu mladých diváků při Divadle S. K. Neumanna. Byl to jakýsi zájmový kroužek, pohybovali jsme se tam a oni nás na principu podej-přines využívali. V té době jsem obdivoval herce a jejich vrcholem pro mě byl už tehdy režisér. První takovou režisérskou osobností, kterou jsem mohl pozorovat zblízka, byl Václav Lohniský. Byl to pro mě čaroděj. Fascinoval mě, a po něm přišli další.

♦  Jakým kapelám jsi tehdy na gymplu organizoval první koncerty?
To bylo ještě před šedesátým rokem. Dělal jsem první merendy kapele Donald, pak přišlo Flamengo, snad jako první jsem uvedl v Praze slovenské Beatmeny, zpívali u mě třeba nynější prezident Asociace soukromých rádií a manžel Petry Janů Michal Zelenka nebo porevoluční kriminální rada Honza Vaculík, který zpíval s kapelou Kardinálové.
Koncerty jsme dělali v Klicperově divadle a mě to logicky k tomu divadlu táhlo. Po maturitě jsem se hlásil na DAMU, ale nedostal jsem doporučení. Měl jsem tehdy díky svému profesorovi Kučerovi úžasný přehled o literatuře, přečetl jsem kvanta knížek, na rozdíl od dnešních děťátek, která přečtou dvě za život. Pochopitelně, že je zato nijak nezatracuju, protože vím, že já jsem zase staromódní přes computery a internet.
Navíc jsme tehdy uměli perfektně gramatiku a měli jsme do života solidní základ. Nicméně právě tenhle třídní profesor mi nedal na DAMU doporučení. Dal ho jinému klukovi od nás ze třídy a když jsem pak toho spolužáka potkával a vyptával se, jak úžasný to je, on mě šokoval: Člověče, je to strašná otrava, furt zkoušky někde ve sklepě... A tenhle kluk, to si představ, divadelní fakultu sice vystudoval, ale pak odešel na matematicko-fyzikální fakultu. Věřil bys tomu?

♦  Proč ti nedal profesor doporučení?
Odmalička jsem byl vůdčí typ. Ale do třinácti, čtrnácti jsem kamarádil většinou s holkama a když mě kluci chtěli naštvat, říkali mi holčičkář. V těch čtrnácti se to nějak zlomilo a pak jsem měl několikrát dvojku a trojku z chování. Ale tehdy byla úplně jiná měřítka. Jednou jsem hodil houbou v jídelně a někoho to postříkalo, podruhé jsem napodoboval učitele... Otec mi domluvil řemenem, to bylo poměrně standardní, protože co řekla škola, to bylo svatý, tam nebyl prostor pro nějakou diskuzi.
Ale vcelku to byly banality, podle tehdejších měřítek by dneska děti musely mít z chování devítky. Na gymplu byla dvojka za to, když si někdo před školou zapálil cigáro, nebo jsme měli snížený stupeň z mravů za to, že jsme se ulili odpoledne z deskriptivy a byli jsme hrát kulébr. Vždycky jsem byl nějak hodně vidět.

♦  Pamatuješ se na svoje první džíny?
Člověče, to snad nemyslíš vážně. Jak bych si to mohl nepamatovat! Ty první byly doma šitý, americký džíny se daly koupit, snad až když otevřeli Tuzex. Anebo šusťáky, pamatuješ? Nebo dederonový košile... to byla móda... Pamatuju, jak jsem si po desetikorunách šetřil na moučky. Ty nevíš, co to bylo? Přece nádherný boty ke kotníkům! Šil je jeden obuvník na zakázku a stály 420 korun! Byl to strašnej luxus! Normální boty stály tehdy padesát, sedmdesát korun. A v Praze kdo neměl moučky, to byl trochu dvojka. Já si dokonce ještě pamatuju, jak jsme v době, kdy nebyly žvýkačky, žvýkali svíčky. Viď, a žvejkačka, to byla hodnota! Něco výjimečnýho.

♦  Kterou první věc jsi vyobchodoval?
V té době bylo těžko co vyobchodovat. Pamatuju se na svoji první motorku. Bylo mi už víc než osmnáct, po dvaceti, padesáti korunách jsem si našetřil na JAWA ČZ 125. Stála 5200 korun a dílem mi musela půjčit maminka, dílem tatínek. Třikrát jsem z ní spadl a potřetí jsem se málem zabil. Dvakrát to bylo na kolejích a potřetí se, člověče, zakousla.
S kamarádem jsme jeli na oslavu a u Českého Brodu jsme z ní sletěli. Odtáhli jsme ji k nějakému koláři a ten ji od nás koupil asi za dva tisíce. Pak jsem si koupil auto Walter Junior. Stálo čtyři a půl tisíce, dneska by to byla rarita, ale tenkrát těchhle starých rachotin jezdila spousta.
Auto na ježdění to moc nebylo, spíš na opravování. V naší rodině byl už jeden rodinný poklad na čtyřech kolech, tatínkova Praga Lady. Ale tu mi otec nikdy nechtěl půjčit, ta se prostě nepůjčovala. Jednou jsem se chlubil klukům, že je svezu na spolužákovu chatu... Papíry jsem měl, vlezl jsem do garáže, Pragovku nastartoval a odjel. Naši pochopitelně věděli, kam jezdím, a tak se stalo, že se zanedlouho tatínek na Kokoříně objevil. Kluci byli sinalí hrůzou, co otec udělá. Řekl jen: Až se vrátíš, tak si to vyřídíme. Byl to neuvěřitelný rodinný prohřešek... Dřív býval pravidlem symbolický výprask. Ale tehdy už nic takového, jen se mnou nemluvil, ale to bylo horší, než výprask.

♦  Jak jsi vnímal nástup big beatu?
Už dixieland byla bomba, která zaváněla Amerikou. Kdo měl nějakou desku z ciziny, chodila ji k němu odpoledne poslouchat spousta lidí. Ti méně situovaní jako my měli gramofon na kliku. Jednou ale otec pořídil velikou „moderní“ kraksnu, desky se čistily plyšovým kartáčkem, vyměňovaly se jehly. Pravěk. Big beat byla úžasná hudba. Najednou se objevily cizí kapely, tu Beatles, tu ´Stouni´, my dřevní bigbíťáci jsme to prožívali naplno.

♦  Jaké jiné dveře jsi otevřel, když nevyšla DAMU?
Studoval jsem biologii a chemii na Peďáku a učil jsem asi pět nebo šest let. Během toho jsem se věnoval bigboši. Potom jsem vystudoval Právnickou fakultu a zakončil ji doktorátem. První kapela, kterou jsem manažeroval, byli Rebels. Jirka Korn, Pepík Plíva a Sváťa Čech. Pak se objevili textař Michael Prostějovský s kapelníkem Vencou Zahradníkem, natočili jsme desku Šípková Růženka a jezdili jsme po koncertech.
Když přišel srpen, osmašedesátý rok, já oblítal pasy, výjezdní doložky, kapelu jsem naložil a odjeli jsme do Německa. Tam jsme fungovali asi rok a půl. Byl to pro nás obrovský skok do neznáma a velká romantika, velká nezkušenost. O Západě jsme nic nevěděli, přišli jsme tam jako nahý do trní. Ale všichni jsme tam pochopili, co tahle muzikantská profese znamená.
Když jsme se vrátili, začali jsme jezdit do Polska. Tam pro nás bylo oproti normalizovanému Československu všechno moderní, otevřené, existoval tam soukromý sektor, fungovali manageři. Někdy v jedenasedmdesátém odešel Jirka Korn do Olympiku a Rebels se rozpadli.

♦  Pak jsi byl hlava nebo i ruce krásné polské hvězdy Maryly Rodowicz!
Dělal jsem jí několik roků uměleckého šéfa. Podařilo se mi tehdy udělat z polské hvězdy i českou. Tady jsme byli držení na špagátě, ale ona byla Polka a nic takového si nepřipouštěla. Proto jsme taky jezdili do Polska rádi. Jednak nás tam dobře platili a dostávali jsme za hraní bony, a jednak tam byla proti Československu obrovská svoboda, pro nás Západ.

♦  Ale rozešli jste se...
Rozešli jsme se a já se seznámil s Milanem Drličiakem a s Petrem Čáslavským, oni hráli kytary, já klávesy a provozovali jsme jakéhosi předchůdce folku nebo folkrocku, možná nejspíš folkšraml. Ale rychle jsme skončili a přibrali další muzikanty.
Vznikly prapůvodní Kroky a pak se objevil patnáctiletý talentovaný hoch Michal David.
U mě se hodně naučil. Tehdy začínala ta moje JAMU. V první etapě jsme jezdili do Polska, vždycky s námi jezdil ten zpěvák, ta zpěvačka. Postupně jsem začal dělat zpěváka i z Michala. Natočili jsme jeho první píseň Chtěl bych žít tak, jak se má, byla to překrásná bitva s úředníkama. Jak si občas přečtu, že jsem ovládal ÚV KSČ, tak si říkám, škoda, že jsem ho tenkrát opravdu neovládal. Bylo by to hned pro celou branži jednodušší.

♦  Vzhledem k tomu, že na každém šprochu, pravdy trochu... Nechceš to uvést na pravou míru?
Všichni jsme žili ve strachu aby nás nezakázali, aby nám neubližovali. Já hrdina nejsem, měl jsem tehdy malé děti a strach, abych je uživil. Pakliže se tomuhle říká kolaborace, tak jsem kolaborant jako 99,9% národa. V určitém období jsem se vzpříčil Pragokoncertu, vzali mi soukromý i služební pas a řekli, že není v souladu se stáním zájmem, abych vyjížděl do zahraničí. V tom okamžiku mě škrtl Supraphon, Panton, nevysílalo mě rádio. Byl jsem v dost blbé situaci. Měl jsem jít natáčet do Mozartea, ale zastavili mě a říkali, pane doktore, opravdu, nezlobte se, ale vy ne. Jak, vy ne? No, pan ředitel zakázal váš vstup. Skupina může natáčet, ale bez vás!

♦  Důvod sdělili?
Nikdy jsem se ho nedověděl. Předpokládám, že jsme je rozzlobili na jedné přehlídce estrádního umění v Ústí. V hledišti seděla jen komise a hned druhý den mě zavolal tehdejší ředitel Pragokoncertu a řekl: Nechci slyšet žádný argumenty, bohužel Pragokoncert se s vámi rozloučí s tím, že váš orchestr u nás může zůstat. Rozvázali smlouvu jen s mou osobou.

♦  Jak jsi reagoval?
Kontaktoval jsem spoustu známých a radil se. I ti nejinformovanější říkali, že jsem se dostal do takového šuplete, odkud není úniku. Já jsem o žádných šuplatech nic nevěděl. Mně zbyly v dané situaci oči pro pláč, a dokonce už jsem přemýšlel, že se naoko rozvedu a na principu fiktivního sňatku se dostanu na Západ. Vypadalo to prostě na definitivního zaracha, ze kterého není úniku.
Ale mně vždycky byla a dodnes je hanba plakat. Tak jsem se rozhodl podniknout jedinou věc, která mi ještě zbývala. Po mnoha peripetiích jsem se sebral a šel na Ústřední výbor KSČ.
Kdybych řekl, že mě uvítali a poslali rovnou do těch pravých dveří, tak bych to zjednodušoval. Ale nakonec se to podařilo. Byla tam taková dlouhá vrátnice jak na poště a tam se mě zeptali: Soudruhu ke komu jdeš? A já řekl, že k soudruhu Műllerovi. Dovedli mě tam a řekli: Počkejte tady, soudruh vedoucí váš přijme.
Já věděl jen, že to je ten nejvyšší, ale nevěděl, jak mu říkat. Soudruhu vedoucí, to bylo jak v masně. Pak se otevřely dveře, tam seděl takový strejc a říká: Můžeš mi říct, co se stalo?
Popsal jsem mu tu situaci. On mě vyslechl, zeptal se mě, jestli neděláme nějaký skopičiny, vyzval mě, abych mu tykal a slíbil, že si to prověří.
Asi za měsíc mě zavolal ředitel Supraphonu a říká: Pane doktore, ve vašem problému nastal obrat. Už zase můžete. Já to nerad vyprávím, protože si před nikým nepotřebuji vylepšovat profil. Takhle to bylo.
Pak jsem se s Műllerem občas stýkal. Společně se Zdeňkem Bartákem jsme s ním debatovali. On přitom hrozně hřímal, protože jsme mu o spoustě věcí řekli, jak to doopravdy je.
Samozřejmě, že jsem s ním nemohl mluvit jako s tebou. Pořád to přece jenom byl nejvyšší. Ale jeho štvalo, že od těch různých tajemníků a podtajemníků dostával všechno na stůl k podpisu dokonce už i s řešením. Neměl zpětnou vazbu a vyptával se nás na realitu. Strašně se rozčiloval, ale pořád říkal, že chce slyšet pravdu.
A opravdu ji chceš slyšet? ptali jsme se pro jistotu. Jistě, ty bambulo, jenom pravdu! Tak jsme mu ji říkali. Kolik bere Pragokoncert ze zájezdů, jaká je situace v Ochranném svazu autorském... Vždycky zařval. To není pravda! Ale všechno slíbil prošetřit.

♦  Jako vrchol alibismu se uvádí, že jste mu nechali psát i texty k vašim písničkám. Jak to tenkrát bylo?
On psal nějaké bajky a povídky, vyšla mu dokonce knížka Elvíra v lázních. Pořád nám vytýkal, že máme blbé texty. Že to jsou plytkosti a předhazoval, že on by to napsat uměl. Tak jsme mu řekli, aby to zkusil. Napsal dva.
Byl to ortodoxní komunista. Levičák do morku kostí, diskuse s ním byla nesmírně těžká, protože to bylo jako jít diskutovat s náboženským fanatikem. Musel jsi přece jen velmi opatrně.
Mimo to, že v osobním kontaktu snad nebyl nepříjemný, ty stranické pozice byly neochvějné, rudá vlajka tam vlála furt a když jsi na ni jen ukázal, bylo zle.
Podle toho, co jsem se o něm dozvěděl, musel být velice mrštný politik, protože na tom ÚV KSČ přežil všechny kotrmelce od roku 1948...
Ještě v rámci objektivity: Byli jsme u něj několikrát doma, ale že bych tam zahlíd někde nějaké bohatství, to teda ani náhodou. Občas mu někdo dal obraz, sklář mu věnoval číši, spousta flašek, které měl rád...

♦  Všichni si myslí, žes měl všude otevřené dveře a neměl žádný problémy...
Člověče, to je kolosální omyl. Na koho bylo vidět, ten se problémům nevyhnul, furt jsi byl malinko přikrčený a musel jsi nacházet způsoby, jak likvidovat překážky, které jsou z dnešního hlediska naprosto banální. Od kostýmů, aparatury, nástrojového vybavení, proč tenhle efekt, proč tohleto světlo... Byla to nejednoduchá doba.
Jednou ke mně přišel Franta Čech a seznámil mě s manekýnou, krásnou holkou, která se jmenovala Markéta Muchová. Připomněla mi jednu tehdejší anglickou hvězdu, a tak hned říkám: Zpíváš? A ona: Jen tak normálně.
Zkusili jsme to. Vzali jsme ji párkrát na koncert, vydali jsme jí singl a najednou to byla zpěvačka. Kritici do mě začali bušit, jak vůbec může takováhle holka zpívat a já jsem se jim s nadsázkou omluvil, že vím, že bohužel není hezká, ale zato že krásně zpívá.

♦  Na tehdejší dobu jsi byl tvrdý obchodník a míval jsi dost autoritativní přístup ke členům souboru. Trojjediný laskavý tatínek, přísný učitel a svědomitý pokladník?
V novinách mi vyčítali mi, že jsem manažer kapitalistického stylu, který by dokonce byl schopen vybírat za svou práci nějaké poplatky. Manažer tenkrát neměl právo na odměnu, buď musel být hudebník, nebo zvukař, anebo mu všichni dávali deset procent, ale pak byl zase nezaměstnaný a s tím byly tenkrát problémy.

♦  S „chováním manažera kapitalistického stylu“ si asi zaděláváš na problémy i dnes!
Málokdo mluví zpříma. Spousta lidí dneska vypráví, jak nemohli, ale přitom mohli, kdyby uměli. A oni třeba i trochu uměli, ale míň, než si jsou ochotni přiznat, a to míň od nich nikdy nikdo nechtěl.
Úspěch je adekvátní poptávce. Můžeš se domnívat, že jsi geniální autor, dokonce dvacet dalších řekne, že jsi geniální, ale ta genialita musí být zobchodovatelná! To znamená, že o ni někdo musí projevit zájem, být ochoten za ni zaplatit. Když ochoten není, není co řešit.
Můžeme se domluvit, že budeme dělat panďuláky a že si je budeme vystavovat u tebe a u mě doma. Bude nás to možná těšit, možná, že někdo přijde a bude se mu panďulák líbit. Zeptá se, kolik stojí a ty mu řekneš osm tisíc. On chce dát ale jen sto korun. Ty neslevíš, on odejde a můžeš se třeba postavit na hlavu. Neprodal jsi.
Znáš někoho, kdo je úspěšný a lidi na něj nechodí? Já zásadně nepoužívám diplomatických tanečků. Buď mi rozumějí, nebo nerozumějí. Ovšem u nás přetrvává pocit, že každý rozumí všemu. A to je kolosální omyl. Samozřejmě, jsou úkoly, které se podaří na dvě stě procent, jiné na sto. Ale to by mělo být minimum. Lidi u nás si stále neváží práce, nechodí pracovat, ale na principu zla pracovní dobu odtrpí a když padne, mažou domů. Stále nechápou, že když za něco beru peníze, musím za ně odpovídající práci odvádět. A tady stále narážím.

♦  Kde sháníš lidi podle svých představ?
Ptám se zaměstnankyně. Baví vás ta práce? No, moc ne. Tak proč to děláte? A co mám dělat? Buď vás to baví, tak to dělejte. Anebo vás to nebaví, napište si papír a už nechoďte. Vždyť zdržujete a otravujete lidi. Prostě volím jasné výrazivo.
Nebo teď, když obsazujeme muzikál, někdo přijde z dotovaného divadla a nabral by sem tohohle kámoše a už ví, že by měl mít tak dvacet, ten devatenáct. Je hodně lidí, kteří v pracovním procesu kulhaj. A každý by za sebe chtěl mít ještě jednoho, který by ho podepřel. U nás ve firmě se nekouká na hodiny. Končíme, když je hotovo.

♦  Jak žije člověk Janeček v těchhle létech?
Žiju tak, aby se mi to líbilo. Líbí se mi pracovat, některé dny na dvě stě dvacet procent, jindy jen na sto šedesát, mám rád své děti a své lidi. U mě zaměstnanci dělají buď deset let, nebo odejdou do půl roku. Tady nejsou židle, které by bylo třeba zahřívat.

♦  Po čem toužíš?
Hlavně po zdraví pro sebe a své blízké.

♦  Kde se v tobě bere tvé sebevědomí?
Sebevědomí... Abych ti pravdu řekl, já jsem největší sebemrskač na světě. Když do firmy přinesu nějaký nápad, tak ho ještě stokrát zpochybní Karel Gott a pak to stokrát zpochybním ještě znovu já... Je to jako na divadle, kdy herec musí roli zvládat tak dobře, aby na něm divák nepoznal, že ho něco trápí, že nemá náladu.
Hodně tvrdé je někdy skutečně se poučit ze svých chyb a omylů. Jistota v práci nastává tehdy, když tu práci opravdu zvládáš a jsi si vědom, co může způsobit tvůj omyl a jakou odpovědnost neseš na zádech. A tohle všechno musíš dotáhnout tak daleko, že tvůj divák nebo klient odchází nadšený.

♦  Jak relaxuješ?
Když rád dělám, tak nemusím ani spát. Se mnou nikdo nechtěl být na pokoji, protože jsem od časného rána vzhůru. Někdy přijdu v devět, jsem v práci do šesti a někdy do deseti večer. Ještě nikdy nikdo nezbohatl ani nedosáhl úspěchu mezi devátou a jedenáctou dopoledne.

♦  Prý jezdíš na chatu do Karibiku...
Máme v Karibiku realitní kancelář.

♦  Myslíš, že jsi mocný člověk?
Co je to u nás moc? Moje moc je v tom, že mě baví pracovat, že mě baví překonávat problémy, že jsem nezávislý. Ale všechna moc je ti k ničemu, když nejsi zdravý. To ostatní je o ničem.
Jak říkal můj otec: V neděli sníš jeden řízek, možná, že když jsi mladší, sníš dva nebo i tři. Ale v průměru jenom jeden.
Kdybych toužil po moci, asi bych dělal něco jiného. To není o přehnané skromnosti, ale o potřebě. Potřeba u mě nikdy nebyla přehnaně vysoká. Kolika auty můžeš jezdit? Jedním. V kolika bytech můžeš bydlet? V jednom.
Nejsem žádná sociálka, ale spousta lidí má velmi lichou představu o bohatství. A v naší branži je navíc to bohatnutí velmi pozvolné. A pak ty relace. Vždyť víš, kolik bylo sto tisíc za bolševika. A dnes? Na vydělání? Hodně práce. Na výdaje? Vezmi děti a ženu do města a rozhlídni se po cenách.
Já jsem v životě neměl cíl vydělat deset nebo dvacet, sto nebo dvě stě. Já měl cíl dělat, co mě baví a dělat to tak, aby byl výsledek úspěšný!

jan.kruta@arcadia-art.cz 

Nakladatelství Epocha, Foto © Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 06. 2008.