Jiří Tichota – Jan Krůta: Pan Spirituál

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Následující rozhovor byl uveřejněn v knize Jana Krůty   KLEC NA SLAVÍKY - 40 let ankety Zlatý (Český) slavík, která vyšla v Nakladatelství Epocha v roce 2003.

V této knize najdete rodinné album Slavíků, statistiky, žebříčky, kuriozity, citace z článků spolu s desítkami fotografií Miroslava Zajíce a Miroslava Hucka, a také osm rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří stáli v pozadí této slavné soutěže.
A právě tyto rozhovory přinášejí Pozitivní noviny svým čtenářům jako nejlepší doporučení ke koupi této zajímavé knihy. Objednat si jí můžete osobně u Jana Krůty na adrese: jan.kruta@arcadia-art.cz 
                                    Pan Spirituál 

                  Jiří Tichota PhDr.

                                           (*1937) 
                                      hudební vědec, 
             zakladatel a kapelník skupiny Spirituál kvintet


Když je někdo třiačtyřicet let synonymem jedné kapely, jedná se o div přírody. A když se jedná o tak nezaměnitelnou kapelu, jakou je od svých počátků Spirituál kvintet, musí to být zvláštní umělecké umanutí, které se už dneska příliš nenosí. V jednom dresu od juniorského věku po seniorský?
A co přestupy za lepším, lépe placeným, výhodnějším, a co motivace po tolika letech? Slang sportovních redaktorů jde mimo. Ani jedna učebnice moderní hudební historie Čechů ho nemůže vyzmizíkovat. Nemohl jsem ani já v téhle knize. Ve Zlatých slavících se pohybovali vždycky od zavedení kategorie skupin. Ale oni se ke Slavíkům nehrnou. Ale jsou to kosové, tihle Spirituálové. Byli se Slavíky léta ve stejném výběhu, ve stejné voliéře.
Ó, jak snadná se nabízíš, slovní hříčko! Ale byla to taky slavná éra pro naši generaci. Slavná, protože jediná. Jinou šanci už těžko dostanem...
♦  Jak Jiřík k muzice přišel?
Docela nepohádkově a kostrbatou cestou. Tatínek pocházel z rodiny s muzikantskou tradicí a jeho pradědeček se jmenoval Antonín Liehmann a údajně prosadil, že táta Dvořák nechal syna Toníka dělat muziku, a ne jak původně předpokládal - řezníka.
Můj prapradědeček byl ve Zlonicích kantorem a poznal, že Antonín Dvořák je velmi talentovaný houslista a skladatel. Sám také skládal a nějaké skladby po něm zůstaly, vesměs dá se říci spotřební. Zachovala se po něm ale i jedna velmi slušná mše a já prapradědečka podezírám, že mu s ní už Dvořák pomáhal. Podle určitých zpráv se Dvořák zamiloval do prapradědečkovy dcery Terinky a oba jsou zvěčnění v Jakobínovi.
Takže to vypadá na docela slušné vazby naší rodiny s muzikou. Ale můj tatínek se jí aktivně nevěnoval. Měl jenom velkou sbírku operních zpěváků na šelakových deskách. Miloval zpěv a chodil na opery do Národního a nás k tomu odmalička vedl. Od Smetany a Dvořáka jsme ještě na základní škole viděli všechno, co šlo. Ale tím to taky končilo. Po válce jsme se nastěhovali do Prahy, kde tatínek před válkou učil na vysoké škole. V našem novém bytě bylo i pianino. Když otec viděl, jak u klavíru vysedávám a cosi brnkám, řekl, že piáno musí z domu, protože by mě odvádělo od učení.

♦  Tehdy dost frčel Leninův citát Učit se, učit se, učit se...
U nás byla padesátá léta spíš poznamenána něčím jiným. Tatínek byl zavřený, kauza se jmenovala Tichota a spol. a jenom smrt Stalina tatínkovi pomohla k tomu, že se proces už nekonal a jeho pustili s krumpáčem a lopatou pracovat na výkopech. K muzice jsem se zase přiblížil, když mi maminka koupila kytaru. Ta mi úplně učarovala.
I když jsem na základní škole měl vynikající vysvědčení, doporučení ke studiu na gymnáziu jsem nedostal a musel jsem jezdit do práce do neratovické chemičky. Po několika měsících mi ale vrátivší se tatínek vyběhal možnost nastoupit do Nerudova gymnázia v Hellichovce. Byla tam skvělá parta a školní sbor, který jsem za čas převzal a dirigoval. Když tatínek slyšel, jak pořád jen hraju, řekl, že buď půjde z domu kytara, nebo já. Jsem sice autodidakt, ale tehdy už jsem hrál podle not, bavila mě klasika, a tak jsem sebral kytaru a šli jsme oba. Za nějaký čas se vše urovnalo a já se vrátil. Tatínkovu vysněnou medicinu jsem ale nešel studovat nikdy. On sám se nakonec rozhodl vzít si život – něčeho těžkého už se nedokázal jinak zbavit.

♦  Měl jsi vůbec na vybranou jako „syn kriminálníka“?
Můj osud měly v rukou komise. Vzhledem k tomu, že jsem měl chemickou praxi, byla z toho Vysoká škola chemicko-technologická. Nastoupil jsem, a protože jsem se hodně věnoval činnosti ve Vysokoškolském uměleckém souboru, na školu moc času nezbývalo. Kromě zpívání jsem se věnoval kytaře a cvičil jsem až osm hodin denně. Vyhrál jsem několik ročníků tehdejší republikové Soutěže umělecké tvořivosti mládeže a chemii jsem absolutně zazdil.
Druhý můj koníček byli motýli. Zajímal jsem se o přírodu a biologii, a tak jsem si říkal, že by mě třeba biochemie bavila víc. Přestoupil jsem, ale po půl roce jsem zjistil, že ani to mě nijak zvlášť nebaví, a šel jsem se zeptat, jestli by mě nevzali na hudební vědu. Tam jsem narazil na profesora Mirko Očadlíka. Posadil si mě k piánu a začal zkoušet. Měl naprosto geniální hudební paměť. Mohl sis poručit třeba druhé téma druhé věty Mahlerovy šesté symfonie a on ti to hned zazpíval. Vyzkoušel mě a povídá: Jo, vás bychom vzali.
Pro mě to byl boží rozsudek. Šel jsem rovnou na studijní oddělení a ohlásil jsem, že končím a odcházím na hudební vědu. To všechno samozřejmě bez vědomí rodičů. Hnal jsem se na děkanát FFUK a tam mi řekli, že samozřejmě musím nejdřív udělat oficiální přijímací zkoušky. Jenže hudební věda se ten rok vůbec neotvírala a přišlo povolání na vojnu. Zkusil jsem se z ní ještě vykroutit a podle rady kamaráda jsem, já nekuřák, vykouřil cigaretu. Udělalo se mi tak zle, že mě odložili o měsíc.
Tím jsem na sebe ale upletl pěkný bič. Normální vojna pak už měla po odvodech, takže mě tehdy, v roce osmapadesát, poslali k pohraniční stráži, kam se rukovalo později. Ženijní četa, zbraň lopata a krumpáč, úkol kopat výkopy a stavět zátarasy. Bylo to něco neuvěřitelného. Celé dny s lopatou a sekyrou, stavěli jsme mosty a demolovali vysídlené vesnice, tahal jsem vozíky plné cihel... Při první dovolence jsem si dojel pro kytaru.
Když velitelé uslyšeli, že hraju a uviděli moje diplomy, poslali mě na armádní soutěž tvořivosti a já začal sbírat diplomy i tam. Pak si mě zavolali a řekli: Heleďte, co kdybyste nám tu udělal nějakou kapelu... Hráli jsme tradiční jazz a jezdili jsme po vesnicích, kam se kultura jinak vůbec nedostala. Vyhrávali jsme zase různé armádní soutěže a muzika mě vlastně zachránila. Na vojně jsem byl sedmadvacet měsíců. Ta jedna cigareta u odvodů mě stála tři měsíce vojny navíc...

♦  Kostrbatá cesta k muzice pokračovala?
Konečně celkem bez kostrbatostí. Už bez problémů jsem byl přijatý na hudební vědu a po dvou letech jsem dostal nabídku dělat současně se studiem i asistenta. Byla to pro mne krásná doba – více než dvacet let jsem pak učil spolu s Petrem Ebenem, Vladimírem Sommerem a Jaromírem Černým.
Pokračoval jsem i ve zpívání ve Vysokoškolském uměleckém souboru, kde byly kořeny naší současné kapely a vůbec začátek mé celé muzikantské kariéry. Jednou, ještě před vojnou, jsem přinesl do sboru nahrávky černošské Everyman Opery, která kdysi v Praze koncertovala a Supraphon s ní nahrál něco z Porgy a Bess a spirituály.
Můj kamarád ze sboru Ivo Mach do mě pak hned po návratu z vojny začal hustit, abychom si založili komorní skupinu a na spirituály se soustředili. Já ale v té době měl plnou hlavu hudební vědy. Intenzivně jsem se zabýval starými strunnými nástroji a především starými notacemi. Vzhledem k tomu, že až po dobu renesance se přísně rozlišovalo mezi zápisy vokální a orchestrální hudby, a protože hodně strunných nástrojů se časem přežilo a z hudební praxe zmizela v 18. století třeba i loutna, zapomnělo se nejen na ty nástroje, ale i na muziku, která se na ně hrála, a pochopitelně i na způsob jejich notového zápisu.
Já tenkrát zjistil, že Československo má na zámcích a v klášterech neobyčejně bohaté fondy dobových rukopisů a tisků v těch starých zapomenutých notacích. Objížděl jsem ty archivy a zámecké knihovny tenkrát autostopem a vyhledal jsem tolik tabulatur, že jsem měl s jejich luštěním práci na celý život.

♦  Ale zakutaný v archivech jsi neskončil...
Jako člověk, který se zabýval vážnou hudbou, jsem zpívání spirituálů tady v Čechách považoval za naprostou kravinu. Říkal jsem, že je to něco jako kdyby si v Americe černoši oblíkli žluté kalhoty a hráli cimbálovku nebo vzali dudy a zpívali naše lidové písničky.
Ale ona to tak docela kravina nebyla a já jsem to i uvnitř nějak cítil. V genu současné populární hudby je mimo jiné i černošská a řekněme afroamerická muzika zakódovaná v buněčném jádru. Není to už jen majetek Ameriky. Jazz, blues dneska můžeš slyšet v Japonsku stejně jako v celé Evropě a pochopitelně stejné je to se spirituály.
Samozřejmě jsou taky lidi, kteří se převlečou za Elvise a celý život se tím živí. To jsem určitě nechtěl. Hledali jsme svoji cestu. Nápodoba je to nejjednodušší, nejprimitivnější a kupodivu ze strany kritiky často obdivované. Kamarád Ivo mě nakonec přemluvil, vybral jsem si další dva zpěváky z VUSu a začali jsme zkoušet.
Přišla první vystoupení. Nejdřív zadarmo, pak za padesát korun a najednou se nabídky začaly rojit. Jednou nás kapelník tehdejšího známého orchestru Zdeněk Barták pozval do svého programu a nabídl nám, jestli s ním nechceme pravidelně vystupovat.
Tehdy, začátkem šedesátých let, tady pořád ještě trvala éra velkých orchestrů, hrály repertoár k tanci a nás potřebovali v podstatě jako výplň svých přestávek. Nám se to jevilo jako ohromná nabídka. Na první společné vystoupení pod názvem Spirituál kvartet jsme sezvali všechny známé - a dopadlo to katastrofálně. Měli jsme jeden mikrofon a tuhle muziku u nás vůbec nikdo neznal. Kytary nebyly ozvučené, nebyly slyšet a lidi začali na spirituály tančit.
Tehdy nám v zoufalé situaci pomohl mladičký a ještě neznámý klavírista Rudolf Rokl. Když slyšel, v jaké jsme situaci, letěl k piánu a po sluchu nás začal doprovázet. Lidi to přebelhali, vystoupení se obešlo bez potlesku a tancechtivé publikum už netrpělivě čekalo, kdy zase začne kapela a rozjede nějaký ten slowfox. Rychle jsme pochopili, že tudy cesta nevede.

♦  A věděli jste, kudy vede?
Systém pokus – omyl. Ale postupně se vyjasňovalo. Ivo Mach domluvil s Divadlem Na zábradlí, že bychom si tam jednou měsíčně udělali svůj samostatný večer. Tahle možnost odstartovala úplně jiný styl práce.
Přicházeli jsme k lidem s jakousi neoficiálností, povídali jsme si s nimi a když měl někdo z hlediště chuť, mohl si s námi zazpívat. Na každý měsíc jsme nastudovali nové písničky a vždycky jsme jednu učili publikum, aby mohlo zpívat s námi. Vypadalo to na docela slušný rozjezd.
Dva roky po založení, v roce dvaašedesát, nás pozvali na Jazzový festival v Karlových Varech. Tam se odbylo naše první oficiální uvedení na hudební scénu. Pořadatelem byl tehdy Pragokoncert, a tak nebylo nic divného, že když do Československa přijel tehdejší legendární folkový zpěvák Pete Seeger, dohodili nás jako předkapelu.
Mezitím, díky tomu, že dva členové Spirituál kvartetu pracovali v zahraničním obchodě a občas služebně jeli do zahraničí, přivezli nějaké desky a my se mohli seznámit s dalšími americkými sbory zpívajícími spirituály.
Bylo mi jasné, že na černošské sbory v téhle muzice nemáme. Proto mě nejvíc zajímaly bělošské skupiny. Když jsme se dostali k nahrávkám skupiny The Weavers, úplně nás uchvátily. Tehdy jsme pochopili, co to je folk. Přijali jsme zpěvačku Růženu Helebrandtovou, říkalo se jí Odetta a pochválil ji dokonce i sám Pete Seeger.

♦  A co tehdy byl folk? Vyklouznutí z úzké škatulky spirituálů?
Než jsme se dostali k nějaké vlastní definici, uběhlo dost let. Naši dva kolegové ze zahraničního obchodu dostali nabídku na práci v zahraničí, a protože to se tehdy jako jedinečná příležitost neodmítalo, zůstali jsme ze staré party dva a nakonec jsem zůstal sám.
Zkoušel jsem nové lidi, nějak jsme to pytlíkovali, ale další definitivní sestava vznikla až v roce šedesát devět. Tehdy jsme občas koncertovali s Greenhorny a skupinou Rangers. Naše zpěvačka Odettka emigrovala a k nám za ni přišla Jarka Hadrabová z Rangers. Od nás k nim zase putovalo pětistrunné bendžo, na které hrál potom celá léta Řihošek.
A tak se rozjela nová kapitola daná novým obsazením: Hadrabová, Ortinský, Thorovský, Zich, Vančura a já. Díky mé práci na fakultě a studiu starých tabulatur jsme pak udělali k folku velký krok. Začali jsme v Divadle Na zábradlí hrát nový program s renesanční muzikou. V Lucerně tehdy, snad v roce sedmdesát jedna, probíhal druhý ročník festivalu folk a country, který se jmenoval Zlaté tele. My tam zazpívali i nějaké ty renesance a soutěž jsme vyhráli.
Odměnou byla možnost natočit v Supraphonu desku. Tehdy jsme měli za sebou hity jako třeba Zelené pláně, ale já se už k té éře nechtěl vracet. Chtěl jsem natočit, co tady nikdo nedělal. A tak vznikla deska starých českých renesančních věcí Písničky z roku raz dva. A byla sedmdesátá léta.

♦  Jak se s nimi snášely anglicky zpívané spirituály?
Lidi byli vyhladovělí po čemkoli, co nebylo ruské nebo české zpotvořené, jako když v modré svazácké košilí a s harmonikou zpívali Šla panenka k zpovídání a sbor do toho dělal haha, chacha, chichi. To byla tehdejší podoba lidové písničky.
Naše koncerty Na zábradlí byly dopředu vyprodaná událost, lidi se bavili a nás to těšilo. Publikum čekalo na každý náznak a mnohdy ho našlo i tam, kde jsme si ani my nic takového neuvědomovali. Teprve v těchhle letech jsme ale plně pochopili, o čem ty spirituály vlastně jsou.
O utlačených lidech, o svobodě. David přemůže Goliáše, všichni přežijí potopu a dostanou se vozíčkem do nebe. Naše české texty mívaly k původním hodně daleko. Začali jsme je přizpůsobovat situaci u nás. Každý text se tenkrát musel dávat schvalovat, ale kdo nám mohl dokázat, jestli se jedná o překlad nebo nepřeklad.
Takže třeba písnička, která se v originále jmenovala King Jesus, byla přetextovaná jako Mává, mává nám svobodná zem. A kdykoliv přišla nějaká námitka, říkali jsme, že to je překlad písně o boji černošského lidu za svobodu.

♦  Pamatuji, jak jste na Festivalu politické písně v Sokolově šlusovali koncert písničkou Jednou budem dál a všichni spiklenecky zpívali s vámi, takže se i ti nejvyšší přítomní v tesilové první řadě museli připojit, i když nemohli nevědět, o co jde...
Dneska si snad někdo myslí, že jsme se tam všichni nějak přihlašovali. Omyl. Nominovala nás tam naše agentura. Oznámili nám termín a hotovo. Několikrát jsme vykličkovali, ale nechci nás obhajovat. Samozřejmě byla možnost říct, nikam nejedem, a přestat zpívat. A byli lidi, kteří to tak udělali, a já před nimi smekám.
Nemám ale vyřešenou otázku, jestli statečnější bylo jít dělat domovníka nebo balancovat na ostří a dávat lidem, co tak potřebovali. Kdo to rozhodne? První varianta znamenala seknout s tím, co člověk chtěl dělat, a to nebylo stejné – někdo pracoval ve výzkumáku, někdo na vysoké škole, jiný „chodil do zaměstnání“. Na druhé straně jako domovník ses sice vzdal toho, co jsi měl rád, ale měl jsi klid. Možná, já nevím.

♦  Jenže na povrchu klid, a uvnitř naštvaný a často navždycky zatrpklý...
Na Václaváku se lidi nechali mlátit. Pochytali je, a když to byli dělníci, druhý den šli do práce. Nikoho dál nezajímali. Ale byli tam taky študáci, kteří tím se studiem skončili. Hned, když to začínalo, jsme prožili jednu akci, kterou pro nás začala normalizace. Měli jsme dva koncerty s písničkářem Bohdanem Mikoláškem.
Jeden na Českobratrské evangelické bohoslovecké fakultě a druhý den na to ve Studentském akademickém klubu. A protože byl předvečer prvního výročí upálení se Jana Palacha, Bohdan k tomu napsal písničku, která se jmenovala Ticho. A my požádali lidi, aby po ní netleskali a do ticha jsme zazpívali Jednou budem dál.
Druhý večer totéž. Něco jsem si v klubu po koncertě zapomněl, druhý den jsem se tam vrátil a na dveřích vidím ceduli Studentský klub uzavřen. Řekli mi, že je hrozný malér, lidi tu po včerejším vystoupení od rána vyšetřuje Stb. Vyslýchali děkana a proděkana.
Při rozhovoru mě potom proděkan ujistil, že se postará, abych už neučil a jemu že nemám nic vysvětlovat. K tomu prý budu mít dost příležitostí jinde. Zavolal jsem Bohdanu Mikoláškovi a zjistil jsem, že už byl u výslechu. Za chvíli si předvolali i mě. Běžel jsem k Bohdanovi, abych se domluvil, co budeme říkat. Mimochodem, pořídili fotku, jak jsem k němu šel...
Věděl jsem, že je zle, na škole jsem byl hned povolán k vedoucímu katedry. Byl docela férový, měl mě rád a řekl, že když to půjde, podrží mě (mohl si to jako zasloužilý straník dovolit). Bohdan byl perfektní, ale jako syn evangelického faráře to odskákal hůř. Dneska ty naše domluvy a výmluvy vypadají dětinsky, ale oni uměli člověku zamotat hlavu. A do toho přišla zpráva, že z bohoslovecké fakulty vyhodili studenty, kteří koncert organizovali, vyhodili snad i děkana a zakázali tam jakoukoliv kulturní činnost.
Místo pýchy na odvahu jsme měli hrozné výčitky svědomí. Byla to tenkrát magořina – to všechno pro dvě písničky! Za nějaký čas jsme se dověděli, že máme na půl roku zastavenou činnost. A dalších zákazů bylo ta léta požehnaně. Dokonce to šlo tak daleko, že výroční koncert k dvaceti letům činnosti skupiny v Lucerně nám povolili až o dva roky později v roce 1982. Ale našli se i výborní lidé.
Právě před tím výročním koncertem nám přinesla nějaká dívka dopis, ve kterém byla vložena kopie udání na Spirituál kvintet podepsaný Šumichrástová, Litoměřice. Poslala nám to tajně nějaká úřednice z KV KSČ. Člověk by řekl, kdo tam pracoval, musel být hajzl. Ale ono to bylo všechno trochu složitější. Když pak na konto toho udání přišlo předvolání, už jsem měl přesně připraveno, co říkat.
My jsme v té době platili docela za špičkovou kapelu a i Pražské kulturní středisko se snažilo nám pomáhat. Nechali mě napsat vyjádření, že šlo o nepochopení a tak. Takhle se to dělávalo a člověk občas zjistil, že dobrý člověk ještě žije i na místech, kde by ho nečekal. Nicméně v litoměřickém regionu jsme měli rok zákaz. Když potom vypršel a hráli jsme první koncert v Ústí, před začátkem za mnou přišli do šatny dva pánové a říkali: Pane Tichoto, my vás chceme upozornit, že jsme sem poslaní, abychom sepsali hlášení.
A zastavili se i po koncertě a řekli: Chcete si přečíst, co jsme na to napsali? Že jste hráli vynikající repertoár a museli jste ho hrát v nedůstojném prostředí... Já nemám rád, když dneska ukážou v televizi paní Bohdalovou, jak jde a mává v májovém průvodu. Ona snad neměla svůj život jako ty ostatní tisíce lidí v průvodu kolem ní? Je potrestaná za to, že má známý obličej.
Nedávno velmi dobře řekl Petr Nárožný, že si nemyslí, že za komunismus mohou Vondráčková a Gott. Protože ono to v novinách často tak vypadá. Ale copak nebyly slavnostní koncerty k výročí strany, kde hrála Česká filharmonie, nebo slavnostní představení Libuše? Vždyť to bylo totéž jako slavnostní koncerty pop-music!
My jsme hráli na Sokolovech, a říkali jsme si, že je dobře, když to bude v televizi a lidi ty naše písničky uslyší. Dodnes nám posílají dopisy, jak pro ně byly v té době naše písničky důležité. Že jsme je drželi nad vodou. Jistě jsou i takoví, kteří nám to mají za zlé a mají na to právo.
Po zákazu z Litoměřic jsme měli strašný malér v divadle Ateliér. Vymysleli jsme tam představení obrozeneckých písní. Na režii jsme si pozvali písničkáře a režiséra Vláďu Mertu, který měl tehdy zákaz koncertování. Měl spoustu nápadů. Citoval se Havlíček Borovský, jeho články z padesátých let devatenáctého století. Samozřejmě to naprosto sedělo na bolševiky a to představení končilo větou: Nenechme se promrzet, protože to je přesně to, o co oni usilují...
A už jsme letěli z divadla. Pak jsme třeba měli zpívat na Portě a přišel za námi režisér: Prosím tě, v hledišti budou ti a ti, nemohli byste letos vynechat ty utlačovaný černochy a udělat třeba nějakou srandu? Moc nadšení jsme nebyli, ale zkusili jsme mu vyhovět. A zazpívali jsme dvacet let starou písničku o Eskymo Welzlovi, jak táhne na daleký sever a z hladu sežere psy ze spřežení. Lidi se mlátili smíchy, ale v tu ránu se z hlediště zvedl kulturní atašé sovětského velvyslanectví a řekl, že si prý děláme srandu ze zásobování národů na Sibiři. A byl průser jako Brno a další zákaz.

♦  Černošský lid bojující za svobodu vás nezachránil, Welzlovi jste přikázali spořádat všechny sibiřské psy a Havlíček byl protisocialistický buřič. Pamatuješ si vůbec nějaké racionálno? Nebo jen pověstný Absurdistán? A přitom jsme v těch letech měli malé děti, živili rodiny, četli jak diví, stačili spoustu krásných akcí svých i kamarádů.
Když k nám do Spirituálu nastoupili ve čtyřiasedmdesátém Nedvědi, zpívali jsme třeba Za svou pravdou stát a Až se k nám právo vrátí a nikdo nevěřil, že je možné něco takového natočit na desku. Ale někdo se toho někde zastal, že je to černošský protestsong a že to se vydávat musí. My měli hubu od ucha k uchu...
Písnička Až se k nám právo vrátí se třeba v originále jmenuje Více důvěry v Krista. Ale balamutění bylo čím dál složitější. Cenzoři už byli zkušenější, a chtěli, abychom přiložili originální text. Tak jsme ho museli napsat. Vymysleli jsme si podle našeho českého textu volně jakýsi anglický a to jsme praktikovali zcela suverénně. Když dneska pustí ten Sokolov zpětně v televizi a my jsme tam jako blbci, opravdu na to nejsem pyšný.
Ale na druhé straně, nedělali jsme tam nic nečestného. Když jsme tam zpívali Až se k nám právo vrátí, všichni věděli, proč to tam zpíváme. Byl ročník Sokolova, kde jsme zpívali tři večery po sobě a ani jednou nedovolili, abychom zpívali písničku z minulého večera. Každá způsobila nějaký malér.
Když v Listopadu mlátili studenty, oni zpívali naše písničky! Jednou budem dál, Nadějí, láskou i vírou. A 23. listopadu na balkonu Melantricha zase Až se k nám právo vrátí...
Nedávno jsem byl strašně znechucený televizním seriálem o folku, který vytvořil brněnský Jiří Vondrák. Seriál byl bohužel podle mne realizovaný hodně diletantsky po odborné stránce a spoustu věcí trivializoval a překroutil. Třináctidílný seriál má připravovat tým odborníků a ne jeden člověk, který se v rozhovoru chlubí tím, že si z některých věcí kolem folku a country dělal celý život srandu, což řekl razantněji, a až během natáčení(!) se do toho údajně „zfanfrněl“.
Existovaly různé způsoby, jak s komunismem zápolit, jak se s ním utkat. Každý si mohl vybrat. My měli to štěstí, že jsme mohli zpívat spirituály a tudíž i věci, za které by jiným okamžitě zatrhli tipec. Možná to šlo dělat lépe, statečněji, každý měl možnost. My to dělali, jak jsme uměli.

♦  Nestačil jen zatržený tipec. Asi ještě horší byl neustálý nedefinovaný a nespecifikovaný tlak...
O čem by se mělo mluvit, o tom se nemluví. Ukázat známou tvář je laciné východisko pro mnoho z těch, kteří se v režimu vezli. I ti, kteří nikdy nikoho nezajímali, teď třeba vyčítají Plavcům, že podepsali Antichartu. Já bych byl radši, kdyby nepodepsali.
Dobře, ale je třeba říci i to, že Plavci byli zastupovaní Pragokoncertem, jezdili do zahraničí a měli hraní jako své povolání. A kdo ho chtěl dělat dál, prostě podepsat asi musel. Samozřejmě mohl říct nepodepíšu a jít dělat topiče nebo emigrovat. Ale do zahraničí jezdila přece především vážná hudba, také třeba sportovci. O tom se nehovoří. Ukáží se známí Plavci. Ti, co stáli za televizní kamerou jistě také podepsali, ale je vidět není. Znovu opakuji, že obdivuji všechny, kdo se nedali, jen nemám rád zjednodušování.
Nás na Pražském kulturním středisku nikdo k podpisu nenutil, takže nepodepsat nebylo žádné hrdinství, jak někteří kolegové dnes o sobě naznačují. Ale já nikomu ani tenhle podpis nezazlívám. Byli to třeba lidi, kteří něčemu věnovali celý život a jedním momentem by ztratili možnost práci dokončit. To přece nebyli jen muzikanti!
Jiná věc jsou lidi, kteří měli něco na svědomí, někomu škodili, udavači, estébáci, kteří někoho mlátili a trápili. Ale ti se dodneška chechtají.
Protože se ukazují Gott a Plavci... Moje žena je dcerou televizního redaktora Vladimíra Toska, který v roce šedesát osm držel do poslední chvíle vysílač, než Rusáci obsadili Cukrák. Za války byl s letci v Anglii a hned věděl, o co tady půjde. Ještě v srpnu se svým synem emigroval a stal s v Anglii vedoucím redaktorem Listů. Asi v roce pětaosmdesát jsem najednou dostal předvolání do Bartolomějské.
Začalo to jako vždycky, byli tam dva - jeden hodný, druhý zlý. Začali katedrou, jak o mně všechno vědí, a pak najednou: Kdy jste se naposled viděl s Václavem Havlem a s jeho bratrem? Už jsem věděl, odkud vítr fouká. Ivan Havel byl před časem na Žofíně na našem koncertu. Oni kývali a hned dodali:
A potom byl dvacet minut u vás v šatně. O čem jste si povídali? No, k tomu se ještě vrátíme. Zatím nám tu nechte pas, my si vás zavoláme... A tím začala skoro roční historie. Zavolali třeba v jedenáct večer, zítra v devět hodin u nás. Ale já zítra ráno učím, bránil jsem se... To je zařízený! Nemusíte se starat, přijďte.
A zase znovu: Nechtěli byste se skupinou jezdit častěji do zahraničí? A tak dále. Já věděl, kam míří. A oni zase: O nic nejde... ale dědeček by jistě viděl rád vnoučata...
Začali to se mnou hrát na spolupráci a ten tlak byl fest. Neustále jsem opakoval, že nic nevím, s tchánem se nestýkáme a přes zákaz jsem to samozřejmě všechno všude vykecal, aby se to k nim oklikou dostalo. Když jim jednou došla trpělivost, posadili si mě a řekli: Podívejte se, soudruhu Tichoto, je na čase, abychom to už spolu nějak zoficielněli.
A v tom okamžiku já jako správný cholerik dostal záchvat. Začal jsem na ně řvát, že tam chodím z donucení, že pro ně nic dělat nebudu a nic nepodepíšu. A oni zase hned, že o nic nejde. Vystřelil jsem odtamtud a myslel jsem si, že mám pokoj. Ale druhý den zase telefonát: Pane Tichota, ale tím to neskončilo, to si nemyslete.
Jenže pak to přišlo. S tchánem Toskem jsme měli domluveno tajné setkání v Maďarsku. Všechno jsme strašně konspirativně připravili (informace nám nosil někdo z italské ambasády), děti se ženou jely zvlášť vlakem, já jinudy autem. Přijeli jsme na místo, kde jsme měli být ubytovaní, ale tam nám řekli, že došlo k omylu.
Dostali jsme krásné jiné ubytování, úplně osamocená vilka, jen se tam prý ještě zdrželi nějací jiní Pražáci. Když jsme tam přijeli, vycházelo z domku pět pánů s černými kufříky a nám pořád nic nedocházelo. Přijeli tam za námi taky příbuzní z Ameriky a Zdenin bratr, který u nás byl odsouzený v nepřítomnosti za to, že se vyhnul vojenské prezenční službě.
A u velkého kulatého stolu pod velikým lustrem jsem tam týden všechny bavil historkami z výslechů. Parodoval jsem „své“ estébáky a všichni jsme se tomu chechtali. Když jsme si po návratu před koncerty v Dánsku šli na Pragokoncert pro služební pasy, řekli nám, že já i Zdenka máme pasy zrušené. Teprve pak nám všechno došlo. Takže do Dánska Spirituál tenkrát kvůli nám nejel, ale režim z toho měl ostudu. Dánové to pěkně rozmázli v tisku a já už měl pokoj.

♦  Nestýská se vám teď po supervnímavém publiku těch let?
Rok po Brežněvovi natáhli brka dva jeho následovníci: Černěnko a Andropov. A ten večer než vyhlásili smutek, my ještě hráli. Věděli jsme, že v hledišti bude určitě nějaký fízl, tak jsme si dávali pozor a pro klid jsme zařadili něco úplně nevinného. Zpívali jsme Čelakovského Je to chůze po tom světě. Ale přišla další sloka a tam:... „ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek“. Lidi se začali chechtat a tleskat. To nešlo předvídat.
Nebo jsme celá léta zpívali, Řekl Mojžíš lidu svému, přišel čas. Pak jsme byli pozvaní do televize, měli jsme nachystaného Mojžíše. Přišel za námi dramaturg a říká: Prosím vás, pánové, jen aby se tam neobjevilo nějaké biblické jméno, já bych z toho moh mít průšvih. Tak jsme řekli Honzovi Nedvědovi, aby místo Mojžíš, zpíval Prorok. Vzal to na vědomí, na zkoušce odzpíval Proroka, ale při natáčení na to samozřejmě zapomněl a zazpíval Mojžíš. Dramaturg byl rudý vzteky, málem to s ním seklo. Za ta léta jsme měli osm zákazů, z toho tři celoplošné, ostatní krajové.

♦  Vůbec ses nezmínil o big beatu. Obešel tě?
Jednou úplně na začátku přijel Ivo Mach ze služební cesty a říkal: Člověče, na Západě se teď úplně zbláznili. Je tam nějaká kapela a říkají si Beatles. Přivezl jejich singl, já si to poslech a byl jsem nadšený. Ti kluci tak nádherně zpívali, až jsem nevěřil, že to taky sami hrají.
Při odborné analýze ovšem zjistíš, že nepřišli s ničím tak dalece hudebně novým. To, co hráli a zpívali, neslo pečeť starých anglických balad, styku s církevní hudbou a samozřejmě s černobílou hudbou Ameriky. Krásně moderním způsobem to uměli využít.
Beat mě nezajímá ve chvíli, kdy stojí na laciných emocích a takovém tom samoúčelném vykloubení. Navíc ani nepotřebuji ten kravál. Pochopitelně ale uznávám, že existují krásné rockové věci a ty si rád poslechnu. Snad se mohu pochlubit tím, že například legendární slovenští Beatmeni s Dežo Ursinim se poprvé dostali do Prahy mou zásluhou.
Slyšel jsem je zkoušet v Bratislavě, a tak mě nadchli - v seriálu Bigbít ukazovali tištěný program s větičkou „Pro mne jste lepší než Olympic“ , ta byla ode mne - že jsem na Pražském kulturním středisku dohodl, aby je pozvali na jakousi „bigbítovou“ přehlídku v Juldě.
Dopadlo to ale neslavně. Měli sice nové oblečky, ale také problém s ozvučením a vytoužené pražské publikum na ně začalo slovensky pokřikovat urážky a nakonec naházelo židle v amfiteátru na hromadu a zapalovalo je. Ani druhé mé vystoupení ve prospěch rocku nedopadlo slavně.
Byl jsem přizván spolu s Jirkou Černým a Milivojem Uzelacem k přehrávkám Plastic People. My tři za odborníky byli také jediní, kdo prosazovali udělení kvalifikace, opravdu si ji zasloužili. Plastici ji nedostali a mne až do příchodu nového ředitele PKS přestali zvát. Prostě bigbít se mnou nic nevyhrál.

♦  Neobjevila se generační spřízněnost z rokenrolu zase až ve folku?
Folk je velmi otevřený. Lidová píseň byla vždycky spjatá s jinými žánry. Dneska se říká o lidové písničce, že je to studánka živé vody. Skutečnost je ale mnohem složitější. Nejednalo se o náhlý výlev moravské nebo české duše, ale byla to společná evropské produkce.
Fungovalo to už v renesanci, někdy ještě dřív. Ale když jsem třeba četl zápisy dobových tanců, které si pro svou potřebu pořizoval student z období Rudolfa II., tak jsem v těch tabulaturách nacházel španělské, francouzské, německé, anglické, maďarské, sedmihradské...
A v téhle době vznikaly české lidové písničky. A všechno hráli muzikanti, kteří měli za sebou hraní ve vojenských kapelách, po návratu z vojny ve dne dělali na poli a večer si šli hraním přivydělat do hospody. O svátcích pak hráli ráno v kostele a večer v zámecké kapele, kde se pěstovala i tehdejší velká móda, nová italská opera.
A také z toho se rodila česká a moravská lidová píseň. Vždyť před nějakými čtyřmi sty lety, dokonce ještě před dvěma sty léty, není například po cimbálu u nás ani památky. Takže dělat nějaká zbožnění z čistoty žánru, to byl vždycky nesmysl. Co se z toho kotle vydestilovalo, to byla inspirace pro domácí muziku. Postupně se vše spojovalo a ovlivňovalo. Už tenkrát platilo, že nové vlivy lze použít buď jenom epigonsky, nebo tvůrčím způsobem.

♦  Kdysi začátkem sedmdesátých let přijeli na folkový festival do Českého Krumlova bratři Nedvědi se svou skupinou Toronto. Rozdávali odznáčky s kanadskými javorovými lístky, a když začali hrát, nestačil jsem žasnout nad jejich muzikálností, sehraností a precizností.
Já na Portách měl rád, že se tam hrály styly, které lidi znovu učily dělat aktivně muziku. Lidi si mají zpívat, hrát a vymýšlet. Když se objevila skupina Nedvědů, svítil z nich talent od Boha. Spousta věcí se dá vydřít i pílí. Ale ve chvíli, kdy dojde i na talent, to je najednou úplně jiná kategorie. Byli jsme z nich odvázaní a mě hned napadlo, jak by bylo fajn takovéhle kluky mít v kapele.

♦  Jak jste ten trampský element absorbovali?
Od první chvíle jsem věděl, že to jsou kluci, kteří jsou ve všem muzikanti, takže jsem vůbec nepochyboval. A trampství? Já na rozdíl od svých vrstevníků nikdy neohrnoval nos ani nad dechovkou. Má svá práva, poslání a omezení a zase platí, že může být dobrá a špatná. I když ji samozřejmě neposlouchám, ale to neposlouchám třeba ani Wagnera.
Nepotřebuji ji ke štěstí. Ke trampství jsem měl určitý vztah přes desky mé maminky, býval na nich podtitul „trampská píseň a tango“. Cítíval jsem určité dojetí a k tomu ty sruby a kytara. Nikde jinde kolem nás v Evropě tak samozřejmě nemohla být přijímaná vlna folku, ale i třeba rokenrolu, protože trempská písnička vytvořila velkou nadstavbu nad hudbou lidovou.
Plnila dál roli hudby, která je určena amatérům, milovníkům, neprofesionálům. Dřív si každý, kdo měl rád muziku, musel tu muziku umět sám zahrát. To se potom ztratilo a v trempské písničce znovu objevilo.
Dělali muziku, která podobně zaměřeným lidem přišla blízká. Byl to i most k přijímání jazzu u nás. A trivializace muziky? Dříve tu býval mnohem intenzivnější styk s „vyšší“ hudbou. Je znám příklad, jak užaslý anglický cestovatel Burney napsal někdy koncem osmnáctého století, že slyšel, jak v Čechách vesničtí muzikanti hrají na mezi Beethovenův septet, složitou, vrcholnou komorní muziku.
Já nevím, proč by to nebylo možné? Možná to měli v neděli hrát na zámku, tak aby nedostali od pána vynadáno, vrzali si to na zkoušku na mezi. Nebo možná se jim to tak líbilo... Koryto hudebního řečiště je vždycky pestré a o lidové muzikantství se nebojím...
My jsme jezdili na festivaly, jako byla Porta, také proto, že tam šlo i o setkávání mládeže, která hledala nejenom hudební, básnické, ale i další poselství. Bylo to setkávání lidí, které spojovala touha změnit situaci, a nacházeli tam souznění a pocit, že všechno není ztracené a že těch, kteří by chtěli žít jinak, je hodně.



♦  Jak vás poznamenal zlom v roce osmdesát devět?
Pro nás se vlastně nic nezměnilo. Ani před Listopadem, ani po něm jsme nezažili to, čemu se říká posluchačská krize. Trochu jinak to je teď s festivaly. Začalo mi vadit, že tam někteří lidi už nejezdí nábožně poslouchat, jako si spíš zařádit. Užít si jiným způsobem.
Nikomu to neberu. Když má někdo zapotřebí pod podiem tančit a dělat hady, proč ne. Ale když pak spí pod podiem zmožen muzikou nebo úplně něčím jiným, nelíbí se mi to. To nechci generalizovat – vím, že i dnes tam jsou lidé, kteří přicházejí za hudbou a je jich jistě většina. Na samostatných koncertech ale máme posluchače, kteří přijdou večer jen na nás a jsou soustředění.
Spirituály, ani renesanční lidové písničky nejsou zrovna k tanci. Přitom ale vůbec neubírám festivalům obrovskou zásluhu, že kvantum mladých lidí seznamují s touhle muzikou, že jsou motivací pro spoustu začínajících kapel a je opravdu jedinečné, kolik nových talentů a kapel se stále objevuje. Všem držíme palce a nic nezatracujeme. Naopak smekáme před těmi, kteří tyhle festivaly organizačně táhnou dál. Jenom my dědkové máme v létě, kdy ty festivaly jsou, dva měsíce volna, abychom si po třiačtyřiceti letech hraní odpočinuli.

♦  Po devadesátém roce u nás došlo k útlumu popu a nastoupil boom folku. Změnilo to folkaře? A změnilo je, když se po čase zase hudební trh upravil směrem k tomu, čemu se v celém světě říká normál?
Vždycky jsem stěžovatelům na menší popularitu folkařů říkal, že si nesmíme dělat iluze. My jsme si nevybrali kariérU popových hvězd. Oni za ni platí svou daň. My za to zase platíme tím, že děláme skromnou zábavu pro amatéry, která svým způsobem může být i přiměřeně výnosná. Je to obyčejné muzicírování pro obyčejné lidi.
Jen zcela výjimečně se v téhle oblasti dá dělat nějaká kariéra. A udělat nějaký majetek? K tomu tahle muzika moc vhodná není. Že folk po revoluci na chvíli vyplul nahoru, to nebyla zásluha ani cíl toho žánru. Spíš snaha lidí v médiích spravit si najednou reputaci. Totéž se dělo s rockem.
Já folku nepředpovídám ani brzký zánik, ani nějaký nový velký nástup. Jako bylo celé obrození prorostlé krásným sborovým zpíváním, i teď tu zůstala chuť zazpívat si česky a hezky dokola. V každém žánru se mohou objevit tak výjimečné osobnosti jako Karel Plíhal, Jaromír Nohavica, Vláďa Merta, Miki Ryvola nebo Dáša Voňková. To je možné, ale vlastně to není poslání našeho žánru.
Jeho podstatou je lidové muzicírování. Dnešní muzicírování. Lidové písničky o volečkách můžem zpívat s nostalgií a vzpomínat přitom na naše předky. Ale problémy políček, to není téma mého života, já žiju jiný život a hraju naši muziku...

♦  Autorů, kteří hledají souvislosti sebe s minulostí, by se několik našlo. Překonat ale bariéru století tak, aby tahle produkce nevoněla muzeem, se mnoha nepodaří...
Muzika je sdělení, poslání. A smysl nekulhá proto, že jsou v hraní třeba technické chyby. V každém pokusu se vždycky mohou najít zajímavé a nové momenty. Jednou ke mně přišel Honza Nedvěd, který pořád říká, že jeho krédem je jednoduchost. Já jsem měl tehdy puštěnou muziku, on chvíli poslouchal a pak se mě zeptal, co si to hraju. Řekl jsem, že Monteverdiho madrigaly. Honza povídá: Člověče, tam se pořád opakuje bas. A já: To je totiž ciacona, kde ten bas neustále dokola opakuje stejnou figuru a nad tím se odvíjejí všechny variace...
Za týden Honza přinesl novou písničku. Jmenovala se Hejna včel – a je to jakási ciacona. On o tom možná ani neví. Uměl to po svém intuitivně využít. A takhle já si představuju ty staré muzikanty.
Vem si třeba písničku Už mou milou do kostela vedou. To je přesně začátek Husitského otčenáše. Nějaký zamilovaný mládenec si pořád představu svatby převaloval v hlavě a ke slovům Už mou milou do kostela vedou si podvědomě dosadil začátek kostelní melodie, kterou měl hluboko v podvědomí. Lidi bez muziky nezůstanou. Vedle samozřejmě neopomenutelného hudebního školení jsou to, co nese hudbu dál, i písničky. A pokud žánr vede lidi, aby si písničky hráli a vymýšleli, pak je s ním všechno v pořádku.

♦  Folk, to je pro mě skoro synonymum tolerance...
Ale neplatí to tak dlouho. Když jsme se Spirituálem přijeli poprvé na Portu, tak na nás z hlediště křičeli: Jděte s tou voperou do prdele. Ale postupně se i Porta začala otevírat. Když tam kapela Newyjou vystoupila poprvé s elektrickými kytarami, publikum je vypískalo. Já jsem se jich tehdy zastal a známá písničkářská legenda, Wabi Ryvola, tehdy zas napsal, že je demokratické právo každého posluchače vyjádřit svůj názor.
Já v Portýru odepsal, že to vůbec není věc demokracie. Nejde o to, jestli se můžou, nebo nemůžou ozvat, když se jim to nelíbí. Ale jde o toleranci. Tleskat není moje posluchačská povinnost. Ale pokřikovat a pískat na někoho, kdo dělá něco jinak, to je netolerance.
A každý žánr by měl být tolerantní, protože jedině to mu umožní přežít. Nezůstat konzervou, nabírat nové podněty. Měnit se. A podívej: Dneska já jsem na Portě snad jediný muzikant, který hraje na neelektrickou kytaru. Nebo se tam v dřevních dobách na porotu taky křičelo, že správná píseň má být o koních.
A teď si představ, že na jeviště vylezli bratři Ebeni. Porotci kroutili hlavami, že tohle si přece nikdo nemůže zpívat u táboráku... Ale žánr nesmí být krabička, do které se něco vejde a něco nevejde. Nebo prohlašovat, že jedna hudba je správná a všechny ostatní špatné. To by byla zase totalita.

♦  Jak se v kapele, jako je Spirituál kvintet, uplatňuje kapelnická funkce? Je to nástroj určité moci i v malé skupince léty náchylné k ponorkové nemoci? Kam až je v kapele přípustná tolerance?
Kdysi na začátku bylo všechno na mně. Postupně jsem vyzval Dušana Vančuru, aby se mnou glosoval mezi písničkami. Občas se mi něco nelíbilo nebo líbilo míň, prostě já bych to glosoval jinak.
Občas ze začátku jsem mu svůj názor řekl. Léty jsme od vzájemného špičkování ustoupili a asi mi to teď docela chybí. Když přišli do kapely Nedvědi, byli to vyzpívaní kluci, kteří měli svoje písničky, a říkat jim, hraj to takhle, nebo takhle? Navíc se mi většinou velmi líbilo, jak si s naším repertoárem poradili.
Tu a tam došlo k nějaké roztržce kvůli pojetí tempa, nebo držení rytmu, ale to už jsem dávno nebyl v situaci, že by někdo řekl, heleďte, on je kapelník, on by to měl vědět. Každý většinou bojujeme za svůj názor jak lev. A já dávno pochopil, že nařizování není cesta...

♦  A kdo tedy vítězí a prosadí svou: Kdo víc křičí, nebo se hlasuje?
Jsme skupina lidí, kteří mají určitou prověřenou kvalitu. Všichni máme své představy a názory. Na druhé straně žádný z nás nemá výsadní právo, aby někomu v kapele řekl, hele, takhle to nedělej. Pokud chceme, aby lidi v kapele hraní těšilo, nemůžu za někým v kapele přijít a říct mu, že něco dělá blbě. Protože on se mě v tu chvíli zeptá, proč si to myslím. Jemu se to líbí právě takhle a chtěl by to dělat po svém. A já se mám prosazovat, že mám pravdu, protože jsem kapelník? To prostě nejde.
Po třiačtyřiceti letech společného zpívání spolu bez problémů vydržíme v autě, na zkouškách, ve studiu, na podiu. Ono je to taky v tom, že všichni vědí, že kromě toho, že jsou Spirituál kvintet, jsou taky Dušan Vančura, Karel Zich, Zdenka Tichotová, Irena Budweiserová, Jirka Cerha... Někdy, když je to na hraně, si říkám, jestli to není jen moje zbabělost. Ale většinou sklapnu a uvědomím si, že ty lidi v kapele mám rád.

jan.kruta@arcadia-art.cz 


Nakladatelství Epocha, Foto © Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 07. 2008.