Petr Janda - Jan Krůta: Velký malý muž

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Následující rozhovor byl uveřejněn v knize Jana Krůty   KLEC NA SLAVÍKY - 40 let ankety Zlatý (Český) slavík, která vyšla v Nakladatelství Epocha v roce 2003.

V této knize najdete rodinné album Slavíků, statistiky, žebříčky, kuriozity, citace z článků spolu s desítkami fotografií Miroslava Zajíce a Miroslava Hucka, a také osm rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří stáli v pozadí této slavné soutěže.
A právě tyto rozhovory přinášejí Pozitivní noviny svým čtenářům jako nejlepší doporučení ke koupi této zajímavé knihy. Objednat si jí můžete osobně u Jana Krůty na adrese: jan.kruta@arcadia-art.cz 
                  Velký malý muž

          Petr Janda

                     (*1942)
 skladatel, zpěvák, leader skupiny Olympic

Otevřel vrata a odvelel psa, aby mě nesežral, a já si v té chvíli vzpomněl, že na mě ten malý velký muž před léty volal Devaterodruhůmas. Srandičky, srandičky. Je to malý velký šťastný muž. Napsal a nazpíval nesmrtelné písničky, velí nesmrtelné kapele. Má zasloužilého a snad i nesmrtelného Slavíka. Snad proto má i mladé ženy... Když začne v kterémkoliv sále zpívat, přidávají se k němu lidi od patnácti do šedesáti. A až jednou doopravdy řekne, skončili jsme, jasná zpráva, bude za ním práce jako na kostele. Jako na katedrále. Jako by odjakživa věděl, že od určitého věku nestavět katedrály je pro chlapa hanba.

♦  Co jsi zpíval s kytarou holkám na lavičkách v parku?
To si moc nepamatuju. Ale možná Tři malé citronky, nebo něco takového.

♦  A jaká muzika kolem tebe tehdy běžela?
Z desek doma opery a symfonická muzika a v rádiu si maminka pouštěla Annu Hostomskou, která tehdy dělala oblíbené pořady o operách. Chodili jsme na koncerty do Smetanky, do divadel. Ne, že by se mi tam vždycky chtělo, ale jsem rád, že mi rodiče takový základ dali. Navíc jsem od devíti let hrál na housle, takže tehdejší pop-music u nás prakticky neexistovala.
Pokud si pamatuju, tak jsme měli jen asi dvě desky s tehdejší tak zvanou taneční hudbou. Na jedné z nich byla písnička Neděle smutná a tesklivě dlouhá, strašně smutná písnička, která se mi moc líbila. A pak tam byl Noční motýl, ale to už je vlastně z nějaké operety. U nás doma se bez populární hudby dalo docela dobře žít. Rodiče ty tehdejší písničky neměli rádi a budovatelské už opravdu ne. To úplně šíleli.
Otec byl právník, matka jakbysmet. V osmačtyřicátém tátu vyhodili z práce. Dělal na Kladně v hutích, přesně jak to bylo v Hrabalových Skřiváncích na niti. Byl jeden z těch doktorů, co tam přihazovali železa do pece. Takže u nás se o žádné loajálnosti s režimem opravdu nedalo mluvit. Sebrali nám všechny vklady, co tatínek s maminkou měli, naopak všechny dluhy na domě na Vinohradech nám zůstaly...

♦  Housle mi k tobě po těch letech, kdy tě člověk vídá s kytarou, už ani nejdou...
Ale díky nim vlastně všechno začalo. Učil mě koncertní mistr Vojtěch Frei, houslový virtuos. Jednoho dne mi ale přinesl kytaru a říká: Hele, klidně na to hraj. Když na to hrál Paganini, můžeš ty taky. To ti bylo zvláštní, jak jsem tu kytaru vzal poprvé do ruky, byl jsem z toho úplně hotovej. Bylo to něco úžasnýho. Kytara byla naladěná a já si to tak zafixoval, že jsem to už pak automaticky uměl. Hledal jsem si ty akordy a v koupelně jsme s bráchou hráli ty Tři citronky.
Pak jsem si začal kupovat sborníčky Osvobozeného divadla, kde už byly i akordové značky a z něj jsem se učil akordy. Noty jsem znal a podle zpěvníků jsem si zpíval i písničky jako Život je jen náhoda a takový... To bylo moje první setkání s kytarou. Strašně mocná věc, láska na první pohled. Silný zážitek. V sedmnácti jsem oznámil rodičům, že už na housle hrát nebudu.
Byl jsem v té době asi dost dobrý, hrál jsem denně minimálně hodinu a o prázdninách tři. I repertoár už jsem měl dost úžasný: Mendelssohnův koncert, Mozartův koncert, Paganiniho Koncert D-dur a Capriccio, Beethovenovy Sonáty... Možná, že by ze mě nakonec byl i houslista. Ale můj profesor nechtěl, abych šel na konzervatoř. Učil tam tehdy totiž jakýsi jeho sok a ten můj profesor tvrdil, že by ve mně zabil všechno, co on do mě za ta léta vložil. Pořád jsem jenom cvičil a nic. Hrál jsem sice v komorním orchestru, dokonce jsem měl domluveno, že mě doprovodí jako sólistu a odehraju s nimi koncert, kvarteta jsem hrál... Ale díky té odepřené konzervatoři jsem neměl perspektivu: Ztrácel jsem motivaci, až to pro mě přestalo mít význam úplně. Kytara už jasně vedla.

♦  Kdy přišel první náraz rokenrolu?
Kolem čtrnácti. Radio Luxembourg, byli jsme takoví zoufalci, že jsme si přesně zapisovali, kdy co hráli a kdo to zpíval. Opisovali jsme z toho rádia i texty, což byla dost sranda. Pak první desky, Bill Haley, Love Me Tender – Elvis Presley. Pak už jsem měl i elpíčka, tak jsme si k nim tehdy taky museli koupit ten správný gramofon. Měl přenosku se safírovou jehlou, a to už bylo o něčem jiným. Deska byla výhra. To bylo jiný kafe než rádio. Mohl sis písničku vracet a poslouchat, kolikrát jsi chtěl.

♦  Ale sám s kytarou na lavičce v parku jsi určitě dlouho nezůstal. Kytara táhne do houfu.
Jak jsem měl ten špatnej původ, u nás na Vinohradech mě na gympl nevzali a já musel chodit až do Košíř. Vinohraďáci, co měli to štěstí, že mohli chodit na gympl na Mírák, si založili skupinu Sputnici. Hrál jsem s nimi dva roky, ale moc jsem si s nimi nerozuměl. Byli na můj vkus až příliš uhlazený. Dávali si pokuty za sprostý slova a pak k té muzice chtěli dělat divadlo. To už jsem rezolutně řek, že s nimi nehraju.
Po těch dvou letech do roku šedesát, kdy mi bylo osmnáct, jsem cítil, že chci dělat něco divočejšího. Prostě pořádný big beat. Byla to z dnešního pohledu dost legrační muzikantská doba. Šel jsem třeba k truhláři, že potřebuji postavit reproduktorovou bednu. Měl jsem to namalovaný, ale truhlář neměl žádný materiál. Říkal: Hele, mám tady jenom třícentimetrovou dřevotřísku, ale to je strašně těžký.
Nařezal mi to, ale já ani ty samotný nařezaný dřevotřísky nemoh unést. Pak jsem do nich přišrouboval ten reproduktor a ta tíha byla neskutečná. A když jsem cestoval tramvají přes půl Prahy na zkoušku, v druhý ruce jsem ještě nes kytaru a sportovní pytel a v něm šásko s rozpadajícím se zesilovačem. Když jsem tam dorazil, měl jsem ruku tak vytahanou, že jsem vůbec nemoh hrát.
Ty zesilovače byly jen desetiwatový hračky. Když jsme se po letech zmohli na východoněmecký Regenty, měli jsme nos pěkně vzhůru... Jednou jsme už s Olympikem přijeli hrát do Bratislavy. Aparát nám vezli na nějakým náklaďáku, honem jsme to stavěli na pódium, dvě bedny na zpěv, tři bubínky, něco pro klavír.
A když jsme aparát zapnuli, žádný ze zesilovačů nehrál. Sál narvaný a my před lidmi vytáhli pájky a cín a koukali jeden na druhého a zkoušeli, který drátek kam patří. Ale za půlhodinku už to jelo.

♦  K rokenrolu patřilo i trochu jiné oblečení než bývalo tehdy zvykem...
První džíny jsem koupil od Pepíka Laufera v roce šedesát tři, když už jsme hráli s Olympikem v Semaforu. Stály mě poměrně dost peněz a navíc mi byly hodně krátký. Pepovi to nevadilo, protože měl kozačky, ty já jsem neměl, a tak jsem vypadal, jako že čekám velkou vodu. Ale nosil jsem je stejně a asi za rok jsem je za stejný tři stovky zase prodal dál.

♦  Kdy jsi šel poprvé do nahrávacího studia?
Ještě jako dítě s Kulínského sborem. Měl jsem zpívat sólo v nějaké lidové písničce, ale byl jsem strašně nastydlej a nevysoukal jsem ze sebe ani hlásek. První věci s kapelou jsme si natáčeli sami v nějakým sklepě. Měli jsme starý veliký stereomagnetofon Grundig a natočili jsme tam třeba i pro Gotta Trezor.
Z dnešního hlediska v naprosto nesmyslných podmínkách, a ta nahrávka kupodivu hraje dodnes. V roce šedesát tři, šedesát čtyři jsme už nahrávali ve studiu třeba českou verzi Beatles Adresát neznámý, shodou okolností zase pro Karla. Pak jsme pro nějaký Němce natáčeli cosi, jmenovalo se to tuším Jaro v Praze a zpívali jsme dokonce německy. A studio bylo na strahovském Spartakiádním stadionu v Bráně borců. Tomu studiu by se dneska zasmál i největší amatérský zoufalec.

♦  Začínat v Bráně borců, to není zas tak špatný start :-). Ale jaké byly zážitky s tehdejším osazenstvem studií? To byli ti praví borci v Bráně borců, ne?
Odstrašující... Jak nám dávali sežrat tu svou moc točit knoflíkem, to bylo neuvěřitelný. Nebyli až o tolik starší než my, ale zato neuvěřitelně nafoukaní a arogantní. Zvlášť na nás, nové kluky, kteří na všechno koukali jak tele na nová vrata. Muziku cítili úplně jinak a vůbec se s námi nepárali. Udržet tam nervy na uzdě, to už člověk musel být hodně obrněný.

♦  Co s tebou dělaly první zahraniční kytarové kapely?
Začal jsem všechno pořádně vstřebávat až v třiašedesátém roce. Beatles, Rolling Stones, Animals, bylo to ještě silnější než doznívající původní rokenrol. Určitě taky proto, že jeho představitelé byli přece jenom o deset let starší než já. Ale Paul McCartney, Mick Jagger - s nimi už jsem se mohl úplně ztotožnit, protože byli přibližně stejný ročník jako já.

♦  V začátcích s vámi ještě zpíval i Miky Volek. Kdy ty jsi zaujal stálé místo u mikrofonu?
V kapele jako byl Olympic to nebylo o zpěvákovi a ostatních... Vůbec jsem o zpívání nepřemýšlel. Poprvé jsem stál s kapelou za zády před mikrofonem kdysi v Malém sále na Žofíně a zpíval jsem jednu písničku od Rolling Stones. Strašně jsem se styděl, stál jsem asi dva metry od mikrofonu a stejně mě nikdo neslyšel. Byl jsem z kapely ale asi jediný, kdo měl nějaký hlas, dobře intonoval a vyslovoval.
Pak se mi to najednou vymklo z rukou a najednou jsem byl hlavním zpěvákem kapely, ačkoliv jsem o to nijak nestál. Období, kdy jsem začal pravidelně zpívat já a vystupování Mikyho s Olympikem se překrývala. Miky s námi zpíval jen jako host, tak tři písničky. A já už pak měl za sebou první hity.

♦  Jak se cítil dvacetiletý člověk - muzikant v šedesátých letech?
Úplně skvěle. Nejenom proto, že jsme Olympic dostali velmi rychle na výslunní, že na nás chodili lidi, že jsme začali cestovat a poznávat republiku, že jsme byli v Německu a v Polsku, ale i to, že jsme se současně s tím vším teprve seznamovali. A ono když je ti těch devatenáct, dvacet let, a vlastně se neumíš chovat, s holkama to neumíš a v restauraci jsi nemožnej, to je nádherný všechno vstřebávat!
A pak ta svoboda, že nemusíš ráno chodit do práce, to bylo něco úžasnýho. Já si vzpomínám na ty hotely. Když jsme ráno otevřeli okna a dveře na balkon, přenesli si postele na jarní sluníčko a opalovali se. Dodnes mám jasně v hlavě hotel Polana ve Zvolenu. Byli jsme vyvalení na postelích, pouštěli jsme si k tomu muzičku, koukali jsme se z výšky na lidi, jak mažou do práce, a my si leželi na krovkách a těšili se na večerní koncert.
A v kapele to bylo o velkém přátelství, o velkých kamarádech. Měli jsme se strašně rádi. My bychom za sebe tehdy tak zvaně položili život. Sice jsme se třeba pohádali, ale kdyby šel někdo proti nám, tak jsme v momentě spolu. Navíc se celé to klima u nás v republice měnilo, i když bych to nijak neidealizoval. Když jsem se například v šestašedesátém ženil, mý dva svědky Kleina s Pacákem zatkli kvůli dlouhým vlasům těsně po svatbě, takže jsme na ně čekali s obědem a našeho bedňáka ten den dokonce zatkli a násilím ostříhali. Takže zase takový med to nebyl. Ale pokud šlo jen o vlasy mániček, bylo to ještě dobrý.

♦  Jak se promítla do Olympiku sedmdesátá léta?
Začalo to strašně blbě. Jeňýk Pacák dal výpověď a přišli k nám na basovku Korn a za bicí Petr Hejduk. Jenže Korn se už tenkrát pokoušel o sólovou dráhu v popíku, takže to byly námluvy takového prazvláštního charakteru. Korna pořád někdo přemlouval a já jsem skoro jistě věděl, že do popíku uteče. A navíc jsem měl takový pocit, že Olympic s Jirkou Kornem není ono. Ne snad po hráčský stránce, on hrál výborně. Ale pak už začal jezdit zpívat a konferovat do Německa, písnička Iveta v jeho podání se stala hitem a bylo jasný, že to je v háji. To byl rok sedmdesát tři, měli jsme za sebou dva roky s Kornem a popravdě řečeno, lidi tehdy chodili spíš na něj než na Olympic. Když odešel, spadla klec a nebylo vůbec do čeho píchnout.

♦  Nějaký zásah z vnějšku? Nebo vaše interní problémy?
Ta doba byla prazvláštní... Rockeři utekli k popíkům a začali hrát doprovodný kytary, my jsme byli snad jediná kapela, která se pořád snažila spolu hrát. Tenkrát byly těžký přemlouvačky, abych se i já stal sólovým zpěvákem nebo abychom aspoň kapelu uváděli jako Petr Janda a Olympic, že mě tak spíš prosadí do televize. Mně se to ale nelíbilo. A tak jsme to v třiasedmdesátém poprvé balili.
Řekli jsme - je desáté výročí kapely, zahrajeme si jeden dobrej koncert a zabalíme to. A já už přemýšlel, že se vrátím k opravování telefonů, namlouval jsem si, jak bude bezvadný, když budu večer chodit do hospody na pivko, seběhnu z kopečka na Bohemku na fotbal a budu chodit do kina. Ale ve skrytu duše jsem věděl, že by to nefungovalo.
V té době nám hodně pomohlo Polsko, kde jsme si vydělávali na živobytí. Hráli jsme v nějakým příšerným pořadu, jmenoval se Diecko na droze, ale byly za to docela slušný peníze. Zlom k lepšímu nastal v roce sedmdesát šest, když nastoupil basista Milan Broum. S ním přišla vichřice. Hraní najednou dostalo úplně jiný rozměr. Připravili jsme desku Maraton. Muzika se ale nelíbila a přes rok jsme museli čekat, než si soudruzi rozmyslí, co s námi. Tak jsme nějak odskákali šest velmi špatných let.

♦  Co na Maratonu vadilo?
Dneska nám novináři někdy předhazují, že jsme hrávali na festivalu v Sokolově. Ale my z toho měli vždycky akorát průser. Maraton byla sedmiminutová hardrocková kompozice a při našem vystoupení tam tehdy ministrovi kultury ulítly kšandy. Odešel v polovině, čímž dal najevo všem, že nás rozdrtěj.

♦  Nerozdrtili...
Blížilo se výročí patnáct let kapely a my to chtěli oslavit. Udělali jsme pár koncertů - a lidi přišli. V sedmdesátém devátém jsme se s Rytířem dohodli, že spolu napíšeme velkou monotematickou kompozici. Rytíř chtěl udělat Atlantidu, ale mně se to nelíbilo. Jednou jsem se dostal do debaty s nějakým ekologem a strašně mně jeho povídání zaujalo.
Ukázal mi nějaký tajný statistiky a výzkumy. Hrozný věci, to se tenkrát vůbec nesmělo vědět. Krušný hory byly mrtvý a socialismus měl pořád ještě ve znaku kouřící tovární komín. Ta tehdejší jistota, že se točí kola, a přitom to celý byla cesta do pekla. Já jsem z těch temat vybral úplně jednoduché: Voda, vzduch, město a Rytíř to zapasoval do příběhu, kdy se mimozemšťani přijíždějí podívat na Zem a zhnuseně odjíždějí zpátky. Projekt se jmenoval Prázdniny na Zemi. Vymýšlel jsem to už za Prahou v baráku na Propasti.
Tenkrát jsem tu současně dělal ještě nějaký zednický práce a vždycky jsem si od toho do studia odskočil. Vytvořil jsem si zvláštní systém vytváření demosnímků. Měl jsem kazeťák, od Berky půjčený primitivní syntetizér a když se na klapku položilo závaží a dal se na to sekvencer, dělalo to tu tu tu tu, pravidelný bručení, který vytvářelo dramatickou atmosféru. Do toho jsem hrál na kytaru a zpíval a nohou jsem bouchal do nějaký krabice jako na buben.
Rytíř to bleskurychle otextoval, šlo mu to úplně samo. Já to napsal do not, udělal aranžmá, nazkoušeli jsme to a pak jsme si v Železné Rudě pronajali nějaký hotel, kde lůžko stálo asi deset korun, vyklidili jsme jídelnu, postavili scénu, veliký plátno, aparaturu, přijeli režisér, choreograf a scénograf a tam jsme to dokončili. Během půl roku se národ zbláznil. Všichni pořadatelé chtěli Prázdniny na Zemi a čekací lhůty na náš koncert byly několik let. Když jsme za rok točili stejnojmennou desku, měli jsme ji hotovou snad za deset dní.
Tehdy byla ve Zlatém slavíku vyhlášena poprvé kategorie hudebních skupin. První skončili Katapulti, ale v dalších letech jsme už Kaťáky smetli. Nastoupila naše úžasná éra. Koncert a deska Ulice, do toho hity jako Jasná zpráva, Vlak, co nikde nestaví, Osmý den. Sypal jsem hity z rukávu a měl jsem štěstí na textaře, kteří na tu moji muziku vždycky napsali senzační text. A když pak přišla oslava dvacetin Olympiku, byla to v Lucerně taková sláva... Pak jsme udělali projekt Laboratoř, následoval Kanagom, šlo to krásně.

♦  Dobře namazané soukolí...
Byli jsme až zhejčkaní. Dokonce jsme se rozhodli, že budeme hrát maximálně dvacet koncertů měsíčně. Pondělí až pátek dvojáky, pak týden pauzu, a pak zase. Mohli jsme si absolutně vybírat, měsíčně jsme mohli hrát třeba padesátkrát. Tenkrát dostávaly nejvíc zabrat moje hlasivky. Od pěti a od osmi koncerty, pak hotel, bar, nějaký to popíjení, někdy trošičku oslavy, v poledne na snídani, ve tři odjezd.
Ale pokud jsi tím namazaným soukolím myslel peníze, tak to zase nijak oslňující nebylo. Za koncert měli kluci čtyři stovky, stovku dávali do fondu, ze kterého se vypláceli manažér, zvukař a osvětlovač, protože ti jako zaměstnanci Pragokoncertu měli tisíc korun měsíčně. Já jako kapelník měl osm set, ale do toho fondu jsem přispíval dvěma stováky. Když jsme hráli dvacet koncertů, měl jsem čistého tak sedm tisíc za měsíc.

♦  Vypadá to jako idylka...
Ta doba nebyla žádná idylka. Člověk se narodí do nějaký doby, tu si nevybírá, a je třeba z ní s čistým štítem vyjít. Samozřejmě, že jsem nemusel vůbec hrát. Moh jsem opravovat telefony a měl bych asi pokoj. Vzpomínám si, jak jsem jednou přinesl do studia v Mozarteu dopis, že máme hrát na Festivalu sovětské písně v Ostravě. Broum se tenkrát tak rozčílil, že ten dopis vzteky roztrhal na kousíčky a nemoh popadnout dech. Někdo jiný nám tam zase říkal, že když nepojedem, bude průser a zatrhnou nás.
Tehdy jsem zvedl telefon a zavolal manažerovi Zapletalovi: Hele, my tam nejedem. Jsi manažer, tak to vyřiď. A rozklepali jsme se, co bude. To si dneska těžko někdo představí. A Zapletal zavolal na ten Svaz československo-sovětského přátelství a řekl, že Olympic na ten festival nepojede. A ta paní na druhé straně odpověděla, že je jí to líto... A nic. Prošlo to úplně v klidu. Možná, že jsme tenkrát byli z toho strachu zblblí... Je ale fakt, že jindy stačila maličkost a všechno šlo do hajzlu.

♦  Měl jsi ta léta někdy pocit, že balancuješ na hraně?
Ten jsem měl furt. V Prázdninách na Zemi stály za námi na jevišti čtyřmetrový loutky. Dělali jsme předváděčku pro nějaký papaláše a jedna členka komise se ptala: Co má jedna z loutek na té placce na klopě? Nevěděl jsem. Nic nebylo vidět. Tak mu ji radši strhněte, zněl verdikt. A proč má ta druhá loutka klobouk? No prostě má klobouk. Tak mu ho radši sundejte! A proč máte takový ty maskáče na sobě? Já jsem vůbec nevěděl, co jim mám říct. No, prostě nám ušili takový kostýmy!

♦  Byla to doba, kdy se fantasmagorie vydávala za realitu. Jaké ústupky jsi musel dělat s texty písniček?
Jednou jsem zpíval písničku Hůl. A tam se zpívalo „dolů a nahoru dá se s ní jít“. A nějaký blbec z textové komise mi řekl: -Pane Janda, to tam nemůžete zpívat? A já nechápavě:
-Proč ne? -Nahoru jít můžete, ale dolů ne! A já: -Proč nemůžu dolů? -No, ono by mohlo vzbuzovat divný asociace.
-Proboha jaký? -No víte co, zpívejte nahoru, nahoru, dá se s ní jít. Tak já takovou blbost zpíval. Diplomacie...

♦  Na všechny z nás nějak dopadají úvahy tvého bývalého souseda Václava Havla o životě v pravdě...
Když Havla na jaře devětaosmdesátýho zavřeli za to, že šel s kytičkou na hrob Palacha, to mě už maximálně dožralo. Vždycky, když jsem si všiml toho jeho zaprášeného a odstaveného černého golfa zaparkovaného u chodníku, dostal jsem vztek. Tehdy za mnou další náš soused Miloš Zapletal přišel s podpisovou akcí na osvobození Havla.
Nechal mi ty lejstra doma, já to čet a říkal jsem si, že to musíme podepsat. Možná to byl i nějaký takový alibismus, začal jsem chodit po všech muzikantech a konferenciérech, ale ani jeden mi to nepodepsal. A já ti začal mít takový výčitky, že už jsem z toho v noci ani nemoh spát. Pořád jsem přemýšlel, proč jsem takový srab. Něco mám vyděláno, tak ksakru...
Hráli jsme tenkrát v Přerově a tam jsem ten papír podepsal. Klukům jsem řekl, že jestli mě zakážou, tak si stejně nebrnknou, takže to podepsali taky. Celý Olympic. Pak jsem si vzal kazeťák, odjel jsem lyžovat a poslouchal jsem Medka, jak o tom hovoří na Hlasu Ameriky. Když jsem se vrátil, měl jsem doma vzkaz, že se mám zastavit na Pragokoncert. Z toho pohovoru s kádrovačkou jsem měl najednou osvobozující pocit. Už mi nevadilo, že mě zakážou.
A když se mě zeptala, proč jsem to podepsal, zeptal jsem se jí, proč to nepodepsala ona. Víš, úplně obráceně. Co udělal Havel za výtržnictví, když šel s kytkou na hrob? A vám nevadí, že člověk, kterej nic neudělal sedí? Vám je to fuk? Najednou jsem se vůbec netřásl. Vy jste komunistka, že jo, hučel jsem do ní. A vám nevadí, že máte takového představitele, z kterého si celý národ dělá srandu? Je pravda, že už to bylo na spadnutí, a tak kromě zákazu televize, se vůbec nic nestalo.

♦  A když to spadlo?
V Listopadu jsme jeli turné po republice. Hráli jsme právě ve východních Čechách, když nám z Prahy volali, že je stávka. Zapíchli jsme to taky a jeli domů. Měli jsme před sebou ještě asi osm koncertů, ale pořád se čekalo. Nehrálo se jeden měsíc, druhý měsíc a když to tak vyvětralo, turné jsme nikdy nedohráli. Najednou se celá branže začala potápět. Lidi zajímaly úplně jiný věci, a když jsme někde náhodou hráli, přišlo třeba jen dvacet lidí. To se nám dřív absolutně nikdy nestalo.
Dělali jsme jako by nic, ale hrát do skoro prázdnýho sálu není jednoduchý. Skončí písnička a potlesk je, jako když dítě na besídce dorecituje básničku. Nešlo to. Rozešli jsme se s manažerem Milošem Zapletalem, sháněli jsme za něj někoho jinýho, ale byl to samý podvodník. Přišel dvaadevadesátý rok, udělali jsme znovu Prázdniny na Zemi, ale odehráli jsme to jen asi čtyřikrát. Lidi nechodili.
Ve dvaadevadesátým jsem si v červnu zjišťoval, co nás čeká o prázdninách, a dověděl jsem se, že není ani jeden koncert. Ani objednávčička. Nic. Volal klávesák Valenta a já říkám, ty vole, my nemáme ani jeden kšeft. A on: Co budu dělat? Jako černý humor navrhuju: Pořiď si trafiku. A on, ty vole, jo, to je dobrý.
A otevřel si trafiku a chodil tam ve čtyři ráno prodávat noviny a cigára. Já jsem občas dostával autorské a provozovací honoráře z Ochranného svazu autorského, takže jsem úplně bez peněz nebyl. Ale kluci na tom byli dost blbě. Zaskakovali u jiných zpěváků, vždycky něco odjeli, vydělali, ale za čas zase na dně. A přišel třiadevadesátý rok a já říkám: Hele, kluci, uděláme tu třicítku a skončíme to.
Sehnali jsme dokonce milion na reklamu od sponzora a odjeli jsme šňůru asi šedesáti koncertů. Ve čtyřiadevadesátém na Čarodějnice jsme to definitivně zapíchli. Musím říct, že v té Lucerně mi bylo docela smutno.

♦  Cos byl rozhodnutý dělat dál?
Už asi sedm let jsem měl doma studio. Natočil jsem v něm vlastně celou metalovou scénu: Arakain, Vitacit, Motorband, před revolucí Kabáty, později Tři sestry. Přes čtyřicet kapel. Pak jsem byl doma, ještě jsme natočili něco na desku, kde různí interpreti zpívali Gottovy věci a jednu televizi. Ale nehráli jsme. Olympic neexistoval. Prázdniny dobrý, ale začalo září, a teď ten zvyk vyjet na koncerty. Ale nic.
Přehouply se Vánoce, přišlo jaro a nic, přišlo léto a nic. Tady ve studiu mi nahrávaly ty kapely a já jsem jim záviděl. Cvičil jsem dál, něco jsem i skládal, ale když nemáš před sebou vizi co dál, tak tě to nebaví. Ale v létě už to dál nešlo. Rok a čtvrt uplynul a já jako kdybych měl průjem.
Nešlo to udržet. Dal jsem jeden telefon po druhým: Broum, Peroutka, Valenta – kluci pojďme to nahodit znovu. A oni: Jdem do toho. Řekli jsme si, že dáme zkoušku, jestli to ještě umíme a jak to bude vypadat. Přivezli jsme aparáty svýma autama, tahali jsme si je sami dvě patra pod zem, pomáhali jsme si, já byl tak nadrženej, že jsem se nemoh dočkat, až si Peroutka konečně postaví bicí: Ferdo, do prdele tak dělej, já to nemůžu vydržet.
A začali jsme hrát, usmívali jsme se na sebe, bylo nám nádherně a pak jsme si řekli, že natočíme novou desku a pak turné. Věděl jsem, že mě sice novináři rozcupujou, že ukončení činnosti bylo jen reklamní tah, ale to už nebylo důležitý. Udělali jsme senzační desku Dávno a, člověče, bylo to, jako když mávneš kouzelným proutkem. Zase byly sály narvaný, já jsem se omlouval, že jsem nevydržel nehrát, a lidi tleskali jak blázni a funguje to dodnes.

♦  Nikdy jsi neměl pocit, že bys měl vybočit? Čtyřicet let táhneš v jedné lajně jako buldok? A co kdysi jazz rock, art rock, rocková opera nebo v současnosti muzikál?
Já na to neměl čas. Většinu let jsme hráli dvacet koncertů za měsíc. Do prázdných termínů vždycky televize, zkoušky, natáčení...

♦  Netáhlo tě mít moc? Ovládáš jen kapelu, ale mít svou stáj, někoho dalšího řídit?
Mám svou agenturu BestIA, která pracuje převážně pro Olympic. Domlouvat si sám koncert a říkat o sobě, jak jsem dobrej, neznám nic horšího. Naše firma vydává i desky, vydali jsme asi přes padesát nosičů i z oblasti vážný muziky, vydali jsme dvě knížky...

♦  Porevoluční kritici očekávali, že hodně lidí ze špičky české populární hudby propadne do pekla. Jenže většina té špičky zůstala a skoro nikdo z nových vás nevyautoval.
Fakt je, že řada lidí nemohla dělat. Je dobře, že teď už můžou a někteří dokázali, že stále umějí. Někteří z nich se zákazem strašně oháněli a když teď mohli, udělali velký kulový. A byla tady i druhá sorta lidí, kteří za totáče mohli všechno, ale teď si ani nevrzli, protože je nikdo nechtěl. Je pár stálic, který dokážou oslovit publikum i v poměrně pozdním věku, lidi za nimi jdou, prodávají desky a naplní sály. Povšechně se dá říct, že totalita mizerným do budoucna nepomohla a silní ji přežili.

♦  Uvědomuješ si, které své vlastnosti především vděčíš za to, že jsi přežil ty?
Možná proto, že mám zvláštní cit pro to, co udělat, a co ne. Nevím, proč to ne a to jo, ale vím, že to tak nebo tak má být. Nabídnou ti koncert nebo televizi nebo možnost napsat pro někoho písničku. Ale já vím, že všechno nemusím... Do něčeho jdu a do něčeho nejdu. Asi podvědomě vím, kam jít, a kam ne, s kým mám dělat, a s kým ne, pro koho mám pracovat, a pro koho ne. Vím, že co dělám, dělám asi správně.

♦  Děláš tak zvaně málo seků... Možná proto nebýváš na prvních stránkách bulváru...
Abych o sobě fabuloval, abych si vymýšlel jen kvůli tomu, aby o mně v novinách psali? To by mě museli zabít. Ze začátku jsme byli máničky, dodnes nosím náušnici, ale nijak na tom, co se o mně píše, nepracuju.

♦  A na čem tedy pracuješ? Jak vypadají tvoje současné ambice?
Udělal jsem víc, než jsem si ve svých dvaceti dokázal představit. Složil jsem možná pět set věcí a na žebříčku deseti historicky nejhranějších věcí v Česku mám dvě písničky. Kdyby nebylo Škoda lásky, tak Jasná práva je absolutní hit.
To je pocta skutečná, žádná vydolovaná, vymyšlená. Dej mi víc své lásky je v nejhranější písních asi na pátém místě. Kamkoliv vlezu, odtamtud na mě Olympic dýchne. Támhle zpívají moji písničku trempové, támhle ji hrají v rádiu, lidi mě zdraví, mají radost, že mě potkali a chtějí si se mnou podat ruku. Já se pohybuju absolutně volně jako každý druhý a nemám proč chodit kanálama nebo jezdit opancéřovaným autem. Jdu normálně do hospody a hraju tam karty, moje ambice se přeplnily.
Motivací mi vždycky zůstává nová deska, ale do nějakých větších projektů se asi pouštět nebudu. Taky se musím přiznat, že už jsem trošku línej. Nikam se nehrnu. Už jsem si ten svůj svět vymyslel, aby mi vyhovoval, řídím se podle toho a kariéra je završená. Snad ještě tak kdyby si někdo ve světě vybral z mých písniček a nějakou proslavil. To by byla taková nadstavba. Ale pro nějaké další ambice se přetrhnout nehodlám.

♦  Co vlastně k životu potřebuješ?
Potřebuju si kolem sebe udělat hezký prostředí. Mám hezký obrázky, svý záchytný body. Potřebuju se najíst, umýt, vyspat. Samozřejmě někdo jí chleba suchý, někdo s máslem a jiný ho jí s kaviárem a zapíjí ho šampaňským...

♦  ...a ještě mlaská.
Já mám svoje krásný studio, to je moje výkladní skříň a řek bych, že takhle hezký tady nikdo jiný nemá. A nějaký auta? A věci na efekt? To není moje parketa...

  jan.kruta@arcadia-art.cz 

Nakladatelství Epocha, Foto © Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 07. 2008.