Literatura – Zábava
Emília Molčániová: List zhora | Spolužiak | Ozdravný pobyt
Milí občania, denne počúvam Vaše modlitby, dostávam maily a už ma z nich bolia uši. Zvlášť sa ma dotýkajú sťažnosti o Vašich poslancoch v parlamente. To však nie je môj problém! Čo ste si zvolili, to máte! Ale keďže sám viem, akú neplechu robia pri svojej práci, že nedokážu žiadny problém riešiť pokojnou cestou, sú k sebe nevraživí, urážajú sa a v mnohých prípadoch sa aj pobijú, nemôže mi to byť všetko ľahostajné.
Jitka Dolejšová: Zazvonil zvonec… a to byl teprve začátek (2/2)
Tři krávy, které je s mírným odstupem doprovázely už dobrou půlhodinu, se rozhodly, že půjdou stejnou cestou, jako oni dva. Stezka byla úzká, mokrá a bahnitá, děsně to klouzalo. Nejdřív šel Jirka, kousek za ním Lucka, pak krávy. Taky jim to klouzalo. Byly mnohem těžší, klouzaly tudíž z kopce rychleji, a tak se vzdálenost mezi nimi a Luckou pořád zmenšovala.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (23)
Jednou v sobotu ráno, ale velmi brzo, jsem ho šel navštívit ještě s Kasírou. Vstoupili jsme do nezamčeného bytu a oněměli. Jessie spala nahá na gauči u stěny a skutečně byla mladá a hezká. Kudrnaté vlasy, plná prsa a v pootevřených ústech bílé zuby. Mydlinka byl zřejmě v práci, protože tu nebyl, a zcela jistě si nás nevšiml, protože jinak by už dávno z kuchyně vyběhl.
Jitka Dolejšová: Zazvonil zvonec… a to byl teprve začátek (1/2)
Jiří a Lucie jezdí v létě rádi na dovolenou do Rakouska. Alpy jim učarovaly. To je jejich: vysokohorské túry, nahoru a zase dolů, lesními cestami i kamenitými stezkami, podél spěchajících potoků s průzračnou nebo mléčně zelenkavou vodou, se stále se měnící kulisou kamenných velikánů…
Omladzovacia kúra
Raz ráno som vstala s predsavzatím, že niečo musím pre seba urobiť. Päťdesiatka na krku, vlasy šedivé, telo mľandravé, tvár samá vráska a ja som sa doposiaľ nečinne pozerala, ako čas vykonáva na mne túto skazu.
Miloslav Švandrlík: Hlavní je styl
Hostinec Pod lípou neprosperoval. Šenkýř Maleček už s tím chtěl několikrát praštit, ale na podniku ho vždycky přemluvili. „Vydrž," říkali mu, „a uvidíš, že se karta obrátí! Lidi si zvyknou Pod lípu chodit a bude z toho zlatý důl!“ „To určitě!“ nevěřil Maleček. „Já už mám v životě takový štěstí! Proč já vlastně lezu do hospody?
Stanislav Moc: Benji, ty hajzle, kde si?
Jinak to byl pes dobrák, který by neublížil nikomu, ba ani vykradačům bytů, natož náhodným pervertům. Jednoho takového jsem vyplašil, když se pokoušel oknem u naší koupelny sledovat mou ženu ve sprše. Chlap seskočil z plotu k sousedům a od nich na chodník a jal se uhánět po silnici od nás.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!
Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul.
Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Petra Haasová: Haló, gratulujeme!
„Haló, dovolali jsme se k vám správně?“ zaskřehotal mi do ucha naléhavý ženský hlas a já si asi po stopadesáté uvědomila, že to nebyl až tak dobrý nápad pořídit si domů „pevnou linku“. Navíc, otázky tohoto typu řadím zásadně do kategorie těch, na které je lépe neodpovídat, pokud následujících pár měsíců nechcete vést vleklé soudní spory za urážku na cti.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (18)
Z Eboru vedla neasfaltovaná, ale tenkrát dost neudržovaná cesta přímo do Graftonu, a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme k pobřeží a do Graftonu se vydáme podél moře. Nelitovali jsme. Cesta vedla krásnou krajinou lemovanou horami a město Coffs Harbour nás přímo okouzlilo. Už tenkrát tam měli známou atrakci „Velký banán“, kterým jsme prošli a prohlédli si i banánové plantáže.
Libuše Čiháková: Já před televizní kamerou
Když jsem příběh pro televizní Bakaláře psala, šila jsem každičký detail hlavní postavy na herce ND Františka Filipovského. Byla to ode mne tak trochu opovážlivost, jenže mně se s tou představou postava dědy Myšky dobře tvořila. A v tom smyslu jsem taky do televize odepsala: Když Filipovský vezme Myšku, přijedu. Nevezme, nepřijedu.
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy V.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd., které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři? Napište nám je do Pozitivních novin… Může tak vzniknout originální „Lékárnička první pomoci PN“, která bude obsahovat podobné léčivé „kapičky“ a „pilulky“, které můžete užívat v případě nepohody bez lékařského předpisu.
Stanislav Moc: Svatba v bushi
Moje milá byla věřící katolického vyznání, a tak jsme se museli vzít v kostele. Konec konců právě kvůli tomu mě přinutila, abych s ní objel půlku kontinentu a vzal si ji tam, kde měla všechny tetičky i strýce, protože matka jí umřela, když byla ještě mladá, a ujaly se jí tetičky. Otec ještě žil, ale na svatbu zajet nehodlal, i když nám své požehnání dal.
strana 1 / 22