Šli jsme s Jardou ulicí k hotelu Rex, ale ne od nás, nýbrž od Curlewis street. Tou dobou jsme si už nikdo nedávali pozor na choulostivá slova, protože jsme si zvykli, že nám stejně nikdo nerozumí. Pouze v hospodách jsme nemluvili sprostě, protože tam jsme nemluvili česky vůbec. Australané nesnášeli, když se mezi nimi někdo bavil jazykem, kterému nerozuměli. Zřejmě jim připadalo, že se bavíme o nich, ale v každém případě to považovali za neslušnost a jakmile zaslechli jim nesrozumitelnou řeč, okamžitě na nás vyštěkli – speak English!-

Proto jsme po hospodách mluvili pouze anglicky, tou naší bídnou a strašně jednoduchou angličtinou, i když ta moje už nebyla tak špatná. Měl jsem z domova solidní základy v gramatice a každý den jsem ke své slovní zásobě přidal dalších deset slov, což jsem si vytyčil jako každodenní úkol. Petr se neučil vůbec a tvrdil, že si počká, až se to s ním zlomí a on se jednou ráno probudí a bude všemu rozumět. Dneska vím, že se to s jedním láme pořád, ale nezlomí se to nikdy. Asi jako když kráčíte po mostě přes širokou řeku a neustále jste dál a dál od břehu, z kterého jste vyšli a blíž a blíž břehu, ke kterému jdete, aniž byste tam ale kdy došli úplně. Je to pomyslný jazykový most, který se klene mezi oběma kulturami. Ti, kteří se na tu pouť vydají poměrně brzy jako děti, ti dojdou, ale zase ztratí nebo aspoň značně zeslabí, pouto k břehu, z kterého vyšli. Musím ale říci, /s odstupem času/ že to australské „speak English!“ nám hodně pomohlo. Petr se například poměrně brzo naučil vydávat australské zvuky, které kolem sebe slyšel, a byl schopen poslouchat a přikyvovat rodilým Australanům aniž by tušili, že jim nerozumí ani slovo.

Hospody v té době byly prosté místnosti, i když obřích rozměrů bez jakýchkoliv židlí nebo stolů, s velikým oválným pultem uprostřed, podél něhož se tísnili zákazníci a rychle konzumovali alkohol na stojáka, protože nebylo kde si pivo odložit. Což ovšem nebyl ten hlavní důvod proč všichni pili tak rychle. Ten spočíval v tom, že hospody zavíraly v osm. Tím se tehdejší systém snažil, aby výdělečně činní členové rodiny jimi byli i ráno, protože to tehdy byli povětšině muži. Ženy do hospod nesměly, pouze do tak zvaných lounge roomů, které byly specielně pro tento účel vybaveny. Vykobercovány a s dámskou toaletou a tak.

Mužská část hospod sestávala většinou z betonové podlahy, aby se dala dobře ostříkat hadicí. A to bylo namnoze třeba, protože hospody otvíraly v půl šesté a většina pijáků se tedy snažila opít za pouhé dvě hodiny třicet. To byl pro mnohé nadlidský úkol, především ta rychlost pití a tak se často stávalo, že to, co v hospodě vypili, tam i nechali a krásně vyblití se vraceli s prázdným žaludkem ke svým rodinám a k večeři.

Proto jsme rádi chodili do hotelu Rex, který měl stoly se židlemi a dalo se tam posedět. Jeden se nemusel tlačit u baru, v jedné ruce pivo a v druhé cigaretu. Byl tu též taneční parket a směly sem i ženy. Ovšem pivo bylo v hotelích mnohem dražší než v hospodách. Za to se tu dalo u stolu mluvit česky, protože u druhých stolů vás pro hluk stejně neslyšeli. Proto jsme s Jardou směřovali k našemu oblíbenému napajedlu, jak říkají Australané /water hole/, kde jsme se většinou scházeli.

Z okna jednopatrového domu se vykláněl postarší muž a sledoval nás. Jarda se na něj podíval a nebojácně zahulákal – co čumíš ty Šejno !?-

- A proč bych nečuměl?- vrátil mu postarší muž – já můžu, protože jsem doma.-

Zarazili jsme se a Jarda na omluvu řekl -Jó, tak pardón, já nevěděl, že umíte česky. Do prdele, dneska taky nemůžeš věřit nikomu...-

Tak jsme se seznámili s Bohoušem. Bohoušovi bylo tenkrát 58 a do emigrace odešel s manželkou a dvěma dospělými dětmi, z nichž mladší syn v mém věku už byl ženat a též měl syna. Bohouš býval doma zlatníkem, a to dobrým zlatníkem, než mu komunisté zabavili dílnu a jeho poslali stavět most „Inteligence“ do Podolí. Hned nás k sobě pozval na kafe a tam jsme se dozvěděli více. Jednak to, že je zlatníkem a rád by si vybudoval dílnu a také, že nemá rád Židy, načež mu Jarda řekl...- Tak pozor, moje snoubenka je Židovka!-

- No, naše Táňa si také namluvila Žida - odpověděl Bohouš - já bych se z toho posral..-

- Táto, jak to mluvíš!- okřikla Bohouše manželka, která nám vařila kafe, - náhodou si namluvila bohatýho člověka a taky zlatníka, kterej ti pomůže s dílnou...-

- Prd mi pomůže, já Židy znám! Na ty si musíš dát pozor, kamaráde - obrátil se na Jardu.

- Židi tě nikdy mezi sebe nepustěj, mně to nemusíš vykládat, mě taky nechtěli za první republiky vzít do cechu. Jo, to jsou pěkný prevíti! -

- No, tchán prevít je - uznal Jarda, - ten mě fakt do rodiny nechce, ale Rebeka je prima holka, viď Stando? -

Uznal jsem, že je a hned změnil téma na zlatnictví, protože mně ten rozhovor nebyl příjemný, i když ho oba vedli celkem v přátelském duchu. Hodně našich kamarádů byli Židé, třeba Vít s Evou, jejíž otec měl košér obchod na Bondi a všechny jsem považoval za slušné a poctivé lidi. Bohouš se na zlatnictví hned nechal chytit a vykládal nám, že si chce zavést dílnu sám, ale bohužel neumí anglicky a děti také ne, načež mu Jarda oznámil, že já umím plynně. To si opravdu myslel, protože sám neuměl ani slovo a moje koktání považoval za plynnou angličtinu. Marně jsem se bránil, že to s mými znalostmi není tak slavné, ale na druhou stranu jsem neviděl důvod, abych své znalosti zase tolik snižoval.

- Hele, nepomoh bys mně s tou dílnou? -zaprosil Bohouš, - voni k tomu jsou zapotřebí různý štemply od úřadů, já se v tom nevyznám a s nikým se nedomluvím, to máš těžký...-

- No, kdybyste snad potřeboval něco přeložit, tak pomůžu, co budu moct, ale...-

- Hovno přeložit! Vyběhat, Stando, vyběhat!- zaburácel Bohouš, – já nevím, co se musí a nikdo se se mnou nechce bavit, že neumím anglicky. Když mi s tím pomůžeš, tak ti to zaplatím, já nechci nic zadarmo! -

Trochu jsem se ještě upejpal, ale zároveň mi lichotilo, že o mou pomoc někdo stojí a myslí si, že něco umím. Nakonec jsem souhlasil s tím, že k nim přijdu v sobotu na oběd, kdy bude doma celá rodina a nějak se domluvíme. Rozloučili jsme se celkem přátelsky a ještě z okna na mne Bohouš volal, abych nezapomněl a v sobotu určitě přišel.

V Rexu seděli jenom Franta s Petrem a Vlado. Ženatí, jako Láďa nebo Milan, do hotelu chodili zřídka. Jarda si k nim okamžitě přisedl a já jsem u baru koupil pro všechny drinky. V tom kupování jsme se střídali spravedlivě, kromě Jardy, který vydržel sedět u jednoho piva celé odpoledne. Nechodil sem, jak tvrdil, aby pil, ale aby se mohl dívat na děvky. Rex byl také jedinou hospodou široko daleko, kde se na ně dívat mohl, protože hotel měl jinou licenci než obyčejné puby, zřejmě kvůli muzice a tanečnímu parketu, takže ženy sem měly vstup povolen.

Když jsem si sedl, Petr si zrovna stěžoval, že si proti nám málo vydělává a teď, když jsme v tom obrovském bytě zase jenom tři a musíme platit 12 dolarů každý, tak to dost pociťuje. Však ani na Vánoce, jako já s Frantou, domů mámě nic neposlal, a že pivovar je dost těžká práce. Prostě remcal, i když měl pravdu v tom, že jsem na Vánoce domů poslal dvacet dolarů. Vlado mu vynadal do kokotů a proč už nedělá ve sklárně jako my, tam se peníze vydělat dají, ale také to není zadarmo, ať si nemyslí...

Jarda, kterého to vůbec nezajímalo, nás upozornil, že o dva stoly dál sedí krásná kočka, a když ten její jde pro pivo nebo na hajzl, tak se na něj svůdně dívá.

Petr uznal, že kokot je a prohlásil, že si v pondělí skočí do sklárny a zkusí se zapsat.

- S Honzou to už stejně není ono, protože ten má teď jiné starosti. -

Franta na to řekl, že ten byt je opravdu velikej a pro nás dost zbytečnej, protože drahej.

Já jsem chtěl vědět, proč má Honza jiné starosti a Petr řekl, že mu Věra prcá s tím Tonym, co u něj dělá módní bižuterii.

Jarda se probudil ze zasnění a okamžitě chtěl vědět, kdo koho prcá a když zjistil, že to je Věra, tak pohrdavě mávl rukou, řka, že to staré koště může být rádo, že vůbec mete.

Vlado oznámil, že také hledá byt, ale do našeho se mu nechtělo, protože to je drahé. To na Bronte je úplně nový činžák, kde pronajímají dosti velké byty za dvacet osm dolarů.

- Kolik to má ložnic?- chtěl vědět Franta.

- Dve, ale veliké, že by sa v nich aj dvaja dobre vyspali.-

Franta uznale pokýval hlavou a zeptal se, jestli by do toho Vlado s námi šel. Ten přisvědčil, že na Bronte áno, protože tam odsud jezdí autobus přímo ke sklárně.

Jarda oznámil, že ta svině vedle by si dala říct, že je o tom přesvědčenej.

Já jsem řekl, že už ji také chvíli pozoruji a jestli se na někoho dívá, tak to je Petr a né von. Jarda se rozčílil a prohlásil, že jsem úplně blbej a neumím se dívat. V tom rozrušení se zapomněl a vypil zbytek piva na ex.

Petr, který z nás byl asi nejhezčí a holky přilákat uměl, ale pak si je neuměl udržet, se na kočku vedle podíval a řekl, že ten její má moc velký ramena. Načež se Franta s Vladou domluvili, že se půjdeme všichni v sobotu po šichtě podívat na Bronte. Já jsem řekl, že po šichtě můžeme /měli jsme noční a končili ráno/, ale v poledne jsem pozvanej na oběd.

-To stačíš!- usadil mě Franta, – podíváme se tam ráno a v poledne jsme doma jak na koni. Kdo tě pozval? Já mám hlad taky!-

Musel jsem mu vyprávět o Bohoušovi a jak jsme se dneska odpoledne poznali. Pak jsme se všichni rozhodli jít domů a na chvíli si lehnout, protože tu noc jsme začínali noční šichty.

Jarda řekl, že ještě chvíli posedí, protože jeden nikdy neví. Petr odpověděl, že kdyby ho zase nějaký maník honil, ať neběží k nám, protože my budeme spát. Načež ho Jarda poslal do prdele, ale šli jsme všichni....


Dostavil jsem se na oběd včas, ale přišel jsem jen v šortkách, tak jak jsem byl z ranní návštěvy činžáku na Bronte. Byt se nám líbil, měl poměrně velikou společenskou místnost s balkónem, z kterého, jak nám sliboval agent, byl výhled na moře. A skutečně! Když jste vylezli na zábradlí, stoupli si na špičky a vyklonili se z balkónu vlevo, byl cípeček moře k vidění. Snažili jsme se agenta srazit trochu s cenou kvůli tomu výhledu, ale tenkrát ještě neplatil žádný zákon o falešné inzerci, takže agent byl neoblomný. Přesto jsme se rozhodli byt vzít. Ve čtyřech to vyšlo na sedm dolarů pro každého, a to bylo rozhodně lacinější, než v čem jsme žili doteď. Navíc byt byl úplně nový, zatímco ten náš měl za sebou pohnutou historii nejméně z třicátých let a byl tmavý. Tady bylo vidět z oken přes celé brontské údolí až na druhou stranu, kam se odstěhovali Láďa s Mášou. Ti měli sice mrňavou garsonku, ale zařízenou a s překrásným výhledem na moře, kde jste si na špičky stoupat nemuseli, natož abyste lezli na zábradlí.

Z fleku jsme na byt dali zálohu, na kterou jsme se kromě Petra složili, protože ten peníze neměl, a Franta mu připočetl do sešitu další dluh… Pak jsme ještě skočili za agentem bytu starého, kde jsme se s překvapením dozvěděli, že musíme dát čtrnáctidenní výpověď a agent si přijde byt zkontrolovat, než nám vrátí bond, který činil 72 dolarů.

K Bohoušovi jsem se tedy dostavil jen v šortkách, tričku a trochu upocený ze všeho toho běhání, ale plný sebevědomí, které okamžitě splasklo, když mě Bohouš představil Táně. Ta byla vyšňořená jak někam na párty a strašně hezká. Tak hezká, že mě hned bodlo u srdce a nejraději bych se šel domů vykoupat a převléci, i když jsem v podstatě neměl do čeho. Měl jsem jen ten šedivý oblek, který mně naši nechali ušít na míru, a který mně ve Vídni pokálel vrabec, takže se z něj daly nosit jenom kalhoty. Vědom si svého nedostatečného oblečení, začal jsem se stydět. Naštěstí ne dlouho, protože venku zatroubilo auto a Táňa odešla. Všichni se nahrnuli k oknu a Bohouš zavolal - Stando, pojď se podívat, jaký má ten Židák auto...-

Šel jsem a uviděl diesel Mercedes 220, do kterého Táňa právě nastupovala. Než ale nastoupila, tak pohodila hlavou, až se jí hnědé vlasy zavlnily, podívala se nahoru a všem nám zamávala s tak zářným úsměvem, že mě zase bodlo.

„Židák“ stál u dveří mercedesky a úslužně je držel otevřené. Z toho, co jsem z něj viděl, to byl muž kolem padesátky, prořídlejších vlasů a šedivé bradky, ale v perfektním oblečení. Můj oblek se s tím jeho nedal srovnávat, i kdyby mě žádný vrabec nikdy neposral. Mercedes se rozjel, ale já jsem se za ním díval, abych viděl, jestli se Táňa přesune doprostřed hned vedle řidiče, jak to tehdejší dívky dělaly, aby daly najevo své city, nebo zůstane sedět u dveří a s potěšením jsem viděl, že mezi ní a řidičem je mezera pro dalšího pasažéra.

Ačkoliv jsem k Bohoušovi přišel přesvědčen, že sice pomohu, ale nebudu se tím nijak zatěžovat, teď jsem cítil, že se situace změnila. Že nemohu otce tak božského stvoření nechat tápat a trápit se s nějakou mrzkou dílnou. Navíc jsem vychcaně tušil, že to je má jediná šance, jak se k ní dostat. Co jsem měl jinak dělat? Čekat každý den před barákem na šanci, že přijede domů sama? Bez merecedesky? Po obědě jsme seděli u stolu ještě s Bohoušovým synem Adamem a já jsem se opatrně vyptával na Táninu známost a šikovně to navlékal, že mě zajímá, jestli by nepomohl ten její...

-Ten?- Bohouš potřásl hlavou, - To je vychcanej Žid, Stando. Ten, až budem nejvíc potřebovat, tak nám cukne. Navíc, já u jednoho Žida dělám, a kdyby se to dozvěděl, že se chci udělat sám pro sebe, tak mě vyhodí ...-

- Vy myslíte, že by mu to ten Tánin snoubenec řekl?-

- To není žádnej snoubenec! To víš, že by naši Táňu chtěl, ale ta není blbá, ta se vyzná... a že by to na mne Simonesovi řek´, na to vem jed! Židi při sobě držej - a Bohouš znechuceně mávl rukou.

Bohoušův syn se mi jevil sympaticky a hned napoprvé jsme se skamarádili. Adam byl vyučeným tesařem, ale protože nerozuměl anglicky, tak dělal na stavbě tesařského pomocníka. Domluvili jsme se, že od pondělí spolu budeme běhat po městě a shánět dílnu. Já jsem s tím problém neměl, v pondělí jsem začínal na ranní šichtě a končil ve dvě. Ze sklárny to bylo do města jen pár zastávek autobusem, ale Adam končil až ve čtyři. Řekl jsem mu, že se podívám nejprve sám a v půl páté se sejdeme oba u Queen Victoria Building na George street. Odcházel jsem od Bohouše skoro ve čtyři, rozpálen kávou s rumem a pln ideálů, z nichž dílna nebyla na prvním místě.
Pokračování příště...