Stanislav Moc: Český bál

Rubrika: Literatura – Zábava

Abych se přiznal, čeština mi rezaví, a tak ani nevím, jestli je ten nadpis správně. Jestli tam nemělo být Český ples? Na plese se plesá, zatímco na bál se chodí balit, ne? Za mlada jsme ovšem balili, kde to šlo, jednou jsem dokonce nabalil holku i v prázdném autobuse z Trutnova do Prahy. Seděli jsme spolu až vzadu a oba plesali nad tou krásnou náhodou, která nás dala dohromady, a v nejlepším se autobus zastavil ve Dvoře Králové a nahrnuli se do něj dělníci z Juty, kteří měli po odpolední směně. „Kurva...”, řekl jeden z nich, aniž by tím myslel mou dívku, „tady to smrdí, jako kdyby tu šukali hadi...”
Takže záleží jen na každém jednotlivci, jestli jde jenom plesat nebo i balit. Také existoval maškarní bál, ale tam se chodilo v maskách. Potom by ovšem tancovačka, o které chci vyprávět, se klidně mohla jmenovat maškarní ples, protože škrabošku sice neměl nikdo, ale masku jsme si nasadili všichni. Takovou, v jaké jsme si přáli, aby nás viděl svět. O jaké jsme se domnívali, že nám nejvíce sluší.

Tancovačka se konala v community hall ve Springwoodu v Modrých Horách a já i Ivoušek jsme na ni šli jen plesat, neb tou dobou jsme už byli oba šťastně ženatí a s dětma. Ty naše hlídala sousedčina dcera Debby, protože já jsem si vzal Australanku a ta by nedovolila českou „barbařinu”, kterou provedl Ivoušek s Jarmilkou, zanechavše děti, aby hlídaly samy sebe.
Manželky se na bál upřímně těšily a také se na něj krásně vystrojily, slušelo jim to a já jsem tušil, že ta moje očekává velké věci, exotiku(!) jednalo se totiž o český bál v Austrálii, kterému na pódiu vyhrával pravý český orchestr. Když říkám pravý, tak původem každého muzikanta v ansámblu si nemohu být jist, ale kapelmajstr byl Čech jak poleno a repertoár muziky podle toho i vypadal. Říkalo se mu Mločí Hlava, neb svou dobu, co se týče účesu, předběhl o tři dekády a hlavičku měl holou jak dětský zadeček nebo mloček. Ivoušek ho naštěstí znal osobně a když jsme se dovlekli ke vchodu, zjistili jsme, že už je vyprodáno. Když říkám dovlekli, tak popisuji mou a Ivouškovu chůzi, jelikož jsme mezi sebou nesli esku plnou piv zasypanou ledem.
Eski, neboli Eska, tento australský vynález, se tehdy vyráběl z pěnových plastiků, kterými dnes v Praze oblepují činžáky, aby je „zateplili”. Ta pěnovina má vynikající izolační vlastnosti, ale je poměrně křehká a snadno se láme i trhá, takže jsme s bednou mezi námi museli našlapovat opatrně. Bál byl sice český, ale jinak podléhal australským zákonům a komunální hala neměla licenci na prodej alkoholu, proto si návštěvníci museli přinést svoje vlastní pitivo. To nejen nebyl problém, ale přímo výhoda, protože chlast byl tím pádem hrozně laciný a každý si přinesl, co rád pil. Pořadatelé vydělali na vstupném a prodáváním všeho ostatního, což byly většinou české koláče, dorty a káva nebo čaj. Na vstupném zřejmě už vydělali dost, neb nám odmítli prodat lístky, že by v sále bylo přeplněno. Ivoušek dva lístky měl, ale my potřebovali čtyři. Galantně tedy přenechal svůj lístek mé ženě a manželky byly uvnitř. Sice to chvíli vzalo, než jsme je k tomu přemluvili, ale po pomrkávání, že jako víme, co děláme a ať jen, proboha, jdou rychle dovnitř a obsadí nějaký volný stůl k sezení, než bude pozdě, se obě uvolily vstoupit do haly bez nás.
„Neboj”, šeptal mi Ivoušek, neb na českém bále hrozilo, že nám všichni rozumí, „dostanu nás dovnitř, kdyby to bylo to poslední, co udělám! Neboj, já to tu znám!”
A já jsem se nebál - pod jeho moudrým vedením jsem mnohokrát měl zkušenost, která byla k nezaplacení a já tušil, že dnešek nebude výjimkou. Opatrně jsme přenesli esku dozadu za budovu, kde to Ivoušek znal, on byl totiž zaměstnancem Councilu Modré Hory, kterému objekt patřil, a tam jsme se protáhli i s eskou malým okénkem do budovy. Byla zde tma a spousta pavučin, do kterých jsme se zamotávali, ale také spousta prachu i špíny, což jsme ovšem ani netušili šátraje kolem dokola, dokud jsme nevyšli z té zatuchlé místnosti.
A ani pak jsme si to hned neuvědomili... Vylezli jsme do polotmy přímo nad pódiem, na němž už řádil orchestr Mločí Hlavy. Hráli krásně Glen Millera “In the mood” a my jsme z radosti, jak se nám podařilo oklamat pořadatele, začali už dopředu vykopávat. Jako kdybychom tančili v kole s manželkami. Bohužel jsme však netančili, ale jen oběma rukama drželi mezi sebou esku za ucha a při tom přecházeli takovou úzkou římsu, která nás dělila od schodiště, které vedlo dolů na pódium a do sálu pod ním. A my jsme ji přecházeli i s tím nákladem ladně, krokem tanečním a při tom jsme ještě vykopávali radostí do vzduchu, jako kdybychom tančili “Holandsko”, nejoblíbenější tanec naší generace, za který se tenkrát v Československu vyvádělo ze sálu.
Tady jsme mohli vykopávat, jak jsme chtěli, tady jsme byli ve svobodném světě, akorát že jsme se do něj vloudili bez placení, a tak se stalo, co se stát muselo a Pámbu nás potrestal. Ivoušek už byl jednou nohou na schodech, když náhle byla mezi námi „tension” - česky napětí, ale anglicky to též znamená roztahování, rozpínání, natahování a my jsme každý vykopl jinak, rozepnuli jsme se, roztáhli i natáhli, takže jsme už netančili, ale vrávorali nad propastí a eska se rozlomila a všechno to pivo i s ledem se vysypalo na hrající muzikanty. Naštěstí se nikomu z nich nic nestalo, takže hráli dál. My jsme seběhli po schodech dolů a lezli mezi nima po kolenou sbíraje plechovky piva, abychom zachránili, co se zachránit dá, než nás zblejsknou pořadatelé.
Pořadatelé nás ovšem zblejskli hned, protože nás nebylo možné nezblejsknout. Obaleni pavučinama a špinaví od prachu jsme na bále bez masek vynikali jako uhlíři na bále mlynářů. A nastal mumrajs. My jsme lhali, že jsme si jen byli pro pivo a že lístky máme a že nám v tom mumraji asi někde upadly… Nakonec nás zachránila Mločí Hlava, která se za nás zaručila neb muzikanti mezitím dohráli a když jsme zaplatili za “nové” lístky, bylo nám milostivě povoleno v sále zůstat.
Ta moje, když mě viděla, jak se k ní radostně potácím a radostně, protože jsem v náručí nesl zachráněné plechovky piva, se málem rozbrečela. Však na mne byl pohled skoro k nezapomenutí a jí bylo jasné, že úroveň mého vzhledu nezachrání tím, že si plivne do kapesníku a otře mi obličej, jak měla ve zvyku, když jsme někam pospíchali. Museli jsme s Ivouškem na toaletu a tam jsme se jakž takž dali dohromady a celí mokří se vrátili ke stolu, který naše ženy mezitím zabraly. Neseděly tam ovšem samy, neb sál byl plný a jim se nepodařilo udržet stůl jen pro nás. Seděli tam ještě dva námořníci ve svých bílých a nažehlených uniformách a moc jim to slušelo. Naštěstí s sebou měli ženskou, která seděla mezi nimi a oba se věnovali jí, což jsem přijal s povděkem. Žena byla docela pěkná, ale o něco starší a také celá v bílém a oni, zdálo se mi, o ni soutěžili. Jelikož už seděli a věnovali se všichni tři sami sobě, bylo jaksi blbé je od stolu vystrnaďovat, a tak jsme s Ivouškem jen tak postávali vedle našich žen a měli řeči.
Pak začal hrát orchestr a všichni jsme šli tancovat. Orchestr hrál nádherně a bylo vidět, že Mločí Hlava vytrénovala své muzikanty dobře. My všichni trsali a pili a měli krásný čas. Nakonec i to sezení u stolu vycházelo celkem dobře... buď tančili námořníci s tou jejich a my odpočívali, nebo zase naopak. Ta moje milovala tanec a já tančit uměl, však doma jsem nejen navštěvoval kurzy pro pokročilé, ale pak i závodně tančil s Květuškou Pulpitovou. Ach, v tanci se vám žena poddá nejvíce, a tak jsme vířili sálem a sál vířil také, neb muzika byla strhující, takže za chvíli byli všichni mokří jako myši a my s Ivouškem se v tom mokru krásně ztratili. To víte, v Austrálii je horko i v noci…

Pak nám došlo pivo. Já jsem samozřejmě věděl, že jsme všechny plechovky nezachránili, když se nám rozkutálely pod hudebníky, ale doufal jsem, že nám pitivo vydrží déle. Naštěstí se Mločí Hlava ukázal jako charakter a poslal Ivouškovi a Jarmilce láhev červeného sektu. Ta láhev přistála na stole nejen včas, když už nebylo co cucat, ale i s přivázanou kartičkou, na které bylo přání všeho nejlepšího od Mločí Hlavy. Kapelmajstr pak řekl něco do mikrofónu dvoujazyčně, jako že vítá Ivouška s Jarmilkou i jejich přátele ve Springwoodu, načež odpočítal čtyři a orchestr začal hrát nějakou tesknou melodii. Na takovou výzvu se nedalo sedět u stolu. Zvedli jsme se a šli tancovat.
Námořníci usedli k odpočinku a my se ploužili sálem, upocené hlavy u sebe a já šeptal té mojí, jestli mi může odpustit ten začátek, že už to víckrát neudělám a ona se tiskla ba i pusu mi nastavila a já věděl, že jsem u ní dobře zapsán, že to dneska vypadá na parádní zakončení večera. Dotančili jsme a šli si sednout. Námořníci šli do kola a vše vypadalo v pohodě, než si Ivoušek všiml, že láhev sektu zmizela. Já jsem ho utěšoval, že to není žádná ztráta, protože sekt se jmenoval Cold Duck, tedy Studená Kachna a kvalita tohoto moku byla značně problematická. Prakticky jsem neznal člověka, který by se po Studené kachně nepoblil a lidé, kteří tento sekt kupovali, tak činili převážně z úsporných důvodů nikoliv důvodů kvalitativních. Jenže Ivouškovi nešlo o kvalitu, ba ani o pití, ale o princip.
“Nějaká kurva nám ukradla láhev”, horlil  “já to tak nenechám!”
Hned nato objevil hrdlo lahve čouhající z kabelky ženy námořníků i s přivázanou kartou přání adresovaného jemu a Jarmilce. Takže láhev z kabelky vytáhl a postavil na stůl před sebe. Pak se vrátili z tance námořníci a ta jejich začala ječet, že jsme jí nejen ukradli láhev, ale vůbec, jak jsme si dovolili hrabat se v její kabelce? Marné byly naše protesty a poukazování na přání k lahvi přivázané. Potom už i námořníci začali být provokativní a bylo jasné, že budou hájit svou přítelkyni a důkazy je nepřesvědčí.
“Vole, ta červená sračka za to nestojí!”, vykřikoval jsem na Ivouška česky, aby nám trojice našich oponentů nerozuměla:” já ti garantuju, že jestli jí vypijou, tak ještě dnes v noci se všichni poblijou a možná i hůř, prosímtě, dej jim to!”

Jestli Ivoušek uznal moji argumentaci nebo ne, je těžké rozhodnout, fakt je, že vzal Cold Duck do obou rukou a se slovy : „Tak tady to, ty kurvo, máš!” lahví zatřásl a odstranil špunt. Kvalita pití byla sice pochybená, ale kvalita pěnění a střiku by si nezadala s nejlepšími francouzskými šampusy. Bílá dáma “zčervenala” a potřísnění byli i oba námořníci. V nastalé situaci, která byla překvapením pro všechny, mě Ivoušek postrčil před sebe, načež začala mela. Padla facka, narazila pěst, vystříkla i jiná vína, vylétly plechovky piva a najednou se bila půlka sálu. V tom zmatku Ivoušek vykormidloval obě naše manželky ven, zatímco já jsem statečně šermoval rukama a zároveň ustupoval před oběma námořníky.
Chudáci “kropenáči” po mně šli jak slepice po fluse, ale v tom bordelu to neměli jednoduché a nakonec se mi podařilo před sebe hodit pár židlí a utéct ven také. Na parkovišti byla tma, ale já jsem dobře věděl, kde máme auto. Vlezl jsem do něj a zabouchl dveře právě včas, než námořníci vyběhli ven. Ivoušek s manželkami už na mne čekali, ale Ivoušek moudře auto nenastartoval. Holt měl na moudré vedení naší skupiny patent, i když teď ta skupina nevypadala nejlépe. Holky měly vlasy jak počůranou slámu, byly schlíplé, neb tak si závěr plesání rozhodně nepředstavovaly, a já jsem měl v koutku úst krev. Seděli jsme schlíple ve tmě, ani nedutali a jen se krčili na svých sedadlech. Námořníci pobíhali po parkovišti a běhali za autama, která nastartovala nebo rozsvítila světla. My jsme byli trpěliví.
“Už mi to nikdy nedělej”, syčel jsem, ”abys něco vyprovokoval a mne v tom pak nechal!”
“Ale Stanouši,” šeptal Ivoušek, “já věděl, že ty to zvládneš! Dyk jseš bedna! Přece bys nechtěl, abych já, střízlík, hájil čest našich žen?”

Nakonec námořníci zklamaně odešli dovnitř community hall ve Springwoodu a my jsme rychle vyjeli z parkoviště.
Když jsme pak byli doma, žena mě hubovala, že chtěla vidět pravý český bál a já to všechno zkazil. Já? To mě dožralo.
“Tohle byl pravý český bál!”, tvrdil jsem a v duchu mě napadlo, jestli slovo bál nepramení ze slovesa ubaliti? Teda ubaliti ji někomu, což by dávalo českým bálům zcela jinou dimenzi a slovu bál i jiný význam.
“Prosím tě, co bys chtěla? Krásně jsme si zatančili a že se to pak servalo… hmm… nakonec to dobře dopadlo, dyť nikdo nikoho ani nepích nožem! “  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 04. 2008.