Stanislav Moc: Divnej chlap
Rubrika: Literatura – Zábava
Jako každý rok i letos jsem zavítal do vlasti, abych navštívil svou stařičkou maminku a dohlédl na bratra, který má necelý rok do penze. To dohlédnutí berte symbolicky, protože je to jen mámino přání. Prostě chce bratra vidět v důchodovém závětří a pak prý klidně umře. Jinak je máma stále čiperka, která se stará sama o sebe a aspoň jednou týdně o bratra, kdy ho vždy pozve na oběd. Se mnou, samozřejmě, musela vařit oběd pro dva, ale dělala to ráda. Já jsem bydlel sice u bratra na Žižkově, ale poctivě chodil mámu navštěvovat do Vršovic skoro každý den. To chodil myslím vážně. Skutečně jsem ze Žižkova chodil pěšky. Jednak abych měl nějaký pohyb, ale hlavně protože na Moskevské ulici ve Vršovicích je řeznická vývařovna, kde nádherně vyvařují všechno možné, ale já jsem si tam dával ke snídani jen dršťkovou polévku. Tu bych skutečně mohl mít každé ráno! Od řezníka to k mámě bylo už jen nějakých deset minut. Vždy jsem na ni zazvonil a ona sjela výtahem dolů do přízemí a odemkla mi. Jednou jsem při požívání dršťkové polévky pocítil náhlé nutkání k úlevě, ale věda, že to mám k mámě jen těch deset minut, klidně jsem dojedl a teprve pak se vydal na cestu. Bohužel, to malé prodlení se neukázalo jako chytré a kolem stadionu Bohemians jsem už vyloženě pádil. Před naším činžákem mě začaly chytat první křeče. Naštěstí z domu někdo vycházel, a tak jsem nemusel na mámu zvonit. Vklouzl jsem dovnitř a vyjel do našeho patra jako blesk a na mámu zazvonil přímo u jejích dveří. Nic! Nebyla doma! |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 10. 2008.