Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Kup si Tudora, vole!

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

7. srpen

Přijeli hosté, vlastně kamarádi a už dvě noci se spolu loučíme, protože to je další dvojice, která se po „zralé úvaze“ rozhodla dožít zbytek života doma, prostě tam, kde se oba narodili. Těhle debat jsem už zažil hodně a pro někoho to není snadná otázka. Pro mne to snadné je, já jsem si vzal Australanku a mé děti se tu narodily, vyrostly a já jsem tudíž zapustil kořeny. Zda „chtě či nechtě“ a jak hluboko, je zhola zbytečné se ptáti. Tak to prostě bylo a je. Navíc mám tu výhodu, že vím, kde domov můj. Mnozí to skutečně nevědí a při zpěvu naší hymny se jim kutálí slzičky po tvářičkách a dušičky trpí a trápí se... Ach, kde domov můj..? Kde, když bory sice pořád šumí a i nad Tatrou sa blýská, ale hromy divo bijú už za hranicú, u cizích. U cizích?! No tak u cizích snad ne, ale v cizině to je, fakt...
A tak, abych si tu realitu kór uměl představit a nebolelo to, tak vypisuji úřední lejstra tak, že jsem se narodil in Protektorate Bo:hman und Ma:hren, což je pravda pravdoucí a ty dvě dvojtečky tam dávám za o a za a, páč mi je česká ani anglická klávesnice jinak nenapíše a Němci by si mohli myslet, že co Čech, to negramot.
Ráno jsme po snídani šli na pláž a probírali budoucnost, zde i v Česku, a moji hosté říkali, že teď, co se konečně rozhodli, tak se na všechno snaží dívat pozitivně, však doma jsou i slušní lidé a já jsem s tím nejen souhlasil, ale i tu myšlenku podporoval tvrzením, že my, co jsme utekli, jsme taky pěkní hajzlíci. Jsme všichni stejní, tvrdil jsem, jak ti doma, tak my tady a ještě jsem neviděl hajzla, kterej by se přechodem do demokracie najednou polidštil, zkrásněl i narovnal a stal se zkrátka slušným člověkem. Zato jsem zažil pár hajzlů, kteří hajzlili i tady. Demokracie totiž nepřevychovává, to musej ti hajzlové sami. Pokud kdy k tomu tedy dospějí, a na to se nemusí nikam jezdit.
Moře se krásně zklidnilo, bylo jak ti naši hosté - tiché, pozitivní a jen občas se z jeho hlubin zvedla vlnka příboje a převalila se sama na sebe, což jsem považoval za symbolické, ale raději jsem o tom pomlčel. Místo toho jsme vzpomínali na léta strávená v buši a můj host vyprávěl krásné historky z doby, kdy dělal šéfa na plantáži kopry v Papue. Šli jsme chvíli podél vody na sever, ale šlo se nám těžce, protože byl příliv a ten nás nutil jít hlubokým „neuválcovaným“ pískem a tak jsme se brzy obrátili a šli nazpět. Jednu chvíli nad námi majestátně proplachtil mořský orel. Byl krásně hnědorudý s bílou hlavou, žlutým zobákem i pařáty.
Večer jsme zašli do klubu na čínskou večeři. Vepřové v sečuánské omáčce, krevety s oříšky kešu, mongolské jehněčí a kuře s nudlemi „chow main“. Zapíjeli jsme vše rudým vínem Merlot a když bylo po hodech, tak jsme šli domů, vytáhli kytaru a skoro do půlnoci zpívali, povětšině písně, jež byly populární ještě dříve než nás obsadili před druhou světovou válkou Němci. Jinak to byl fakt dobrej večer.
Dnes ráno jsme se rozloučili a naši hosté měli v očích slzy. Při potřesu rukou jsem si jeho přitáhl blíže k tělu a zašeptal:
„Kup si Tudora, vole!“
„Ty už nevyráběj,“ opáčil překvapeně.
„Tak Wartburga..! Ty už taky nedělaj, proč?“
„Tak to fakt nevím, jak bych ti poradil. Já myslel, aby ti to nikdo neodřel klíčema, víš..?“ 

 Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 07. 2007.