Eva Sitta - Mirek Koutský: Malé okénko do minulosti
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| Malé okénko do minulosti s jasným zaostřením na přítomnost herečky Evy Sitteové (Eva Sitta) Sedím v krásném, exotickém prostředí Botanické zahrady v Sydney, přede mnou je zátoka Pacifiku, nalevo od ní se majestátně tyčí Opera House, světově známé dílo dánského architekta Jana Utzona. Přes zátoku naproti ní se klene neméně známý Harbour Bridge, který spojuje severní a jižní Sydney. Nade mnou poletují ptáci, z nichž podstatně převládají bílí papoušci, zvaní cockatoo, a to nejen počtem, ale i křikem. V zahradě samotné je spousta místních i cizokrajných stromů, keřů, květin a kaktusů nevídaných velikostí. Vedle mne sedí půvabná dáma, herečka Eva Sitteová, která koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let byla velmi úspěšná jak v rolích divadelních, tak i filmových, avšak nepředbíhejme událostem a nechme hovořit Evu samotnou… |
| • Evo, pokud se z mládí (dávno uprchlého) pamatuji, tak se dívky většinou rozhodovaly pro profese jako kadeřnice, manekýnka, zdravotní sestra atd. Co vedlo tebe k herecké kariéře, pocházíš snad z herecké rodiny? Ne, vůbec ne, můj otec a bratr jsou lesáci, a tak jsem lítala po lese s nimi a taky s ostatníma klukama. Avšak již od dětství jsem měla zájem o divadlo a o hru na klavír. Vzpomínám si ale, že nějaké ty kořeny tam asi byly, a to u dědečka z otcovy strany. Působil jako sbormistr, maloval, hrál divadlo, ale hrozně nerad slyšel, když někdo mluvil o práci. Říkalo se o něm, že prý jednou někde četl, že se nenarodil, aby pracoval, to mám asi po něm…….. smích! Bylo to možná jeho přičiněním, že jsem v jednu dobu taky projevila zájem o cirkus, a když se mě rodiče zeptali, čím bych chtěla být, tak jsem bez váhání odpověděla, že klaunem v cirkusu, a to proto, že dovede rozesmívat lidi. • Naštěstí k tomu nedošlo, a ty ses přece jen rozhodla pro hereckou dráhu. Můžeš nám říct, kdy ses tak rozhodla a případně zda-li tě někdo nebo něco ovlivnilo? Došlo k tomu v době, když jsem studovala na střední škole v Kroměříži. Působilo tam amatérské divadlo. Tam jsem projevila vážný zájem o divadlo, tanec, poezii a o umělecký přednes. Za své rozhodnutí především vděčím tamějšímu vynikajícímu režisérovi a člověku, panu Aloisi Hajdovi. Rozhodla jsem se pak pro studium na JAMU v Brně, poněvadž to má údajně být nejlepší škola pro umělce v Evropě. • Na JAMU, když byl někdo skutečně dobrý, tak mohl dostat příležitost zahrát si ve filmu ještě jako student, jen studenti prvního ročníku z toho byli vyčleněni. Dostalo se tobě příležitosti zahrát si již tehdy? (Doufám, že mi čtenáři prominou mou rozvernost, zapomněl jsem se totiž zmínit, že Eva pochází z Moravy a za svobodna se jmenovala Píchová.) Ano, zahrála jsem si během studií ve filmu, bylo to ve druhém ročníku. Prošla jsem kamerovou zkouškou, a jelikož jsem se jim asi zdála atraktivní, fotogenická a hlavně talentovaná, tak mi byla svěřena role ve filmu režiséra Štefana Uhra ”Keby som mal dievča”. • Byl to jediný film během tvých studií na JAMU nebo následovaly další? Byly i další. Měla jsem zřejmě hodně štěstí, ale musela jsem na tom taky tvrdě pracovat. Druhá nabídka byla v krásném filmu režiséra Juraje Herze ”Den pro mou lásku”. Tento film byl velmi zajímavý a hraje se ještě i dnes. Nejvíce jsem si však zahrála ve filmech režiséra Jaroslava Balíka. V minulosti se mylně uvádělo, že to byl on, kdo mě objevil pro film. Pravdou však zůstává, že mi nabídl krásné hlavní role a za to jsem mu stále velmi vděčná. Svého času jsem měla dokonce přezdívku, že jsem ”kůň” Jaroslava Balíka. Jeho filmy, ve kterých jsem hrála, se jmenovaly: ”Stín létajícího ptáčka”, ”Já jsem stěna smrti”, ”Zrcadlení”, kde to byla dokonce dvojrole. Naskytly se mi příležitosti zahrát si i v televizi, jako například ve fantazii režiséra Juraje Jakubiska ”Eva, Eva” nebo v televizním seriálu “Třicet případů majora Zemana” (Tatranské pastorále). • Mohla jsi být na sebe pyšná, že jsi dosáhla takových úspěchů. Máš nějakou roli, na kterou ráda vzpomínáš? Jaký to byl film, o čem pojednával?  No pochopitelně jsem se dmula pýchou! Snad nejraději vzpomínám na film Jaroslava Balíka ”Stín létajícího ptáčka”. Hrála jsem tam roli mladé, temperamentní dívky Jany, které, jako stopařce, zastaví mladík na motorce. Želbohu, měli dopravní nehodu, po které se ona octne v nemocnici, on podlehne těžkému zranění. Po propuštění z nemocnice se Jana, se stále se hojící ranou na ruce, začne vtírat do jeho rodiny. Namluví jim, že se znali strašně dlouhou dobu, což byl výmysl. Naznačili jí, že oni pro něho již měli vybranou nevěstu, a to z rodiny komunistických přisluhovačů, tak jako byli oni. Jana však trdošíjně trvá na tom, že její známost s jejich synem byla vážná. Nakonec se nad ní matka ustrne a dovolí jí s nimi zůstat, alespoň do doby, než se jí zahojí rána na ruce. Otec nakonec, ovšem se zaťatými zuby, taky souhlasí, ale vůbec se mu to nezamlouvá, zejména když ji zahlédne na fotbalovém stadiónu se skupinou ”hašišáků” kouřit. Také jí vyčítá, že má moc dlouhé vlasy, a tak se dívka hned následujícího rána představí ostříhaná nakrátko. Prostě shrnuto, je to konfrontace starého, rozkládajícího se systému s rebelujícím mládím. • Jak vypadala situace po dokončení tvého studia na JAMU? Žila jsi v Brně, byla tam možnost hrát v některém místním divadle? Docela by mě bavilo hrát v divadle ”Husa na provázku”, poněvadž bylo založeno na improvizaci, což mě docela přitahovalo. Nebylo mi však nabídnuto angažmá. Zřejmě asi usoudili, že jim za nějaký čas uteču do Prahy, a taky měli pravdu! • Nakonec ses tedy přece jen ocitla ve zlaté, stověžaté matičce Praze. Jak ses již zmínila, divadlo tě lákalo nejvíce, v kterém z pražských divadel jsi začínala? Původně mi bylo nabídnuto angažmá v divadle E. F. Buriana, avšak to potom, díky bohu, padlo. Nikdy jsem se politicky neangažovala, a tak bych se tam asi necítila dobře. Dostala jsem také nabídku hrát v Městských divadlech Pražských, ani minutu jsem neváhala. Tam jsem hned vplula do role nevěsty v krásném muzikálu ”Malované na skle”. Potom následovaly role v ”Panu Hamilkarovi”, dále v ”Hlavě 22” či v dalším muzikálu ”Chicago”. Ráda vzpomínám na výborné herce jako Václava Vosku, Irenu Kačírkovou, Borise Rössnera, Ladislava Vymětala (režiséra), Naďu Konvalinkovou (kolegyni), Stellu Zázvorkovou, Viktora Preisse a z Národního divadla Františka Němce, Václava Postráneckého a Josefa Kemra. S tím posledně jmenovaným jsem měla čest hrát ve filmu “Já jsem stěna smrti”.Koncem sedmdesátých let mi byla v Československu a v Polsku udělena cena za nejlepší herecký výkon ve filmech “Stín létajícího ptáčka” a “Zrcadlení”. Také jsem reprezentovala československou kinematografii na filmovém festivalu v San Sebastianu ve Španělsku. • V Praze jsi krásně nastartovala divadelní kariéru a o role nebyla, jak slyším, nouze. Jak se potom vyvíjelo vše dál? Tou dobou jsem již byla vdaná a jmenovala se Sitteová. S manželem jsme se dohodli, že emigrujeme z Československa, u něho to bylo hlavně z politických důvodů. Tímto rozhodnutím jsem vlastně přijala roli, která mnou velmi otřásla, a na kterou jsem nebyla připravena (asi něco jako malé zemětřesení!) Milovala jsem své divadlo, nedovedla jsem si představit život bez něj. Kdybych nebyla vdaná, tak bych zřejmě neodešla, avšak rodina byla přednější. • Jakým způsobem jste emigrovali, podařilo se vám to legální cestou, nebo jste prostě ”práskli do bot”, tak jak se to v roce 1967 podařilo mně a stovkám dalších? Měli jsme štěstí, že jsme dostali pasy i výjezdní doložky a mohli jsme vycestovat legálně. Rozhodli jsme se pro Západní Německo. Manžel se zabývá zahradní architekturou, designem a sochařstvím, mimoto již tam v minulosti pracoval a dvakrát vyhrál v zahradní architektuře prestižní ocenění Lenne Prize. Rozhodli jsme se usadit ve městě Essenu. Bylo nám však jasné, že tam nedostaneme trvalý pobyt a budeme muset odejít někam jinam, natrvalo. Tak asi jako většina lidí jsme uvažovali o Kanadě či Americe, kde bychom se asi nejspíše uplatnili ve svých profesích. Od toho nás však nakonec odradila skutečnost, týkající se téměř neexistujícího sociálního zabezpečení, hlavně v USA. Proto jsme se rozhodli pro Austrálii, ta nás doslova bombardovala spoustou brožurek o nádherném klimatu, oceánu, pracovních příležitostech a pro nás hlavně velmi dobrého sociálního zabezpečení. Teď už jsme totiž byli tři, narodil se nám syn Adam, a tak jsme to pomalu měli jako v bibli, jen ne v tom samém pořadí……. smích! Měli jsme štěstí, že manžel sehnal velmi rychle práci, já jsem tam šanci neměla, a s dítětem jsem se musela ujmout role matky a ženy v domácnosti. Ještě dnes si vzpomínám na poslední noc v Essenu, když jsem se zeptala manžela: ”A co budeme dělat, když se nám tam nebude líbit?” Odvětil na to: ”Tak se holt aspoň podíváme k lidožroutům na Papuu Novou Quineu!” • V tom okamžiku se vám otevřel úplně nový svět, s ohromnou vzdáleností od ostatních světadílů a zejména od Evropy. S jakými pocity jste se vydali na cestu, jaké byly vaše znalosti o Austrálii, a co znalosti jazykové? Jak jste prožívali let s malým Adámkem, kterému bylo tehdy 10 měsíců? A jaký jste měli pocit po přistání v Sydney? Vydali jsme se sem s dojmem, že Austrálie, jako mladá země, může potřebovat lidi takových profesí, jaké jsme měli my, a že snad budeme moci přispět k jejímu kulturnímu rozvoji. Náš let byl dosti bouřlivý, a to díky Adamovi, který neustále křičel, měl střevní potíže, a tak jsem s ním musela pořád běhat na toaletu. Po přistání v Sydney jsme měli, tak jako asi většina lidí, dosti divný pocit. Všechno bylo úplně jiné, prostě jakoby skutečně vzhůru nohama. Ovšem zdejší klima, příroda, pláže, moře, to vše nám učarovalo. • Jaké jste měli první ubytování? Vím, že v Německu jste díky manželovým známostem nemuseli do lágru pro politické uprchlíky a měli jste velmi hezký byt. Jaké to bylo tady? Tady jsme se lágru nevyhnuli, bylo to ale celkem hezké bydlení. Nacházelo se v jedné ze čtvrtí Sydney zvané Willawood, kde jsme měli dvoupokojový byt se vším zařízením, na jídlo jsme chodili do společné jídelny. To bylo prozatimní ubytování do doby, než si seženeme práci. Pamatuji si na jeden večer, kdy jsme se po večeři vrátili domů, a když jsme rozsvítili, tak jsme viděli, jak se po podlaze začalo rozlézat hejno švábů. Já jsem se vrhla na postel a začala zoufale křičet, že tady nebudu, že chci domů. Ale člověk si zvykne na všechno, prostě musí akceptovat vše, co k tomuto subtropickému klimatu patří, t.j. jedovaté hady, pavouky atd. Po nějaké době se manželovi podařilo sehnat práci zahradního architekta a mohli jsme se přestěhovat do velmi hezké čtvrti Sydney-North Ryde. Bylo to velmi levné ubytování, avšak s podmínkou, že člověk měl práci a bylo to jen na půl roku. Během té doby se nám podařilo najít byt na Bondi, kde jsou nádherné pláže a krásný pohled na oceán; tady bydlíme až doposud. Manžel bohužel ztratil na určitou dobu práci ve svém oboru, ale jelikož je všestranně nadaný, tak se dočasně živil výrobou keramiky. • Svěřila ses mi, že ani tvoje, ani maželovy znalosti angličtiny nebyly něčím, nad čím by se dalo jásat. Pro tvého muže to asi nebylo tak důležité, ale ty, jestliže ses chtěla uplatnit ve své profesi, jsi musela zajisté velmi dřít a učit se? Ano, je to tak, zahradní architektura je vlastně vizuální činnost, kde se dá nahradit mluvené slovo nakresleným návrhem. V herecké profesi to bohužel možné není, tady to vyžaduje, aby člověk měl znalosti angličtiny takové, aby mu lidé rozuměli. Jelikož jsem se musela starat o dítě, nemohla jsem navštěvovat žádné kurzy. Učila jsem se tedy sama a chodila také do univerzitní knihovny, kde jsem si přehrávala a poslouchala různé lekce, prostě jsem se učila, jak jsem mohla. Později jsem si najala odbornou učitelku na výslovnost, kterou jsem si ovšem musela platit. • Jak vypadaly tvé první poznatky z uplatnění se v herecké profesi? Jaké byly podmínky pro přijetí, nebo vlastně co bylo nutné zařídit, aby ses vůbec dostala ať už k divadlu nebo k filmu? Do jaké míry to bylo odlišné oproti Evropě, jmenovitě oproti Československu? V Československu bylo velmi málo herců na volné noze. Např. na Barrandově byla agentura, která měla rejstřík herců a zajišťovala hercům role, ať už v divadle či ve filmu. Tady je nutné mít agenta, který umělci za sjednaný honorář shání práci. Většinou to bývá asi 10% z výdělku. • Díky tomu, že tvůj muž měl práci, mohla ses intenzívněji věnovat studiu angličtiny, avšak měla jsi na starosti péči o rodinu a tak to zřejmě nebylo zcela lehké. Jak dlouho trvalo než jsi konečně dostala první roli, byla to role filmová nebo divadelní? Musela jsem si počkat asi 2-3 roky, ale pak to konečně přišlo. Má první role byla ve filmu “Displaced Persons” (Vykořenění lidé) podle scénáře známého australského autora Louise Nowryho, kde jsem hrála i s mou krajankou, herečkou Dášou Bláhovou. Začátkem osmdesátých let se tu dosti propagoval multikulturismus, bylo tedy hodně příležitostí pro herce z cizích zemí, jelikož se očekávalo, že budou mít určitý přízvuk. Jako další se mi podařilo získat roli v několikadílném televizním filmu ”The Petrov Affair” (Petrovova aféra). Byla to hlavní role, hrála jsem ženu ruského špióna Vladimíra Petrova. Byl to skutečný příběh ruského špióna (KGB), ke kterému došlo v roce 1954. Petrov byl náhle vyzván, aby se vrátil do SSSR. On to však odmítl, poněvadž věděl, že by byl persekuován, dost možná, že mu šlo i o život. Australská federální vláda mu udělila na jeho žádost politický azyl. Jelikož však požádal o azyl jen pro sebe, byla jeho žena na sovětské ambasádě okamžitě zatčena, později pak odvlečena ozbrojenou jednotkou do letadla a odvezena do Darwinu. Tam měla přestoupit na letadlo směr Moskva. Byla oslovena tajnou australskou službou (ASIO) a byl jí nabídnut politický azyl, který po delším váhání přijala, tím si zřejmě zachránila život. Pro mne to byla velmi prestižní role; roli Petrova hrál ruský herec Alex Menglet. Věřím, že kdyby to hráli Australané, tak by to asi mělo trochu jiný charakter. • Tím jsi vlastně nastartovala svou zdejší kariéru, zřejmě ses cítila v jakémsi opojení po takovém úspěchu. Jak se k filmu vyjádřila kritika a jaký našel ohlas u diváků? Ve kterém dalším filmu jsi dostala roli, byla jsi s ní také spokojená? Film měl vynikající jak kritiku, tak výbornou diváckou odezvu. Cítila jsem se na vrcholu blaha a někdy jsem měla skutečně pocit, že mi svět leží u nohou! K další roli mě přivedla buď náhoda či štěstí, možná obojí; seznámila jsem se totiž se světově známým režisérem holandského původu, Paulem Coxem, a to prostřednictvím svých známých z uměleckých kruhů. Chystal se právě natáčet film Island (Ostrov) jen hned nevěděl, jakou roli by tam pro mne měl. Nakonec mi přidělil hlavní roli, velmi zajímavou, kde hraji mladou Češku, která má problémy s drogami, tedy něco, s čím jsem neměla nejmenší zkušenosti, avšak o to to byla větší výzva; ponechal mi i mé jméno Eva. Hrála tu se mnou světově známá herečka Irene Papas (známá např. z filmu ”Zorba the Greek”), třetí ženu představovala běženkyně ze Srí Lanky (Cejlonu), která nachází na tomto ostrově jakýsi azyl, protože manžel bojuje ve své zemi a tudíž ona prchá z této hrůzy sama. Děj se rozvíjí kolem života těchto tří žen, které se postupně sblíží, a to navzdory někdy drsným podmínkám. Film je vlastně oslavou lidí na ostrově žijících a také o fyzické kráse tohoto místa. Nakonec ještě zmínka o režisérovi Paulu Coxovi: V roce 2002 jsme na pozvání ředitele Filmového festivalu v Uherském Hradišti ing. Jiřího Králíka společně reprezentovali australskou kinematografii. • Jak se pak vše vyvíjelo dál? Když už jsi byla plně začleněna do herecké společnosti, tak bych předpokládal, že se nabízely další role? Přicházely pak nabídky v televizních filmech (seriálech) jako např. ”All Saints” (Všichni svatí), ve kterém jsem si zahrála. Tento žánr mě moc nelákal, ale byla to moje profese a pracovat se musí! Také mě zajímala divadla jiných kultur, tedy hrát s herci cizích národností. Toto přání se mi splnilo ve hře ”Long, long time ago” (Před dávným časem), kde vystupovali také: Japonec, Američan, Australané a jeden Aboriginec. Tato hra, kde jsem hrála společně s těmito herci, byla založena na improvizaci a bylo na nás, hercích, pomocí naší představitosti, tuto hru realizovat. Hrála jsem pak ještě i v dalších divadelních rolích s herci různých národností. V devadesátých letech se bohužel dostala k moci liberální vláda a to mělo za následek postupný zánik multikulturismu. V té době odešel značný počet herců zpět do Evropy, odcházeli však i herci australští. Po roce 1989, tedy po sametové revoluci, jsem se občas rozjela do Prahy, abych udržovala kontakty, které jsem tam kdysi získala. Tehdy však nebyla situace nějak příznivá, byla tam určitá nejistota, jak se vše vyvine. Později se vše zklidnilo a tak byla zase příležitost zahrát si třeba v televizních seriálech. Ze zkušenosti z Austrálie vím, že tyto většinou nemají valnou kvalitu. Ovšem herec musí hrát a učit se i na rolích špatných. • Musel to být pro tebe paradox, poněvadž v Československu by ses bývala určitě dostala k tvé největší lásce, divadlu a filmu, ale byla sis vědoma, že rodina je na prvním místě. Zároveň však víš, že tě herectví bude vždy přitahovat, protože je to součást tvého života. Náhle však nastala situace, že ani rodilí australští herci se nemohli dostat ke své profesi. Jak se ti nakonec podařilo tyto těžké problémy překonat a najít uspokojivé řešeni? Byla to dost obtížná doba, a proto jsem se nakonec rozhodla založit si své vlastní divadlo, které jsem nazvala Minitheatre, tedy něco jako divadlo malých forem. Kdo není z herecké branže, ten si ani v nejmenším nedovede představit, co to všechno obnáší. Největší problém však je shánění financí, to je ten nejtvrdší oříšek. Ve všem se musím spoléhat jen na sebe. Znamená to vybírat si vhodné hry, zajišťovat si herce a platit je, zajišťovat místnost pro produkci, publicitu a vše, co k tomu patří… a v neposlední řadě musím být herečkou i režisérkou. • Je tedy jasné, že si musíš vybírat hry vyžadující minimální počet herců. Je to asi dosti obtížné vybírat si vhodné herce - nejdříve pochopitelně musíš sehnat kontakt, pak zřejmě pozveš herce na zkoušku a také dohodneš honorář... Vím, že je tu početná česká komunita, ale jen na to nemůžeš spoléhat, nicméně, uvedla jsi některé hry jen v češtině? Ano, právě proto, že jsem v tomto směru neměla průpravu, rozhodla jsem se vyzkoušet si to nejprve na českém obecenstvu, byly to humorné jednoaktovky italského autora Aldo Nikolaje pro jednu herečku. Hry byly velmi dobře oceněny jak v Sydney, tak v Melbourne. Tím jsem si dodala odvahu a příští hra byla již v angličtině, jelikož je tu přece jen mnohem více lidí mluvících anglicky než česky. Vybrala jsem si hru Arnošta Goldflama ”Biletářka” (Usherette), je to satira o zneužití moci, bere si také na mušku různé typy české povahy a měla jsem po skončení představení dojem, že to některým českým divákům jaksi nešlo pod nos. Pak následovala vynikající hra francouzského autora Jeana Cocteaua ”Lidský hlas”. Měla jsem výbornou režisérku z Nového Zélandu, která mi pomohla tuto hru umělecky ztvárnit. Je to příběh ženy, která hovoří po telefonu s mužem, který ji právě opustil. Jelikož je to hra jen pro herečku, která komunikuje (naposledy) se svým bývalým partnerem, vyžaduje to nesmírné psychické vypětí a maximální soustředění, poněvadž v místech, kde by měl být slyšet on, je vlastně ticho. Tato hra měla velký úspěch jak v Sydney, tak v Melbourne, zejména melbournský deník ”The Age” se o ní vyjádřil velmi pochvalně. Dalším představením byla opět hra Aldo Nikolaje, tentokrát v angličtině. Původně se jmenovala “Sůl a tabák”, ale já jsem ji přejmenovala na ”Merry Widow”. Je to humorná komedie o ženě, kterou opustil muž pro jinou ženu. Zásahem osudu to však bylo pro opuštěnou ženu ohromné štěstí. Muž totiž náhle zemře a ona pak vše zdědí, kdežto ta, co jí ho odlákala, nedostane nic! V roce 2006 jsem si na několik měsíců odskočila do Prahy, kde se mi naskytla příležitost zahrát si menší roli ve filmu ”Bestiář”. Role mě příliš neuspokojila, a tak jsem se asi v polovině minulého roku rozhodla nastavit si laťku hodně vysoko. Výsledek toho byl, že jsem uvedla hru Pavla Kohouta “Kyanid o páté”. • Pokud se pamatuji, tato hra měla být uvedena již v září minulého roku, ale zřejmě se vyskytly nějaké závažné problémy a ty ses rozhodla pro jiný termín. To musela být pro tebe velká zátěž?Ano, bylo to velmi vyčerpávající, začala jsem s jednou australskou herečkou, ale záhy jsem zjistila, že k tomu má naprosto špatný přístup, a tak jsem jí “dovolila svobodně odejít". Pak jsem našla další australskou herečku, která byla dobrá, ale která mi posléze sdělila, že se na to necítí a odešla. Myslela jsem, že mě to složí a rozhodla se proto hru odložit. Nakonec se mi podařilo sehnat herečku Zuzi Fort, která je rovněž českého původu. Studovala dramaturgii na Nepean School of Drama, je také úctyhodnou kaskadérkou. V minulosti spolupracovala s různými divadly v Sydney, ale myslím si, že tady má výbornou hereckou příležitost ztvárnit roli, která je dosti odlišná od těch předešlých. • Vybrala sis hru Pavla Kohouta ”Kyanid o páté”. O autorovi je známo, že jako mladík byl zaníceným zastáncem komunistických ideálů, na což později velmi krutě doplatil. Nemáš obavy, že někteří diváci ho stále vidí v tomto světle? Proč sis vybrala právě tohoto autora a tuto hru? Hra se zabývá mnoha tématy, z nichž snad nejdůležitější a nejbolavější jsou: vina, nenávist a msta. Myslím si, že P. Kohout je především humanista, přemýšlející o lidských hodnotách a společenských systémech, na něž se dívá vždy kriticky. Kohoutova angažovanost jako autora mne velmi přitahuje, poněvadž on se nedívá na vše jen černobíle, ale dává věci do souvislostí, které běžnému člověku unikají. Koncept msty ve formě násilí či smrti je ten, kterému bylo lidstvo vystaveno od pradávna. Neustále se někdo někomu mstí nebo jej trestá smrtí. Kohout zde vedle sebe staví Židovku a Polku katoličku, tedy křesťanku, a skrze ně vede diváka k přemýšlení o těchto závažných lidských tématech. Křesťanství se pokouší o nápravu věcí odpuštěním a láskou na rozdíl od učení Starého zákona a tedy i židovství - oko za oko, zub za zub. Je obdivuhodné, jakým způsobem, jakou formou se o to pokouší. Humor vyhrocený až do absurdní grotesky, to dokáže jen opravdový mistr. Pro mne, jako herečku a režisérku, je to velká výzva. Pokouším se hru uvést do takové formy a takového napětí, aby nám diváci během hry…….. neutekli. Ale to si říkám téměř pokaždé, když tvořím něco nového. Tvůrčí člověk musí být připraven i na to, že se mu věci nepovedou, ale musí vždy věřit, že je na správné cestě. Přála bych si, aby na představení přišlo co nejvíce lidí, abychom se mohli smát a přemýšlet společně s P. Kohoutem, kterého považuji za nejlepšího současného českého dramatika. |
| Na sydneyskou botanickou zahradu se pomalu snáší soumrak, ptáci se ztišili a odlétají, aby se uložili k spánku v korunách stromů, vzduch je plný vůní květů a čerstvě posekané trávy, na hladině Pacifiku se převalují malé vlnky. Vznešená Opera se mezitím chystá na to, že se do jejích útrob nahrnou diváci, aby se mohli oddat krásnému kulturnímu zážitku. Jen mohutně se klenoucí Harbour Bridge tiše sténá, jelikož se přes něj, jako ostatně již několik desítek let, valí denně desetitisíce osobních aut, náklaďáků, autobusů a též vlaky. Jeho sténání však zaniká pro hluk všech těch moderních vymožeností. Eva, ta už zase musí letět na další zkoušku, a já si nejspíš zaskočím do útulné české hospůdky "Prague" na jednu Plzeň.... |
| Herečku, paní Evu Sitteovou-Pichovou (Eva Sitta) z jejích ”hříchů” zpovídal Mirek Koutský alias Páter Matěj Ignác Vrba |
Foto © z domácího archívu Evy Sittové
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 06. 2009.
Další články autora
- Jiří Zelenka - Aleš Hrubý: Deník cyklistického maratónu Liberec - Paříž (1/3)
- Lukáš Berný: Nové stránky o divadle Semafor a práci Jiřího Suchého
- Úspěch autorů Pozitivních novin v Literární soutěži Polabského knižního veletrhu 2012 na téma Sběratelství
- Hudební a taneční rej ZIMNÍ POHÁDKA
- P.J.Buvala - V.Bradovka: Internetoví blíženci / Našli sme sa po 72. rokoch vďaka internetu
