| Den první - výjezd (17. května 2008)
Tak nastal den „D“. Je 17. května čtyři hodiny ráno, a tak mi nezbývá než vstát a jít vzbudit posádku doprovodného vozidla a Aleše. Večer přišli po půlnoci v mírně bujaré náladě, takže jsem zvědav, jak se budou tvářit ve čtyři ráno. Rychle se napakovat do auta, přivázat kola na střechu a vydat se na start. Samozřejmě všechno hrozně trvá a čas neúprosně ukrajuje minuty. Už je jasné, že se všichni do auta nevejdeme a že někdo bude muset na klín. Jedno místo zabírá krabice jídla a kufr už je narvaný k prasknutí. Konečně jsou alespoň kola na střeše a pomalu se to skládá. Je nejvyšší čas vyjet, pokud nechceme přijet pozdě. Už takhle to bude tak tak, abychom stihli vyjet nějak rozumně. Konečně vyrážíme. Je nejvyšší čas a to jsme chtěli být už hodinu před startem na Ještědu. Konečně vyjíždíme. Již ted' je jasné, že hodinu před startem tam rozhodně nebudeme. Budeme mít problémy vůbec odstartovat včas.
Konečně jsme nahoře. Televize jede, kamarádi netrpělivě čekají, kde jsme, a venku je pěkná zima. Kolem pěti stupňů a sjezd bude pěkně studený. Rychle fotky a rozhovor pro Genus a je čas odstartovat. Diváci spustí odpočítávání a jedeme. Máme ztrátu asi 9 minut. No mohlo to být horší, ale zvládli jsme to a hlavně, že jedem. Cestou dolů nás doprovází Vojta, náš hlavní řidič. Chce se po ránu svést na kole, protože cestou se nasedí ještě spoustu hodin. Navíc jeho kolo je jako záloha, kdyby se nám stala neopravitelná závada. Jsme v obci Křižany a hned někdo otravuje s telefonem. Jaj?! Doprovodné vozidlo se musí vrátit, má špatné doklady a tak zastavujeme v Rynolticích na čaj. Aleš tam má rodiče. Jsme zmrzlí na kost a bundy jsou v autě a to se vrací. Tak čekáme a hned na začátku takové zdržení, to nám to pěkně začíná.
Sláva SMS, že už jedou za námi. Ohřátí a posilněni teplým čajem sedáme na kola a jedeme na hraniční přechod do Petrovic. Za hranicemi čekáme na auto, abychom se poradili, jak pojedeme dále. Navíc musíme doplnit nápoje od ESTIMU. Dáme nějaké jablko a můžeme jet. Pokračujeme na Oibýn a dále se držíme za autem, které čeká na křižovatkách a navádí nás.
Šok! Vidím ceduli Žitava - mávám na auto, jestli se mi to zdá, a chci vidět mapu. Je to jasné jezdíme dokola a bloudíme. Aleš je na infarkt a ted' se jasně ukázal nedostatek. Chybí navigace a jet přes malé obce na mapě bude značný problém. Budeme muset celou trasu korigovat a držet se hlavnějších tahů, jinak budeme jen bloudit a nikam nedojedeme. Tak je to jasný, jedeme na 96 směrem na Oderwitz a dále na Oppach.
Cestou nám auto zastavuje hlídka a Vojta inkasuje první pokutu v zahraničí. Prý tam někde byla čtyřicítka a jel rychleji, 25 euro ho to stojí. Je 12.03h, je čas na oběd. Aleš se pouští do masové konzervy a já si dávám svoji tekutou stravu, co jsem si namixoval na dnešní den. Navíc se tady budeme stáčet na 98 směrem na Bishoferdu.
Konečně jedeme trošku podle plánu a hned první den jsme nabrali značné zpoždění a je jasné, že se pojede dlouho do noci, aby se to dohnalo. Navíc Aleš je plný energie a nejraději by závodil. Jím rychle a vyrážím napřed, abych nemusel tak hnát.
Tuto strategii jsem užíval každou přestávku a jel jsem tak dlouho, dokud jsem si byl jistý, že jedu správným směrem a většinou mě dojelo doprovodné vozidlo a řeklo další směr, nebo mě Aleš dohnal. Když se nestalo ani jedno, tak jsem si sedl na první křižovatce a vytáhl nějakou svačinku z kapsy a odpočíval. Po prvních stech kilometrech jsme se trošku zorientovali a jeli většinou po číslech silnic, když se uváděla. Ono to bylo nejjednodušší a nejrychlejší. Jinak jsme si dali pár koleček na kruháči a hledali směr. Časem jsme začali i hojně využívat německé cyklostezky a jejich kvalita je nejlepší a i počet kilometrů nás velmi překvapil. Dále jsme odbočili na silnici číslo šest a jeli na město Schmiedefeld a museli jsme dávat dobrý pozor, abychom nepřejeli odbočku na Radeberg. Cesta v pohodě ubíhala, i když zásobování pitím a jídlem občas vázlo.
Zastavovali jsme skoro každou hodinku a i přes vysoké tempo se mi jelo dobře. Počasí bylo polojasné a teplota kolem 20 stupňů, bylo jasné, že když ne dneska, tak dešti se nevyhneme a počasí se pomalu horšilo. Cestou dvakrát křižujeme dálnici a bud' podjezdem nebo přes most ji míjíme a jsme ve městě Radeburg.
A je to tady. Silný boční vítr a začíná pršet. Na obloze se objevují blesky. Ani nemá cenu zastavovat je to teplý déšť a stejně jsme za 10 minut byli mokří skrz. Dokonce asi minutu padaly kroupy a Aleš zajíždí pod stromy, ale když vidí, že jedu dál, tak sedá na kolo a dojíždí mě. Naštěstí déšt' trval jen asi hodinku a po dešti je příjemně teplo, takže snad do večera zase uschneme. Dále jedeme na Reisa a Aleš zavelí, že dneska musíme ujet alespoň 250 kilometrů. Naštěstí je hodně kilometrů podél řeky, a tak převýšení není nijak veliké a profil trati je velmi příjemný, i když se honí mraky a počasí vypadá všelijak. Den už probíhá naštěstí bez bloudění a v poklidu. Kilometry se pomalu načítají a ukazujeme si další směr. Po malé svačině se stáčíme a jedeme po 182 na Torgau.
Na tachometru mám 260 kilometrů a denní průměr je 25 km/hod, což jsem nečekal. S dnešním dnem jsem spokojen. A tak než vjedeme do města, vyhlížím místo na spaní. Po levé straně velké parkoviště, tady by se dalo přespat. Navíc je stejně půl desáté. Za chvíli bude tma a ještě je potřeba uvařit alespoň polévku. Navíc jen co se setmí, tak postavíme za autem stan a domlouváme se na ranním budíčku kolem 5 hodiny. Navíc došla voda, tak auto samotné posíláme do centra, aby někde naplnili kanistry. Jsme po jídle a do půlnoci už moc času nezbývá. Stan už je postavený. Aleš ulehá tak, jak je. Já se zkouším převléknout do suchých věcí. Je chladno, jdeme spát. První den máme úspěšně za sebou a na odpočinek nám moc času nezbývá. Dobrou noc.
Den druhý – cesta Německem (18. května 2008)
Je ráno kolem 5.00 hodiny a já budím všechny ve stanu - jdu zkontrolovat posádku auta. Já, Aleš a Michal jsme spali ve stanu. Vojta s mamkou spí v autě. Je 13 stupňů, zataženo a každou chvíli čekám déšt'. Převlékání do cyklistického studeného oblečení nic moc.
Závidím Alešovi, že se nepřevlékal a má všechno vyhřáté ze spacáku. Vaří se káva. Kromě mě nikdo není schopen fungování bez kafe a vidina rychlého odjezdu je ta tam. Šest hodin, začíná jemně pršet a je to v háji. Aleš k Michalovi: „Ještě namícháš jeden grepovej nápoj, tak zgrepovatím!“ Tak dneska pojedeme na malinové příchuti. Možná zkazil koncentraci, máme po grepu spálený jazyky nebo je 5 litrů jontáku za den prostě moc, a tak je potřeba pitný režim začít střídat.
Šest třicet, konečně se hejbneme a vyjíždíme. Ještě jedna fotka u erbu města a můžeme jet. Druhý den byl ve znamení národních parků. Hned prvních třicet kilometrů vedlo přes Naturpark Dübener Heide a po silnici č.183 do města Bad Düben. Stále je pod mrakem, lehce mrholí, a aby nám nebyla zima, tak jedeme pomaličku. Ranní kilometry najíždíme zlehka, aby se těla pořadně zahřála na provozní teplotu. Dále se stáčíme na 107 a míříme na město Desau.
Desau protínáme jen kousek biorezervace a dále se stáčíme na 185 na Kothen. Cestou se domlouváme, aby si doprovod nadjel dopředu dvacet kilometrů a na vhodném místě uvařil oběd. Ztráceli bychom čas čekáním, než se to uvaří. Vyšlo to akorát, ještě jsme sice do Kothenu nedorazili, ale už vidíme auto mezi poli a oběd se dodělává. Těstoviny, vepřová konzerva a hrášek s mrkví. Krásně jsme se najedli a začíná se protrhávat obloha. Je sice jen 14 stupňů, ale na kolo to je přijatelné. Aspoň není takový úbytek vody pocením a nemáme problémy s dehydratací.
Cesta nám v pohodě ubývá. Aleš mě trošku honí, abych šlapal rychleji, ale já šetřím síly a nikam to nehoním. Když nestíhám, tak ho nechám ujet a držím si svoje tempo. On až zastaví na cigárko, tak ho dojedu, nebo někde počká. V dálce vidím, jak se na něho do zákrytu dotahuje neznámý cyklista. To bude zajímavé, říkám si a snažím se je dojet. Je však silný protivítr a vidím, že po třech kilometrech stíhací jízdy na to nemám.
Stále nemůžu stáhnout posledních 300 metrů, naštěstí naskočí červená a dojíždím je na křižovatce. Bohužel jsem nevěděl, že si s ním Aleš při čekání na zelenou domluvil závod k nejbližší ceduli obce, což bylo asi 7 kilometrů. Zelená. Držím se jich jako čert a říkám si, kam tak ženou.
Dokud jedeme po rovině, tak to jde, ale silnice se táhne do mírného táhlého kopce. Kopce jsou moje největší slabina. Tep rychle stoupal a na 160 zvolňuji a nechám je se honit. Nechci se připravit o zásoby energie…do večera daleko. Vidím, jak i cizí závodník nestíhá a Aleš mizí v dáli. Dojel jsem ho až u obce Aschersleben, tep prý měl 228, ale cigárko si neodpustí a směje se. Humor nám nechybí, a tak pokračujeme společně dál. Tady se stal další zádrhel. Doprovod nám ujel a nevšiml si značky „jen pro motorová vozidla“.
Nechtěl bych vidět tu pokutu. Naštěstí to je jen asi pět kilometrů a dále sjíždíme a jedeme již po krásné silnici v krásné krajině lesem. Tento den byl asi nejhezčí z celé cesty, i když byl kopcovitý, tak ta krajina stála za to a považuji to za nejhezčí úsek cesty. Jedeme po silnici číslo 6. Krajinou hornatou, lesem a na hřebeni strávíme přes 30 kilometrů. Začalo to zlehka. Kolem páté hodiny první kopec jen 500 metrů nad mořem, ale na deseti kilometrech byly tři za sebou a pak to začalo. Co kopec to 100 metrů nahoru a stupeň teploty dolů. Takže se nám pomalu stmívalo, ochlazovalo a přitom jsme pořád stoupali a přibližovali se do dalšího Naturparku Harz.
Aleš vytahuje zimní čepici, rukavice a já oblékám druhou bundu a půjčuji si šátek na hlavu. S takovou zimou jsme nepočítali. V devíti stech metrech je už jen 6 stupňů a to je teprve osm hodin. Je krásný západ slunce, a tak se dohadujeme, že musíme jet tak dlouho, dokud nesjedeme do nižší nadmořské výšky jinak pěkně „vykosneme“. No, my jsme „vykosli“ už při sjezdu dolů. V šedesátikilometrové rychlosti mrzlo všechno, co nebylo pořadně schované. Ruce i obličej mám červený a Aleš není ani vidět, jak je obalený oblečením.
Jsme uprostřed lesů a vlevo se táhne asi desetikilometrové jezero, nebo to je nádrž, je šero, takže to není přesně vidět. Už musí jet auto za námi a svítit. Je tu tma a nikde se nedá zastavit. Kolem desáté večer projíždíme vesnici Osterode a hned za vesnicí je dobré místo. Ještě za šera zastavíme stranou a u lesa stavíme stan. Majka začíná vařit večeři. Já se jdu s Alešem na chvilku proběhnout, aby se nohy protáhly. Cestou zpátky vidím ještě jedno místo. Domlouváme se, že posádka auta, až půjdeme spát, přeparkuje a vrátí se na naše místo až ráno, aby nebudila pozornost. Jdeme spát. Jsme po jídle, tak cupky do stanu.
Pokračování... |
