Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (15)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (15)

Tak se nám za rok podařilo našetřit na nový plot. Hned začátkem července si vzal Luboš i můj táta na tu práci dovolenou, kdežto já musela bohužel chodit do práce. Právě o prázdninách jsem byla ve Stavebninách nepostradatelná. O dovolených chtěli všichni chataři, chalupáři a majitelé rodinných domků opravovat, natírat, betonovat, obkládat, v areálu musel být stále někdo, kdo jim vysvětloval, že materiál. který právě teď potřebují, na skladě není, nebude, možná v prosinci, ptejte se! Náš plot měl mít betonovou podezdívku a mezi sloupky černě natřená prkénka, nahoře pak z obou stran seříznutá. Viděla jsem podobný v jednom západoněmeckém časopise. Lubošovi se také líbil, i když byl dost pracný.
Jednou mi do práce zavolala máma, že se u nás k večeru zastaví a přinese dětem pár jahod, které jí slíbila jedna známá. – Fajn, mami! děkovala jsem jí v letu, protože na mne současně dotírali dva zákazníci, chtějíce po mně stropní panely a bílý cement. Hlavou mi přitom prolétla představa katastrofického večera. Když totiž naše máma řekla: pár jahod, přiveze jich na dvoukoláku nejmíň čtyři přepravky. A já je musím zavařit!
Pak jsem na jahody ovšem docela zapomněla. Ale jen jsem se odpoledne vrátila z práce domů, už zvonila u dveří. Napůl svlečená jsem jí běžela otevřít. Dost dobře jsem nechápala, proč stejně jako před chvílí Deniska s Patrikem, nezajela i ona s nákladem jahod rovnou na zahradu, kde Luboš s tátou sbíjeli bednění několika prvních částí plotní podezdívky. Jenže v naší mámě se nikdo nevyzná…!
Na schodech před hlavními dveřmi však stála Zdena Šafářová.
- Ty vole, vítala jsem ji maximálně překvapená, - tak tebe jsem nečekala…!
- Jdu asi nevhod, viď! omlouvala se.
- Ne, ani trochu, pojď dál, pokecáme chvíli…! táhla jsem ji skoro násilím dovnitř.
Zdena se zula a bosa mě následovala do obýváku. Cestou jsem se dooblékala. V našem novém domě už několikrát byla, přesto se uznale vyjádřila, rozhlížejíc se po pokoji: - Máš to tu čím dál hezčí…!
- Přeháníš…! bránila jsem se té chvále. Ale sama jsem si v duchu kriticky přiznávala, že i když jsme většinu bytového zařízení zatím dostali od známých nebo koupili za pár babek v bazaru, podařilo se mi i z těch starých krámů vytvořit útulný domov.
- Kafe si dáš?! ptala jsem se, když jsme vešly do kuchyně.
- Docela jo! souhlasila. – Můžu si tady zakouřit?! 



Postavila jsem konvici s vodou na sporák a hledala obtížně popelník. Přestala jsem kouřit při prvním těhotenství. Luboš tehdy, když si jednou spočítal, kolik měsíčně utrácel za cigarety a co všechno si můžeme v našem baráčku za stejnou částku pořídit. Chválila jsem ho za tohle jeho hrdinství. Konečně jsem jeden broušený popelník našla ve spíži. Byl ještě nepoužitý, zabalený v šustivém papíru. Stejně jako mnoho dalších věcí jsme ho s Lubošem dostali jako svatební dar.
- Přišla jsem se s tebou vlastně rozloučit! vysvětlila důvod své neohlášené návštěvy. Většinou jsme si předem zavolaly. Zejména v poslední době, když jsem měla k dispozici služební telefon, jsme se spolu dlouho vykecávaly. Zdena byla zaměstnána jako technička v okresní nemocnici. Naše osudy byly tak trochu vzájemně podobné. Jako studentky, které ve třídě patřily k nejlepším, jsme se chystaly po maturitě na vysokou školu. Oběma nám v tom zabránil jistý handicap! Mně otěhotnění, Zdeně její kádrově nevyhovující nevlastní tatínek, kterého si její matka před několika lety konečně vzala. Pana Kuchtu jsem znala, pracoval jako pomocný dělník ve velkoskladu potravin. Kdykoliv jsem k nim přišla na návštěvu, příjemně se mnou žertoval.
Už jako malá holka Zdena vždycky toužila po tátovi a spoustě sourozenců. Dočkala se otce, nevlastního, až v dospělosti. Říkala mu Slávku! Pan Kuchta měl sice dceru, ale už provdanou, takže do nového manželství přišel sám.
Zdena se na rozdíl od ostatních kamarádek našeho věku do manželství nehrnula. Věděla jsem proč. Odmalička měla gynekologické problémy, takže téměř každé prázdniny trávila po léčebnách, později i v lázních. Taktně jsem se snažila na toto bolestivé téma s ní nemluvit, svěřovala se mi však občas sama. Pokud chodila s několika kluky, vždycky jen nezávazně, vůbec ne bezhlavě jako například já. Taky neměla v devatenácti Denisku! nemohla mít asi vůbec dítě!!!
- Kam jedeš…?! zajímalo mne, když jsem se posadila ke stolu ke kávě.
- Na dovolenou k moři…!
- Fajn…! chválila jsem její rozhodnutí. – A kam?!
Už jsem se to neměla dozvědět. Do kuchyně totiž vmanévrovala moje máma se dvěma obrovskými košíky jahod. – Ty mne neslyšíš?! vyjela na mne místo pozdravu. – Já volám jak blázen, abys mi je pomohla sundat z kola, a ty nic. Víš, jak se mi s nimi blbě jelo?! Dokončila svou úvodní tirádu výčitkou.
Kdybych měla zareagovat přesně tak, jak mi odpověď proběhla hlavou, připomenula bych jí, že především jsem ji o žádné jahody neprosila a konečně, že stačilo zavolat, abych si je odvezla. Takhle jsem jí jenom nabídla: - Ukaž! a přebrala od ní těžké košíky. 
Konečně vzala máma na vědomí i Zdenu. Ahoj, Zdeni! Tak co, jak se máš?
- Dobře, paní Turečková! Ujistila ji moje přítelkyně.
- Mami, dáš si s námi kafe?! přerušila jsem věcným dotazem jejich rozmluvu, tušíc, kam ji máma nasměruje.
- Už jsem měla dvě a půjdu za dětmi na zahradu! Zahlédla jsem je tam. Dej mi nějaký talíř nebo misku, vezmu jim tam pár jahod. Já vím, že po nich skočí! A zatímco jsem hledala ve skříňce kuchyňské linky příhodnou nádobu na jahody, máma pokračovala v rozhovoru se Zdenou. – Že tys přišla pozvat Martinu na svatbu?! hádala žertovně.
 - Ještě ne! odbyla ji s úsměvem Zdena.
- Už by bylo taky na čase! pohrozila jí neomaleně moje máma. – Podívej se na naši Martinu! Jste stejně staré a ona už má dva haranty!
- Když mě nikdo nechce, paní Turečková…! namítla kamarádka. Potom vysvětlila, proč se zde setkávají: - Jedu s Čedokem na dovolenou…!
Máma jí skočila do řeči: - Já vím, že někam až na Bermudy, nebo rovnou do Ameriky?! V nemocnici si jistě přijdeš na slušné peníze a utrácíš si je jenom sama, kdežto tady ti dva blázni…!
Prominula jsem mámě sice Bermudy, ale ne už jistou nevhodnost, s jakou se Zdenou mluvila. Mou kamarádku to muselo nejen urážet, ale dokonce i bolet.
- Doneseš to, mami, dětem na zahradu?! zeptala jsem se a strčila jí do ruky vrchovatou misku s jahodami.
Kupodivu ochotně přikývla a padala z kuchyně. – Tak se tam měj hezky! přála na odchodu Zdeně příjemnou dovolenu. – A vyvětrejte si tady trochu!
- Děkuju vám…! Zavolala za ní moje přítelkyně.
- Hu…! Vydechla jsem vyčerpaně a málem taky sáhla po krabičce s cigaretami. – Máma je už taková, znáš ji… promiň! Omlouvala jsem se.
- To nic…! uklidňovala mě Zdena a znovu si zapálila. – Jsem na takové řeči už zvyklá! Dokonce i doma od našich! Taky proto chci zmizet…!
- Dobrých čtrnáct dní, co…?! zasmála jsem se.
Zdena zvážněla. – Ne, já chci zdrhnout napořád!
Vyvalila jsem na ni v úžasu oči a navíc i polkla: - Myslíš… za kopečky?!
Odfoukla úzký proužek cigaretového dýmu a zamyšleně za ním hleděla, jak se mění v bohaté chuchvalce a pak stoupá vzhůru ke stropu. Pak nervózně trhla hlavou a obrátila se na mne: - Všechno jsem zvážila, Martino. Poprvé v životě jsem dostala devizový příslib!
- Jak jsi to dokázala? zeptala jsem se obdivně. Věděla jsem, že kvůli svému politicky nespolehlivému otci měla neustále problémy. Nejen se zákazem studia na vysoké škole, ale ani když už byla zaměstnaná jako technička na správě budov, jí nadřízené orgány nedovolily, aby se zúčastnila pracovního zájezdu zaměstnanců nemocnice na Západ.
- Pomohla mi Eva! Její bratranec nebo kdo je nějaké velké zvíře u policajtů!
- Eva Grosmanová?! Chtěla jsem si ujasnit, zda obě myslíme Viktorovu první manželku. Znala jsem ji, Simona mi ji jednou ukázala, když jsme ji na náměstí náhodou potkaly. Byla docela jiná než moje sestra. Řekla bych, že na rozdíl od Simony měla útlejší postavu a jemnější rysy ve tváři. Už tenkrát jsem si pokládala otázku, jak mohl Viktor tak půvabnou ženu opustit.
- Jo… pořád ještě Grosmanová! vyrušila mě z úvah Zdena. – Takže odjíždím s Čedokem do Jugoslávie. Pokusím se v Terstu zdrhnout do Itálie, dělá se to tak! Potom… potom se zkrátka uvidí! dodala velice tiše.
- A hlavní důvod?!
- Je jich víc! Smířila jsem se s tím, že nebudu mít dítě! Je to už jasné, potvrdilo mi to několik doktorů. A já bych si nedokázala někoho vzít a už dopředu vědět, že mu nikdy neporodím dítě, neříct mu to, nechat ho v naději… prostě zkusím žít sama a snažit se dokázat něco jinak než ostatní holky!
- To bys mohla snad i tady?! namítla jsem opatrně.
- Jestli se mi podaří na Západ zdrhnout, chtěla bych se tam dostat na vysokou… asi na architekturu! Tady tu šanci nikdy nebudu mít! Ve Francii mám tetu, Slávkovu sestřenici, snad mi pomůže…!
- Vaši to vědí?
Znovu se pousmála: - Mluvila jsem o tom doma se Slávkem dost často. A docela otevřeně! Schvaloval mi to. Ví, že chci z domova vlastně taky kvůli mámě. Hádáme se kvůli každé maličkosti, věčně mě poučuje, jak bych měla žít, s kým chodit, koho si vzít. Prostě už vedle sebe nemůžeme být! A kdyby se snad s ní něco stalo, myslím nemoc nebo tak… Slávek se o ni rozhodně postará. Možná že je to ode mne sobecké, kruté a bezohledné, ale já už tady, Martino, nemohu dál zůstat!
Myslím, že jsem ji tehdy pochopila. Být v její situaci, asi bych své problémy řešila stejně.
- O něco tě chci ale požádat…! řekla a sáhla pro kabelku, kterou předtím odložila na vedlejší židli. Chvíli zápasila se zámkem, pak z ní vytáhla zalepenou obálku. – Dvacátého druhého se má celý ten náš zájezd z Jugoslávie vracet. Jestli nepřijedu s ostatními, předej nějak, prosím tě, druhý den tenhle dopis mámě. Všechno jí v něm píšu. Hodně jí vysvětlí Slávek. Vím, že máma i tak bude brečet, ale snad mě taky časem pochopí! dodala Zdena, překonávajíc dojetí.
- Spolehni se, udělám přesně to, co si přeješ…! slíbila jsem. A klidně mi taky někdy zavolej do práce, když budeš potřebovat něco vyřídit vašim nebo si po delší době promluvit s inteligentním, krásným a navíc okouzlujícím člověkem…!
- Vole…! řekla pohoršeně a pak se zvedla. Když jsme se na verandě loučily, rozplakala se mi na rameni.
- Nebul! Brzy se uvidíme, pustí tě sem…! utěšovala jsem ji. Také jsem byla dojata, že mám najednou ztratit kamarádku.
Doprovodila jsem ji až k vrátkům.
- Pozdravuj Luboše! vzpomněla si ještě. – A dětem dej za mne pusinku!
Slíbila jsem, že to udělám! Vrátila jsem se potom domů a její dopis pečlivě uložila na půdě do krabice se starými učebnicemi. Teprve tady mi došlo, jak krásný je pocit vědět, že mi někdo bezmezně věří. Rozhodla jsem se, že budu o Zdenině úmyslu mlčet dokonce i před svým mužem.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 02. 2009.