Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (20)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (20) |
| Brzy však přišel čas, kdy se režim neomylných tajemníků a policejních pendreků vyděsil z podzimního cinkotu klíčů tak, že se vzdal. Přála jsem si tenkrát prožívat ty rozjásané trojbarevné dny na náměstí naplno s ostatními. Bohužel jsem nemohla! Táta dostal infarkt. Sanitka ho převezla přímo z práce do nemocnice. Odtud to zavolali mámě do krámu. Právě jí začínala odpolední směna. Požádala řidiče náklaďáku, který jim právě dovezl zboží, aby tam s ní zajel. Cestou se stavili i pro mne. Byla jsem sama doma a zrovna v tu dobu prala prádlo, když se rozletěly dveře v kuchyni a moje máma zoufale vykřikla: – Všeho nech, s tátou je zle! Poznala jsem hned, že situace je asi velice vážná máma přešla nepřezutá!!! po novém koberci, který jsme měli na verandě a v chodbě až do kuchyně! Vypnula jsem pračku a chvatně se oblékala. Přitom jsem na ní vyzvídala podrobnosti. Moc mi toho neřekla! V letu jsem tedy na kousek papírku načmárala vzkaz dětem, nebo Lubošovi, pokud bychom se zdržely, a pak běžela k autu, které stálo před našimi vrátky. Máma už seděla uvnitř. Celou cestu do nemocnice jsem ji utěšovala, že to nic není, jistě jen taková drobná příhoda, jaká se stává silnějším chlapům. Zamířila jsem najisto na interní oddělení. Tátu jsem zahlédly otevřenými dveřmi na jednotce intenzivní péče. Ležel na posteli, oddělen od ostatního světa skleněnou stěnou. Kabely vedoucí od jeho prsou byly napojeny na jakési přístroje. Na dálku jsem viděla, jak je neskutečně bledý. Měl zavřené oči, asi spal. Vedle mne se ozval vzlykot. – Počkej, mami! uklidňovala jsem ji, - půjdu se zeptat, jak to s ním vlastně je! Zatímco jsem šla podle pokynu sestry vyhledat ošetřujícího lékaře, čekala na mne máma na chodbě, kde byly stolky a pár oprýskaných židlí. Lékař se jmenoval MUDr. Poberta, bylo mu asi ke čtyřiceti a plášť mu nadouvalo velmi čitelné bříško. Pod nosem si pěstoval nazrzlý knírek. – Váš otec má bohužel infarkt, slečno Turečková! Přehlédla jsem neúmyslný kompliment i záměnu jména a nedočkavě jsem vyhrkla: - Je to vážné, pane doktore?! Zkoumavě se mi podíval do očí a vyslovil přesně to, co jsem zatím pouze tušila: - Víte, infarkt je vždycky vážná věc a navíc se zdá, že srdce vašeho tatínka nefunguje tak, jak by mělo. Ale uděláme všechno pro to, aby bylo v pořádku! - A jak tady bude dlouho? Lékař se nepatrně usmál, snad aby mě uklidnil. Prognóza je, bohužel, zatím nejistá. Ale zavolejte si ještě dnes večer, já sloužím noční a … Chtěl ještě něco dodat, ale z ošetřovny vyběhla sestra, a když nás spatřila, zvolala na něho: - Pane doktore, pojďte se mnou honem na dvěstějedenáctku! Otočil se po ní: - Co se tam děje? - Pan Henčl se zase schoval pod postel a nechce vylézt! Doktor rozvlnil knír do úsměvu a namítl: - Třeba mu tam je líp! Nechtěl na vás, abyste mu tam strčila pivo? Sestra už jeho vtipkování neslyšela, zapadla do pokoje s neukázněným pacientem. Také lékař byl na odchodu. Zlehka mi položil ruku svou tlapu na rameno a řekl: - Tak jsme domluveni, slečno Turečková. Zítra se zase na otce přijdete zeptat! Pípla jsem poslušně ano a šla reprodukovat rozhovor mámě. - Zeptala ses, jestli nás k němu opustí?! vyzvídala. - Ne…! skoro jsem odsekla. - Proč?! - Nehodilo se to. Navíc mi ten doktor jasně řekl, že táta na tom není dobře…! Scházely jsme do přízemí. Uvědomila jsem si nemocniční zápach, který od doby, kdy jsem zde ležela s Patričkem, nesnáším. Matka vedle mne cupitala a stále na mne útočila! - Ale tos měla, vzala bych tátovi pár skleniček jahodového kompotu, třeba by mu tam přišel k chuti…! Nemohla jsem své vlastní mámě říct, co si právě myslím, že táta na JIP možná zápasí o život a ona mu chce vnutit jahodový kompot, který, pokud si vzpomínám, stejně nikdy nejedl. Smířlivě jsem navrhla: - Takhle pivo by mu možná bodlo! Rozezleně se na mne obořila: - Tak piva se mi ani nedotkne! A až se vrátí, nasadím mu přísnou dietu! Beztoho má ty potíže jen z toho svého přežírání a z chlastu! Mluvila ještě dál i v autě, celou cestu přes město, ale já už měla přehozeno na VYPNUTO a raději jsem si připomínala všechny příhody, které jsme s tátou prožívali. Třeba jednou, když máma odjela na pár dní k nemocné tetě, jsme všichni tři, tedy táta, Simona a já, ráno zaspali. Probudili jsme se až o půl deváté. Rozhodli jsme se tehdy, že už nemá význam, abychom my dvě šly do školy a on do práce. Zůstali jsme tedy doma a ve třech mastili kanastu. Jako omluvenku nám táta napsal do žákovské knížky: Infekční onemocnění v rodině! Otec. Hned příští den k nám přijeli dva chlapi z hygienické stanice a dezinfikovali nám celý byt. Když se máma vrátila, rozhodovala se, zda se má s tátou rozvést, anebo ho raději hned zabít. Smrděli jsme všichni ještě asi měsíc. Holky ve třídě nám takového tátu záviděly. Nebo jednou se táta rozhodl, že vymaluje sám byt. Nikdy předtím to nedělal… Tuhle historku jsem si už nestačila v paměti přehrát, máma mě vyrušila: - Neměla bys tam večer raději zajít? - Ne, mami, doktor mi jasně řekl, že mu mám zavolat!- Od Simony, viď? Když jsem jí přikývla, chtěla vědět dál: - Kdy pro mne přijedeš?! - Přijdu ti povědět, co mi doktor řekl…! - Ne, chci být u toho, až s ním budeš mluvit! Vzdala jsem to! Naše maminka pochopitelně nebude chtít s ošetřujícím lékařem hovořit. Ale až skončím, zahrne mě spoustou výčitek, proč jsem se nezeptala na to či ono, znám ji…! Takže večer po osmé jsem se pro ni zastavila. Luboš zůstal s dětmi sám doma. U Simony, která už také věděla, že je táta nemocen, jsem vytočila číslo nemocnice. – Tak teď právě to, slečno Turečková, vypadá trošku líp. Tatínek nemá bolesti, ale jeho stav je nadále vážný. V nejbližších dnech se ukáže, jak se to bude vyvíjet. Zastavte se u mne zítra po vizitě, řekněme tak po desáté, jestli můžete…! Slíbila jsem, že někdo z naší rodiny za ním přijde, a zavěsila. Máma i Simona, obě skloněny k mému sluchátku, celý rozhovor vyslechly. – Šla bys tam za ním?! Zeptala jsem se Simony. - - Přijde nám kontrola z ústředí, nehodí se mi to! - No snad tě omluví, když jdeš za nemocným tátou, ne?! Skoro se na mne rozkřikla máma. - Ale Simona je přece doma! - Prosím tě, co ta vyřídí! - Já vím, ona je ještě malá, viď, maminko! neodpustila jsem si připomenout kousavě. - Nech toho! zavrčela na mne sestra mrzutě a také mi začala zdůvodňovat, proč nemůže s doktorem Pobertou mluvit sama. Otráveně jsem kývla na mámu a pobídla ji, aby mě následovala k autu. Vedoucí mě druhý den uvolňoval opravdu jen velice nerad. Chápala jsem ho, prakticky od doby, kdy jsem ve Stavebninách nastoupila, vedla jsem všechnu jeho administrativu. Řidič služební volhy, který přivezl z krajského ústředí kontrolní komisi, ale vyslechl mou prosbu a hned se nabídl, že mě do nemocnice odveze. Vděčně jsem se na něho usmála.  Asi deset minut jsem ale musela čekat v nemocniční chodbě, než skončí vizita. Když se konečně lékaři rozcházeli, doktor Poberta mě zahlédl a hned ke mně zamířil. Letmo mi odpověděl na pozdrav a pak ze sebe vychrlil: - Měli jsme rušnější noc, slečno Turečková, k ránu začal tatínek špatně dýchat, ale zvládli jsme to…! - Mohla bych s ním mluvit, pane doktore?! zaprosila jsem. - Raději ne, tatínek teď pospává, nechte ho zatím v klidu. Počkejte do zítra, pokud to bude trochu lepší, pustím vás k němu! slíbil. -A taky moji maminku! vzpomněla jsem si. – Myslím, že by se uklidnila. Dost ji otcova nemoc vyděsila…! - Jistě! svolil lékař. Další den s námi přijela na návštěvu i Simona.Šla jsem k pokoji JIP, kde táta ležel, už zcela najisto. Máma se sestrou klusaly za mnou. Když jsem chtěla zaklepat a vstoupit do pokoje, všimla jsem si, že na stěně, kde visely štítky se jmény pacientů, tátův schází. Dost mě to zneklidnilo. Dřív, než jsem stačila otevřít, vyšel z pokoje můj známý doktor Poberta. Tentokrát se netvářil ani trochu povzbudivě. Když vzal pohledem na vědomí, že zřejmě všechny tři patříme k sobě, pravil velice vážně: - Bohužel vám musím oznámit smutnou zprávu, že váš tatínek v noci zemřel! - Cože…? vykřikla zoufale máma a opřela si o mne hlavu. – Náš táta že umřel…?! Lékař přikývl a pokračoval: - Dělali jsme, co jsme mohli, ale srdíčko selhalo a přes veškerou péči se nám ten stav už nepodařilo zvrátit! Máma roztáhla ucha nákupní tašky hledíc do jejích útrob, zažalovala plačtivě k lékaři: - Táta umřel… a já se mu peču celý večer s kuřetem, aby si táta pochutnal, kuře měl, pane doktore, rád…! Snažila jsem se zůstat co nejklidnější, i když jsem se za máminu reakci před lékařem dost zastyděla. Dlouze jsem oddechla a bráníc se slzám, zeptala se pouze: - Netrpěl moc…?! Doktor Poberta zavrtěl hlavou.- To srdíčko ho začalo zlobit ve spánku, upadl do bezvědomí a už se z něj neprobral! Upřímnou soustrast! připojil ještě a postupně nám stiskl ruku. – Sestra vám vydá jeho věci! řekl polohlasně, když se naše oči setkaly. Potom od nás spěšně odešel. A nyní se máma naplno rozplakala. Usadily jsme ji na lavičku a pokoušely se ji trochu uklidnit. Také nám nebylo nejlíp. Simoně tekly po tváři velké slzy. Za pár minut přišla vrchní sestra a chladně nás vyzvala, abychom si šly převzít jeho věci. Vyměnily jsme si se Simonou zbytečný pohled, šla jsem sama. A tak ve dnech, kdy většina národa jásala nad získanou svobodou, my tiše chystaly tátův pohřeb. Nikdy předtím mě nenapadlo, že takový úkol jednou přede mnou vyvstane. Stejně jako všechny dospělé děti, i já jsem smrt rodičů, pokud jsem o ní náhodně přemýšlela, oddalovala, jako asi každý, co nejdál do budoucnosti. Až budu starší, až oni budou starší a jejich smrt bude jakási zákonitá, a tedy omluvitelná. Najednou byl táta mrtvý, a pro mne to bylo nejen smutné, ale navíc i nepochopitelné. Protože na tom byla máma psychicky velice špatně, navrhl mi Luboš, abych těch pár dní do pohřbu spala u ní doma. Udělala jsem to ráda, máma byla klidnější, mohla se aspoň někomu vypovídat. Do práce zatím nechodila. Viktor se zase nabídl, že mi s věcmi, týkajícími se tátova pohřbu, pomůže. Byla jsem mu za to vděčna. Znovu se osvědčil jako výborný organizátor, takže jsem se mohla věnovat jiným, zdánlivě nedůležitým věcem, jako byla koupě černých šatů, pořízení seznamu všech příbuzných a známých, kterým pošleme smuteční oznámení, a pár údajů o tátovi pro řečníka, který bude mluvit nad rakví. Ve čtvrtek, o půl čtvrté odpoledne se konal v hradišťském krematoriu smuteční obřad. S tátou se přišlo rozloučit nečekané množství lidí. Spolupracovníci z Multiplexu, jeho bývalí kamarádi, sousedé a naši příbuzní. Obřad byl důstojný, šedovlasý řečník, kterému jsem poskytla o tátovi několik základních údajů, mluvil věcně s nezbytným patosem. Když rakev zmizela v propadlišti, neubránila jsem se ani já hlasitému pláči. Po pohřbu zajistil Viktor pro příbuzné, kteří se mezi sebou většinou nepoznávali, občerstvení v restauraci Slávie, kde stále pracoval. Přítomní se usadili kolem dlouhého stolu a místo toho, aby vzpomínali na zemřelého, bavili se o politice. Dva naši strýčkové z tátovy strany si málem dali do huby! Po osmé jsme zavezli mámu do jejího bytu. Znovu jsem s ní zůstala přes noc. Tentokrát už naposled. Pokračování... Předchozí díly najdete zde. |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Rössler |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Vladimír Just |
 |
Blanka Kubešová |