Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (21)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (21)

Rok, který se přehoupl přes silvestrovskou laťku času, překvapoval všechny občany země, tedy i nás, každým novým dnem. Většina lidí prožívala závrať z nabyté svobody a volnosti, ale setkávala jsem se i s těmi, co jim v duši hryzal nevyléčitelný pocit křivdy. Dokázala jsem ocenit, že když musel Luboš uvolnit funkci vedoucího konstrukčního oddělení starému panu inženýrovi, který v uplynulých dvaceti letech pracoval za trest jako pomocný dělník ve stavební četě, vzal to statečně. – Aspoň budu mít víc času a nikdo mi nebude předhazovat, že na to místo nemám předepsanou kvalifikaci! Prohlašoval s nečekanou velkorysostí…
O půl roku později odešli z továrny společně s dalšími osmi sty zaměstnanci oba. Výrobky Multiplexu neměly v zahraničí odbyt, sklady zboží praskaly ve švech, budoucnost podniku byla dosti nejasná.
Proti ostatním propuštěným spolupracovníkům byl však Luboš ve výhodě. Dostal odškodné ve výši tříměsíčního platu a navíc jsme už přece provozovali dva stánky s občerstvením, které nám vynášely. Než by si našel nové zaměstnání, mohly nás při troše skromnosti bez problémů uživit.
Shodou okolností ale o něco později přišel o místo i náš švagr Viktor. O restauraci se totiž přihlásil původní majitel, takže její provoz na čas ustal.
- Co budete pánové, dělat?! Ptala jsem se jich, když se u nás jednou večer sešli. Simona zůstala doma u dětí.
Luboš znal odpověď okamžitě: - Pořídím si další stánky. Budeme prodávat párky v rohlíku nejen tady u nás, ale třeba v Mýtě a v Lukavci, začneme jezdit po poutích a posvíceních, budeme jednoduše podnikat…! Čtete to snad taky v novinách!
Podívala jsem se na Viktora, co nápadu mého muže říká. Netvářil se příliš nadšeně. Pobídla jsem ho tedy, aby se i on vyjádřil.
Švagr se protáhl v křesle, pak se shovívavě usmál a zavrtěl hlavou. – Kdepak, Luboši! Pravil odmítavě. – To by bylo zase jen troškaření!
Luboš upadl do značných rozpaků a zakoktal: A co jako myslíš, že budeme dělat?
- Vydělávat velké peníze! Konečně doopravdy podnikat! Podíval se přísně po nás dvou, kteří jsme se dost vyplašeně krčili proti němu v křeslech. – Musíte si to, panstvo, uvědomit, že nám nová doba nabízí fantastickou možnost zbohatnout…!
- Ty chceš zbohatnout?! Divil se Luboš. – A v týhle zemi?!
- Jo, přesně tady! Potvrdil Viktor.
- Takže si, podle tebe, mám pořídit nejdřív trezor, abych měl kam prachy ukládat?! vtipkoval můj muž v mírně křečovitém smíchu. – To bych rád věděl, co máme, podle tebe, dělat?!
Viktor natáhl ruku po sklence s koňakem, který jsem v našem baru schovávala pro hosty, napil se a začal nám vysvětlovat: - Za ty tři roky, co se točíme kolem našich dvou stánků, jste už nějakou korunu vydělali. Z čeho jinak byste koupili auto, sekačku na trávník nebo věci do bytu? Ale to všechno jsou zatím jenom prkotiny! Je jasné, že zpátky do fabriky tady Luboš nepůjde, i kdyby tam pro něho časem měli i místo!
- Proč myslíš? Namítla jsem.
- Protože poznal mnohem výnosnější a snadnější práci než rýsovat přiblblé součástky textilních strojů…!
- Fajn, řekla jsem s jistou nedůvěrou, - ale pořád jsem neslyšela, jak to chceš udělat, abyste spolu uživili dvě rodiny. Já osobně se jistě uživím, ale nepředpokládám, že stejně aktivní bude tvoje Simonka!
Viktor mi předvedl ve shovívavém úsměvu svůj dokonalý chrup. – Jo, tak takhle naivní nejsem ani já! Vyjádřil se o své manželce. – Ale když žena zůstane doma, musí máknout minimálně za dva její muž! To je stará vesta!
- A pokud možno co nejsnadněji! připomněla jsem mu jeho předcházející, téměř rouhačskou sentencí.
Na výrazu Viktorovy tváře a vůbec i na tom, jak se spiklenecky nahrbil, bylo vidět, že je už maximálně soustředěn na příští věty, s nimiž nás chce seznámit. – Na párkách, řekl, - jme pár korun vydělali. Ale návštěvníkům Krabonoše musíme nabídnout teď i jiné věci než pouhé občerstvení…!
- Myslíš třeba pohledy? Ozval se Luboš. – Ty už tam prodává přece starej Mráček!
- To snad vím! Ale jak se teď otevřely hranice, budou k nám jezdit také cizí turisté. O Krabonoš budou mít zájem nejen naše, ale i zahraniční kanceláře…!
- Aha! Už mi to dochází! Prostě my taky jednu cestovku založíme a budeme na Krabonoši poskytovat všelijaké služby a zábavu…! Odhadoval jeho záměry můj netrpělivý muž. Znovu se ale mýlil!
Viktor se totiž vytasil s naprosto jiným plánem. – Poslouchejte, co uděláme! My na začátku Hradní uličky, v průjezdu domu, co bydlí stará Taťounová, zařídíme soukromou směnárnu!!!
Cože…?! Zvolali jsme s Lubošem téměř současně. Čekali jsme, že nás Viktor překvapí s návrhem na stánek s ovocem nebo s upomínkovými předměty, prostě s něčím v tom smyslu, ale směnárna…?! Opakovali jsme si.
- Myslíš, že na výměně peněz něco vyděláme?! Zeptala jsem se opatrně.
- To si nemyslím! Prohlásil Viktor rozhodně. – To vím!!!
- No jasně, dáme se do toho! Zvolal můj muž a obdivně zíral na Viktora, který nám dál vysvětloval podrobnosti související se zřízením malé hradní směnárničky. Podle jeho plánu bychom do průjezdu starého domu, který patřil staré paní, vestavěli supermoderní stánek směnárny, v němž by nepracoval nikdo jiný než já.
- Proč zrovna já?! Ohradila jsem se.
- Protože pro provoz směnárny je třeba někoho, kdo má maturitu. Ty jsi byla na matiku nejlepší ze třídy! Aspoň to Simona vždycky tvrdila! Pokud vím, válíš taky obstojně anglicky a německy! A navíc máš sex-apel!
Schválně jsem se rozkašlala, abych poklonu, kterou mi Viktor právě vyslovil, mírně zlehčila.
Jenže kdo půjde ke mně do stánku?! Strachoval se už Luboš.
- Klid… k tobě dáme nějakou sexy šestnáctku! Vtipkoval jeho švagr.
- Tak to beru…! Řekl můj muž a já, přestože jsem věděla, že jde pouze o žert, polkla jsem předepsanou slinu žárlivosti. Viktor se mě pak vážně zeptal, zda by k párkům nešla moje máma.
- Půjde, když dostane víc, než má v samoobsluze!
- No a máme to! Mnul si ruce Viktor.
- Počkej, chlapečku, zchladila jsem jeho nadšení, - když už se bavíme o práci, co z toho zbylo na tebe?! Pokud vím, maturoval jsi na hotelové škole, takže bys mohl nastoupit taky do směnárny!
Nahodil schválně shovívavý výraz a jakoby mimochodem prohodil: - Kdepak směnárna! Já si postavím taky stánek! A jenom pár metrů od tebe!
- Co v něm budeš prodávat?!
- Víno, likéry, všechny značky kořalek…! Jo a taky cigarety a nějaké upomínkové předměty!
- To jen tak nastojačku?! Vyzvídala jsem dál.Viktor už zase mluvil normálně. – Ale vůbec ne! Všechny ty láhve na regálech a cigára budou pro cizince relativně šíleně laciné. Takže ještě než si uloží peníze, co jim Martina ve směnárně vymění, do peněženky, hned začerstva u mne pár stovek pustí!
To je úžasné…! Prohlásil Luboš a hned se zeptal: - Na to jsi přišel sám?!
- Já ne. To je přece v turistických oblastech na Západě dokonale vyzkoušená praxe.
- Jeden člověk provoz stánku ale sám nezvládne! Podotkla jsem, myslím věcně.
- Budu se tam střídat s naším kuchařem Šelbou. Ten totiž taky dostal padáka. Vezme tu práci ve stánku rád! Už jsme se domluvili! Šelba je fajn kluk… znáte ho přece?!
- Já jo! Potvrdil Luboš.
Taky jsem dala najevo, že si na něho vzpomínám. – Neříkal jsi, že pár měsíců seděl?!
- Jo! Proto bude spolehlivý! Zasmál se: - Ostatně u toho, kdo prodává kořalku, se na zápis v trestním rejstříku zas tak nehledí! Tak co tomu, panstvo říkáte?! Dožadoval se našeho souhlasu.
Jdeme do toho s tebou! Řekl můj muž a vůbec neskrýval podnikatelské nadšení. A to měl být původně strojní inženýr! Ušklíbla jsem se v duchu trpce.
- Martino?! Chtěl slyšet Viktor odpověď ode mne.
- Vestavba směnárny bude dost nákladná. A my peníze nemáme, kupovali jsme auto…!
- Zaplatím to sám!
- I vnitřní zařízení?!
Luboš nervózně sykl: - Neslyšíš? Viktor na to má peníze!
- Komu pak bude směnárna patřit?!
- Přece nám! Zdůraznil zbrkle můj muž a pohoršeně se na mne podíval.
Viktor ho však taktně, ale velice zřetelně opravil: - Pozor! Směnárna bude patřit pouze mně, když vy do ní nebudete investovat!
- Myslel jsem, že my taky…! Zakoktal Luboš v rozpacích a já se za něho zastyděla.
Náš podnikavý švagr potom zeširoka pokračoval: - Takže: Martina bude u mne oficiálně zaměstnaná. Měsíční plat bude brát dvakrát vyšší, než má ve Stavebninách. A k tomu čtvrtletní prémie! Samozřejmě že za tebe, obrátil se už jen na mne, - budu platit i pojištění. Stačí ti to?!
- Rozmyslím si to ještě! Odpověděla jsem chladně.
Viktor nevzrušeně souhlasil. Potom nás už jen vybídl, abychom mu do konce týdne sdělili své rozhodnutí. Slíbili jsme mu to.
- Proč jsi mu neřekla hned, že do toho s ním jdeme?! Co se ti zase na té směnárně nezdá?! Dotíral na mě Luboš podrážděně, když jsme uléhali. – Sama víš, co turistů na Krabonoš jezdí. A budou jich brzy mraky…! Umíš si vůbec představit, co můžeme vydělat peněz?! Viktor říká, že možná miliony…!
Změnila jsem polohu a zmrazila ho opovržlivým pohledem.
- My je potřebujeme?! Na co?! Žijeme snad jako chudáci?!
Trochu jsem ho tou otázkou rozhodila. Cosi blekotal o tom, že peníze přece potřebuje každý a chci-li dát naše děti jednou na studie, bude to něco stát…!
Poslouchala jsem jeho argumenty, kterými mne nemohl přesvědčit, a stále jsem si uvědomovala, jak můj muž snadno podléhá okamžitému nápadu, jak je nesoudný a nechá sebou manipulovat. Za ty roky manželství jsem poznala, že je milý, jemný, obětavý a navíc také přímo vzorný otec. Ale rozhodně není vůdčí typ, jako třeba Viktor. Když Luboše před několika měsíci sesadili v Multiplexu z funkce vedoucího oddělení, předpokládala jsem, že bude nešťastný, zarmoucený. Ale on snad byl dokonce rád! Možná, že je takový proto, že žil příliš dlouho ve stínu své matky!
Když jsem však ty dva muže srovnávala, nutně jsem, stejně jako pokaždé, došla k závěru, že byť byl Viktor přitažlivý, podnikavý, a navíc hýřil nejen nápady, ale i penězi, Luboš vnesl do našeho manželství vklad možná cennější: partnerskou spolehlivost! Být postavena před nutnost volby mezi nimi dvěma, zas by to byl Luboš, na kterého ukáži.
Prostoupila mě náhlá vlna vděčnosti, sympatií, a snad i lásky. Obrátila jsem se k němu, vzala ho kolem krku a zašeptala: - Tak jo, ty můj hazardére, dáme se spolu do toho!
Pochopil, že jsem změnila svůj názor, zajásal a obratně mě svlékal z noční košilky.
Zadržela jsem mu ruku: - Ty jsi mi asi dost dobře nerozuměl. Myslela jsem teď na tu směnárnu!
Moje upozornění však přišlo naštěstí pozdě.
 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 03. 2009.