Stanislav Rudolf: Červená je tráva, fotbal....
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Cože? Že tráva je zelená? A jak mně, barvoslepému, to dokážete?! Počkejte, nebudeme se spolu přít a začněme hezky od začátku! Když se vaší ženě narodí klučík, stejně jako kdysi dávno mé mamince, budete si oba přát, aby jednou chytil ty rybky, které vám kdysi z rukou vyklouzly. Můj tatínek, železničář, snil například o tom, že jeho syn bude jednou strojvedoucím vlaku. (Nedávno jsem se s touto vzpomínkou svěřil své ženě Jarce, a ona významně povzdechla: “Chudáci lidi, které bys vozil!“ Nevím proč to řekla. ) Když jsem ale tenkrát, ve třetí třídě obecné školy, nakreslil růžového koně, bylo tatínkovi jasné, že houkat před přejezdem mně nikdy neuslyší. Nemínil se s ale s mým postižením zpočátku smířit. A tak se rozhodl, že mě rozeznávat barvy naučí. Každý den, když se vrátil z práce, chodil se mnou po kuchyni, ukazoval na hrnce, hrnečky, kalendář a jiné věci, abych pochopil, že červená a zelená není jedna barva – leč marně. Musel jsem si zvolit jinou cestu . Barvoslepost mě však provází celý život. Přihrává mi vždycky zajímavé situace. A to nejen ty, které jsem sám prožíval, ale které mi líčili kamarádi barvoslepci. Proto jsem před lety napsal román, hádejte pod jakým titulem? No přece Barvoslepý! Už tenkrát jsem se choval tržně a prodal svůj fyzický handikap. V období příprav knihy jsem o barvosleposti přečetl kdejakou příručku nebo odborné pojednání a rozmlouval s očními lékaři. Získal jsem tak bohatý materiál. Dozvěděl jsem se třeba, že barvoslepý je každý desátý muž, a jen každá tisící žena má s barvičkami problémy. Že barvosleposti se říká daltonismus, podle anglického fyzika Johna Daltona, který se prý jednou na společenskou párty dostavil v jedné ponožce šedivé a v druhé růžové. Byl, stejně jako já, daltonik. Pátral jsem dál. Moje oční lékařka mi prozradila, že se za celou dvacetiletou pracovní kariéru setkala pouze s jednou pacientkou, která nerozeznávala červenou od zelené. Protože byla zaměstnána v sousední vesnici, na farmě, kde mimo jiných prací měla třídit i brambory, měla tak velké problémy, že jí vedení hrozilo propuštěním. Barvoslepost je navíc i dědičná! Vždycky přes koleno, jak se říká. Můj dědeček by o tom mohl býval rozprávět přímo legendy. Kupodivu byl úspěšným obchodníkem s látkami. Má vnoučata naopak nejvíc zajímalo, jak to, že mám, jako barvoslepý, řidičák. Vysvětlil jsem jim to. Věřím totiž, že semafor mě nikdy nezklame. Svítí-li kolečko nahoře, musím zastavit, protože je (prý) červené, při rozsvícení světélka pod ním (snad oranžové) se připravím ke startu. A to úplně nejspodnější svítí údajně zeleně. Fu….! Někdy to bývá pěkné vzrůšo! Za křižovatkou už ale pohoda.  V posledním předvánočním období, kdy jsme procházeli se ženou toho dne už třetím supermarketem a ona tam zálibně ošahávala a mnula mezi prsty různé ty hadérky, mě napadla odpověď na otázku, proč ženy, tolik milují všechny ty šatičky, halenky, košilky, rukavičky, ubrousky, kloboučky a já nevím, co ještě! Jasně, je to tak, jak jsem se na začátku zmínil: zatímco jejich barevnou krásu nevidí z tisíce žen pouze jedna, nás určitě sto! Prosím: zase jsou ve výhodě! Jako by nestačilo, že jdou do důchodu dřív než my. Na závěr ještě otázka pouze pro čtenářky! Vy jste ještě nikdy nezažily situaci, že se chystáte někam do společnosti a tehdy samozřejmě vybídnete svého manžela, aby si vzal tu béžovou košili, co od vás dostal pod stromeček a on se vám přijde ukázat sice v nové, ale šedivé?! Pokud patříte mezi těch 999 vyvolených, doporučuji vám, abyste ho zahnaly zpátky k prádelníku. Sám už s tím mám bohaté zkušenosti. A ta jedna, výjimečná, žena, co nám z tisícovky zbývá? Že by ho třeba pochválila? No nevím, nevím, když si zapomněl zapnout u té košile čtvrtý knoflíček odshora. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Milan Markovič |
 |
Jiří Menzel |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Stanislav Motl |