MOJE PALIČATÉ  IQ  (17)

A tak jsme se vydali na cestu za bohatstvím!

Zatímco můj muž byl Viktorovým plánem nadšen, já k němu měla výhrady. Především jsem se nechtěla smířit s tím, že my dva, profesí technici, budeme náhodným zákazníkům nabízet párek v rohlíku. Co si o nás pomyslí naši známí? Jak se budou asi na mého muže dívat jeho podřízení teď, když má být jmenován šéfem konstrukčního oddělení Multiplexu??! Párkaření, které by hravě svedl absolvent zvláštní školy, bylo podle mne ranou pod pás našemu vzdělání, vcelku vysokému IQ a životním plánům. Proto jsme se s Lubošem kvůli tomu několikrát i ostře pohádali.

Když jsem odhadla, že od svého úmyslu neodstoupí, požádala jsem ho, aby na sobotní večer pozval Viktora se Simonou.

Přijeli sami, děti jim hlídala Lubošova maminka s panem Grosmanem. Chtěla jsem hostům navodit příjemnou pohodu, a tak jsem se snažila, aby večeře, kterou jim podám, byla minimálně tak nápaditá a chutná, že zastíní občerstvení na tátových padesátinách. Podařilo se mi to. Jako předkrm jsme měli křenové brixle se šunkou, hlavní jídlo jsem nazvala Tajemství šanghajského kuchaře, připravené podle receptu na běžné švej čou-žou, ovšem vylepšené kostičkami ananasu a čerstvého pórku.

Přes všechny tyto dobroty se při večeři hovořilo ale stále jen o párkách v rohlíku. Když se blížila půlnoc a my už dopíjeli buhvíkolikátou láhev vína, uvěřila jsem i já, že projekt, který Viktor tolik vychvaluje, může zásadně změnit finanční situaci naší rodiny.

Sympatické mi na něm byly velice malé investice. Bouda krytá nepromokavou plachtou, elektrický ohřívač, na jehož jehlu se naráží odkrojený rohlík, hrnec na ohřívání párků, vařič a umyvadlo, kde si bude Luboš mýt ruce. K nezbytné výbavě byla nutná i větší lednice. Viktor slíbil, že nám prozatím půjčí jednu starší, která zahálí v jejich podnikovém skladu.

Takto vyzbrojen měl Luboš vždy v pátek odpoledne a o dvou víkendových dnech otvírat svůj malý stánek uzenářských radovánek K provozování takové činnosti bylo třeba především získat povolení od okresní hygienické stanice a od národního výboru. Jak Viktor navrhoval, měl náš zlatý důl stát na malém plácku hned pod hradem. Protože se však blížil konec září, uznal, že letošní turistickou sezónu už nestihneme. Rozhodli jsme se tedy, že nadcházející měsíce věnujeme pečlivým přípravám a 1. dubna, kdy se otevřou pro návštěvníky brány Krabonoše, budeme už na jejich pohoštění připraveni.

Viktor nám znovu přislíbil všestrannou pomoc, takže jsme mohli být spokojeni. Přes všechnu jeho ochotu jsem se ho však s mírným ostychem zeptala: …A co z toho všeho budeš mít ty?!

- Prosím tě…! Okřikl mě nedůtklivě Luboš, trochu zahanbený, že se ptám na tak samozřejmou věc.

Viktor pravil: - Vzhledem k tomu, že jsme příbuzní…     

-  Jasně, švagři…! Doplnil můj muž.

Viktor kývl a nevzrušeně pokračoval: -…budete mi dávat každý měsíc deset procent z čistého zisku!

A můj manžílek polkl.

Pochopila jsem: švagr nešvagr, teď půjde o obchod! A v tom se Viktor vyznal! Pro nás, začátečníky, bylo na druhé straně výhodné, že byl ochoten pravidelně zásobovat náš stánek nezbytnými surovinami. S dodavateli byl ve Slávii v denním styku. Takže jsem místo svého muže, který se stále nemohl vzpamatovat z jeho nečekané odpovědi, potvrdila: - Fajn, to berem!

Znovu jsme si tedy připili výborným červeným vínem na úspěch! Pouze Simona pila ten večer pouze minerálku.

Zdála se mi divná. Nezasmála se, nevmísila se do hovoru, jen občas, jakoby ze sna, se pousmála. Když jsme zůstaly v kuchyni na chvíli samy, zeptala jsem se jí přímo: - Co je s tebou?!

Položila hraničku použitých talířů na desku mycí linky a odvětila, uhýbajíc mi pohledem: - Nic… co by bylo?!

- Jsi dnes taková… prostě jiná! Napadlo mě, že příčina její momentální zaprdlosti by mohly být menstruační potíže, a proto jsem věcně prohodila: - Dostalas to?!

- Víš co? Poradila mi dost protivně. - Nevšímej si mě. Je to moje věc…!

- Jak myslíš! Zazpívala jsem dlouze a podala jí podnos se čtyřmi šálky kávy, aby ho odnesla do obýváku. Beze slova to učinila. Následovala jsem ji s tácem nakrájených kokosových řezů, které jsem ještě stačila dopoledne upéct. Naši muži se pochopitelně dál bavili o párkaření, takže jsem na sestřinu pokleslou náladu brzy zapomněla a také se hned vmísila do rozhovoru.

Když jsme po půlnoci Simonu a Viktora vyprovodili před náš dům, Luboš mě objal kolem ramen a mávaje za nimi do tmy, prohlásil: - Víš, Martino, co ti za ty peníze, které takhle vydělám, koupím?

Neznala jsem přesnou odpověď, i když mi dal čas na rozmyšlenou.

Řekl tedy sám: - Novej auťák!

- Cože…?!

Zopakoval mi to!

- Tobě snad přeskočilo! Krotila jsem ho. A protože jsem před tím něco upila, smála jsem se jeho nápadu ve vlahé noci hlasitě jako blázen.

Luboš se svého úmyslu zbohatnout na párkách nevzdal.V téhle věci věřil svému švagrovi každé slovo. Ani já jsem neměla důvod o solidnosti jeho rad pochybovat. Viktor pracoval v pohostinství řadu let, věděli jsme, že má v tomto oboru značné zkušenosti. Překvapilo mě pouze, že se Luboš na ten svůj meloušek těší víc než na funkci vedoucího konstrukčního oddělení, do níž měl být začátkem října uveden. Vysvětlovala jsem si to tak, že mu práce v Multiplexu možná léty zešedivěla, kdežto představa stánku před Krabonošem v sobě skrývala jistou romantiku.

Hned při první příležitosti vyklopil svůj plán mým rodičům. Máma proti němu rozezleně vyjela: - To jsi měl málo práce s barákem? Věnuj se teď taky trochu rodině!

- Počkej, mami! Krotila jsem ji. – Luboš nechce peníze, které utrží, propít někde s kamarády v hospodě. Potřebujeme do domácnosti spoustu věcí. Novou pračku, televizor, pokud sis všimla, máme v obýváku nový koberec… kde na to máme vzít?!

Máma mě ale poučila: y ve vašich letech neměli s tátou ani televizi, ani automatickou pračku. Poslouchali jsme rádio a prali v obyčejné vířivce…!

- A jak jsme byli v manželství šťastni! Doplnil ji schválně táta a snažil se přitom tvářit velice důstojně.

- Protože jsem za tebe všechno odřela? Neodpustila si připomenout.

- Já vím, maminko. Jednou, když jsem nebyl doma a přivezli nám koks, celou fůru jsi za mne odnosila do sklepa! Vidíš, a já od té doby pořád čekám, že to za to z Hradu pošlou Řád práce! Pak však si přestal mámu dobírat a vybídl Luboše: - Ukaž mi, jak by měla ta bouda vypadat! Společně se potom sklonili nad pauzákový papír s nákresem jarmareční boudy, který můj muž v práci velice pečlivě vypracoval.

Luboš nechtěl na náčrtu pracovat bez předchozích znalostí. Protože věděl, že se o víkenduna náměstí v Mýtě konají trhy, v sobotu ráno poškádlil naši starou škodovku a vyrazil tam na výzvědy. Zde si promluvil s několika zkušenými stánkaři. A i když mezi nimi neobjevil žádného, který by prodával párky v rohlíku, i ostatní mu ochotně dovolili, aby si poměřil konstrukci jejich boudy, a navíc poradili, jak by mohl tu svou vylepšit.

 Našemu tátovi se projekt zalíbil. Slíbil Lubošovi, že mu s její výrobou pomůže.

V úterý už přehodil přes náš plot první dvě železné trubky, které ukradl v Multiplexu, v dalších dnech v této činnosti pokračoval, takže následující týden už v Lubošově dílničce začali společně železo řezat a svářet. Než napadl první sníh, postavili na zkoušku konstrukci na zahradě. Dlouho pak kolem ní chodili se spokojeným výrazem stavitelů Eifelovky.

Než přišlo jaro, zvládl můj muž postupně všechno, co bylo nezbytné k zahájení párkařské premiéry.

 
Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004