Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (24)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (24)

Nosila jsem to tajemství v sobě celý dlouhý den!
Přečkala jsem ve zdraví i obvyklé setkání s Viktorem, kdy jsem mu předávala peníze. Snažila jsem se tvářit jako správný pokrytec: tedy mile! Ale dost mě těch pár minut, než jsem mohla odejít, vysílilo!
Předpokládala jsem, že tu zprávu o Viktorovi svému muži vyklopím už v autě, ale máma se rozhodla, že pojede s námi. Chtěla nejenom vidět svá roztomilá vnoučátka, ale hlavním důvodem prý bylo, že si změří Denisku. Přes mé varování se rozhodla, že jí koupí šaty! Docela dobře jsem si uměla představit, s jakým nadšením babiččin úmysl naše dcera přijme. – Dej mi, babi, prachy, a já si něco na sebe vyberu! vybídla ji pochopitelně Denisa, když se dozvěděla o nečekané štědrosti mé matky.
- Prosím tě, Denisko, ty si přece nemůžeš sama kupovat šaty! hrozila se naše babička. – Kolik je ti let?!
- Jedenáct! přidala si pár měsíců moje dcera. – Na tom snad ale nezáleží, babi!
- Ne, peníze ti nesvěřím… proč nechceš, abych ti je vybrala?!
- Protože nechci chodit jako pometlo! Zněla vnuččina odpověď.
- Deniso…!!! okřikl ji otec a zahrozil jí.
- Já snad se tak oblékám?! děsila se moje máma a mimoděk se po sobě podívala.
- Už musím jít! oznámila nám dcera. – Od sedmi mám taneční kroužek!
- Známe…! zachechtal se Patrik, který se až dosud do našeho rozhovoru nevměšoval a hrál si se psem.
- Teď večer?! podivil se stejně Luboš.
Denisa zavlnila rameny. – Jindy není v sokolovně volno!
- Kdy přijdeš?! zavolala jsem za ní ještě do chodby.
- V devět jsem doma! Jo, mami?! strčila hlavu ještě mezi dveře. – Arta už jsem nakrmila, nic mu nedávej. A na myčáku jsem ti nechala domácí matiku. Mrkni se mi na to, jestli ji mám dobře! Ten debil, ohlédla se po bratrovi, - mi do toho totiž pořád kecal…!
- Já, jo? ozval se Patrik. – A kterej idiot měl tady celý večer puštěnej magneťák tak, že jsem neslyšel televizi?!
- Nechte toho! zakročila jsem a Denisu pro jistotu vystrčila za dveře. Mrknutím jsem jí naznačila, že se na ten její úkol z matiky podívám!
- Vy ty děti vedete! pokyvovala hlavou máma a s výrazem naprosté vyčerpanosti mě požádala, abych ji dovezla domů. Celou cestu v autě mi pak líčila otřesné případy nezletilých dívek, které se vinou nevšímavosti rodičů dostaly na šikmou plochu neřesti.
Neodporovala jsem, dokonce jsem jí, když vystupovala z auta, slíbila, že budu na své děti víc dbát. Tvářila se už spokojeně.
Při zpáteční cestě jsem musela přemýšlet o našich dětech. Měla máma skutečně pravdu, že je nevedeme správně? Že jsou nevychované?
Neřekla bych! Třebaže jsme v poslední době na ně neměli tolik času jako dříve, kdy chodil Luboš do továrny a já prodávala cement ve Stavebninách, obě děti chodily do školy slušně oblečeny, netoulaly se a ve škole patřily k nejlepším. Každé bylo jiné. Denisa například patřila k třídním šaškům. Už jako malá holka nám doma předváděla učitelky, huhňavého ředitele, družinářku, co silně ráčkovala. Často přinášela k podpisu žákovskou knížku. S Lubošem jsme četli poznámky, jimž jsme obvykle nerozuměli. Bije spolužáka borovičkou z koše! Nebo: Vrká jako vlaštovka, nebo chrápe jako starý pes, čemuž se děti smějí! A jiné. Zkrátka komediantka! Když škola pořádala na konci června akademii, dostala Denisa za úkol celý pořad uvádět. Šli jsme se na tu hrůzu s Lubošem podívat. Naše dcera bez jakékoli známky trémy na jevišti vtipkovala, kladla obecenstvu otázky, které hlediště rozesmávaly, prostě si počínala jako profesionální moderátorka. Přítomní rodiče v sobě překonali žárlivost, že na jejím místě nezáří právě jejich dítě, a odměňovali ji bouřlivým potleskem. Denisa, jako každé dítě, však měla i své stinné stránky. Do všeho se pletla, ve všem musela být aspoň trošku namočená, takže jí několikrát hrozila dvojka z chování. Vzhledem k ostratním známkám, trapně jednotvárným, jí byla prominuta. V poslední době se z ní stala ochránkyně přírody, ekologicky nezávadného prostředí, ptáků a zvířat. Proto jsme měli taky už čtvrt roku psa Arta!
Denisa ho přivedla o prázdninách vyhublého, zablešeného, prostě ubožáka. Postarala se o něho a pokusila se ho, na náš nátlak, vrátit původním majitelům. Ale i když oznámila nález na městském úřadě a dokonce napsala i pár řádek do městských novin, k její velké radosti se o pejska podvraťáka nikdo nepřihlásil. Teď nemá asi nikoho na světě víc ráda než svého Artíka!
Patrik je jiný, usmála jsem se za volantem nad naším synem. Od malička neprůbojný, zkrátka citlivka. Plakával mi v náruči pro každou maličkost! Prostě mamánek. Ale číst uměl už ve čtyřech letech stejně dobře, jako ovládal šachy a všechny karetní hry, které jsem s ním hrála. Teď, kdy je ve druhé třídě, propadl zcela počítačovým hrám…
Blížila jsem se k našemu domu, takže jsem musela úvahy o dětech rychle ukončit. Ještě ale bleskové uklidnění: hlavně že jsou zdravé! Denisa si v noci sice v posteli vyzkouší všechny polohy ke spaní, někdy ji ráno budím na koberci, ale jinak je v pořádku. Patrik také nemá s nohama problémy, takže co si mohu přát víc?!
Když jsem zavážela auto do garáže, mrkla jsem na hodinky. Bylo po osmé, na město padal vlhký soumrak. Za půl hodiny se bude vracet z baletu Denisa. Neměli bychom jí s Lubošem jít naproti?! Rozhodla jsem se mu to navrhnout. A při té příležitosti mu také sdělím tu fantastickou zprávu o Viktorovi.
V obýváku byl však Patrik a díval se na televizi.
- Kde je táta?! ptala jsem se.
Aniž spustil oči z obrazovky, prozradil, že pro něho přijel strejda Viktor.
- Neříkal, kdy se vrátí?!
- Ne…! zněla odpověď mého syna.
Šla jsem do kuchyně mýt nádobí. Přitom jsem přehlédla Denisin domácí úkol z matiky. Všechny příklady měla správně. Udělalo mi to malou radost.
Když se krátce po deváté objevila, pochválila jsem ji. Vzala má slova jako samozřejmost.
Zahnala jsem potom obě děti postupně do koupelny, pak spát.
Luboš se vrátil skoro o půlnoci. Už jsem spala. Ale probudil mě, jak se v koupelně sprchoval. – Kde jsi, prosím tě, byl?! řekla jsem rozespale, když vklouzl vedle mne do postele. Byl cítit cigaretovým kouřem.
- Jel jsem s Viktorem pro zboží…!
- Teď v noci?! podivila jsem se.
- Jo! Potvrdil znovu a připojil: - Klidně spi! A taky si čechral přikrývku.
- Úplně jsem procitla. – Nezdá se ti to divné, že jedete pro zboží tak pozdě?
- Ve kšeftě je to snad normální…?! poučil mne. Pak zívl.
- Jsem šíleně utahanej…!
Posadila jsem se v posteli a za hlavou zmáčkla vypínač lampičky. Teď konečně přišla moje chvíle! – Víš, s čím se mi, Luboši, svěřila naše Simona?! Hodila jsem mu háček, na který se měl chytit.
- Nevím… a taky mne to nezajímá! odpověděla mi hromada z polštářů a přikrývky. – Dobrou noc!
- Věřil bys, že Viktor byl fízl?! prozradila jsem mu a čekala jeho velký úžas. Můj muž, předstíraje totální vyčerpání a nutnost okamžitého spánku, však na tuto zprávu nereagoval. Možná že mi dost dobře nerozuměl! napadlo mě. – Slyšíš?! zalomcovala jsem s ním.
- Jo, slyším! potvrdil nevrle.
- A co tomu říkáš?! ptala jsem se dál.
- Nic!
Na pár vteřin jsem byla v rozpacích. Nemohla jsem pochopit, že by mohl tak snadno přijmout fakt, že jeho švagr byl za minulého režimu spolupracovníkem tajné policie! Skoro jsem pak na něho vyjela… - Tobě nevadí, že Viktor třeba udal estébákům spoustu nevinných lidí…?
- Ale neudal! Přece všichni s nimi spolupracovali jen tak, naoko, aby jim estébáci dali pokoj, vysvětlil mi můj manžel.
- Jak to můžeš vědět tak jistě?! ptala jsem se ho, protože tak naivnímu vysvětlení jsem nedokázala uvěřit.
Luboš se náhle vztyčil a dívaje se mi do očí, řekl rozhněvaně: - Vím to, protože jsem jim to podepsal taky! A teď mi dej konečně pokoj! Na důkaz toho, že už dál se mnou nemíní diskutovat, padl zpět na polštář a dekou si přikryl zcela obličej.
Zprvu jsem myslela, že to má být vtip, trapná legrácka. Ale když jsem se z otřesu vzpamatovala, servala jsem z jeho tváře přikrývku a zblízka na něho zařvala: - Cože?! Ty jsi byl taky jejich agent?
Znovu se otráveně posadil. Rukou si prohrábl vlasy, a jako by vůbec o nic nešlo, pokusil se mne uklidnit. – Agent? Jakýpak agent?! Prostě jsem jim jenom podepsal jistou spolupráci…!
Skočila jsem mu vztekle o řeči… - Říkáš jistou?! Co to znamenalo?!
- Vlastně nic! Jen kdybych věděl ve fabrice o nějakém větším průseru, měl jsem jim to ohlásit!
- Proč jsi to, proboha, Luboši, udělal? řekla jsem už velice tiše.
- Protože jsem musel!
- Musel?! Měl jsi snad nějaký průšvih?!
- Ne… ale jen tak jsem mohl být vedoucím oddělení!
Odpustili mi vysokoškolskou kvalifikaci, víš?! Už je to pryč…!
- Nevěděla jsem, že za tu funkci musíš platit tak vysokou cenu!
Zasmál se, asi už zase docela procitl. – Proč vysokou?! Nikdy jsem nikoho neudal…!
- Ale slíbils jim, že to uděláš, když bude vhodná příležitost! Naklonila jsem se co nejvíc k němu a nenávistně mu vmetla do tváře: - Nebo tehdy, když tě oni přitlačí! Zhluboka jsem se nadechla a snažíc se vyjádřit své co nejhlubší opovržení, připojila jsem ještě: - Můžeš se stydět, Luboši! Pak jsem sebrala svou přikrývku a jeden polštář a v pláči utekla do pokoje, který byl určen pro příležitostné hosty. Zde jsem se zamkla, vrhla se na gauč a hořce, naprosto bez falše brečela. Strašně jsem se za svého muže styděla…
A on nedokázal za mnou přijít, vzít za kliku, zavolat tiše mé jméno, pokusit se mě utišit. Neobjevil se ani k ránu, kdy jsem se v jeho charakteru snažila objevit důležité lidské vlastnosti, jako byly stud a hrdost.
Několik dní jsem mu pak odpovídala jen na půl úst a snažila se být v jeho přítomnosti co nejméně. Dokonce jsem proto i večer přicházela do ložnice, až když jsem měla dojem, že usnul.
Jednou mě překvapil v koupelně nahou, když už jsem byla připravena, že půjdu pod sprchu. Zadržel mě a bolestivě mi sevřel ruku. Zaúpěla jsem, ale on nepustil. – Co chceš?! Ptala jsem se naříkavě.
- Rád bych věděl, co to se mnou hraješ?!
- Já? Nic…! odsekla jsem a snažila se vyprostit své zápěstí.
- Jsme snad ještě manželé?!
- Jo, to ano!
No, neřekl bych. Od jisté chvíle se ke mně chováš, jako bych ti kdovíco udělal. Mlátím tě snad? Nebo se ožírám…?! Najednou mě pustil. Polštářky rukou jsem si hladila rudé zápěstí. – No tak…?! houkl na mne. – Dovím se to konečně?!
Sekla jsem po něm pohledem a skoro štěkla: - Klidně. Jestli ovšem chceš!
- Jo, rád si poslechnu, jakej jsem špatnej…!
Chtěl už předem mé výtky zlehčit. To se mu ale nemělo podařit! Sáhla jsem po suché osušce, kterou jsem si předtím připravila a trochu se do ní zahalila. – Ba ne, Luboši. Ty nejsi špatnej. Ty jsi jenom zbabělej, víš?! A s tím já se nedokážu vyrovnat!
- Tak zbabělej, jo?! opakoval s posměšným úsměvem. Pak ze sebe vychrlil velice rychle: - Ale já tenkrát jinou volbu neměl! Buď podepíšu a povedu oddělení, nebo do konce života budu dělat panského kočího!
- Asi bych…! pokusila jsem se namítnout.
Nedovolil mi tu větu dokončit. – Tak abys věděla, Martinko, já to tenkrát udělal především kvůli tobě! Ty bys asi nesnesla mít muže, co hraje jen druhou ligu, obyčejného šoféra, kterého nikdo nezná…!
- Možná, ale nikdy bych nesouhlasila s tvou funkcí v Multiplexu, kdybych věděla, čím jsi se musel vykoupit!!! zaprotestovala jsem.
Luboš se jízlivě usmál. – Jistě, teď jsi náramně spravedlivá. Ale penízky, co jsem nosil navíc, ti byly milé!
- Neřekl jsi mi, že za ně platíš… svou ctí! Poslední slova se mi zdála zbytečně nadnesená, nehodila se možná do našeho rozhovoru, ale když jsem je, s mírným zaváháním, vyslovila, naprosto přesně vystihovala jeho poklesek.
- Čest…?! Uvědom si laskavě, že to bylo v docela jiné době, než je teď! Tenkrát se to tak nebralo! Luboš ke mně přistoupil, vzal mě jemně do náruče a smířlivě pravil: - No tak, Martino, přece to všechno už je dneska pasé, žije se nám dobře, najednou máme tolik peněz, o jakých se nám nesnilo, proč vyhrabávat staré, dávno zapomenuté věci… no nemám pravdu?! –Sejmul osušku z mých ramen a položil ji vedle sebe na automatickou pračku. Pak mě začal vášnivě líbat, hladit… a já se mu už nebránila. Jeho doteky a pak i způsob, jakým se mě v koupelně zmocňoval, mne dokonale odzbrojoval, promíjela jsem mu jeho nemorální chování, patřilo opravdu asi do jiné doby. Otočil si mne a miloval mě drtivě zezadu tak, jak jsem to měla nejraději.
Dřív než jsem úplně zapomněla na svět, který pro nás přestával na pár minut existovat, natáhla jsem ruku, abych zamkla dveře. Nebylo by vhodné, kdyby nás některé z dětí překvapilo. Zadýchaný Luboš se tomu za mými zády zasmál.
Tak jsme se zase smířili. V každém manželství je přece nutné, aby si partneři odpouštěli. Proto jsem se rozhodla, že se v budoucnu ani v myšlenkách k poklesku svého muže nebudu vracet.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 04. 2009.