Je sice pravda, že si v následujících devíti měsících máma dost často posteskla, nebo i zahudrovala, jak by bylo hezké, kdybych byla vdaná, měla manžela a to malé tátu, který by se o nás postaral, ale stačilo, abych zasyčela: - Mami, prosím tě...! a zmlkla. Jinak moje krávidita probíhala vcelku bez problémů. Máma se asi v práci moc nechlubila s tím, že její svobodná dceruška čeká miminko, táta se naopak na to mrně, jak už vnouče dopředu pojmenoval, docela těšil. Spoustu jeho kamarádů z rybářského spolku už prý bylo dědečky. Na stavbě, kde jsem byla zaměstnaná, se dozvěděli o tom, že budu mít dítě, až když jsem na osobním oddělení odevzdala doporučení lékaře, abych nejezdila s nákladními auty. Takové nebezpečné činnosti se tehdy říkávalo žertem pojízdná interrupční komise! Moc vtipné se mi to nezdálo. Od té chvíle jsem se v práci měla jako prasátko v žitě. Protože stavba pekárny vyrůstala hned proti stříbrovické tržnici, podstrkovali mi chlapi, pokaždé s mírným ostychem, pomeranče, dozlatova vybarvená jablka, asi největší, která na stánku prodavačky nabízely. Ale já se vůbec neupejpala, naopak ještě než odešli, všechno hned před nimi jsem zhltala. Bavili se tím a vůbec jim nevadilo, že budu svobodnou matkou, že otec je neznámý... chlapi mají asi pro podobné poklesky větší pochopení. Chutnalo mi, cpala jsem se jako utržená, ale během těch devíti měsíců jsem přibrala jen necelých sedm kilogramů. Lékařka krátce před porodem odhadovala, že moje miminko bude nejspíš malé. Mýlila se! Zatím jsem ve volném čase chodila na procházky k lesu, cestou, kterou mě před časem vodíval Luboš (stále jsem na něho myslela a věřila, že za mnou přijde!), nebo se zabývala obvyklou činností budoucích maminek: Nakupovala výbavičku, šila s mámou peřinky a vymýšlela pro své děťátko jméno. Pokud se mi měl narodit kluk, měl to být Patrik, holčičce jsem vybrala jméno Deniska. Mámě se pochopitelně nelíbila. Podle ní by se vnouček mohl jmenovat Eduard, vnučka pak Eliška. - Ani jedno se mi nelíbí! namítla jsem, a máma se urazila. Popotáhla nosem a pak mě nelítostně šlehla: - Tak dej hezky chlapečkovi jméno po tátovi. Jestli ho vůbec znáš...! Neodpověděla jsem jí. Jistěže se mi při listování kalendářem mihlo hlavou i Lubošovo jméno. Zavrhla jsem je však. Luboš si za svou zbabělost nezasloužil, aby cokoliv připomínalo jeho otcovství. Nenáviděla jsem ho a současně zoufale čekala na chvíli, kdy zase zazvoní na náš zvonek, aby mi oznámil, že se rozhodl docela sám, bez jakékoliv maminčiny rady, a že si mne tedy vezme, protože mě má rád, a že to mezi námi bude všechno jako dřív, možná ještě krásnější, protože na všechno budeme tři... Nedokázal to! Dva dny před vypočítaným termínem mě táta narychlo odvezl do nemocnice. Mladý lékař s odstávajícíma ušima mě prohlédl a sepsal se mnou nezbytný zápis. Jméno otce jsem odmítla uvést. Nijak ho to nezaujalo. Prostě jen v příslušné rubrice tiskopisu rodičky klepl pomlčku. Možná ale, že by vhodnějším znakem pro úředně neexistujícího tatíčka byla nula, nevím! Před půlnocí se mi narodila v bolestech, jejichž intenzitu jsem si předtím neuměla představit, krásná holčička. Dala jsem jí jméno Denisa. Vážila 3,95 kg, měřila 58 cm. Když mi ji položili na břicho a ona nasála z mého prsu, měla jsem pocit, že mě jen krůček dělí od nebe. Tak jsem byla šťastná. Na pokoji jsme ležely čtyři rodičky. Do rána měla každá z nás v postýlce vedle sebe i svého mazlíčka. Skóre bylo vyrovnané: dva kluci, dvě holčičky. Deniska z nich byla nejkrásnější!!! Už druhý den ráno za mými třemi spolupacientkami přišli jejich manželé. Za mnou nikdo. Bláhově jsem doufala, že se na chodbě objeví Luboš... stále jsem na něho myslela. I když jsme se rozešli, stejně jsem ho asi milovala. Navíc jsem mu přece porodila dítě! Bohužel o ně nestál. Mne přišli navštívit pouze rodiče a Simona. Ta navíc brzy odešla, měla rande s nějakým klukem a náš rozhovor o děťátku ji nebavil. Sestra, která měla právě na oddělení službu, jim přinesla Denisku ukázat. Máma plakala radostí, táta byl taky dojat. – Už abyste, holky, byly doma, nebo se tam z báby zblázním! opakoval. Předpokládala jsem, že mne z porodnice propustí přibližně ve stejný den jako ostatní pacientky na pokoji. Deniska totiž pěkně papala. Sotva jsem skončila jedno kojení, už se dožadovala další porce. Když nedostávala, řvala víc než zbývající dětičky dohromady. Vůbec jsem se nevyspala. Čtvrtou noc, po neklidném spaní a stále novém a novém procitání, jsem prožila něco neskutečného. Zase jsem vstala, abych Denisku znovu nakrmila. Otevřela jsem postranici postýlky, sáhla za sebe na noční stolek pro plenku... a než jsem se otočila, sklouzla mi Deniska k nohám. Strašně se lekla a rozplakala se. V šoku a hrozném strachu jsem ji zvedla, položila zpátky do postýlky a hned běžela na ošetřovnu. Tam jsem na pokuřující sestry vykřičela, co se stalo, ať něco dělají, že mám o Denisku strašný strach...!!! Odvedly mě zpátky na pokoj a uklidňovaly. Moje dítě mezitím stále poplakávalo, možná už hlady. Lékaři, který se vzápětí také objevil, jsem nesouvisle vylíčila, co se stalo. Poznala jsem z výrazu jeho tváře, že mi moc nevěří. Potom přikázal jedné sestře, aby odnesla dítě na rentgen, druhá pak u mne zůstala a snažila se mě, dost bezvýsledně, uklidňovat. Za necelou půhodinu mi znovu Denisku přinesli. Přišel i lékař. – Zdá se, že je dítě v pořádku, sdělil mi. – Ale pro jistotu vás obě pošleme na dětskou neurologii do Prahy. Tam vaši dcerku důkladně prohlédnou. Navíc, kdyby při pádu došlo případně ke krvácení do hlavičky, mají větší možnost zasáhnout než my v okresním špitále. Takže se můžete hned připravit, sanita na vás bude za hodinu dole čekat. Tady sestra Táňa s vámi pojede! - Jak tam budu dlouho, pane doktore? ptala jsem se a hlavou se mi mihli rodiče, kteří se už doma nemohli příjezdu své první vnučky dočkat. - Předpokládám tak tři čtyři dny...! zavolejte manželovi, že vás převážíme...! - Nejsem vdaná...! řekla jsem nepříliš zřetelně suchými ústy. Dost ho to překvapilo. Vyměnil si pohled se sestrou. A i když při tom nikdo z nich nepronesl jediné slovo, z jejich tváří jsem poznala, na co právě myslí: že žádné novorozeně samo od sebe z postýlky nespadne! A že to, co se stalo, byl ode mne, svobodné matky, pouze průhledný pokus, jak se dítěte zbavit!!! Ta hrozná myšlenka mě vyděsila. Snad proto jsem s pláčem vyrazila: - Neudělala jsem to schválně, pane doktore, jsem šťastná, že Denisku mám, miluji ji, věřte mi... Chápavě přikývl, pravil, že mě nikdo nepodezřívá, a navíc mi doporučil, abych se uklidnila, protože to je pro moji dcerku nejdůležitější. – Mohla byste ztratit mléko a to by bylo přece škoda, ne? - Nepůjdu před soud, pane doktore?! řekla jsem s obavami. Povzbudivě se zasmál. – To víte že ne. Všechno bude zase dobré, uvidíte! A tak místo abych šla domů, převezli mě na neurologickou kliniku do Prahy. Čas, který jsem tam prožila, patřil k nejhorším v mém životě. Deniska ležela na pozorování tři dny v inkubátoru. Pravidelně jsem jí tam nosila odstříkané mléko a modlila se, aby jedla jako dřív, aby nezvracela, aby sebou netrhala, aby byla co nejdřív zase u mne. Hovořila jsem o ní s lékaři. Potvrdili mi, že mezi novorozenci skutečně existují podobní lezouni, jako je moje Deniska, kteří se dokážou opřít o patičky a v postýlce se posunovat. Uklidnilo mě to. Ostatně, když jsem svou holčičku dostala k sobě zpátky, několikrát mi předvedla, jak dokáže v postýlce šmejdit. Takhle neklidně spí dodnes. A odmalička na ni dávám pozor, aby si neublížila. Moc dobře jsem si totiž tenkrát uvědomila, jak snadno jsem o svého miláčka mohla přijít... Po třech týdnech mě z kliniky propustili. Ale i když bylo moje děťátko, k radosti nás všech doma, v pořádku, musela jsem pravidelně jednou za měsíc dojíždět do nemocnice na kontrolu. Důsledně jsem ten příkaz dodržovala. Deniska se narodila 22. dubna. Přibližně za půl roku jsem zcela náhodou potkala Luboše.
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |