Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (4)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (4)

Jmenoval se Míša Král, byl o dva roky starší a v tanečních se objevil zcela náhodou, když ho na ně do Hradiště pozvala jeho sestřenice Klára Fenclová. Pokud si ještě dnes dokáži vzpomenout, nebyla to obyčejná taneční hodina, ale naše druhá, nebo dokonce třetí prodloužená. Okamžitě jsme si ho všimly. I v předepsaném společenském oděvu tenhle blonďák vypadal jako pěkná vazba. Tancoval pochopitelně nejdřív s Klárou, když ho kluci vystřídali, vyrazil pro jinou tanečnici. K ústřednímu topení to vzal už zprostřed sálu skluzem. Mistr Matoušek si takové neukázněnosti všiml a hlasitě ho napomenul. Kdybych Michala nezastavila, prolétl by patrně oknem kulturáku. Takhle přistál zcela náhodou v mé náruči. - Je libo taneček, slečno?! zažertoval, když už zase stál pevně na nohách. Aniž čekal na můj souhlas, táhl mě za ruku jako kořist mezi ostatní páry.

Tancovali jsme zrovna waltz. - Jak se jmenuješ? Zeptal se mě, když jsme vzájemně srovnali kroky.
- Martina! prozradila jsem bez zaváhání a současně si všimla jeho modrých očí. Taky se představil a dodal, že jméno Martina se ke mně hodí.
Nevěřila jsem mu.

Při mazurce, která následovala, mi prozradil, že se učí poslední rok automechanikem a že má po prázdninách slíbené místo v mýtském servisu. - Chodíš teď s někým? zajímal se při jedné otočce. Nereagovala jsem na slovíčko teď, jež ve své otázce použil, a statečně přiznala, že nikoho nemám. Potěšilo ho to. Řekl: Bezva! a navrhl, abychom se zítra po obědě znovu sešli.
Souhlasila jsem, a tak jsem se v sobotu odpoledne vypravila na své první rande v životě.

S Míšou Králem jsem potom skoro dva následující roky chodila. Dostala jsem od něho nejen první pusu, ale byl také první, s kým jsem se milovala. Během těch dvou roků naší lásky, o nichž se zmiňuji, jsme se nejenom milovali, ale i hádali a permanentně se rozcházeli, abychom se ve vzájemné lásce zase utvrdili a dali se dohromady.

Michal byl vynikající kluk, pokud jsme byli spolu sami. Jakmile jsme se ocitli ve společnosti jiných chlapců, nebo holek, snažil se jim dát najevo, že mu na mně nezáleží, a postupně mě před nimi urážel a ponižoval. Snad tak chtěl ukázat, kdo má v naší dvojici dominantní postavení. Neusilovala jsem nikdy o to, abych v lásce měla hlavní slovo, ale urážet jsem se nemínila nechat! Zpravidla jsem Michalovi cosi vztekle odsekla a doporučila mu, aby si napříště našel někoho, kdo bude snášet jeho urážky. Pak nastávalo několikatýdenní období, kdy jsem se bezmezně užírala, zatímco on si užíval v nahodilých známostech. Pokaždé ke mně přišel s prosíkem. Sliboval, že bude jiný, a já mu vždycky bláhově odpustila.

O prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem jsem se přihlásila na měsíční brigádu. Naše maminka - šetřilka - vycítila, že si přivydělám nějakou korunku, a tak mě začala přemlouvat, abych na stavbě pekárny v nedalekém městečku zůstala i v srpnu. Ostře jsem se proti podobným plánům postavila. Jeden měsíc jsem byla ochotna finančně přispět do rodinného měšce tím, že si vydělám na zimní bundu. Poslední čtyři týdny prázdnin jsem však chtěla mít volno pro sebe i pro Michala.

Na stavbě určili, že budu pracovat jako asistentka stavbyvedoucího. Moje funkce byla označena honosně znějícím slovem. Asistentka!!! Ve skutečnosti jsem buď vařila stavbyvedoucímu kafe a běhala pro svačinu, nebo se vzkazy k jednotlivým partám. Něco jsem si od nich vytrpěla! Zedníci i betonáři mi pochopitelně říkali jenom Martino. Volali na mne třeba dolů z lešení: - Martino, neseš nám konečně ten kladykus?! - Jaký kladykus?! odpovídala jsem jim bezelstně. Ten, co jsme si včera objednali...! - Ne...! přiznávala jsem se zahanbeně. - Tak se laskavě vyraš a vyfasuj ho pro nás, jo?! Nám kvůli tobě hoří plán...!

Vrátila jsem se do skladu a napsala si žádanku na jeden kladykus. Dobrák skladník mě poučil, že požadovaný kladykus je ve skutečnosti vlastně jen zkomolenina kusu klády, takže ani na sebe pečlivěji vyplněnou žádanku mi nic nemůže dát.
Když jsem se u nich na lešení znovu objevila, měli ze mne zedníci pochopitelně nesmírnou legraci. Tyhle jejich žertíky jim vydržely prvních pár dní. Pak si na mne zvykli, já na ně, takže jsme spolu vycházeli velice dobře.

Protože stavba nepřichází za zedníkem, ale naopak zedník musí za stavbou, jak praví stará stavařská zkušenost, také já jsem na stavbu pekáren dojížděla. Prvních pár dní autobusem. To se okamžitě ukázalo jako naprosto neoperativní. Nekončili jsme práci přesně, takže jsem odpolední spoj domů obvykle propásla. Proto jsem začala jezdit, dokonce i v dešti, na tátově starém mopedu. Zdráhal se mi ho půjčit, ale protože to měl z domova do továrny pár kroků, s mámou jsme ho nakonec umluvily. Chudák, musel pak celý měsíc jezdit do práce na kole.

Po čtrnácti dnech mě na stavbě něco kouslo do krku. Včela nebo vosa' spíš ale nějaký jiný hmyz. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, podobných bodnutí jsem už v minulosti chytla! Večer jsem absolvovala sice krásné rande s Míšou, ale v noci jsem pocítila šílenou bolest na krku. Napadlo mě, že by mi pomohl chladný obklad. Z mrazáku jsem vyndala krabičku s ledem. Světlo a hlomoz z kuchyně pochopitelně mámu probudil. Nejdřív mě napomenula, proč v pravou noc burcuji lidi, ale když prohlédla ruměnec na mém krku, který se stopami po milostných hrátkách neměl nic společného, sama mi přiložila obklad z ledu, a jako když jsem bývala docela malá holka, načechrala mi prošívanou přikrývku vlastní výroby, pohladila mě po vlasech a láskyplně doporučila, abych rychle spala, ráno že mne sama vzbudí. Stejně jsem usnula až k ránu. V příští vteřině už se mnou máma lomcovala. Aspoň se mi to zdálo! Bylo pět, obvyklá doba, kdy jsem vstávala do práce. Na sousední posteli mírně procitla Simona. Ta na brigádu o prázdninách nemusela. Byla malá. - Proč mě budíte! vrčela na nás jako podrážděný bernardýn.
Ty spi dál! doporučila jí máma a mne se zeptala: - Jak je ti?

Jo, ujde to! odpověděla jsem jí, potácejíc se do koupelny. Přišla za mnou, aby si mne prohlédla. Rudý kruh na mém krku se již nezvětšoval. Asi mi pomohl chladivý obklad. Stejně jsem jí ale slíbila, že si zaskočím k našemu závodnímu lékaři, aby se na mne podíval.
Neměla bys dnes jet raději autobusem?! ptala se s jistými obavami.

Ujistila jsem ji, že těch dvanáct kilometrů cesty hravě zvládnu. Opravdu jsem už procitala do normálního stavu. Našlápla jsem tedy tátova prskoše, zamávla mámě, která stála na verandě a vyrazila směrem ke svému prázdninovému pracovišti. - Jeď opatrně! slyšela jsem za sebou. Zatřepala jsem nad hlavou bláznivě rukou na pozdrav a za nevlídného rachocení motoru zařadila rychlost. Zanedlouho jsem se dostala na rovný úsek silnice za městem...
Pak se nade mnou zvolna rozjasnil bílý strop s koulí lustru a cizí ženský hlas řekl jakoby s úlevou: - No konečně! K hlasu patřily hnědé oči, úsměv, čepec ve vlasech a sesterská uniforma. Chtěla jsem se zeptat, kde to jsem, ale dřív než jsem to dokázala, ostýchavě jsem se přiznala: - Chce se mi na záchod... !

Sestra mi podstrčila mísu. Neměla jsem sílu, abych jí za to poděkovala. Současně s úlevou jsem pocítila bolest v levé noze. Špatně se mi i mluvilo. Každé slovo, které jsem se pokoušela vyslovit, naráželo v mých ústech na nečekanou překážku. Ale ze všeho nejvíc se mi chtělo spát.
Při dalším probuzení už kolem mé postele stáli rodiče, sestra Simona a spolužačka Zdena. Cpali mi do stolku jogurty a kompoty, které normálně nejím, a střídavě mi mezi úsměvy a slzami dojetí líčili okamžiky, na které jsem se nedokázala upamatovat.
To ráno, kdy jsem se rozloučila s mámou, mne u Zámezí srazil při předjíždění náklaďák. Zakryla mě korba jeho vleku.

Možná že jsem k nehodě přispěla sama i tím, že jsem se v předcházející zatáčce dostala se svým mopedem skoro až doprostřed silnice. Po neklidné noci jsem asi nebyla tak docela fit. Přivolaná sanitka mě odvezla do mýtské nemocnice. Střídavě jsem pobývala na JIP a zase na dvoulůžkovém pokoji, měnila chvíle bezvědomí za procitnutí notorického opilce.

Všechno to jsem se však většinou dovídala od jiných. Mnohokrát a s patřičnou dávkou politování. Prázdniny však ubíhaly neskutečně rychle i v nemocnici. Desátý den pobytu mi sestra přinesla berle a se Zdeninou pomocí jsem se poprvé dobelhala do koupelny. První pohled do zrcadla byl úděsný. Měla jsem modřiny po celé hlavě.
Obočí jednoho oka natržené, spodní čelist sdrátovanou jako hliněný hrnec. To ještě nebylo všechno! Když mi Zdena svlékla nemocniční košili a zavedla mě pod sprchu, viděla jsem vůbec poprvé modřiny na svém hrudníku, zelenomodrý bok a levou nohu uvězněnou v podivných železech. Vyděsilo mě to! Zdena však prohlásila: - Buď ráda, vole, že žiješ!

Měla pravdu, uvědomila jsem si to dost brzy. A už mi přestalo vadit, že zatím chodím o holi, že mě krmí jen polévkou a píchají mi antibiotika, aby se do mé zraněné nohy nedostal zánět.
Denně ke mně chodily návštěvy. Nejen moji rodiče, ale i spolužačky a známé holky od nás z Hradiště. Byla jsem jim za to vděčna, i když při každém stisku kliky jsem čekala někoho jiného.

Michal ale nepřišel, i když o mém zranění věděl. Ochotné doručovatelky špatných zpráv mi to potvrdily. Asi nemá čas! omlouvala jsem ho trpce.
Neměl. Začal si něco s Ivetou Králftovou.

Prozradila mi to Zdena těsně před mým propuštěním z nemocnice. Omlouvala se, že o tom přede mnou vůbec mluví, chtěla ale, abych byla už předem připravena na to, až třeba spatřím Michala s jinou dívkou. Dva dny jsem z toho byla špatná, dokonce se mi zvýšila i teplota. Pak jsme společně se Zdenou celý můj vztah s Míšou rozebraly a došly jsme k závěru, že mi opravdu nestojí za lítost a snad i slzy. I v tom mi Zdena pomohla.

Měla jsem Zdenu ráda. Vlastně až v nemocnici jsem poznala, jak dovede být obětavá a pozorná. Sblížily jsme se, a od té doby vlastně až dodnes je mou nejlepší kamarádkou. Přitom to Zdena neměla lehké. Podrobně mi o svém životě vyprávěla. Tátu že nepoznala, rozešel se s její maminkou dřív, než se narodila. Čekal prý současně další dítě s ženou, s kterou se posléze oženil. Zdena prožila velice skromné dětství s matkou a s babičkou. Ta jí později zemřela.

Odmalička ji trápilo, že nemá tátu a především ani sourozence. Celý rok si na ně šetřila, přála si je najít pod stromečkem. Záviděla všem dětem, které doma měly oba rodiče a dokonce bratra nebo sestřičku. Scházeli jí. A tak se tedy alespoň hlásila na každý pionýrský tábor, na lyžařské zájezdy, navštěvovala dramatický kroužek, hrála házenou a dvakrát týdně chodila trénovat do kuželny. Na průmyslovce byla jednou z mála dívek ve třídě, které byly spokojeny s odborným zaměřením školy. Na stavbě se aspoň mohla Zdena vykecávat se zedníky a chodit montérům do kantýny pro pivo.
Už tehdy se mi svěřila, že chce mít jednou nejmíň čtyři děti. Nemá je, i když se šťastně vdala...

Z nemocnice mne propustili asi za tři týdny. Noha se mi hojila, modřiny vybledly. Jen v ústech mi zůstaly nepříjemné dráty. Řekli, že mi je za pár týdnů z čelisti vyndají.
Nepoznávala jsem domov. Všechno se mi najednou zdálo nové, čisté, svěží. Dokonce i moje sestra Simona se na mne usmívala. A Baryk, můj pes, se mohl zbláznit radostí, když si mě očichal. Následující dny pak byly nádherné. Chodila jsem (ještě s holí) na krátké vycházky, se mnou Baryk nebo houf kamarádek. Krásně jsme se vykecávaly. V ústech mi ale stále vadil ten stříbrný drát. Naučila jsem se mluvit bez sykavek, abych směšně nešišlala. Prostě jsem volila ta slova, kde hlásky s nebo z nebyly.
Bála jsem se pouze setkání s Michalem. Nevěděla jsem totiž, jak se zachovám jestli se nerozpláču, až se setkáme a jeho pohled uhne stranou.
Pak se to stalo!

Holky navrhly, abychom šly večer do kina v přírodě. Hráli právě film Zatmění srdce. Kdysi jsem tuhle knížku četla, takže jsem byla zvědavá, jaké to bude ve filmu.
K amfiteátru přírodního kina nás dovezl Marcel Záhorský, který v poslední době projevoval zájem o Zdenu. Ve stejné chvíli, kdy jsem, ještě s obtížemi, vylézala z auta a postavila se na pevnou zem, jsem je zahlédla. S francouzskou holí jsem byla jistě nápadná. Proto si mě oba všimli. Iveta si mě přeměřila těma svýma rybíma očima a vzápětí se odvrátila. Michal ale zbledl. Dokonce i v šeru ubývajícího dne to bylo vidět! Potom mě v rozpacích chrchlavě pozdravil. - Ahoj...! řekl tenkrát.
Ale Ivety, kterou přitom držel za ruku, se už nepustil. Dnes vím, že to byla zanedbatelná maličkost, ale tehdy, kdy se mnou lomcovala puberta, právě ona rozhodla.
Neodpověděla jsem mu a začala se normálně bavit s holkama.
Druhý den mi po někom vzkázal, že jsem pěkná kráva. Napsala jsem mu, že pro mne přestal existovat! V mém světě už pro něho nebylo místo. Dokonce mě překvapilo, jak rychle jsem se dokázala s naším rozchodem smířit.

Konec prázdnin se však blížil závratně rychle. Začala jsem o sobě víc uvažovat. Umínila jsem si, že si nenechám proklouznout mezi prsty poslední ročník školy jen kvůli svému pohodlí. Rozhodla jsem se ve 4. ročníku stavební průmyslovky prvního září objevit společně se spolužačkami, které mi tolik pomohly. Začala jsem cvičit, posilovat nohy, zpevňovat zkrátka na celém těle. Ostatní holky mě nezištně posuzovaly.

Dokázala jsem to! opravdu jsem usedla první den školy do lavice vedle Zdeny. Chodila jsem sice ještě s holí a hubou sdrátovanou, ale už mi nikdo nemusel pomáhat. Mohla jsem se v pohodě připravovat k maturitě.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 11. 2008.