Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (8)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (8)

Zatímco si moje máma představovala velkolepou svatbu, na kterou by pozvala minimálně padesát lidí, tátovi byl počet hostů lhostejný. Těšil se jenom, že konečně bude mít příležitost zase se jednou pořádně napít, neboť v celém příbuzenstvu se naštěstí nevyskytoval jediný abstinent. Naopak všichni tatínkovi bratři, strýčkové a švagři byli správní násoskové. Oba rodiče však ze svých plánů museli slevit. Nejvíc mne překvapilo, že to dokázala i máma. Nakonec i ona souhlasila, že bude rozumnější, budeme-li mít svatbu opravdu skromnou, jen čtyři lidé: my s Lubošem a svědkové. Požádala jsem o tuto službu pochopitelně Zdenu, zatímco Luboš si přivedl velice sympatického kluka, spolužáka Jardu, který vlastnil auto. Svatební obřad se konal na radnici, pak jsme šli do restaurace na oběd. Při zpáteční cestě jsme vyzvedli v nedalekém Lukavci Lubošovu maminku a jeli se, už jako novomanželé, ukázat našim a Denisce. Celé odpoledne, vlastně až do večera, jsme pak seděli v obýváku kolem prostřeného stolu, povídali si, popíjeli, bavili se a především plánovali náš příští život.
Už před svatbou nám Lubošova matka nabídla, abychom bydleli u ní. Vlastnila prostorný byt ve starém domě, který kdysi patřil, jak tvrdila, jejím rodičům. Byla ochotna uvolnit nám jeden ze čtyř pokojů s okny na náměstí. Jinak jsme mohli používat samozřejmě její kuchyň, příslušenství, pračku, chladničku, nádobí, prostě všechno. Už před dvěma lety, kdy jsem ještě neměla Denisku a jen tak nezávazně chodila s Lubošem, mi paní Tichá vzkázala, že by mě ráda poznala. Po delších výmluvách jsem nakonec, ne právě nadšeně, přistoupila na výlet do Lukavce. Tak jsem v jediném sobotním odpoledni poznala Lubošovu matku i její krásný byt.
Byt se mi zdál velký, Lubošova matka ještě mladá. Nechápala jsem, proč se tak krásná žena po manželově smrti znovu neprovdala. Chovala se tenkrát ke mně velmi mile, ale teprve později jsem si uvědomila, že hned při tomto prvním setkání vyzvěděla na mně všechno, co chtěla o dívce svého jediného syna vědět.
Když jsme pak s Lubošem náš vztah obnovili, poznala i svoji vnučku. Byla jí přímo unesena. Nikdy nezapochybovala, že Luboš je Denisčin otec. Na rozdíl od mých rodičů totiž znala od začátku celou pravdu.
Pár dní po svatbě jsem se tedy i se svou dcerkou stěhovala do Lukavce. Dost nerada. Ale chápala jsem, že v našem bytě bydlet nemůžeme, pokud se nechceme zbláznit nebo vzájemně povraždit. A tak zatímco Simona jásala, že bude mít konečně zase gauč v obýváku pro sebe a nemusí spát v kuchyni, moje máma plakala, že ztrácí nejen mne, ale zejména Denisku. Nic nepomáhalo mé utěšování a sliby, že ji budeme co nejčastěji všichni tři navštěvovat.
Když nám táta naposledy z vrátek mával na rozloučenou, leskly se mu dojetím oči. Minutu předtím mi podstrčil do ruky ruličku s několika stovkami. Ulil si je tajně asi z výplaty, aby máma nevěděla.
Začala pro mne další etapa života, myslím jedna z nejkrásnějších. Přesto jsem si hned v prvních dnech v novém bydlišti uvědomila, že za získané pohodlí a komfort platím značnou dávkou nesvobody.
Lubošova matka mi navrhla, abych ji oslovovala maminko! Nedokázala jsem to. mámu jsem měla jen jednu, i když jsme se spolu permanentně hádaly, měla jsem ji svým způsobem ráda. Paní Tichá velice brzy vycítila, že je nad mé síly rozšířit význam toho vzácného slova, a sama mi doporučila, abych jí tedy říkala stejně jako Deniska, tedy babičko! Stejně mi to ale dělalo potíže a svou tchyni jsem takhle pojmenovávala pouze nepřímo.
Problém s oslovením patřil mezi ty zanedbatelné. Vbrzku jsem pochopila, že mnohem závažnějším úkolem pro mne bude roztětí náhle vzniklého citového trojúhelníku mezi Lubošem a námi dvěma. Obě jsme ho milovaly, každá jinou láskou, a žádná jsme z ní nechtěla slevit. Moje tchyně nemínila ani v nových podmínkách změnit léty zavedený styl vzájemného soužití. Chápala jsem, jak asi těžko nesla, když Luboš před časem nechal studia na vysoké škole a našel si podřadné zaměstnání ředitelského šoféra. Přesto se o svých pocitech přede mnou nezmínila a nikdy synovi jeho selhání nevyčítala.
Luboš odjížděl do práce a zase se vracel dost nepravidelně, podle cíle služební cesty. Pokaždé, i když to bylo třeba ve čtyři ráno, jeho matka vstala, uvařila mu snídani a dohlédla, aby měl v tašce svačinu.
Neskutečně mě to štvalo!!!
Pominu-li maličkost, že chlap, jako byl Luboš, by si snad dokázal uvařit snídani sám, měla jsem to být přece já, a ne jeho matka, kdo měl brzy ráno vstát, láskyplně mu uvařit čaj a přistrčit pod nos dva včerejší rohlíky a trojúhelníček sýra! Jenže vstávat takhle brzy jen proto, aby se milovaný manžílek nemusel obtěžovat napustit do konvice vodu a zapnout sporák, jsem pokládala za jistou formu rozmazlenosti, a nikoliv lásky. Navíc jsem bývala obvykle nevyspalá, Deniska v noci zlobívala, probouzela se, a tak jsem si cenila každé půlhodinky spánku. – Musíš se nechat od mámy obskakovat?! vytkla jsem Lubošovi brzy. Choval právě v náruči Denisku.
- Tobě to snad vadí? zeptal se udiveně.
- Jo a dost!
- Asi ji to baví, takhle nám posluhovat!
- Nám? zdůraznila jsem. – Pokud vím, posluhuje tobě. Protože jen tebe má ráda. vůbec nevzala na vědomí, že ses oženil, že jsem tady i já s Deniskou a že my dvě teď máme na tebe mnohem větší právo než ona...!
- Co mám podle tebe dělat?! vyrazil ze sebe podrážděně, až Deniska polekaně zamžikala očima. –Zakázat jí to?!
Skousla jsem rty, ustala v práci a zadívala se mu do očí. – Ty dobře víš, že o to mi vůbec nejde! Ale proboha promluv s ní a vysvětli jí, že v manželství je pro každého ze všeho nejdůležitější partner, vlastní děti, a pak teprve potom rodiče!!!
- To přece ona ví...!
- Ne! Už to zapomněla... nebo si to nechce přiznat!
Unaveně vydechl. – Tak dobře, řeknu jí...!
Nemohl mi uhnout: - Co jí řekneš?!
- Že si ráno budu dělat snídaně sám!
Mohla jsem být spokojena.
Hned druhý den ráno jsem slyšela za dveřmi ložnice cinkot nádobí a tlumený hovor. Pochopila jsem, že Luboš svůj slib splnit nedokázal.
Ještě v posteli mě roztřásl neskutečný vztek. Okamžitě jsem procitla, vstala a jen tak v noční košilce vtrhla do kuchyně. Spatřila jsem tam přímo idylický obrázek: Lubošek seděl u stolu, cpal se hltavě buchtami, zatímco vedle něho stála, oblečena v rudém županu, jeho matka s konvicí čaje v ruce, připravena, aby včas dolila. Přitom mu sladce o něčem šveholila do ouška. Oba se po mně současně ohlédli. Tchyně se zatvářila mile, můj muž značně vyplašeně. – Proč nespíš, Martinko? ptala se.
Neodpověděla jsem jí a zacloumala s Lubošem tak, že mu málem z hrnku vyšplíchl zbytek čaje. – Cos mi slíbil? procedila jsem nenávistně mezi zuby.
- To ona sama...! ukázal na matku.
Tchyně okamžitě zvládla situaci. – Opravdu mi to nedělá problém, připravit Lubošovi snídani! řekla mírně. - Stejně nespím!
- Dokáže to snad sám! Už mu nejsou čtyři, ale čtyřiadvacet...! odříkávala jsem opatrně s kritickým nedostatkem kyslíku v plicích, neboť se mi špatně dýchalo.
Lubošova matka mlčky postavila konvici na stůl a chladně podotkla: - Jak chceš, Martinko! potom odešla do pokoje, který si pro sebe vyhradila.
Luboš se na mne vyčítavě podíval, potom hodil hlavou za odcházející matkou. – O to ti jde...?! zeptal se.
Napadlo mě, že se snad své matky stále bojí. Co když se na Luboška bude hněvat?! Vztekle jsem odsekla:- A víš, že jo?! potom jsem z kuchyně také zmizela.
Pár dní mi tchyně odpovídala na půl úst, dokonce se večer nemazlila ani s Deniskou. Zavřela se ve svém pokoji a předstírala, že má nějakou důležitou práci.
Snídaně si ale od té doby vařil Luboš sám.
Mohla jsem zaznamenat v našem nebezpečném triumvirátu své první vítězství. Dnes se už nad tím jen usmívám. Kolik podobných soubojů jsem musela za onoho půl roku, co jsme bydleli s Lubošovou matkou, ještě podstoupit!
Mám se snad o některých zmínit...?!
Tak třeba když odezněl případ poskockých služeb, dolehl na mne problém, který mám na disketě své paměti označený heslem ČEKÁNÍ NA GODOTA!
Stejně pravidelně, jak Luboš ráno odjížděl do práce, tak se i často pozdě večer vracel. Jeho matka na něho trpělivě čekala, zatímco mne obvykle sklátil spánek. Přestože Luboš měl klíče, běžela mu otevřít. Takže byla zas první, kdo se s ním vítal, koho mezi dveřmi políbil, komu v kuchyni vyprávěl čerstvé zážitky ze služební cesty. Je pravda, že když se potom osprchoval a tiše přišel do ložnice za mnou a vklouzl do postele, taky mě něžně líbal. Dokonce do vlasů a pak na rty, které dost urputně hledal ve tmě. Ale už jsem byla druhá! A to mne neskutečně štvalo. Chtěl se milovat a ve mně se všechno vzpíralo. Odstrčila jsem ho a řekla jemně: - Povídej mi nejdřív, jak ses měl!
Ale jemu se už nechtělo znovu opakovat to, s čím se už za dveřmi svěřil, a proto jen mrzutě zavrčel, odvrátil se ode mne a předstíral, že spí.
Nedovolila jsem mu to! a vpálila jsem mu do očí, v nichž se už leskla noc, že udělat něco pro mámu mu samozřejmě není zatěžko. Já jsem jen manželka, matka jeho dítěte, druhá cenová skupina...! Ano, i takové trapnosti mi žárlivost přinášela na jazyk.
Přitom bych se s ním ráda milovala!
Zkusila jsem tedy podruhé na něho čekat sama.
Bylo to nemožné. Tchyně držela tu noční stráž se mnou. A já ji nedokázala z kuchyně vykázat. Zas mu spěchala odemknout, zas jeho první pusa patřila jí!
Znovu jsme se kvůli ní strašně pohádali.
Možná že jsem měla být tehdy tolerantnější, chápat pouto, jímž ti dva byli k sobě po smrti Lubošova otce dlouhé roky připoutáni, chovat se k oběma taktně... Nedokázala jsem to. Chtěla jsem mít Luboše jen pro sebe. Proto jsem na svou tchyni tolik žárlila.
A ona pochopitelně na mne.
Utkávaly jsme se postupně v drobných, zdánlivě zanedbatelných střetnutích.
Údobí placené mateřské dovolené mi umožňovalo zůstat dva roky s Deniskou doma, starat se o ni a o společnou domácnost. Prala jsem tedy na všechny, uklízela prostorný byt a také pro všechny vařila. Pokaždé, když ráno tchyně odcházela do práce, ptávala se mile: - Tak na co se dnes máme těšit, Martinko?
Odpověděla jsem, že bude, řekněme, křenová omáčka. Křenovku mě naučila o prázdninách máma a je to jedna z omáček, kterou naše rodina vždycky jedla pouze lžící, nikoli příborem!
Tchyně však zděšeně prohlásila: - Ale Luboš přece křenovou omáčku nejí!!!
- Tak ji jíst bude! Na shledanou...! odsekla jsem úsečně a roztočila vodovodní kohoutek, abych napustila do myčáku horkou vodu. Předpokládala jsem, že tím je náš rozhovor u konce. Když jsem se ale mimoděk otočila, stála tchyně za mými zády dál.
- To myslíte, Martinko, žertem...?!
- Vůbec ne! Jen ať baští všechno! Vy jste ho moc rozmazlovala...! dodala jsem už smířlivě.
- Nevím, nevím...! kroutila hlavou.
- Křenovku nejím! Prohlásil večer nad omáčkou s knedlíky Luboš.
- Proč? zeptala jsem se. – Máš snad po ní vyrážku? Nebo zvracíš...?
- Prostě je to blaf...!
- Tak blaf, říkáš?! opakovala jsem po něm dotčeně. Dávala jsem si záležet na tom, aby křenová omáčka byla jemná bez žmolků. Ostatně i Deniska si nad ní pomlaskávala. – No jak chceš! vzala jsem vztekle jeho rozhodnutí na vědomí, předala mu do náruče upatlané dítě, uchopila talíř s nedotčenou porcí jídla a odešla, abych ji k překvapení těch dvou spláchla do záchodové mísy.
- A co budu jíst?! Zeptal se podrážděně můj muž, když jsem se vrátila do jídelny.
- Něco ti udělám...! nabídla se okamžitě jeho matka a vstávala od stolu.
Zadržela jsem ji. – Ne! Luboš bude jíst to, co my s Deniskou! A když se mu to nelíbí, ať je hlady!
Tchyni škublo ve tváři. Nervózně se podívala stranou po milovaném synáčkovi, který teď musí trpět kvůli cizí ženské, a pak tiše prohodila: - No jak myslíš, Martinko! Ale já bych si něco takového k svému manželovi dovolit nemohla!
Chtělo se mi vykřiknout: VÁŠ MANŽEL SI VZAL OVŠEM IDEÁLNÍ ŽENU, MAMINKO!!! Ale neodvážila jsem se toho. Tak jsem se aspoň krásně ušklíbla.
Tchyně si bez pochyb mé provokativní reakce všimla, protože vzápětí potom odešla, tváříc se uraženě.
- Nemůžeš se před ní ovládat?!!! vyjel na mne Luboš, sotva se za ní zavřely dveře.
- Ne, pokud ty nebudeš respektovat fakt, že ses oženil! štěkla jsem nenávistně.
Zas jsme byli v sobě.
Naštěstí se Luboš dokázal v noci krásně udobřovat.
Časem se však ukázalo, že jsme se milovali vlastně jen po hádkách.
Vadilo mi to a Lubošovi zřejmě také. Jak se dalo čekat, začal se podobným konfliktním situacím ve společné domácnosti vyhýbat. Ze služebních cest přijížděl pozdě, a když už přišel včas, ve spěchu se najedl, trochu se pomazlil s Deniskou a znovu vypadl ven. Obvykle mezi nové kamarády do hospody. Když jsem mu několikrát ostře připomněla, že nemám v úmyslu dál žít ve společném manželství s potenciální notorikem, změnil cíle svých večerních výprav a přihlásil se do kuželkářského oddílu. Nikdy jsem neměla nic proti sportování, dokonce ani válení kuželek by mi nevadilo, pokud by se tréninky nekonaly vždy každý druhý den a nebyly pokaždé zakončeny návštěvou hospody. Bylo mi jasné, že se chce Luboš vyhnout případným konfliktním situacím mezi mnou a svou matkou a následně mezi námi dvěma, zapomínal však, že jeho nepřítomnost dává jeho matka za vinu především mně.
Hádala jsem se s ním už skoro denně bez ohledu na to, že mne moje tchyně za sousední zdí nenávistně poslouchá. Jak asi musela svého synáčka litovat!
Abych se vyhnula podobným manželským nervákům, jezdila jsem skoro každý týden na víkend k rodičům. Luboš zůstával doma, tvrdil, že by jenom překážel. Ale i v těch třech stísněných místnostech se mi dýchalo líp než v chladném patricijském domě, kde tchyně nedovolovala, aby mne její syn cele miloval.
Při jedné takové návštěvě jsem na náměstí náhodou potkala svou bývalou spolužačku Zdenu Šafářovou. Vyšla právě ze dveří pohřební služby. Když se dost naobdivovala Denisky,ohlédla jsem se za sebe k proskleným dveřím a zeptala se: - Co ty s nimi máš?
Zvážněla. – Babička zemřela. Tys ji asi neznala. Ve čtvrtek měla pohřeb. Byla jsem platit za kremaci!
- Promiň, nevěděla jsem to! vyjádřila jsem jistou soustrast a přidala pousmání.
- To nic! pravila klidně Zdena a dodala, že babička už byla dost stará. – No a co ty?! nasměrovala náš náhodný rozhovor zdánlivě optimističtějším směrem. – Jak ty se máš? Jsi jistě šťastná matka i manželka...!
Možná že jinému bych přitakala. Před Zdenou jsem však nikdy neměla tajnosti, nedokázala bych zapírat ani teď, poznala by to na mně okamžitě, shýbla jsem se ke kočárku, narovnala Denisce rukáv svetříku a přitom přiznala: - Není to dobré, Zdeno!
- Kecáš, vole...! vydechla. Vyslovila to slovo přesně tak, jak to dělávala ve třídě, když jsem ji seznámila s nějakým neuvěřitelným zážitkem. A když jsem se navíc zatvářila přiměřeně útrpně, poznamenala: - Myslela jsem, že tě má Luboš opravdu rád!
- Možná...! připustila jsem.
Přítelkyně sebou trhla. – Mám šílenou chuť na kafe, pojď, dáme si jedno!
Zašly jsme do nejbližší cukrárny. U stolku docela v rohu jsme pak společně usrkávaly kávu a zvolna si pochutnávaly na zmrzlinovém poháru. Já navíc krmila dítě a popisovala přitom svůj život v manželství.
Zdena byla pozorná posluchačka, nepřerušovala mě. Teprve když jsem skončila, zeptala se s nepředstíranými obavami: - A co s tím chceš, Martino, dělat?!
Zavlnila jsem nerozhodně rameny a pravdivě přiznala: - Nevím... asi se rozejdem. Bude to tak nejlíp pro všechny...!
Blbost...! přerušila mě Zdena tak důrazně, že se několik hostů sedících u sousedních stolků po nás ohlédlo. Tišeji už pak dodala: - Nebudeš se s Lubošem kvůli bábě rozvádět!!!
- Není ještě bába...! upozornila jsem ji taktně.
- Ale chová se tak, když vás nenechá žít v klidu! Vychutnala si dálkový odstřel mé tchyně a vrátila se k uvažovanému řešení našeho manželského problému. – Rozvod, Martino, není to nejlepší! Vy dva se prostě musíte báby zbavit...!
Skočila jsem jí do řeči: - Prosila jsem tě, abys jí neříkala, neříkej jí bába!
Možná, že mou poznámku nevzala na vědomí, neboť vzápětí rozhodně svou myšlenku dokončila: - ...takže se od ní jednoduše přestěhujete! Snad aby dodala slovům na důraze, mávla v úrovni svých očí lžičkou, kterou předtím vybírala z poháru zbytek zmrzliny. A kecla si při tom neuváženém pohybu tající růžovou hmotu na bílou halenku. Sebekritická slova, kterými pak doprovázela svou očistu, se nehodila do žádné jen trošku slušné společnosti.
- Přestěhovat se? Blázníš? A kam...?! Každý ví, že bydlet kde máme...! Takže nám byt nedají! A stejně bychom na něj čekali nejmíň deset let! namítla jsem, když kamarádka skončila prozatímní očistu své halenky.
- Seš stavařka, postav si! připomněla mou profesi.
S chutí jsem se tomu nápadu zasmála.
Pak Zdena konečně schovala kapesníček, kterým usilovně třela pod bradou zmrzlinovou skvrnu, a už naprosto soustředěna na nový obsah naší konverzace, pravila skoro tajemně: - Víš, vole, že mě právě teď napadlo něco, zač bych měla dostat nobelovku?!
Brala jsem to od ní jako obvyklý hec. Proto jsem napověděla: - Myslíš třeba E = m.c2???! s uspokojením jsem shledávala, že ve mně přece jen zůstaly trosky školních vědomostí.
Zdena se už nenechala vyvést z klidu. – Tak ta tvoje teorie relativity je proti tomu, co teď uslyšíš, jen trapný nápad osamělého studentíka!
- Vyval to! pobídla jsem ji.
- Naši budou domek po babičce prodávat. Proč byste si ho nekoupili zrovna vy s Lubošem a nepostavili si na zahrádce časem nový rodinný domek?!
- A to, podle tebe, budeme bydlet v Lukavci a v Hradišti stavět nadálku?!
- Pozor! Dva tři roky budete bydlet v domečku po naší babičce. A až si postavíte nový, prostě tu ruinu zbouráte. Zdena zvedla pyšně bradu a obdivně prohlásila: - No řekni sama: jaká jsem?!
S jistou váhavostí jsem připustila, že její návrh není zcela marný.
- Musíte se ale rozhodnout co nejdřív! dodala kamarádka. – Moje máma peníze potřebuje, musí se dělit o dědictví a tetou Bertou. A to je taky správná kobra! smlsla si na své příbuzné.
Večer před usnutím jsem o možnosti, která se nám nečekaně naskýtá, řekla Lubošovi.
K mému překvapení se možné stavbě našeho vlastního domku ani v nejmenším nebránil, čímž mě mimoděk ujistil, že mě přes všechny problémy, hádky, mlčení a zdánlivou krizi našeho manželství stále miluje. Vyslovil pouze jedinou dost nezanedbatelnou otázku: - A kde na to vezmem?!!!



Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 12. 2008.