Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (3)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (3) |
| V osmé třídě jsem se musela, stejně jako ostatní spolužáci, rozhodnout o svém příštím osudu. Vzhledem k mým dosavadním výsledkům v učení bylo jasné, že si podám přihlášku na studia. Toužila jsem být jednou průvodkyní Čedoku nebo aspoň pracovat v nějakém velkém hotelu, kam přijíždějí cizinci na dovolenou. Na rekreaci v Bulharsku jsem pozorovala dívky v recepci při práci. Líbilo by se mi usmívat se na hosty, mluvit s nimi anglicky nebo německy (jen proto jsem chodila ve škole dva roky na nepovinnou angličtinu!), předávat jim klíče a přepojovat telefony, být perfektně oblečená a milá... Naopak táta by rád ze mne viděl geodetku nebo geoložku. Nikdy mi nevysvětlil, proč se mu zalíbily tyto dvě profese. Podezřívala jsem ho, že je zná z křížovek, které ve volných chvilkách luští na záchodě! Nakonec jsem se přihlásila na gymnázium, protože si maminka přála mít ze své chytré dcerušky lékařku. Přijímací zkoušky jsem složila v pohodě. Přesto mi asi po čtrnácti dnech přišla zpráva, že jsem na hradišťské gymnázium nebyla přijata pro nedostatek volných míst. Zkušební komise však byla natolik velkorysá, že mi nabídla místo na střední škole stavební v nedalekém Mýtě, kde od nového školního roku zřizovali třídu, v níž má být převážná většina dívek. Experiment, který měl dokázat, že budoucí socialistická žena zvládne každý problém i ve stavařině. Mí prostí, úřady a organizacemi neprotřelí rodiče se ani nepokusili o odvolání a poslali tedy mou přihlášku na doporučenou školu, kde mě už vzhledem k mým předcházejícím výsledkům bez problémů přijali. Po prázdninách se nás sešlo v 1. D celkem třicet pět značně vyplašených studentů. Dvacet devět dívek, šest chlapců. Jak se později ukázalo, opravdový zájem o studium na stavební průmyslovce mělo původně jen sedm studentek. Když jsme se později objevily na praxi, zedníci si nás pletli a volali na nás z lešení: - Zdravíme zdravotní školu! Neuměli si, stejně jako my, prostě vysvětlit, k čemu bude ve stavebnictví potřebná skoro třicítka holek, pokud si případně odmyslí různé druhy sexuálních radovánek. Přibližně stejným způsobem se do mé třídy dostala i Zdena Šafářová, která v Hradišti chodila do vedlejší osmičky, takže jsme se podle vidění znaly. Už v autobuse, kterým jsme 1. září přijížděly do školy, jsme se dohodly, že spolu budeme sedět v lavici. Příští čtyři roky ukázaly, jak bylo prozíravé, že jsem tehdy na Zdenin návrh přistoupila. Ostatně přítelkyněmi jsme zůstaly dodnes. V prvních týdnech na nové škole jsem byla, stejně jako ostatní, dost vyděšená. Všechno bylo najednou jiné: profesoři, spolužáci, odborné předměty, jiný způsob vyučování i zkoušení. Některých kantorů jsme se vyloženě báli. Podivínský profesor Kotek nás děsil vlastně až k maturitě. Byl to už starší muž mohutné postavy, lysého čela a nápadně černých vousů. Podezírali jsme ho, že si svůj plnovous barví. Přestože byl v oboru odborníkem, měl, stejně jako většina geniálních lidí, jazykovou vadu. Neuměl totiž vyslovit hlásku ř. Není divu, že ze všech nejvíc nenáviděl studenta Řehořka. (Tedy Fehofka!) V naší třídě vyučoval odbornému kreslení. Překvapil nás hned první hodinu, kdy vnutil ustrašené dvojici dívek, která seděla v první lavici u dveří, tlustý sešit, o němž prohlásil, že to bude, kromě třídní knihy, náš palubní deník. Skutečně ty dvě chudinky musely pak během roku zapisovat všechny jeho příkazy, úkoly, tresty a vůbec nevšední povinnosti, které si pro nás vymýšlel. Pamatuji si, že jednou z našich domácích prací bylo psaní písmena O, jímž jsme museli zaplnit velkou kreslicí čtvrtku. Snažila jsem se, ale když vzal profesor Kotek druhý den mou práci do rukou, zachmuřil se a prohlásil: - Turečková, tohle není písmeno O, ale vzpomínka na bramborovou brigádu! A tlustým fixem, kterému něžně říkal poničovátko, mi na čtvrtku načmáral záhadný spletenec čar, čímž domácí úkol zcela znehodnotil. Do palubního deníku pak nechal zapsat, že Turečková si doma do příští hodiny vytvoří dvě takzvané VKO (vzpomínkové kresby na O) a nebudou-li vzorné, o týden později už bude psát O na čtyři čtvrtky, pak případně na osm, šestnáct, třicet dva... Protože hrozilo nebezpečí, že takový student se vlastně nedostane k psaní ostatních písmen abecedy, byl nucen Kotek časem vyhlásit stav A, tedy amnestii, při které byly podobné hříchy studentu odpuštěny. Náš profesor odborného kreslení ovšem provinilce upozornil, že by se mu vyplatilo dělat něco rozumnějšího než se pokoušet jednou stavět lido demo, paneláče! Kotek byl prostě samorost. Nejlepší známka, kterou u něho mohl student získat, byla trojka. Líp už prý uměl pouze on a ministr školství. Proto jsem si i já téhle jediné trojky, kterou jsem na vysvědčení měla, velice vážila. Je třeba ještě připomenout, že profesor Kotek byl absolutně spravedlivý a nedokázal nadržovat ani hezkým holkám, ba ani studentkám, jejichž rodiče měli ve městě významné postavení či politickou funkci. Vlastně celé ty čtyři roky studia na stavební průmyslovce se nejen mně, ale i ostatním spolužačkám slily do vzpomínky na podivínského Kotka. Proto i po letech při abiturientských sjezdech vzpomínáme vlastně jen na něho. Ostatní profesoři jako by se propadli do šedi minulosti. Možná proto si mí spolužáci už vůbec nepřipomenou inženýrku Berkovou. Měla nás na stavební mechaniku, ze které průměrně propadalo každý rok pět šest studentů. Statistické výpočty, kterými nám zpestřovala život, mi naštěstí nečinily potíže, takže jsme vycházely vcelku dobře. Po prázdninách se šla moje sestra učit holičkou, mně pak nastaly taneční. Zatímco moje maminka kvůli nim mnoho nocí skoro nespala, mně byly lhostejné. Přihlásila jsem se do nich, spíš abych doma měla pokoj. Moje spořivá maminka mi sama vybrala látku na šaty a také mi je ušila. Když jsem si je bůhví po kolikáté oblékla, přímo se nad svým dílem rozplývala. Do hodin mě pochopitelně ochotně sama doprovázela. Seděla v kulturáku na balkoně a pozorovala, jak s několika šeredkami zahřívám v rohu sálu ústřední topení, zatímco ostatní tanečnice, včetně mé spolužačky Zdeny, byly na roztrhání. Tančila jsem tedy jenom s těmi chlapci, které k nám taneční mistr zahnal, v nutných případech i dámskou volenku. Cestou domů si mne maminka podala. Tvářím prý se při tanci jako zaprdlice, na kluky se neusměju, s nikým se nebavím, ať se podívám třeba na Jarušku Petráčkovou nebo na Ivu Štádlerovou, což byly moje spolužačky ze základní školy, jak ty jsou na roztrhání. Chtěla jsem prohodit cosi o dědičnosti nebo o zrcadle, jemuž každé ráno doporučuji: Zrcadlo, zrcadlo, drž hubu!, ale raději jsem mlčela a trpěla. Tak jsem se postupně prostála až k první prodloužené. Na ni mi maminka ušila ještě krásnější šaty, než byly ty předcházející. Aspoň to tvrdila. Pořídila je z růžové krajky a byly až na zem. Když jsem se zahlédla v zrcadle, napadlo mě, že vypadám jako indická odaliska v důchodu. Už u šatny si mě maminčiny známé a přítelkyně důkladně měřily zkoumavými pohledy, aby pak vyslovily svůj nezměrný obdiv k jejímu umění. - Máš nové šaty, co? podotkla Zdena, když jsem se v sále postavila v řadě vedle ní. Řekla to ale tak divně, skoro jako kdyby se mi chtěla posmívat. Naštvaně jsem se k otočila: - Máš proti nim něco? - Proč? To je snad tvoje věc, co nosíš...! Neodpověděla. Vztyčila ruku vysoko nad hlavu a zamávala jakémusi klukovi v tmavém kvádru, s předpisovým motýlkem pod bradou, který s několika ostatními tanečníky právě vcházel do sálu. – To je Honza Hadač, znáš ho...?! - Ne, řekla jsem a schválně jsem se otočila na opačnou stranu. Šafářka mě přímo naštvala. Po prvním tanci jsem se už vedle ní nepostavila. Vlastně mi zkazila celou prodlouženou. Je fakt, že několik zbloudilců mne o tanec požádalo, ale jinak jsem stejně s ostatními čekatelkami v rohu sálu předstírala, že jsme sem přišly kvůli docela jiným věcem, než je třeba polka, waltz nebo ča-ča. Taneční hodiny se konaly v pátek večer. Asi proto, aby se přes víkend všichni, kdož se jich zúčastnili, zase vzpamatovali. V pondělí však jejich ohlas dozníval ještě v autobuse cestou do školy. S Šafářkou jsem se nebavila. Schválně jsem se vecpala v uličce od ní co nejdál. V lavici, kterou jsme už víc než rok okupovaly spolu, jsem na její otázky už vůbec neodpovídala. V pondělí jsme měli pravidelně stavební mechaniku. Když po dvou nekonečně dlouhých hodinách profesorka Berková odcházela ze třídy, vzpomněla si ještě mezi dveřmi: - Turečková?! Přijďte za mnou do kabinetu! - Ano...! přisvědčila jsem a nejistě se rozhlédla po nechápavých tvářích mých spolužaček. - Co ti chce? zajímaly se o důvod naší nečekané schůzky. - Nevím...! zavrčela jsem mrzutě a vypadla na chodbu. V kabinetě už na mne Berková čekala. Když jsem za sebou zavřela dveře, přátelsky se na mne usmála a ujistila mne: - Buď klidná, Turečková, nic jsi neprovedla, zavolala jsem tě k sobě z jiného důvodu...! Profesorka se náhle zarazila a dokonce nakrátko skousla koutek úst. Pak si posunula brýle a zeptala se: - Jak jsi prožila víkend? Značně vyplašená jsem odpověděla: - Docela dobře...! - A v pátek... jak se ti líbilo na prodloužené?! V hlavě se mi sesula tříšť otázek a současně bleskově krátkých odpovědí. Především mi nebylo jasné, jak může Berková vědět, že jsou v pátek večer v Hradišti taneční... Ale odpověděla jsem, jak asi čekala: - Jo, ušlo to...! - Byla jsem tam také! Prozradila s úsměvem. – Můj synovec tam chodí. Možná ho znáš... jmenuje se Jirka Mašlej! Zavrtěla jsem hlavou a přiznala, že jsem to jméno nikdy neslyšela. - Jeho rodiče se do Hradiště přistěhovali nedávno, otec je důstojníkem, matka sestrou v nemocnici...! Proboha, uvažovala jsem v duchu, to sis mě zavolala jen proto, aby ses mi pochlubila svými příbuznými? – Neviděla jsem vás tam! přiznala jsem. Berková se zasmála. – Zato já tebe moc dobře. Seděly jsme se sestrou na balkoně, takže jsme měly dokonalý přehled... Ale proč tě vlastně volám... Čekala jsem. Profesorka Berková přistoupila ke svému psacímu stolu a sáhla po krabičce s cigaretami. Neviděla jsem ji nikdy kouřit, takže když si teď zapálila, dost mě to udivilo. Odfoukla první dlouhý doušek modrého kouře, zkontrolovala na cigaretě zblízka narůstající sloupeček popela a pak, snažíc se mi vyhnout pohledem, prohodila: - Kdo ti šil šaty?! Mohla jsem přímo odpovědět a jediným slovem označit tvůrce, ale já se kupodivu předtím odvážila zeptat: - Líbily se vám?! Berková znovu zatáhla z cigarety, otočila se ke mně a otevřeně přiznala: - Ani trochu! Polkla jsem a ona, asi v domnění, že se mě její upřímnost dotkla, začala se omlouvat. – Neurazila jsem tě snad...! Zavrtěla jsem hlavou a řekla: - Ne... ty šaty mi šila máma! - Maminka je švadlena? - Není...! - Ach tak...! vydechla profesorka a mezi jemnými vráskami kolem úst se jí proplazil chápavý úsměv. Spíš pro sebe pokývala hlavou. – Něco podobného jsem v tvých letech prožívala doma také. – Moje maminka si také nechtěla připustit, že za dvacet let se móda změnila. A tak mě oblékala, jak to dělávala babička. Vzpomněla jsem si na to, když jsem tě tam dole pod balkónem viděla stát... samozřejmě i tančit! Opravila se rychle. Trpce jsem s ní souhlasila: - Ne, řekla jste to dobře. Vím, že v té krajce vypadám jako středověké beranidlo, ale maminka si nedá říct...! - Asi pro to musíš něco udělat, Turečková... Jak se vůbec jmenuješ křestním jménem?! - Martina...! napověděla jsem. - Martino, oslovila mě důvěrněji, - něco musíš udělat sama! - Ale jak?! zvolala jsem téměř zoufale. - Zastav se někdy v okresní knihovně. Tam ti půjčí pár knížek nebo časopisů o tom, jak by se měla mladá dívka oblékat. Dozvíš se z nich, jaký jsi typ, jaké barvy šatů máš volit, čeho se máš vyvarovat, dokonce možná zauvažuješ, zda bys neměla změnit i svůj účes, aby ses líbila nejen rodičům, ale i chlapcům...! Když skončila tenhle vodopád rad a ponaučení, zahleděla jsem se jí do očí a zeptala se zpříma: - Vy jste to tak udělala?! Po zaváhání mocně kývla hlavou. – Ano, přesně takhle! - Fajn, ocenila jsem její upřímné doznání. – Možná, že se o to pokusím také! Mohu jít...?! zeptala jsem se už věcně. - Jistě! potvrdila. Rozloučila jsem se a sáhla znovu po klice. - Martino...? zadržela mě ještě. – Nezlob se, že jsem ti, možná velice nevhodně, tak pohaněla šaty! Ale asi bych byla pokrytec, kdybych to nedokázala říct studentce, kterou mám docela ráda! dodala už dojatě. - Děkuju...! řekla jsem a ve značných rozpacích vyšla na chodbu. Uvědomovala jsem si, že podobný rozhovor se mnou během studia už asi nikdo nepovede. Nemýlila jsem se. Třída pochopitelně čekala, s jakou se z kabinetu vrátím. Klidně jsem oznámila, že Berková chce cosi od našeho táty, nějaké vypínače do zdi nebo co...! Vzali to bez vzrušení na vědomí. Jen Zdena, když jsem vedle ní znovu usedla do lavice, se po mně kradmo podívala a poznamenala tiše, aby ji nikdo jiný nezaslechl: - Ale o vypínače nešlo, co?! Měla mne až moc dobře přečtenou. Ve zlomku vteřiny jsem jí odpustila páteční prohřešek a s potměšilým úsměvem potvrdila její domněnku. Zase jsme byly nejlepší kamarádky. Do okresní knihovny jsme šly už společně. Přivezla jsem si odtud domů spoustu módních časopisů a dvě knihy o tom, jak nechat ve společnosti vyniknout svou osobnost. Máma byla ještě v práci, takže jsem se do nich nedočkavě pustila. Ty dvě knihy mi najednou otevřely nový svět. Pochopila jsem, že chci-li se například vyrovnat svým mnohem přitažlivějším spolužačkám, nestačí, abych svou pozornost věnovala pouze škole a tam případně vynikala. Musím též systematicky dbát o svůj zevnějšek. Kniha, určená zřejmě í nehezkým ženám a dívkám, naznačovala i nejschůdnější cestu k vysněnému cíli. Doporučovala například čtenářkám, aby si mezi uveřejněnými snímky manekýnek vybraly typ, jemuž se samy nejvíc blíží. Zvolila jsem tedy nehezkou  tmavovlásku štíhlé postavy s hnědýma očima, obdélníkovým obličejem a ne právě nejčistší pletí. Na fotce měla na sobě zelený kostýmek. Pak jsem obrátila stránku... a užasla jsem! S manekýnou se stala přímo neskutečná proměna. Ze snímku se na mne usmívala vyložená kočka! Vlasy měla ostříhané na kluka, místo kostýmku oblékla přiléhavé kalhoty, lesklou vestičku a halenku, která zdůraznila jistou dívčí něžnost. Na sousední straně pak byla fotka jejího šatníku. Při bedlivém pátrání mezi oblečením pro různé příležitosti jsem na žádném ramínku nezahlédla nic, co by se podobalo hastroší garderobiéře, již pro mne s nezměrnou láskou vyrábí moje maminka. Dál už jsem číst nemusela. Bylo mi jasné, že v co nejkratším čase musím svůj zjev změnit. Zdena s mým plánem souhlasila. Především jsem se nechala ostříhat na kluka! Doma byl kvůli tomu nepředstavitelný binec. Na mé vlasy, které mi sahaly už nejmíň do půlky zad, byla maminka totiž velice pyšná. A teď prý se nechám takhle zohyzdit! S nikým (myslela pochopitelně sebe!) se neporadím, chovám se jako nevychovaný spratek!!! Řádila takhle od chvíle, co se vrátila z práce, až do pozdního večera. Táta šel prozřetelně k Černému koni na pivo, Simona se snažila poslouchat televizi a střídavě nás a mámou okřikovala. A pak se to stalo! Když proti mně máma znovu vyjela a vyčetla mi, co všechno pro mne dělá, povýšeně jsem jí odsekla, že se jí o to neprosím! Mírně se zarazila, ale vzápětí sáhla po argumentu, který mne měl dokonale uzemnit. Zvolala výhružně: - A šaty do tanečních ti už taky neušiju! Maminka netušila, jak mi krásně nahrála na smeč. Dnes by mi bylo líto mámě podobným způsobem odpovědět. V šestnácti jsem ale s chutí vyštěkla: - Fajn, mami. Aspoň nebudu mezi ostatními vypadat jako hastroš!!! Vím, bylo to jistě kruté, máma si takový nevděk rozhodně nezasloužila, ale jiná cesta tenkrát k chrámu nevedla, jak praví básník. Mámě vyhrkly slzy, rozplakala se nahlas a znovu mi vyčetla spoustu věcí. Když se před půlnocí vrátil táta z hospody, plačtivě mu líčila, jak nevděčnou mají dceru. Přes dvoje zavřené dveře jsem až do kuchyně slyšela její tlumený nářek. Jak jejich rozhovor skončil, nevím. Dva tři dny na mne nemluvila. Ve čtvrtek mi odměřeně přikázala, abych na ni odpoledne, až půjde z práce, čekala na náměstí. Poslechla jsem ji. Zavedla mě bez jakéhokoliv vysvětlování do obchodního domu a v oddělení textilu mě vyzvala, abych si vybrala nové šaty do tanečních. Sama!!! Dlouho jsem na ni nechápavě civěla. Teprve když pokynula rukou, v níž svírala peněženku, pochopila jsem, že teď právě nadešla moje chvíle. Potom, majíc v hlavě ještě snímky manekýnek svého typu, jsem ukázala na šaty, do nichž jsem vkládala svou naději. Když jsem si je oblékla a otočila se několikrát mezi zrcadly, zavalil mne příjemný, dosud nepoznaný pocit radosti z něčeho, v čem se cítím dobře, ba dokonce báječně. Obrátila jsem se k mámě, která stála opodál. – Líbí se ti?! zeptala jsem se pokorně. - Ne...! odvětila moje matka. – Je to tvoje věc! Dodala ještě a šla k pokladně, aby šaty zaplatila. Příští den byl pátek, a tedy i taneční. V nových šatech jsem sice nešla na dračku, ale přišlo pro mne tancovat minimálně pět kluků, kterým jsem dříve nestála ani za ohlédnutí. Dokonce i Zdena si toho všimla, a když jsme do sebe jakoby náhodou se svými tanečníky vrazily, zašeptala mi uznale za zády: - Ty válíš, vole! A tak jsem dodnes nezapomněla na rozhovor, který jsme před mnoha lety vedly s profesorkou Berkovou. Ostatně její zásluhou jsem se v tanečních také seznámila se svým prvním chlapcem...! Pokračování.... |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 11. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivan Rössler |
 |
Milan Lasica |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Rudolf Křesťan |