| Jak jsem se domluvila s Viktorem, v pondělí jsem skutečně nastoupila do funkce vedoucí stavebního úseku firmy TIGR.
Velmi brzy se ukázalo, jak neprozřetelně jsem se rozhodla. Pravda, podařilo se mi zabít čas prací, kterou jsem nejen měla ráda a navíc jí rozuměla, takže mě nikdo z chlapů, kterým jsem šéfovala, už nenachytal na švestkách jako nějakou začátečnici, ale zaměstnání mi způsobilo nové, navíc nezanedbatelné komplikace. Práce v domácnosti, na zahradě a vůbec kolem našeho domku jsem během těch uplynulých dvou let, kdy jsem zůstávala doma, zvládala bez problémů. Teď mi na ně měly stačit víkendy a pár hodin v podvečer. Pracovní doba každého stavaře, ať už pracuje kdekoliv, je bohužel velice nepravidelná. A tak, když se odpoledne blížila pátá hodina a já nemohla odjet domů, kde na mne čekaly netrpělivě děti, ale naopak jsem se musela přemístit na druhou stavbu, protože tam třeba právě před malou chvílí přivezlo nákladní auto naprosto nevyhovující materiál, nad kterým přítomní montéři šíleli, volala jsem mámě nebo Simoně, aby tu starost o domácnost vzaly za mne. - Máš to zapotřebí? ptala se mě pokaždé vyčítavě matka. - Proč nejsi doma u dětí?!
- Protože tady sama nechci zcvoknout, mami! Odsekla jsem jí ostře.
- Taky mi zemřel manžel a musela jsem se s tím vyrovnat.
- Já vím, mami. Ale do práce jsi stejně chodila! Tys nepoznala, co to obnáší být tady zavřená čtyřiadvacet hodin denně!
- Můžeš si přece pustit rádio. Na jedné stanici vysílají jenom ženské redakce! 
Pochopila jsem, že mi chce doporučit ženské relace, ale neopravila jsem ji, pouze jsem nevděčně v nadechnutí naši debatu rychle ukončila: - Díky, mami, už se nemusíš zdržovat...!
Vlastně jsem mámu skoro vyhodila! Jenže na jiné, snad taktní chování, jsem zatím neměla síly.
Za nepředstavitelných komplikací jsem vydržela v zaměstnání přibližně tři další měsíce. Přesněji do dne, kdy mě volala policie, abych si u nich vyzvedla svou dceru!
Nechala jsem všeho a řítila se ve svém autě přes celé město do ulice Pod Koštofrankem, kde sídlili policajti. Když jsem vybíhala schody do prvního patra, uvědomila jsem si, že tohle prostředí dost dobře znám. Také mě napadlo, zda na mě tam, za dveřmi s mřížemi, čeká ten chlápek s frajerským knírkem. Službu však tehdy měla k mému údivu mladičká policistka, nejspíš začátečnice. Aspoň ve městě jsem ji nikdy nepotkala.
- Pojďte se mnou, paní Tichá! vyzvala mě, když jsem se jí představila. V kanceláři, jiné, než byla ta, kde jsem přebírala věci po Lubošovi, seděla už moje dcera. - Co tady děláš?! vyhrkla jsem na ni nechápavě.
Policistka se mezitím svým zadkem opřela o hranu psacího stolu, zkřížila ruce na prsou a skoro posměšně mi oznámila: - Vaše dcera Denisa byla přistižena, jak krade v samoobsluze, paní Tichá!
- Cože...?! zvolala jsem a střídavě se dívala po obou. Denisa seděla na krátké lavičce vedle věšáků a klopila rozpačitě oči.
- Ukradla dva balíčky žvýkaček, oříškovou čokoládu a bonbóny! četla ta ženská z papírku za mnou. - Přistihl ji při tom strážník...!
Možná že by vyjmenovávala ještě další věci, ale já se na svou dceru rozkřikla: - Ty nemáš peníze, aby sis ty věci koupila?! Ty jich nemáš dost doma? Pokud vím, žvýkačky a bonbóny se v kuchyni všude válejí. To mi musíš dělat ostudu...?!
- Byl to jen fór, mami, chápej...!
- Pěknej fór, když jsi kradla!!!
Denisa se pohoršeně podívala ke stropu, a protože jí asi tato poloha vyhovovala, řekla někomu tam nahoře: - Prostě jsem se s jednou holkou vsadila, že to v pohodě udělám...! Už jsem jim to v sámošce zaplatila!
- Takže jsi peníze u sebe měla?!
- No jasně!
- A nemyslíš, že mi děláš po městě ostudu?!
Denisa znovu mlaskla. - Ty ze všeho naděláš!
Policistka mi přisunula jakýsi papír a nabídla i propisku. - Tady mi , paní Tichá, podepište, že jste si převzala dceru! vybídla mě. - Upozorňuji vás, že pokud by vaše dcera v podobných krádeží pokračovala, museli bychom její případ nahlásit okresní sociální péči!
Zmocnil se mě nevýslovný vztek, že takové vyžle v uniformě mi radí, jak mám vychovávat dceru. Uvědomovala jsem si sice, že se nacházím právě na policejní strážnici, ale přesto jsem podrážděně odsekla: - Buďte klidná, slečno! Já pomoc žádné sociální pracovnice nepotřebuji. Dám si totiž svou dceru do latě sama! Teprve potom jsem se sklonila nad papír a podepsala se.
Uchopila jsem skoro neurvale Denisu za ruku a táhla ji s pocitem naprosté převahy nad tou holčičkou s jednou mizernou hvězdičkou na náramenících ke dveřím.
Vystrčila jsem nešetrně svou dceru na chodbu, když se za mnou ozval klidný hlas: - Tu propisku, paní Tichá!
Otočila jsem se a spatřila policistku, jak ke mně natahuje rozevřenou dlaň. Došlo mi, že skutečně v pravé ruce držím tužku, kterou mi půjčila k podpisu. Ke všemu se ta holka ještě pobaveně usmívala! Nejraději bych jí tu propisku hodila k nohám, ale ovládla jsem se, s máchnutím jsem ji položila do dlaně a bez pozdravu opustila kancelář.
Už v autě jsem Denisu krásně oštěkávala, což bylo jednak velice nebezpečné, navíc úplně zbytečné, stejně jako výchovný koncert, který následoval doma.
V příštích dnech jsem sice nemusela pro svou dceru na policejní stanici, ale zato si mě zvali do školy. Protože mě ředitel nemohl doma zastihnout, volal mi do práce. - Co jsi zas provedla?! vyptávala jsem se večer Denisy.
- Nic...! zněla odpověď, kterou jsem mohla předpokládat.
- Třeba ji chtějí navrhnout na Oscara! ozval se posměšně od počítače Patrik. - Jo a taky NATO shání velitele generálního štábu...! narážel na sestřiny organizační schopnosti.
- Víš, že seš blbej, brácho?! ocenila Denisa jeho vtipkování.
Za celý večer jsem se od ní nic nedozvěděla.
Druhý den, krátce před osmou, jak jsme byli domluveni, na mne čekal ředitel školy s třídní. Učila už mne. Jmenovala se Šťovíčková a my jí říkali Šťovka. Myslím, že jí ta přezdívka zůstala. Usedli jsme všichni tři ke konferenčnímu stolku, já přímo proti monitoru počítače. Zneklidňovalo mě, že ho ředitel nechal zapnutý a já mohla ze svého místa jasně číst text nedopsaného dopisu jakémusi nadřízenému úřadu: ...takže nemůžeme zaručit, že vyučující fyziky a chemie budou moci působit nejen na volní stránku žákovy osobnosti, ale i na jeho estetické vnímání... Dál už zatím dopis nepokračoval.
Ředitel byl poměrně mladý muž s nazrzlými vlasy a vadným chrupem. Když promluvil, jeho hlas měl ale v sobě cosi uklidňujícího. Začal s povzbuzujícím úsměvem: - Jistě jste byla, paní Tichá, překvapena, že vás mimořádně voláme do školy. Vaše děti, pokud vím, patřily vždy k nejlepším žákům. Zejména Patrik má mimořádné schopnosti v matematice a vůbec i ve všech státních předmětech!
- Chtěl jste si se mnou promluvit ale o Denise! připomněla jsem mu. Neměla jsem mnoho času, právě toho dne mělo na stavbě skladu proběhnout kolaudační řízení, potřebovala jsem ze školy vypadnout, a proto mi ředitelovo zdlouhavé vyprávění vůbec nevyhovovalo!
- Ano, o ní...! potvrdil a zatvářil se trochu nejistě. Asi se mu tak často nestávalo, aby ho některý z rodičů přerušil, právě když na jejich dítko pěje ódy. - S Denisou máme problémy...!
- Neučí se?!
- O učení v jejím případě nejde. Díky svým schopnostem zvládne učivo napoprvé, viďte, paní kolegyně! dožadoval se Šťovčina souhlasu.
Ta se na mne skoro mateřsky usmála a přisvědčila: - Pan ředitel má pravdu, Martinko. Máme teď s vaší Denisou velké starosti!
Neměla jsem vůbec v úmyslu sdílet přátelský tón, který, jakoby ze staré známosti, nasadila, a více méně jsem je pobídla: - Tak tedy...?!
- Vaše dcera má mnoho neomluvených absencí, navíc pokaždé, když třídní učitelka požaduje omluvu, padělá váš podpis...!
- A kouří...! přidala si baba Šťovíčková, přičemž výhružně zvedla prst. - Školník ji několikrát přistihl!
Nevěděla jsem, co odpovědět. Denisa byla ještě donedávna skutečně vzornou žákyní, na vysvědčení nikdy neměla jiné známky než jedničky, takže to, co mi ti dva chtěli namluvit, se mi zdálo značně nepravděpodobné.
- Víme, paní Tichá, že teď, po smrti vašeho pana manžela, to jistě nemáte v rodině snadné. Zavolali jsme vás, abyste se pokusila zjednat včas nápravu...! využil ředitel mého zamyšlení.
Vzpamatovala jsem se: - Jo, jsem ráda, děkuju vám...!
- Denisku teď máš v osmé třídě, jistě se bude hlásit na střední školu, lísala se ke mně znovu Šťovka, - byla by škoda, aby takový studijní talent zmarnil!
- Já vím, paní učitelko! Ujistila jsem ji. - Já vím...!
- Ještě něco, paní Tichá! Vaše dcera si před časem našla nové kamarády, řekl bych novou partu, opravil se ředitel. - Většinu těch chlapců a dívek známe, učili jsme je. A mohu vás ujisti, že když náhodou měli někdy z chování jedničku, očekával celý pedagogický sbor srážku naší Země s jinou planetou nebo návrat Spasitele...! Krátce se svému vtípku zasmál, ale vzápětí mne vyzval: - Měla byste s Denisou vážně promluvit...!
- Snad by bylo nejlépe pro ni poslat, aby nám tady slíbila, že se polepší...! nabídla se snaživě moje bývalá učitelka.
Skoro současně jsme s ředitelem její návrh zamítli. Slíbila jsem potom, že napříště s mou dcerou nebudou mít ve škole problémy!
Asi mi uvěřili, neboť se loučili velice srdečně.
Večer jsem Denisku, jako každý vzorný rodič, seřvala a málem jsem ji při jedné její drzé odpovědi vlepila facku. Na mé dotazy a výtky argumentovala tím, že: - …ve škole je šílená otrava, protože kantoři ji vyloženě unavují s věcmi, které už dávno zná, a doma to není o nic lepší, protože ten debil! stočila hlavu na zlomek vteřiny směrem k dětskému pokoji, kde seděl Patrik u počítače, - nezná nic jiného než MEGAHIT, v nejlepším případě CD – mana...- a ty, mámo, tvrdneš až do večera v práci! V partě je aspoň veselo, i když tam jsou většinou parádní imbecilové! dodala už kritičtěji.
Nevím, jak by se v podobné výchovné akci zachovali jiní rodiče, ale já v té chvíli své dceři slíbila: - Zkusím se polepšit. Deniso!
Objala mě kolem krku, políbila na tvář a v slzách přiznala: - Vždyť já tě mám ráda ze všech lidí skoro nejvíc, mami!
Schválně jsem se od ní maličko odtáhla a s hranou nechápavostí se zeptala: - Skoro?!
- Radka mám ráda víc, víš?! zašeptala mi do ucha.
- Kdo je Radek?! Zajímalo mě.
- Jeden kluk z gymplu! Ale on ještě neví, že ho přímo úděsně miluju...!
Mohla jsem se dozvědět mnohem víc, ale do obýváku klátivě vešel Patrik. Když nás spatřil v objetí, prohlásil pohoršeně: - Co je to tady za lesby?!
Strašné: bylo mu necelých dvanáct let a už věděl, kdo to jsou lesbičky!!! To je na gymnáziu učí pěkné věci!
Natáhla jsem volnou ruku, abych si ho také přitáhla k sobě, ale on uskočil zděšeně stranou a zašaškoval: - ne, nechte mě, prosím, police, pomóc...! A utekl do kuchyně.
- Pozoruješ, mami, jak je neskutečně máklej?! upozornila mě dcera a vyklouzla z mé náruče. - My dvě a lesby, chacha...! posmívala se mu.
- V jeho letech byl Einstein možná máklejší! připomněla jsem a následovala je oba do kuchyně.
Večer, když jsem ulehla do pravé poloviny manželské postele, kde jsem spávala i v době, kdy žil můj manžel, a zadívala se do uklidňující tmy, došla jsem k závěru, že pokud budu i nadále chtít nalézt jisté osobní uspokojení v práci na stavbě, dosáhnu toho za cenu, že obětuji své děti ulici! Že naleznou postupně útočiště v pochybných partách, kde se berou drogy, krade se... ne, nechtěla jsem takové konce ani domyslet!
Druhý den jsem navštívila Viktora. V areálu firmy TIGR měl stejně jako dřív i Luboš, vyhrazenou kancelář v prvním patře pouze pro sebe. Sekretářka, přímo výstavní kočka, na jaké si můj švagr odjakživa potrpěl, mě k němu uvedla a taktně se zeptala, zda nemám chuť na kávu nebo na nějaký drink. Odmítla jsem, možná i proto, že ta holka mi okamžitě připomněla milenku mého zemřelého muže. Kdybych mohla, zahryzla bych se jí do obnažené šíje jako upír!!!
Viktor nebyl v kanceláři sám. Na židli proti jeho psacímu stolu seděl mladý muž v bělostné košili a kravatě s jemným proužkem. Oči měl neklidně hnědé, vlasy sčesány na pěšinku. Když jsem vešla, povstal. Viktor mi vyšel vstříc, pozdravil mne, dokonce políbil přátelsky i na tvář, a pak mi onoho mladíčka představil. Správně jsem odhadla, že je to nástupce mého muže. Před časem jsem neměla sílu jeho jméno si zapamatovat. Teď mi je mohl Viktor konečně prozradit. - Tak to je náš právník a můj zástupce doktor Podolanovič...! řekl.
Natáhla jsem k němu ruku. Jméno jsem přeslechla. - Jak, prosím?! zeptala jsem se proto možná nezdvořile.
- Podolanovič...! zopakoval mi mladý právník a s úsměvem dodal: - Nejste první, kdo si mé jméno nepamatuje! Můj dědeček byl Ukrajinec!
- Příště už to budu vědět...! slibovala jsem.
Zavřel desky s nějakými papíry a s pozdravem opustil kancelář.
- Jak se ti zamlouvá?! Zeptal se Viktor s jistou pýchou.
- Jo, zdá se, že je to docela sympatický kluk...! potvrdila jsem a posadila se na židli, kterou mladíček právě opustil.
- Co mi neseš?! Chtěl znát důvod mé ranní návštěvy švagr.
Podrobně jsem vylíčila své rodinné problémy. Chápal, že mne doma nemůže zastoupit moje máma ani Lubošova matka. - Čekal jsem, že k tomu dojde! přiznal.
- Zlobíš se na mně, že chci odejít?!
- Je to snad logické! Takže zůstaneš doma jako dřív...?!
Zahanbeně jsem se usmála. - Zatím... než děti vyrostou!
- Nebo než najdeš nějakého chlapa, do kterého se zabouchneš! obracel můj problém Viktor v žert. - Mne bys nechtěla?! Víš přece že nemám skoro chybu!
Skoro! pokývala jsem významně hlavou. - Jak dlouho Viktore, myslíš, že my dva bychom spolu vydrželi?! Týden, měsíc...?!
- Jednu noc určitě! věděl jistě.
- Možná že si moc fandíš. Co kdybych se nejdřív zeptala tvé sekretářky?!
- Myslíš Gábiny? Tak pozor! upozornil mě. - Co je v domě, není pro mne!
Předstírala jsem okamžitě záchvat dusivého kašle.
Dál už jsme se bavili o mém odchodu ze stavebního úseku. Shodli jsme se, že v pondělí svou funkci předám.
Když jsem odcházela, Viktor si vzpomněl: - Ještě něco! pravil a ze zásuvky psacího stolu vyndal obálku. - Tvůj měsíční podíl z výnosu firmy...! Spokojená?!
Nahlédla jsem do ní. Obsahovala příjemný balíček tisícovek. - Jo! potvrdila jsem vesele. Z částky napsané zběžně na obálce bych dokázala s dětmi vyžít celý rok.
- A to všechno za tvůj jediný podpis! zasmál se a přistrčil mi papír, abych stvrdila příjem peněz. - Přepočítej si je! upozornil mě ještě.
Schovala jsem si peníze do kabelky. - Komu jinému bych už měla věřit než svému švagrovi, že mě neokrade! připomněla jsem náš příbuzenský vztah, rozvodem Simony mírně narušený. Držíc už kliku jsem se schválně zeptala: - Kdy si mám přijít pro další dárkový balíček?!
- Přesně za měsíc! ujistil mě a já věděla, že nežertuje.
Za situace, v jaké jsem se ocitla, jsem dokázala tuto jeho náklonnost zatím ocenit vděčným úsměvem, který jsem k němu vyslala.
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |
