Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (9)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (9)

Vypracovali jsme, zatím ještě tajně, plán postupných akcí. Především jsem si z knihovny podniku, u něhož jsem byla do nástupu na mateřskou dovolenou zaměstnána, vypůjčila náruč odborných publikací, v kterých byly nejen plánky, ale dokonce už fotky postavených rodinných domků. Přibližně po dvou týdnech nočních diskusí a úvah jsme společně i na papír nakreslili ten náš. Při jeho návrhu jsme spojili zajímavé stavební prvky z několika zahraničních staveb. Lubošovi se velice líbil typ domku s rovnou střechou. Jako odborník ve stavebnictví jsem ho poučila, že nebudeme žít na jihu ltálie, ale v Hradišti, kde jsou zejména v zimě nepříliš příznivé klimatické podmínky. Přesněji: často prší a padá sníh !

Můj muž, kterého jsem znovu začala milovat, souhlasil nejen se sedlovou střechou, ale i s mými dalšími požadavky. Náš dům měl mít v přízemí velký obývací pokoj, ložnici, dětský pokoj, sociální zařízení a především velkou kuchyň s jídelním stolem a v podkroví pak dva pokoje pro hosty.
Neodvážila bych se nakreslit plány stavby vyzbrojena pouze svými školními znalostmi. Předpokládala jsem, že jejím autorem bude stavbyvedoucí Smejkal, který byl mým šéfem na stavbě pekárny. Věděla jsem, že má se stavbou rodinných domků značné zkušenosti, a navíc věřila, že mě neodmítne.

S Lubošem jsme se za ním jedno všední odpoledne vypravili. Přijal nás vlídně ve své maringotce, uvařil grog, a když si prohlédl náš návrh, odhadl výši nákladů na půl milionu korun.
Vyměnili jsme si s Lubošem vyděšené pohledy. - Půl milionu...?!!! opakovala jsem ta dvě slova a kroutila nevěřícně hlavou. – Za to postavíme jeden elektrárenský blok! - Půl milionu? To je přece pět set tisíc... !!! upozornil ho Luboš.

Stavbyvedoucí Šmejkal se pobaveně zasmál, připustil, že občas skutečně pět set tisíc bývá půl milionu, a pak nám doporučil, abychom si zažádali o takzvanou nenávratnou půjčku na stavbu u podniků, kde jsme zaměstnáni.
- Zbytek musíte vyškemrat na rodičích! dodal nakonec povzbudivě.
- Nu a něco si snad vypůjčíte ze spořitelny, ne?!
Odjížděli jsme ze stavby pekárny ve značně skleslé náladě.

Když jsme potom doma znovu sedli k našim propočtům, došli jsme k závěru, že i když oba dostaneme podnikové nenávratné půjčky, stejně se nám nedostává víc než tři sta tisíc. Když je nebudeme mít, nemůžeme se dát do stavby. Rozhodli jsme se, že o finanční podporu požádáme obě spřízněné strany: nejprve mé rodiče, a když neuspějeme, pak Lubošovu matku.

Oznámila jsem tedy našim, že je v sobotu navštívíme. Než ten okamžik nastal, dost jsem se trápila. Už jako malá holka jsem si rodičům nerada říkávala o peníze. Ten komplex se ve mně s přibývajícími léty navíc zvětšoval. Naši nikdy neměli peněz nazbyt, moje studium je něco stálo.
Navíc jsem viděla, jak zařízení jejich domácnosti stárne, potřebovali by si koupit novou kuchyň, do obýváku sedací soupravu, možná tisíce dalších věcí, o kterých nevím... a já teď požádám, aby nám půjčili, to slovo jim zdůrazním, opravdu jen půjčili!!! všechny svoje úspory.

V sobotu po obědě jsme tedy vyrazili do Hradiště. Jeli jsme Lubošovým služebním autem. Tchyni jsme nemuseli nic vysvětlovat, naše návštěvy mých rodičů u nás nebyly zvláštností. Když jsme po necelé půlhodině jízdy zazvonili před špinavým panelákem na příslušný zvonek, poodhrnula se ve čtvrtém patře záclona a vzápětí se za sklem objevila tátova tvář. Čekali jsme, že nám jako obvykle dálkovým ovládáním otevře hlavní dveře, ale tentokrát se to nestalo. Sám sjel výtahem až dolů.

S Deniskou na ruce jsem ho políbila. Řekla jsem přitom:
- Tak nás tady zase všechny, dědečku-stařečku, máš. Někdy jsem ho takhle škádlívala. Také Luboš za mými zády svého tchána srdečně pozdravil. Táta však na naše žertování nereagoval, jak jsme čekali. Suše odpověděl na pozdrav a zval nás dál. Okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku. - Stalo se něco, tati?! ptala jsem se s obavami. Ukázal na otevřené dveře výtahu, abychom nastoupili. Všichni čtyři jsme se do kabiny vtěsnali. - Tak povídej, tati! naléhala jsem na něho znovu v kabině, která stoupala do poschodí.
_ Až nahoře! slíbil záhadně.

Když jsme konečně vešli do předsíně, objevila se ve dveřích kuchyně moje máma. Poznala jsem, že předtím plakala. Stále se jí ještě leskly oči. Situace byla asi velice vážná, protože Denisku, na rozdíl od jiných našich setkání, jen zběžně políbila.
- Tak dozvíme se konečně, co se tady stalo?! vyjela sem už podrážděně. Trochu jsem se za chování svých rodičů před Lubošem styděla.
Máma se nám zas jen v náznaku svěřila: - Ani se, holčičko, neptej...! Ach jo, děti, kdybyste věděli, jaké neštěstí nás potkalo!
Následovali jsme ji tedy do kuchyně a s výjimkou Denisky obsadili místa u stolu.
- Pověz jim to ty! obrátila se na tátu a znovu schovala oči i nos v kapesníku.
- Já...?! Proč vždycky já?! bránil se. Vyštrachal v tajné skrýši za rádiem krabičku cigaret a jednu si zapálil. Máma proti tomu dnes kupodivu nic nenamítala. Dýmaje, rozpochodoval se po místnosti. Při otočce u dveří rozhodil rukama a přiznal: - Simonka se bude vdávat...!
- Fakt, jo...?! přijala jsem tu novinku s radostí. - Musí...! ozvala se máma plačtivě.
Luboš se vložil do debaty. - Ale proč jste z toho takoví zaražení?! U tak hezké holky, jako je Simona, se to snad dá čekat. A jistě si vybrala fajn kluka!
Káravě jsem mu připomněla: - Zapomínáš, že Simonka je malá. Prostě jsem si nemohla tuhle jedovatou poznámku odpustit.



Máma ji ale přešla bez povšimnutí. Znovu se vysmrkala a vyčítavě namítla:
- Jo, fajn kluka! Takového bychom tady s tátou brali! Jenže víte, koho si bude brát? Rozvedeného chlapa...!!! a znovu uronila slzičku.
- Známe ho?
- To víš, že jo! Kdo by neznal takového... děvkaře! Ulevila si máti a já si uvědomila, že tedy ani ta mladší se jí příliš nevyvedla. - Viktora Grosmana! vyslovila máma ta dvě jména s neskrývaným odporem.
- Viktora Grosmana neznám! přiznal Luboš. Nemohl sedět klidně u stolu, když s námi byla Deniska, neustále byl v její blízkosti, aby na sebe něco nestrhla, neopařila se, nerozbila si čelíčko... Sledovala jsem ho s uspokojením, byl to najednou dobrý táta!
- Ale znáš! připomněla jsem mu. - Dělá pingla ve Slávii! Takovej vysokej, černej, s knírkem pod nosem! Obsluhoval nás párkrát...! vzdala jsem to, stejně si ho nepamatoval. - Kdy bude svatba?! zjišťovala jsem to nejdůležitější.
- Co nejdřív! ozval se táta. - Simonka je totiž už ve třetím měsíci! Pane bože, proč my neměli radši dva kluky?! Takhle si snad budu muset peníze tisknout...! 

- Taky bych to tak udělala, kdyby sis vybral mladší! dodala máma výhružně. Poznámka nebyla určena nám, ale tátovi. Ten jako by neslyšel. Dokouřil cigaretu, nedopalek típl do odpadkového koše a při této náročné činnosti zahučel:
- Budou si muset všechno koupit!
- To jo! potvrdila máma.
- A co zbude nám, když holkám všechno dáme?!
- Jen se neboj, tatínku. Než půjdeme do důchodu, ještě něco našetříme! Uklidňovala ho.
- Hezky zítra dojdi do spořitelny a všechno, co tam máme, vyber.
Táta se vyděsil. - Všechno? Zbláznila ses? Je tam tři sta tisíc! - No vidíš, Simona dostane sto padesát a Martina stejně tolik!
- Sto padesát tisíc...?! nechtěl takovému rozmaru uvěřit táta.
Máma ale moudře pokývala hlavou. - Přesně tak, tatínku.
V úžasu mi ulétl ze rtu vděčný výkřik: - To je ovšem, mami, fantastické! Děkujem! Nechápala jsem, jakým způsobem mohli naši takovou částku našetřit.
- Chceme si totiž postavit rodinný domek, budou se nám hodit! prozradil Luboš, zřejmě také oslněn štědrostí mých rodičů.
A já kovala železo, pokud bylo žhavé: - Přijeli jsme vám to dnes vlastně oznámit!
- Můj muž okamžitě vylovil z brašny nacpané především Denisčinými věcmi složku s plány našeho domečku a rozložil je po stole. Naši na ně mlčky, řekla bych spíš odevzdaně, hleděli a jen přikyvovali zavázáni průvodnímu slovu.
- Tak co tomu říkáte?! zeptal se s úsměvem, když dospěli k poslednímu paré.

Vzrušeně jsem čekala, co od svých rodičů uslyším, vezmou-li náš velkolepý stavební plán na milost. Možná že budou mít spoustu námitek! Vždyť docela slušně bydlíme. Proč chceme zbytečně vyhazovat tisíce a dva tři roky si z rodinného soužití vytvořit peklo...?!
- Máma však pronesla něco, co mi doslova podlomilo nohy. Pravila:
- Děláte dobře, Luboši! A spiklenecky se na mne podívala. Asi jí neuniklo. jak se mi s tchyní žije. Tátovi, jako obvykle, nezbylo, než aby její slova podpořil.
- Rád vám na stavbě s něčím píchnu! sliboval.
- Děkujeme! řekl Luboš a políbil mámu na tvář.

Bylo to možná zbytečně dojemné, ale občas by takovou situaci mezi rodiči a mladými manželi měl každý prožít. Pak se vrátila domů Simona a znovu jsme se začali bavit o její svatbě. Až při zpáteční cestě jsme s Lubošem dali průchod radosti z finanční částky, kterou mi, zřejmě jako věno, rodiče věnovali. Neuměla jsem si vysvětlit, proč mi ty peníze nedali už dříve jako svatební dar. V rodičích se dospělé děti občas také nevyznají.
- Dnes večer promluvím s mámou! prohodil Luboš, když jsme se blížili k Lukavci.
- Ať konečně víme, na čem jsme!
- Chtěla bych být při tom! - Klidně! souhlasil statečně.

Nezáviděla jsem mu ten úkol. Při večeři se obrátil na matku: - Chtěli bychom ti, maminko, něco říct...! začal. Tchyně si právě nabírala z mísy zeleninový salát. Než obrátila vrchovatou lžíci pestrobarevných nudliček do misky, krátce se po něm ohlédla a s úsměvem se zeptala: - O té vaší stavbě?! okamžitě jsme se na sebe přes stůl užasle podívali, Luboš se dokonce zakuckal. - Jak víš, že chceme...?
S převahou nám vysvětlila: - Občas přece také vynáším koš s papíry do kontejneru. V poslední době jsou na nich vlastně jen samé obrázky baráčku...! Zpřesnila jsem zacílení své otázky: - Co nám k tomu řeknete?!
- Naprosto s vámi, děti, souhlasím... i když bych vlastně měla být proti!
- Proč? nechápali jsme.
- Protože tady, rozhlédla se po jídelně, - zůstanu sama!
- Budeme k tobě jezdit na návštěvu, maminko! Sliboval radostně Luboš. A já rychle dodala: - Nebo vy k nám. Naše naděje po tomto krátkém rozhovoru prudce stoupaly.

Po večeři se znovu opakovala přibližně tatáž scéna, kterou jsme před několika hodinami absolvovali u mých rodičů, jen s tou výjimkou, že do problémů se stavbou domku zasvětil svou matku sám Luboš. Já se věnovala Denisce. Teprve když usnula, přisedla jsem také k nim. Tchyni se náš projekt líbil. Dokonce souhlasila i s tím, že po dobu stavby budeme bydlet v baráčku po Zdenině babičce.
Nezapírám, že mě její chování překvapilo víc než rozhodnutí mých vlastních rodičů přispět nám na stavbu přímo astronomickou částkou. Naši se navíc zbavovali pouze úspor, Lubošova matka měla ztratit jediného syna. Mnohokrát jsem jí předtím v duchu vyčítala, že ho má ráda víc než svou jedinou vnučku. Znamenal pro ni v životě stále to nejlepší. A přece se s ním dokázala rozloučit! Vysvětlení bylo jediné: stejně jako v minulosti, asi ani tady nedokázala něco Lubošovi odepřít! Když jsme začali hovořit o stavebních nákladech a našich současných financích, nabídla se, že nám zařídí výhodnou stavební půjčku.
- Něco málo zbylo, Luboši, ještě na tvé spořitelní knížce! vzpomněla si.
- Mělo to být na tvá studia, bohužel ses rozhodl jinak...!
- Prosím tě, nech toho zas, mami...! zahučel její syn.
Nerad slyšel o tom, že nechal vysoké školy. Vložila jsem se do debaty věcnou otázkou: - Kolik si může Luboš z knížky vyzvednout?! Tchyně znala přesně výši úspor. - Dvě stě tisíc!
- Ne...! hlesla jsem v úžasu. - Opravdu ty peníze můžeme na stavbu použít?!
- Jistě! potvrdila Lubošova matka a tvářila se naprosto samozřejmě, jako by se jednalo o pár korun.
-Střídavě jsme jí dlouho děkovali.
Zdálo se, že ji těší, že nám mohla udělat tak velkou radost. Takže jsme mohli zahájit akci STAVBA. Opojeni nečekaným úspěchem a štěstím jsme noc, která na nás trpělivě čekala, celou bláznivě promilovali.
Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2008.