| - Víš to jistě?! zeptal se mě přísně při mé příští návštěvě v jeho bytě.
Mlčky jsem mu předložila těhotenský průkaz.
Letmo jsem mu jednu možnost navrhla: interrupci!
Skoro hněvivě ji zamítl. – Nesmysl…! vykřikl a s cigaretou v ústech začal v tom panelákovém obýváku kolem mne kroužit. Pak se nade mnou zastavil a prohlásil rozhodně: - Vezmeme se, když budeš chtít!
Podívala jsem se na něho vzhůru, a když jsem zachytila jeho úsměv, poznala jsem, že mě asi miluje. Přesto jsem se ho ještě opatrně zeptala: - Myslíš, že děláme dobře?!
Sedl si ke mně na gauč, opatrně odložil cigaretu do žlábku popelníčku a přitáhl si mě k sobě. – S nikým mi nebylo tak dobře jako s tebou, Martino! A já už nechci být dál sám!
Nečekala jsem od něho tak jednoznačné rozhodnutí a vděčně se na něho usmála.
Najednou se zasmál: - Víš, čeho se jedině bojím?
Zlehka jsem zavrtěla hlavou.
- Aby mi neříkali lidi dědečku, až potlačím kočár s tím malým!
- Malou! Opravila jsem ho žertem.
Nesouhlasil. – Vsadím se, že i do třetice budu mít kluka! 
- To se za pár měsíců ukáže! Slibovala jsem.
Začali jsme častěji mluvit o naší svatbě.
Předtím jsem Patrikovi a Denise prozradila, že budou mít malého sourozence.
Kupodivu tou zprávou nebyli nijak překvapení. – Čekali jsme to! prohlásila chladně Denisa.
- Vy se na to mimčo netěšíte?! divila jsem se.
Nevím, proč bych měl být já nebo tady ségra radostí bez sebe, že se pak budeš točit jen kolem toho malého a na nás dva hodíš velkej bobek!
Okřikla jsem ho: - Jak to se mnou mluvíš…?!
- Má pravdu! Takhle to u nás pak tutově bude! Pojď, brácho! pobídla Patrika a provokativně si ho odváděla za ruku do dětského pokoje. Pokorně ji následoval.
- Co mám s nimi dělat?! ptala jsem se své matky. Ta mi kupodivu po první, mnou vcelku očekávané scéně, kdy mi vyčetla nejen nevděčnost, ale i značnou neúctu k prvnímu muži, od jehož smrti neuplynul ještě ani celý rok, co tomu řeknou lidi?!!! Vykřikovala teatrálně, svatbu s Karlem Čermákem, majitelem místního autoservisu, schvalovala. Jednak si Karla důkladně zdálky prohlédla, a navíc všechny zprávy, které získala od svých známých, zákaznic a bývalých spolupracovnic, byly asi příznivé. Takže za mnou po několika dnech znovu přišla, už jako vyměněná, projevovala o Karla zájem a těšila se na svatbu i na to malé.
- Nech je být! řekla zkušeně. – Však oni si zvyknou!
Pár dnů před svatbou jsem jim Karla představila. Jednoduše jsem ho pozvala na nedělní oběd. Moje máma by při tom byla také velice ráda, ale uprosila jsem ji, aby tentokrát svou obvyklou návštěvu odložila.
Karla jsem na případný odmítavý chlad a jistou zdrženlivost svých dětí připravila. – Je mi to jasné! prohlásil.
Vždyť mě ještě neznají. Ale neboj se, já to s nimi zvládnu…!
U stolu Patrik i Denisa mlčeli, na Karlovy otázky odpovídali pouze jedním slovem. Navrhl jim, aby mu tykali a oslovovali ho Karle, nebo Kájo! Vyptával se obou na jejich zájmy a vzpomínal na dětství, které prožil kdesi v malé vesnici na Moravě, kde se vyučil automechanikem, a když mu bylo osmnáct, rodné hnízdo opustil a nastoupil na vojnu…!
Denisa mu skočila do vyprávění: - Já poznala, že jste…!
… jsi! opravil ji s úsměvem.
… že jsi z Moravy!
- Ano?! divil se.
- Řekl jsi: osnást!
Neslyšel se předtím a vyslal ke mně tázavý pohled. – A jak jsem to měl podle tebe říct?!
Osmnáct…! Zdůraznila jsem spisovnou výslovnost.
Ne osn, ale osm!
Vrtěl hlavou, chybu ve výslovnosti si prostě nedokázal uvědomit.
- Karel mluvil odmalička jedním z moravských dialektů, a i když už dlouho žije v Čechách, něco z toho mu ještě zůstalo! vysvětlila jsem dětem.
- Já se polepším! sliboval v dobrém rozmaru. Po polévce se Denisy zeptal: - Sportuješ, slečno?!
- Jo, občas si chodím zahrát na kurty tenis! přiznala.
- A za školu hraju basket!
- Fajn…! chválil ji. – A ty?! obrátil se na Patrika.
Denisa se hlasitě zasmála. – Brácha je sportovní antitalent. Ti to máma neřekla?
- Nějak jsme se na to v řeči nedostali…!
- Tvrdne jen u počítače nebo si čte! Ale většinou jen knížky o historii!
- Škoda, že tě, Patriku, nebaví auta! U mne v servisu bys viděl fára! rozhovořil se Karel. – Teď zrovna tam máme nissana se šestnáctiventilovým dvouvačkovým motorem! Má elektronické vstřikování paliva, airbag pro řidiče, centrální zamykání, výškově nastavitelný volant… no prostě paráda! Když se zítra u mne zastavíš, svezu tě s ním za město…!
- Zítra asi nebudu mít čas! poznamenal Patrik. – Máme dlouho školu!
- Měl bys vidět jeho vnitřní vybavení! Třeba dálkově ovladatelná zpětná zrcátka, sklopný zadní sedadlo, výškově nastavitelné světlomety…!
Patrik se náhle zvedl a bez jakéhokoliv vysvětlování odcházel. – Kam jdeš? volala jsem za ním. Ještě bude moučník!
- Hned jsem zpátky! zazněla z předsíně jeho huhlavá odpověď.
Skutečně se za malou chvilku vracel. V ruce držel jakýsi výstřižek z novin. Položil jej před Karla a pravil: - Tuhle zprávu jsem našel ve včerejších novinách. Ale myslím, že kecají…! Co tomu říkáš?!
Naklonila jsem se Karlovi ze zvědavosti také přes rameno, takže jsme oba současně četli:
Fantastický nález
Na starém hřbitově ve Španělsku byla nedávno archeology objevena malá lebka, o níž se vědci domnívají, že náležela Kryštofu Kolumbovi, objeviteli Ameriky, když mu bylo deset let.
S chutí jsem se tomu vtípku zasmála.
Karel však bohužel prohlásil: - No jasně, že kecají! Ameriku totiž už dávno předtím objevili ti… jak se jmenovali?!
- Vikingové! napověděl ochotně Patrik a sbalil výstřižek. Viděla jsem, jak mu škubají koutky úst.
- Jo, ti! potvrdil můj budoucí manžel.
Musela jsem nějak tu trapnou situaci překonat, a tak jsem možná až zbytečně nahlas zvolala: - Kdo si dáte zmrzlinu?!
Hlásili se všichni tři. Odběhla jsem tedy do kuchyně, kde stála naše chladnička.
Když pozdě odpoledne Karel odejel, zeptala jsem se postupně svých dětí: - Tak jak se vám líbí?
- Jo, docela ujde! Sympaťák! potěšila mě Denisa.
Můj syn mě však vzápětí upozornil: - Bacha, mami! Nebudeš to s ním mít lehké. Vypadá to, že má v hlavě místo mozku fridex!
Naštěstí jsem si znovu připomněla mámina slova o jisté době, kterou budou mé děti potřebovat, aby si na nového člena rodiny zvykly, takže jsem se k Patrikovým dost příkrým slovům nevyjadřovala, i když mě mrzelo, že ho Karel příliš nenadchl.
Po svatbě, které se jako svědci zúčastnili pouze Simona s Danem, se Karel přestěhoval k nám. Svůj třípokojový byt na sídlišti se chystal časem výhodně pronajmout. Všichni čtyři jsme se začali učit společně žít a vzájemně se respektovat. Karel odcházel ráno do servisu, když se večer vrátil, byl nabit zážitky, které žádné z mých dětí nezajímaly. Denisa se učila, nebo si přehrávala kompakty, které jí půjčovaly spolužačky, Patrik civěl dál na kmitající monitor počítače. Připravovat do školy se většinou nemusel.
Naslouchala jsem tedy svému muži sama. Vyprávěl mi o problémech se zákazníky, kteří ujíždějí bez placení, nebo jim nenápadně ukradnou drahou součástku, o nesvědomité práci zaměstnanců servisu: - představ si, že ten blb Fridrich chlapovi stříká u auťáku spodek, a když mu dává zpátky kola, jedno mu neutáhne, protože ho z druhé díly volají, aby si šel s nimi vsadit Sportku, a pak to kolo tomu majiteli ulítne hned v první zatáčce! A víš, na co se ten kretén vymlouval, když jsem si ho postavil do latě?! Že je přetaženej! Že je moc vykořisťuju! Chápeš to, Martino?! Pak se Karel zarazil, ukázal na dveře a zeptal se: - Proč ti dva tak rychle zmizeli?!
- Asi je to nezajímá, Karle…!
- Ale mělo by! řekl důrazně. – Aspoň by věděli, jak tvrdý je někdy život. Co z nich bude, když budou věčně zalezlí jako dva krtci?!
- Zeptej se jich! doporučila jsem mu.
Zřejmě mu osud nedospělých dětí, které před krátkým časem vyženil, ležel v hlavě, protože hned následující den, byla sobota, se jich na to zeptal.
Denisa, která mi pomáhala s obědem, prohlásila: - Já budu letuškou!
Karel byl asi s její odpovědí spokojen, protože souhlasně pokývl hlavou. – A ty?! vybídl mého syna, který už u stolu hladově hltal polévku, i když ještě nebylo ani jedenáct.
Patrik polkl dva játrové knedlíčky najednou a nabíraje z talíře další, jen srkl: - Sponzorem!
- Cože?! zeptali jsme se s Karlem současně.
Vzápětí Denisa jeho odpověď se smíchem ocenila: - Brácho, ty seš blbej!
- Proč? Bejt sponzorem není špatný! namítl Patrik. – No jasně! zopakoval po další dávce hovězí polévky, - buď sponzorem, nebo bezdomovcem!
- To myslíš vážně?! zjišťoval Karel.
Smrtelně vážně! potvrdil můj syn. Odnesl talíř do dřezu a vypadl z kuchyně.
Karel za ním skoro zařval: - To si ze mě dělá prdel?!
Denisa si vyměnila se mnou pohled a řekla: - Ne, to jsou ty jeho puberťácký fórky!
- Ale já na ně nejsem zrovna stavěný, jasný?! křičel Karel hlasitě, snad aby ho i můj syn v dětském pokoji slyšel.
Trvalo mi dlouho, než jsem ho přesvědčila, že Patrik nikdy nemá v úmyslu někoho zesměšňovat, že to je pouze jeho obvyklý způsob konverzace, jaký vede s ostatními kluky, s Denisou, se mnou…!
Později jsem šla i za svým synem a domlouvala mu, aby si ty své vtípky odpustil, když mluví s Karlem.
Patrik hodil souhlasně Hlavou. – Spolehni se, mami, sliboval, - podruhé už se to nestane! Stejně se neudržel a svého nevlastního otce si občas dobíral. Pokaždé z toho vznikl nepříjemný rodinný konflikt.
Když se pak narodila Linda, zdravá a s chutí do života, objevil se v naší rodině další problém: Patrik s Denisou začali na svou malou sestřičku přímo neskutečně žárlit. Pochopitelně, pozornost, kterou jsem kdysi věnovala pouze jim dvěma, jsem nyní musela rozdělit. Linda, jako každé novorozeně, vyžadovala nejvíce času, což si neuvědomovaly. Navíc ani v nejmenším jsem nemohla zapomenout na Karla.
Vlastně jsem se ve svém novém manželství dostávala neustále do problémů, kdy jsem se měla v konfliktních situacích, a nebylo jich málo!, rozhodnout, na čí stranu se přikloním, aby se nikdo necítil odstrčený. Velice opatrně jsem si musela počínat v případě Karla. Jestliže se s Patrikem či s Denisou dostal do sporu, nebo dokonce pohádal, nikdy jsem se nemohla za ně postavit, i když bych to udělala ráda. Mívali totiž většinou pravdu. Takže jsem tupě hájila Karlův názor proti vší logice mládí i za cenu, že mnou začnou mé vlastní děti pohrdat. Věděla jsem, že zastanu-li se jednoho z dětí, bude mít Karel oprávněný pocit, že jsem se proti němu spikla s oběma, možná i s tou malou v postýlce. A že tedy nemá v naší rodině šanci, protože my jsme čtyři, a on sám, navíc cizí! Naopak jsem se snažila, abych mu vytvořila lepší manželství, a tedy příjemnější domov, než bylo to dřívější, které jsem znala pouze z jeho vyprávění. Možná nevědomky mi tu snahu oplácel tím, že mě zbavil samoty, zbytečných mindráků, v nichž jsem se utápěla, a navíc ve mně znovu probudil ženství. Za to jsem mu byla vděčna, a proto jsem dokázala trochu o sebe ošidit své děti.
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |
