Kapitola první

DOBRÉ MÍSTO

Z řeky se ozval skřek.
Když se Velš ozval takhle poprvé, pořádně mě vyděsil a málem jsem po něm vystřelil. Teď mě potěšilo, že ho vidím, přestože mě vyrušil z docela příjemného přemítání.
„Já vezu ti kůži!“ ozvalo se z hladiny.
S tímhle pohanem jsem neměl žádné potíže. Možná to byl i jeden z důvodů, proč jsem se posunul opět o něco dál do vršků až sem. Tady byl docela klid. Zpočátku mi unikalo, proč si lesní lidé na mně nevybíjeli obvyklé bojovnické choutky. Jenomže oni se před křesťany raději skrývali. Křesťanských
osadníků se v kraji sice vyskytovalo jako šafránu, snadno by útoku pohanů podlehli, ale ti kupodivu boje nevyhledávali. Mne naopak požádali, abych pro ně v Pelhřími obstaral sůl. A tak jsem jim v osadě zakoupil sůl za jejich plástve s medem.
Velš vytáhl loďku na břeh.

Už dávno jsem toužil mít takovéhle plavidlo, ale zatím nebylo, co bych zaň mohl nabídnout. Proto jsem se často musel mlátit v sedle zdlouhavě a oklikou i takovými končinami, které by jinak šlo snadno překonat po vodě.
Pohan mi podal vydělanou kůži z jelena.
Nechtělo se mi sahat na useň mastnýma rukama. „Najez se!“ ukázal jsem na rybu v pekáči.
Velš hovořil naším jazykem s jistými obtížemi, dělalo mu potíže vyslovit i moje jméno, ale můj posunek pochopil ihned, položil useň do trávy a usedl proti mně. Hrábl pravicí do nádoby a dal se mlaskavě do jídla. „Ty umět uvařit rybu skoro tak dobře jako naše ženy,“ pochvaloval si a vydechl ze sebe s uznáním i silný závan z požité medoviny.
„Není na tom nic těžkého,“ řekl jsem.
Velš moc nerozuměl, protože vrtěl hlavou. „Bez ženy ty stejně neumět dělat všechno,“ prohlásil, docela hloupě se zasmál a pohodil hlavou k jelenici, položené na trávě, „a já nemyslet jenom na udělání měkké kůže, co umět žena.“
„A na co myslíš?“
Znovu se zachechtal, mávl umaštěnou rukou, jakože vím moc dobře, na co myslí on a neříkal už nic. Měl cosi za lubem, jinak by o tom nezačínal. Nechtělo se mi dotírat, aby to upřesnil. Hlavou se mi honily jiné věci. Správně bych měl zapět pochvalný žalm na tu pečlivě zpracovanou useň z kůže jelena. Pohany zajímalo maso. Dával jsem jim všechno, co mi zbylo po stažení kožešinové zvěře a oni za něj zaplatili právě touhle dokonale zpracovanou surovinou, která se už třásla na to, abych si z ní ušil novou a potem neprosolenou halenu.
Změnil jsem řeč. „Jak se ti líbí moje tábořiště?“
„Dobré místo,“ pravil, utřel si prsty o rezavé vousy a dodal cosi, jako by mi četl právě myšlenky. „Ty snad chtít zůstat zde?“
„Ano, je to moc dobré místo.“

*   *   *

Na to místo mne přivedla liška.
Stalo se to onoho dne brzy ráno.
Seděl jsem na břehu říčky a čistil v noci nachytané ryby do vrše. Vnitřnosti jsem odhazoval do vody. Sáhl jsem po pravici, abych si podal poslední rybu. Nebyla tam. Nejprve mě napadlo, že mám mámení. Podíval jsem se pořádně, ale nic. Ryba byla prostě pryč. Do vody se vymrštit nemohla, to bych určitě zaslechl žbluňknutí. Vylekalo mě to a pohlédl jsem za sebe.
Nikde nikdo.
Kdyby mi tu rybu někdo ukradl, praštil by mě nejprve zezadu po hlavě. Medvěd by zase trochu zafuněl. Tohle nebylo samo sebou. Zvedl jsem se a sebral tesák.
Bylo po dešti.
Půda byla změklá, takže stopy v ní vypadaly, jako když se ďoubne prstem do těsta na chleba. Nebyl jsem špatný stopař, už léta mě živil lov, ale otisky tlapiček mezi kořínky trav by nepřehlédl ani nedorost. Rybu mi ukradla liška a teď s ní mazala kamsi ke skále nad řekou.
Vydal jsem se za ní.
Stopy mizely v křoviskách u skalní stěny. Tam někde musela mít rezavá šelmička noru. Patrně vyvedla mladé, a tudíž ji tížila starost o hladové krky. Jinak nešlo vysvětlit její šílenou odvahu krást až takhle po rozednění. Rozhrnul jsem tesákem husté větvoví a zůstal zírat.
Ze skály se na mne tlemil otvor jeskyně.
Vchod byl vysoký téměř jako nedospělý muž. Stačilo se pořádně ohnout a vejít. Jenomže uvnitř byla tma. Vrátil jsem se k ohništi, přinesl si kus hořící větve a vhodil ho dovnitř.
Průvan ihned plamínek uhasil. Na lišku a ztracenou rybu jsem naráz zapomněl. Objev mě očaroval.
Vycouval jsem z křoví a vrátil se do tábořiště. Vzal jsem pořádnou smolnou louč, zapálil ji a vnořil se do jeskyně.
Za úzkým otvorem se prostor ve skále rozšiřoval a tvořil jakousi síň, do níž by se hravě vešla Bělka i Lilka, kdybych ovšem dokázal klisny donutit, aby se tam proplížily. Ze síně pokračovala jeskyně dál jakousi chodbičkou. Bohužel brzy končila. Ústila sice kamsi nahoru strmým komínem, ale vyšplhat se tudy nedalo. Pokud bych se dokázal umenšit na velikost té lišky, asi by to šlo po různých výčnělcích skály. Chtělo to žebřík. Komín navíc vysvětloval, proč je uvnitř tak silný průvan a že ta zlodějka ryb odkráčela jeskyní jako šachtou do svého obydlí na druhou stranu ve vrcholu skály.
Dlouho jsem odolával pokušení nastěhovat se do toho dokonalého úkrytu. Odrazovala mě představa, že bych koně musel nechat venku na pospas náhodně kolemjdoucímu brtníkovi nebo nenechavým pohanům. A rovněž bych přemístěním svých věcí určitě porušil křoviny před vchodem do jeskyně a tudíž i její zamaskování. Nanosil jsem opatrně do jeskyně hromadu suchých březových větví, udělal z nich hranici a zapálil. Pak jsem se vydal pátrat, kudy z ní na skále uniká kouř.
Nezklamalo mě to.
Vrchol skály byl posetý balvany, hojně prorostlý trávou, ostřicí, borůvčím, kletí a několika mladými břízkami. Kouř, unikající komínem jeskyně, byl sice protivně cítit jako čpavý čoud, ale zdroj nebyl hned tak zřetelný. Linul se rozptýlený obtížně prostupnou změtí kamenů a rostlin.
Zahlédl jsem lišku a tři mláďata. Někam prchaly. Vykouřil jsem je z nory. V tábořišti čekal na ohništi pekáč. Oheň málem vyhasl a tak jsem se k němu sklonil, abych ho fouknutím oživil. Málem mi chytily vousy. Mysl mi zaměstnával objev a nikoliv to, co právě dělám. Vhodil jsem na pekáč zbytek pokrájené slaniny, a když se rozpustila na omastek, upražil jsem osolené ryby, přikořeněné bobulkami z jalovce. Snídal jsem bez zvláštní chuti, protože se mi hlavou míhala spousta nápadů. Ještě včera mi to na mysl ani nepřišlo, ale objevení jeskyně a opakovaná skutečnost, že mi zase došel chleba, vrátila mě k potřebě se konečně usadit. Do nejbližších hradišť či osad s pekárnou to bylo na půlnoční stranu téměř dva dny jízdy, na polední stranu pak tři dny. Ta bližší usedlost ležela na území přemyslovském, ta vzdálenější v německém.
Pomezní čára se podivně kroutila.
V zimě jsem lovil a občas za velkých mrazů pobyl v jedné či druhé osadě, kde měli stáje i suchou píci pro mé klisny. Hrubé a nezpracované kožešiny z ulovené zvěře koupil vždycky někdo za pár dnů poskytnutí střechy nad hlavou, tepla a trošky jídla. Na pořádné zásoby mi téměř nic nezbylo.
Bylo opravdu načase usadit se, dělat pořádné kožešiny a pořídit si vlastní pícku. Nikoliv takovou tu obvyklou díru ve stráni, co se z nouze vykládá placatými kameny.

„Rád bych si tu postavil roubené stavení.“
„Co je to?“ zeptal se Velš.
„Dům.“
„Jako má člověk v osada Pelhřím?“
„Ano, ale v osadě jsou domy z kamenů.“
Velš naráz zvážněl a zachmuřil se. „Ty chtít udělat zde osada?“
„Chci dům.“
„Osada zde,“ ukázal pravicí kolem sebe, „moc blízko od naší vesnice. To není dobré!“
„Proč?“
„My vyhnat odtud tlupu Kvádů, co oni nám brali jídlo, a teď už my nechtít bojovat.“
„Ale já nechci udělat osadu!“ opakoval jsem. „Copak mi nerozumíš? Chci postavit srub, pouze pro sebe, abych nemusel v zimě bydlet právě v nějaké osadě! Stojí mě to tam moc zboží a přitom v žádné nemíním sídlit natrvalo.“ Od té doby, co nám Přemyslovci nechali vypálit domy, pobili všechny muže i děti a odvlekli ženy, nesnáším představu, že bych měl žít pohromadě s dalšími lidmi. „Mám raději samotu!“
Velš vrtěl tvrdošíjně hlavou. „To není dobré.“
„Lovím tady celou zimu a nevadil jsem vám. Proč bych tu nemohl lovit další zimu nebo dvě?“
„Ty nevadit.“
„A můj dům vadí?“
Velš odhodil oždíbanou kostřičku z ryby do ohně, olízl si prsty a otřel je tentokrát o trávu. „Jeden dům se udělat brzy na dva, potom na tři a bude osada,“ prohlásil a povstal.
„Je potřeba udělat o tom řeč.“
Zamrzelo mě to.
Vše, co nezáleželo už pouze na mně samotném a vyžadovalo účast dalších osob, kazilo mi náladu. Život v lesích jsem si zvolil právě proto, abych se vyhnul jinému, než výhradně vlastnímu rozhodování. A díky jedné drzé lišce se mi podařilo objevit šikovné místo, ale ještě dřív, než ten nápad pořádně dozrál, nastávaly složitosti.
Jenže tu byl pěkný pahorkovitý kraj, neprostupné hvozdy plné zvěře, ve vodách spousta ryb a hlavně se sem nikdo příliš nehrnul, neboť tudy nevedly žádné stezky. V zimním času tady bylo víc sychravo než na nížinách, vládly tu krutější mrazy a nehrozilo příliš, že by se do těchto míst vydala jízda knížecího komořího, aby zjednala poslušnost trůnu a nabízela pohanům kříž nebo je plenila.
„Dobrá, dostavím se do vesnice, abych s tvými lidmi rokoval,“ pravil jsem Velšovi bez valného nadšení.
„Ty udělat to, křesťane!“ řekl Velš vážně. „Jak ty nazývat tohle místo?“
Právě vysvitlo slunce, do té doby schované za mrakem, a ozářilo skály nad řekou zářivým svitem. „Nazval jsem to tu Sluneční světlo na skále,“ napadlo mě. „Rozumíš mi?“
Pohan se zazubil. „Slunce na kameních?“
„Dobře to říkáš,“ kývl jsem. „Sluneční kámen.“
I on spokojeně pokýval hlavou.
Pak zmizel ve své loďce v zátočině.