| Zábava, jak se říkalo v Radňově tancovačce, se na pile skutečně konala.
Stalo se tak navzdory přísnému úřednímu zákazu veškerých zábav. Porušení svých nařízení trestali Němci velmi krutě: často dokonce popravou. Obava z následků, když si strýček Jina usmyslel uspořádat muziku s tancem, byla tedy víc než oprávněná. On spoléhal na dvě věci: jednak, že zábava se odehraje na samotě, kam oko špiclů nedohlédne, neboť večer nebylo stejně nic vidět kvůli povinnému zatemňování oken, jednak i na to, že se mezi pozvanými hosty nenajde udavač. Nebezpečí mohlo hrozit z hluku hudby, jenže Hessova pila leží na samotě a z doslechu od vesnice. Na hrázi i na rozcestí rozestavil Jina hlídky ze starších bratranců a kamarádů. Měli přiběhnout s varováním, kdyby poblíž zpozorovali přítomnost nebo příjezd někoho nežádoucího.
Hlavně však měl v kapse připravený trumf, jejž měl na mysli, když tvrdil strýčkovi Jarovi, že »má vymyšleno«, jak obejít nařízení. Onu kapsu měl starosta Haruda, jemuž se v ní hřálo lejstro z Okresního úřadu s písemným povolením pro uspořádání slavnosti májky. Ta byla sice ještě daleko, ale pro případ kontroly dostali tanečníci instrukci, že jsou na pile na nácviku společného tanečního vystoupení pro plánovanou slavnost.
Kapela měla tři nástroje. Tahací harmoniku, na niž hrál strýček Jara a střídal se s mým bratrancem Pepíkem Šetků. Strýc Bulant, mlynář a šenkýř z Lešova hrál na housle. A ještě tu byl vozembouch, na nějž hrál ten, kdo měl smysl pro rytmus a zrovna chuť s ním bušit o podlahu. 
Tančilo se v pokojíku, jehož okna ústila ke krytému potoku křovinami a ke zdi kolny. Šlo tedy o chráněné zákoutí. Když hudba nehrála, dívky v domě posedávaly, kde se dalo, někteří mladíci postávali na chodbě, jiní venku kouřili a nahýbali si tajně z lahví.
Chvíli jsem se v pokojíku díval, jak lidi tancují a při polce do sebe vrážejí; nebylo mi vůbec jasné, jaké potěšení z toho můžou mít. Všude se mluvilo šeptem, a když se po nějaké době tanečníkům zachtělo korzovat, činili tak všude možně. Všiml jsem si, že dvojice mizely ve tmě: mířily do šindelky, kde byly skladovány piliny, anebo do stodoly, kde byla nad pernou skladována sláma. Záviděl jsem jim, že se tam vůbec nebojí: já bych do stodoly nešel potmě ani za nic, natož s nějakou cizí ženskou. Raději jsem odkráčel do prádelny, která sloužila jako výčep. Bohouš vrazil mosaznou pípu s pumpou čepem do sudu a do sklenic vypůjčených z radňovské hospody točil pivo.
Jakmile mě tam spatřil, natočil půllitr s pořádnou čepicí bílé pěny, podal mi jej a řekl, abych to donesl dědečkovi. „A ne abys upíjel!“ zavolal za mnou.
„Jen se neboj, Bohouši!“
Dědeček měl svou kancelář v prvém patře.
Při cestě na schodech jsem si trošinku lokl; pivo bylo studené, poněvadž sud chladily kusy ledu. Ta kancelář už vlastně opravdivou kanceláří nebyla, protože úředně spravoval provoz pily strýček Jara, jenž měl vlastní kancelář hned vedle dědečkovy. Dědeček umístil do své cimerky postel, kde též přespával. Pořád mu tam stál psací stůl s plnými přihrádkami všelijakých lejster. Všechno, co leželo na desce, zatížil skleněnými těžítky s figurkami králíků. Ve skříni měl uložené nejrůznější oděvy; legionářskou uniformu však schovával v plátěném futrálu. Na věšáku vedle jeho kožichu visely různé řemeny z kůže, nočník strčil pod postel a také používal plivátko ze smaltovaného plechu s vodou, poněvadž kouřil viržinka a pořád si do něj odplivoval.
A také mi rád ukazoval svůj nůž, ostrý jako břitva. Byl na něj pyšný, poněvadž jej provázel celou válku v Rusku, v zajetí i v legiích a svůj zavírák nosil pořád v kapse.
Pěkně to u něho vonělo.
Vůně z kůže i z tabáku se mísila s vůní čerstvě podpálených pilinovek. Nad postelí mu visely na hřebíku kapesní hodinky se zlatým řetězem, nad hlavou polička s přijímačem. Knoflík potenciometru byl opatřený navlečeným papírovým kroužkem s výstražným nápisem, že naslouchání cizích rozhlasových stanic se trestá smrtí. Z rádia se zrovna ozývalo tlučení nějakých bubnů a mužský hlas pravil, že právě volal Londýn. Dědeček byl natažený na posteli.
„Nesu ti pivo, dědečku,“ oznámil jsem mu.
„Máš pod nosem vousy z pěny, Zdeňku,“ sdělil mi, „co je to za pivo?“
„Bohouš čepuje pivo v prádelně.“
„Je dost krahové?“
Krahové tu znamenalo studené. „Je, mají tam na sudu led.“
„Chutnalo ti?“
„Chutnalo, ale u Pešků mají lepší.“
„V Praze u Pešků čepujou plzeňskou osmičku… Vlastně už dočepovali.“
„Spadla tam bomba.“
„Já vím, to je hrůza, povídala mi to Libuška.“
„Moje maminka?“
„Žeť, tvoje maminka,“ pravil dědeček, natáhl ruku a otočil knoflíkem, aby vypnul rádio. „V Praze taky posloucháte rádio, ne?“
„Tatínek poslouchá, ucho má těsně u něj, aby nebylo moc slyšet.“
„Víš, co hlásili?“
„Nevím. Co hlásili?“
„Zdá se, že nastává konec. Musíme se na to připravit.“
„Konec? Čeho konec?“
„Konec války.“
„A jak připravit, dědečku?“
„Nu, jak bych ti to pověděl?“ rozhodil rukama dědeček, jako by odháněl mouchy, a na posteli usedl. „Tatínek tě poslal s maminkou pryč z té hrůzy v Praze. Poslal vás sem, ke mně, protože předpokládá, že tady bude klid a vy budete v bezpečí.“
„Jsem rád u tebe.“
„Taky jsem rád, že jsi tady. Jenomže nevíme, co se i tady může dít.“
„Co by se tady mohlo dít?“
„Nevím, přesto musíme vymyslet něco, aby nás to minulo.“
Věřil jsem tomu. Dědeček se nikdy nevzdával.
Přestože nebyl ze svých sourozenců nejstarší, svěřil pradědeček právě jemu péči o rodinné sídlo, z něhož v krátké době vybudoval prosperující podnik. Když se v roce 1906 ženil, rozsvítily se o svatbě v domě poprvé žárovky elektrického osvětlení. Ač je to k nevíře, sbíhali se k pile lidé i z dalekého okolí, aby zhlédli poprvé ten zázrak a mnozí se křižovali v domnění, že se dědeček spojil s ďáblem. Pak přišla první světová válka, děda narukoval, válčil na východní frontě, přešel do zajetí, přihlásil se do legií a bojoval za českou samostatnost ve věhlasném regimentu Jana Žižky z Trocnova. Prošel anabází celou sibiřskou magistrálou, chránil ji před bolševiky. Po několika letech se přes Japonsko vrátil lodí po moři až do přístavu v Terstu a pak vlakem přijel domů. Nastal mu prý mírový život, ale klidný nebyl.
Čerstvě postavená pila neopatrností dělníků shořela.
Neštěstí nechodí nikdy samo po horách, jak se říkává, a když pilu postavili znovu a položili na krov poslední tašku, shořela podruhé. Ale jen co ji znovu vybudovali, přišla hospodářská krize a nebylo proč řezat, neboť se nikde nic nestavělo. Prken, latí či trámů náhle nebylo zapotřebí. Dědeček si sice mohl půjčit v bance, aby překlenul nejhorší údobí, ale neudělal to; prohlásil, že žádný Hess si nikdy od nikoho nevypůjčil ani krejcar, natož korunu, a byť v nouzi, neudělá to ani on. Spojil se však s nadlesním a našel řešení. Nějaký čas s tím fořtem studovali jakousi ornitologii a připravili materiál z různých vhodných kmenů stromů, také z již nařezaných desek a latí, aby posléze spustili výrobu.
Hessova pila v časech krize nečekaně zahájila výrobu ptačích budek.
Patrně neměli konkurenci, šlo tu o jedinečný nápad, jenž dědečkovi vyšel. Říkalo se, že dokonce na nějaké důležité výstavě získali významnou cenu. Zdá se, že dopad krize dědeček vyřešil, protože v té době provdal všechny čtyři dcery; měly svatbu vždycky po dvou, zajistil jim i věno a vybavil jejich byty. Tetince Kosové po ovdovění dokonce nechal postavit tu vilku VLAĎKA.
Nic jsem z naší rozmluvy nechápal. „A co by nás mělo minout, dědečku?“
„Boje, Zdeňku, jak už to za války chodí.“
„Ve škole nám říkali, že války jsou pořád.“
„Žeť, že někde jsou pořád, ale tahle probíhá už pár let a nás s tím nejhorším minula.“
„S čím nejhorším?“
„S čím?“ opakoval po mně a loknul si piva. „Nu, se vším možným: se střílením, se zatýkáním a hlavně s hladem.“
„S hladem? Jakože bychom neměli co jíst?“
„Žeť, když není co jíst, má člověk hlad.“
„Ale my máme co jíst, viď? Babička peče chleba, v chlívku krmí prase, v rybníku plavou ryby, v kurníku zobou slepice a perličky, …“
„Perličky mě rozčilujou,“ zamračil se dědeček, „od kuropění pod okny strašně řvou. Sníme je a bude pokoj.“
„Babička krmí husu. Zašila ji do košíku a cpe jí do zobáku šišky.“
„Zapomněl´s ještě, že na pozednici u humen hnízdí holubi. Máš rád nadívaná holoubata?“
„Ne, já nejím nic, co má peří.“
„Aha, slyšel jsem o tom. Králíka jíš?“
„Králíky chová tatínek na dvorku u nás v Praze. Pro trávu jim chodíme do parku.“
„Říká se, že králíci zachránili Pražáky od hladu. Ale šunku máš rád, ne?
„Šunku? Co je to šunku?“
„Říká se šunka! Copak nevíš, co je šunka?“
„Ne.“
„Aha, šunka se dneska ve městech nekoupí. Je to kus uzeného libového masa.“
„To já nevím,“ řekl jsem a vzpomínal, co by se ještě dalo sníst. „A co brambory? Tetička pro ně chodí do kvelbu pod hrází rybníka. A v haltýři je taky něco, máslo, tvaroh…“
„V haltýři v zimě nebylo nic. Máš ovšem pravdu, že brambor je dost. A máme i trošičku mouky na nudle a knedlíky.“
„Mouky máme hodně!“ připomněl jsem mu. „Strejček Jara schoval několik pytlů do skrýše v pánské sedničce.“ Tím se myslela místnost, kde přespávali muži, kteří tu nastálo sloužili: kočí a topič. „Tetička Máňa tam uložila taky vajíčka a sklenice se zavařeným masem.“
Dědeček divně zamrkal. „Ty něco víš o skrýši v pánské sedničce?“
„Vím, vloni o prázdninách jsem se koukal, když tam před starou zeď stavěli s cihel úplně novou, nabílili ji a udělali do ní malinký dveře. Před ní pak strčili almaru, aby skrýš nebyla vidět.“
„Opravdu jsi to viděl?“ zeptal se dědeček rychle.
„Ano a tetinka Miladka má ve vile taky skrýš, rozpůlila si špajz stěnou a za ní ji má.“
„To jsou mi věci! A víš, před kým se ten proviant schovává?“
„Před zloději.“
„Správně,“ kývl a zhluboka se napil.
„A taky před inspektory.“
Dědečkovi asi zaskočilo, protože vyprskl trochu piva. „Cos říkal? Před inspektory?“
„Ano, protože jídlo musí dostávat hlavně vojáci, když nás chrání.“
Rozkašlal se. „Kdes to slyšel, chlapče?“
„Ve škole.“
„Cože, tady ve škole?“ vykřikl dědeček. „Tady od strejčka řídícího Šetka?“
„Tady ne, říkalo se to u nás ve třídě v Praze.“
Dědeček vydechl, znovu odkašlal a napil se piva. „A víš taky, před kým nás ti vojáci chrání?“
„Ano, prosím.“
„Před kým?“
„Před nepřítelem.“
„Před jakým nepřítelem?“
„Asi před Rusáky a těma…“ nemohl jsem si vzpomenout.
„Ještě před někým?“
„Ano,“ vzpomněl jsem si, „před Američany… A taky před Anglány, ne? Ale Němci vítězí, poněvadž to mají namalované i na patníkách jako V, jako velké »vé«“
„Víš, co to znamená?“
„Vím, to znamená VIKTORIA.“
Na to dědeček už nic neřekl, dopil půllitr a zvedl se. „Pojď, Zdeňku, půjdeme za maminkou, musím si s ní vážně promluvit a ty mi zatím skočíš pro další půllitr.“
Polekalo mě to. „Něco jsem proved´?“
„Ne, tys nic neproved, neboj se.“
Bylo mi jasné, že jsem nic neprovedl. Odpovídal jsem přesně tak, jak to ode mne chtěli slyšet. Vím, že to s Němci bylo úplně jinak, zrovna jako s tou povídačkou o rození dětí. Jenomže já nesměl prozradit, že jest mi již známo, že děti se rodí maminkám z bříška a že Němci nás před nikým nechrání; kdybych to přiznal, maminka by se zlobila. Ona se strašně bála, abych u nás v domě plném Němčourů něco »nevyžvejknul«, co by nás přivedlo do neštěstí. „Jsem šťasten, že jsem nic neproved,“ řekl jsem přesně podle oblíbené knížky Malý lord, „převelice šťasten!“
Dědeček se na mne zakoukal a culil se přitom. „Ty už čteš knížky, Zdeňku?“
„Zajisté, dědečku.“
„Cos četl?“
„Babičku v první třídě o Vánocích a pak další. Ve škole u Šetků čtu jejich knihovnu.“
„Pohádky?“
„Pohádky nečtu.“
„Tak co čteš za knížku?“
„Jmenuje se Prérie, je o tom, jak se přistěhovalci probíjejí na americký Západ, jenže…“
„Jenže? Máš ještě něco na srdci, viď?!
„Jenže bych chtěl vědět, co uděláš, dědečku, aby nás válčení minulo. Prozradíš mi to?“
„To víš, že ti to včas prozradím.“
„Každý den koukáme na nebe, jak nad vysoko nad námi letí velké skupiny letadel.“
„Létají bombardovat.“
„Házejí nám z letadel chomáče proužků ze staniolu.“
„Oni těmi proužky ruší vysílače kvůli zaměření a odposlechům.“
„My ty proužky sbíráme a schováváme si je na vánoční stromeček.“
Dědeček se rozesmál. „Vánoce jsou ještě pořádně daleko a já si myslím, že letos k nám přijde Ježíšek až po válce.“
„Říkal´s, že nás válčení mine.“
„Říkal a věřím tomu, a teď mi dojdi pro to pivo!“
V pokojíku se pořád tancovalo, takový nával jako prve tam už nebyl. Na harmoniku teď hrál Pepík Šetků, dával se valčík a uprostřed pokojíku tančil strýček Jara s tetičkou Máňou. Vykrucovali se v kole a tvářili se moc hezky, jako kdyby byly zrovna Vánoce.
Foto© Olga Hessová a archiv autora
(pokračování za 14 dní...)
Další díly
|
