Marie Blandová-Lorencová - Zdeněk Pošíval: Zapřisahlá venkovanka z metropole
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
 Mgr. Marie Blandová-Lorencová divadelní režisérka Přestože už padesát let žiji v Praze, na dotaz odkud jsem, neodpovídám, že z Prahy. Jsem z Orlických hor; lépe řečeno z podhůří Orlických hor a jsem celou duší vesničankou. Praha mne okouzlila od první chvíle, ale myslím, že mne nijak zvlášť nepoznamenala. Narodila jsem se 31. ledna 1942, pro horoskop však nemohu udat čas, protože jsem byla vytažena na svět bez známky života. Lékař, přivolaný namísto bezradné porodní báby, mě skoro hodinu oživoval. Stalo se to ve vesničce Bořitov, tehdy okres Žamberk. Tatínek mně i sestře vštěpoval, že máme zelenou krev, v což jsem prvních pár let věřila doslova. Do prvního říznutí. Táta byl lesník a myslivec, maminka pocházela z rodu blouznivců našich hor. Její maminka i babička byly spiritualistická média a maminčina křehkost a labilita poznamenala celou naši rodinu. Dětství jsem strávila v již o něco větší vesnici Těchonín, kde rodiče po válce zakoupili domek po odsunuté německé rodině. Pro moji budoucí profesi byla podstatná první návštěva vesnického ochotnického představení. Hrála se Klicperova Potopa světa a uprostřed děje jedna tetka zvolala z hlediště na herce: „Pepku, jen se nepřetvařuj, já stejně vím, že seš to ty!“ Asi mě to předurčilo, že jsem nikdy netoužila být herečkou, ale režisérkou. Když mi bylo 17 let, přihlásila jsem se k přijímacímu řízení na DAMU, obor režie. Tehdy režisér Václav Špidla, začínající pedagog, výjimečně vybral čtyři sedmnáctileté a nezkušené nadšence, což se pak už nikdy neopakovalo a všichni »mladší« spolužáci z nižších ročníků byli starší než my. Po skončení studií mi bylo 21 let, byla jsem holka a trvalo dva roky, než se mi podařilo získat na stipendium první angažmá v Kolíně. V některé sezóně jsem nastudovala 4 – 5 inscenací. V Kolíně jsem pak prožila 26 krásných, ale i těžkých let (1965 – 1991). V roce 1961 jsem se provdala za Otakara Blandu, absolventa dramaturgie DAMU, který jako redaktor divadelní redakce nakladatelství Orbis vytvořil významné teoretické dílo, jaké se od té doby už nikdy neopakovalo. V době normalizace byl manžel z Orbisu propuštěn a dalších 20 let byl nucen strávit jako korektor v tiskárně. Podepsalo se to na jeho zdraví a krátce po sametové revoluci v roce 1993 zemřel. V roce 1968 se nám narodil syn Robert. Ten byl také trestán za viny rodičů, třikrát se pokusil marně o studium na vysoké škole a teprve po převratu absolvoval Filozofickou fakultu UK. Pracuje jako novinář, je autorem dvou fantasy románů, je ženatý a má dvě děti. | |
| ZP •• Nedávno jsem se hrabal ve svém fotografickém archivu, abych se opět marně snažil uvést jej do nějakého pořádku, a narazil jsem na nějaké snímky z představení Na forbíně. Mezi nimi byly obrázky z tvé inscenace komedie Lana VIII. V roce 1969 šlo vlastně o dramaturgický objev, neboť společné dílo E. E. Kische, J. Haška a E. A. Longena bylo zapomenuté. Nepostrádalo smysl pro recesi a bylo pozoruhodné nejenom anabází svého textového vzniku, ale i samou podstatou někdejší autentické události, tj. plavby lodi z Prahy přes Hamburk a mořem do Dunaje, aby posléze doplula do Bratislavy. V Malostranské besedě jsem zkoušela na jaře roku 1970. Měla jsem za sebou pět let praxe v repertoárovém divadle a najednou jsem se ocitla v prostoru se stolovým zařízením, kde diváci během představení budou popíjet. Herecký projev s tím musel počítat, lidé museli být stále upoutáni a museli se bavit. Myslím, že se nám to dařilo. Forbína rozhodně nepředstavovala žádnou pokleslou zábavu. Pro mne to navíc znamenalo příležitost obsadit si herce z různých pražských divadel - někteří z nich se stali mými celoživotními přáteli. Ráda vzpomínám na tři Jany: Skopečka, Teplého a Faltýnka, nebo na Jiřího Líra. ZP •• V Rozpravách jsem již vedl řeč na toto téma, ale nyní nemohu pominout ani tvou účast. Jak vzpomínáš na Forbínu a jak se díváš na tu naši snahu zpětným pohledem? Forbína zůstala v mých vzpomínkách spojená s dobou. Končila krásná šedesátá léta a my jsme ještě netušili, jaké časy na nás čekají. Byla to radostná a svobodná práce. Velkou zásluhu na tom měl dramaturg a zakladatel Milan Klíma, který uměl vybrat správné lidi a správné tituly a pokud měl potíže s cenzurou, k nám do zkoušek je nevpouštěl. ZP •• S tím zakládáním to bylo krapánek jinak. Jednoho dne mi přišel do Ostravy dopis od Jirky Krampola, že z iniciativy Jiřího Líra vzniká v Praze nová scéna »Divadlo pro staré pány«, k čemuž se nechal inspirovat v Londýně, a že teď dává dohromady tvůrčí tým, nemám-li zájem. Neprodleně jsem odjel do Prahy a spojil se s Milanem Klímou. Trochu jsme původní projekt i název upravili. Hrálo se dva roky, pak se nám do cesty připletla normalizační cenzura, a jak jsem už v Rozpravách zmiňoval, zakázala Klímovi celý dramaturgický plán asi osmi titulů, což znamenalo konec všem nadějím. Hrát jsme sice směli, ale neměli co, takže následovalo rozpuštění celého týmu. Za pár let jsem si vyslechl od metropolitního inspektora pro kulturu, jenž netušil, kdo Na forbíně hrál a co se tam vlastně uvádělo, že tahle scéna se zapsala mezi antisocialistické elementy: byl to sice blábol, ale celá husákovská doba stála na absurditách. I ty osobně ses dostala do životní situace, již ovlivnila a zasáhla do ní normalizace. Můj manžel Otakar Blanda byl pro své názory a čestnost postižen mnohem citelněji než já. Dvacet let mohl vykonávat jenom podřadnou práci. V kolínském divadle jsem odmítla odejít »dohodou«, nakonec mě soudruzi z OV KSČ potrestali jinak: nejtvrdší bylo docházet každou středu odpoledne na školení VUML, přestože marxismus - leninismus byl povinným předmětem už na DAMU. K tomu jsem měla samozřejmě nejmenší plat a nejvíc práce. V některé sezoně jsem odvedla i pět inscenací! ZP •• Pět inscenací za sezónu je maximum možného. Zažil jsem to na vlastní kůži ve Zlíně a lze to vydržet opravdu snad jenom jedinou sezónu. Vzhledem ke čtenáři je nezbytné připomenout, že hovoříme o typu tzv. repertoárového provozního divadla zaměřeného na klasickou činohru. V posledních letech se divadelní síť v našich zemích, zejména pak v Praze rozhojnila o nové scény, jež se orientují na specifické formy. Rozšířila se kupříkladu divadelní nabídka zaměřená na muzikály nebo i na nejrůznější alternativní metody tvůrčího jevištního sdělení, ale my máme dnes na mysli provoz, v němž se uvádí v sezóně obvykle šest až osm premiér. Dokázala bys vybrat místa oblíbených inscenací, jež jsi realizovala nejen na mateřské scéně, ale i jako hostující režisérka? Pokus se o alespoň o jednu z každého divadla. To je dost těžké vybírání, mých režií celovečerních titulů bylo víc než 150. V Kolíně byly pro mne zásadními inscenacemi Skřivánek (Anouilh), Jeptiška (Diderot), Ifigenie v Aulidě (Euripidés) a Ze života hmyzu (bratří Čapkové). V Divadle Příbram si cením Drahomíry (Tyl) a RUR (Čapkové), v Hradci Králové Každý něco pro vlast (Klicpera) nebo Cyrano z Bergeracu (Rostand). V Karlových Varech byl nejúspěšnějším představením kabaret To byl ten krásný čas s autorskou a dramaturgickou spoluprací M. Klímy, pro mne také byla významná inscenace Jitřní paní (Casona) a Periferie (Langer) s hostujícím Janem Teplým v roli Soudce. V Opavě Tylova Fidlovačka, Cowardovy Líbánky ve čtyřech, v Jihlavě mimo jiné Tylův Strakonický dudák nebo Hrátky s čertem Jana Drdy. Na Kladně třeba Komedie o Libuši aneb Dívčí válka, v Chebu Zlý jelen, v Šumperku Nebožtíci přejí lásce. ZP •• To je přímo obrovitý tematický i žánrový rozsah. Já jsem ze zmíněných titulů dělal Čapky. Žánrově nejčastěji jsem inscenoval detektivní hry, dokonce čtyřikrát Agathu Christie. Ani v ostatních žárech mě šéfové neomezovali: režíroval jsem Shakespearovu Zimní pohádku, vlastní dramatizaci Dostojevského Idiota anebo Brechtovu Matku Kuráž či Thomasovu Charleyovu tetu, tudíž vím až moc dobře, co znamená »přešaltovávat«. Na kterou ze svých inscenací vzpomínáš s největším uspokojením? Nejvíc se dotkl mého srdce Deník Anny Frankové v kolínském divadle, ZP •• »Oblastními divadly« se dosud míní především mimopražské scény, což je dosud přetrvávající označení, za nímž pociťuji nespravedlivou pýchu snobů z hlavního města. Měl jsem možnost jednak působit pár let mimo Prahu, jednak jsem i koncem osmdesátých let objel divadla v celé republice, a tudíž vím, že úroveň mnohých mimopražských představení enormně převyšují nabídku divadelní nabídku naší metropole. Mám tutéž zkušenost, naprosto s tebou souhlasím. ZP •• Nejinak je tomu s hereckou úrovní. Připomínám, že kouzlo divadelnosti spočívá v tom, že jako jediné z umění spočívá v diváckém vjemu tvorby probíhající »tady a teď«. Proto je téměř nemožné zprostředkovat tento vjem televizním přenosem, byť chválím snahu Ondřeje Šrámka v ČT přinášet svědectví o dění v českém divadelnictví, ale marná sláva, jde tu o pouze dokument, nikoliv o autentický umělecký dosah jevištního dramatického díla. Do obecného povědomí dnes vstupují spíš herci z filmů, leckdy silně podřadných, anebo i z těch nejpitomějších seriálů, než z představení českých a moravských divadel, byť tu jde velmi často o mistrovské výkony. Nemohu nevzpomenout třeba umění Rudolfa Máhrly z Olomouce, Petra Vaňka z Opavy, Kateřiny Klumparové z Chebu, Roberta Vrchoty z Kolína… (Mimochodem o panu Vrchotovi jsem se právě dočetl v PN v článku Jiřího Vlastníka, že do angažmá v Kolíně byl vlastně odsouzen režimem, neboť odmítl hrát ve schematickém bolševickém filmu a měl tudíž zakázanou Prahu, což pro něho rovněž znamenalo na mnoho let i konec s filmováním… ) A také rád vzpomínám na Zdeňka Hradiláka ze Zlína či na Gustava Opočenského, hojně cestujícího po více mimopražských divadlech, a mnoho dalších herců, jejichž jména jistě připojíš. Například v Horáckém divadle v Jihlavě je nyní skvělý herecký soubor, koncepčně budovaný a vedený. Na každého herce se pamatuje při výběru dramaturgického plánu, což je již několik let zásluhou dramaturgyně Marie Procházkové. Silná je tam především ženská část souboru. Anna Bazgerová nebo Lucie Storková by jistě mohly být posilou a ozdobou každého pražského divadla. Z mladších herců si vysoce cením Františka Mitáše a Barboru Mošnovou. V Šumperku jsem spolupracovala s Bohdanou Pavlíkovou - je to opravdu mimořádný talent, dnes už zkušená herečka a krásná žena s osobitým tajemstvím. ZP •• Jezdívám na léčebný lázeňský pobyt do Karlovy Studánky v Jeseníkách a sleduji divadelní představení v nedalekém Šumperku. Viděl jsem tam Bohdanu Pavlíkovou v několika kreacích a mohu v souznění s tebou prohlásit, že jde nejenom o mimořádný talent, ale že i svým zjevem patří typově mezi ty ženy, pro něž se v romantických dobách muži stříleli. Dvacet šest let v jediném angažmá je ovšem výjimečnou záležitostí. Strávila jsi třicet let u divadla za totality, nyní máme za sebou již dvacet let života v demokracii: dívám-li se na dramatické tituly, na něž ráda vzpomínáš, nevidím nic, co se tehdy nesmělo dělat a co se dnes může bez problémů. Když se začnu tvou otázkou poctivě zaobírat - myslím poctivě sama k sobě - ke svému velkému překvapení zjišťuju, že se mi v době nesvobody, v době různé neoficiální cenzury, režírovalo vlastně svobodněji. Vím, že to zní podivně a paradoxně. Ale proti politickému tlaku se snadněji hledalo především metaforické sdělení, bylo potřeba maximálně uvolnit fantazii. V létě 1989 jsem na koncertě Jiřího Dědečka slyšela jeho píseň Vraťte mi nepřítele a v té době byl už převrat ve vzduchu. V době svobodné pak bylo divadlo jistou dobu ve slepé uličce. Jednak byl znatelný odliv diváků, nejsilnější divadlo se odehrávalo na náměstích a na schůzích. Dále nastala jakási krize repertoárová, byli jsme dost nejistí, co vlastně v nové situaci hrát. Žádné ohromující dílo ze »šuplíku« zakázaných autorů se neobjevilo. Bylo jistější vsadit na osvědčené klasické dílo a podívat se na něj optikou současnosti. Podle našeho profesora režie z DAMU - »stará pravda nově objevená«. Vzpomínám si, že moje první premiéra v nových poměrech byla hra Ze života hmyzu. Byl to dlouho připravovaný titul, ale jak my, inscenátoři, tak především diváci, jsme byli ohromeni, do jaké ohromující míry slova bratří Čapků rezonovala se současnou dobou. Tak silné téma jsme v současné dramatice nenalézali. ZP •• Já se po roce 1989 i po své politické rehabilitaci už do divadelního angažmá nevrátil: lépe řečeno, občas si zarežíruji takříkajíc »rekreačně«, takže nemám bezprostřední srovnání. V čem se změnil dramaturgický či inscenační (výkladový) pohled vzhledem k svobodné situaci v zemi, (kromě výrazné minimalizace ruských autorů), a navíc dnes již k neomezované možnosti výběru dříve tak zvaných devizově vázaných autorů? Devizových titulů jsem inscenovala řadu (Williams, Patrick, Nash, Gersh), divadla měla přidělenou jistou kvótu valut, takže není divu, že se vybíralo to nejlepší. Tak vznikal dojem, že americká dramatika je nejlepší na světě. Povrchní a slabé tituly se k nám ani nedostaly. Vzpomínám si, že v díle Ostrovského jsme nacházeli velmi silná témata, která zněla nesmírně soudobě. Inscenovala jsem Les, Výnosné místo, Talenty a ctitelé. Nevzpomínám si, že bych prahla po nějakém zakázaném devizovém titulu. Hlavně musel mít člověk téma, které mu leželo v hlavě a na srdci, a pak se hledal titul, který ho optimálně a žánrově zajímavě doplnil. Víc než zakázané hry a zakázaní autoři nás trápily tituly, které se tzv. »musely« uvést. Řada špatných a tehdy současných autorů měla velkou politickou podporu. Nezapomeň, že krátce po nástupu demokratických poměrů městští radní v Kolíně se rozhodli zrušit profesionální soubor a v krásné funkcionalistické budově zřídili stagion. Blízká Praha vyváží někdy slušné, někdy méně kvalitní zájezdová představení s televizně devalvovanými hereckými tvářemi. Ještě dnes si manažeři divadel v Příbrami a na Kladně nejsou jisti, zda je nečeká stejný osud. Tlak komerční mi dnes připadá možná silnější než dříve tlak politický. ZP •• V lednových Rozpravách si postěžoval herec Josef Kubíček, že televizní seriály těžce devalvují umění a že herci ztrácejí hrdost. Bohužel je to asi pravda, alespoň co se týče herectví v oněch seriálech; mám často pocit, že tu tak zvaní herci, obrazně řečeno, cedí své postavy skrz zuby anebo naopak přehánějí, jako by zápolili o »cenu zlaté tělky«. Pokud nám tu dřív vládla ideologie omezující především dramaturgii, pak dnes tvrdě vládnou »rychlé prachy«, které vedou k obecnému šlendriánu. K padesátým narozeninám jsem v Kolíně z důvodu reorganizace dostala výpověď. S výjimkou krátkého angažmá v Karlových Varech (kde jsem byla uměleckým šéfem a dočkala se stejného zrušení souboru) a v Příbrami, řadu let jsem strávila hostováním v různých divadlech. Tam hostující režisér minimálně může ovlivnit dramaturgický plán, je vlastně jakýmsi žoldákem, který dostane nabídku a do jisté míry tematické zadání: nabídku buď přijme, nebo odmítne. K manévrování má více nebo méně ohraničený prostor. ZP •• Mne současná situace v zemi zneklidňuje. Neznám samozřejmě předem tvůj názor, leč musím připomenout, že se v nejednom aspektu pohybujeme na chvostu Evropy, čímž myslím i souhrn negativních rekordů: největší rozvodovost, nejhorší řidiči, nejrozšířenější narkománie mládeže, největší zločinnost v policii, evropsky jsme na prvním místě ve zlodějně, máme tu největší ateismus, nezměrnou korupci (před námi je snad už jen Nigérie) a podobě. Jsou to důvody k určité skepsi, ke špatné náladě. Po opětném propadu české hokejové reprezentace na olympiádě ve Vancouveru se nechal slyšet předseda Českého hokejového svazu, který o příčině poklesu herní i všeobecné morálky doslova prohlásil: „Společnost je nemocná, nefunguje, což se přenáší do rodin.“ Všechno, co bych na toto téma mohla dodat, mnohokrát fundovaněji pojmenoval Václav Havel - jediný z politiků, kdo vidí dobu a její problémy divadelní optikou. Já ovšem postrádám jeho optimismus. Přiznávám, že po 40 letech v nesvobodě jsem nevěřila a ani nedoufala, že by se mohlo něco změnit - že by mohl nastat nový velký třesk. Každodenně jsem dojížděla vlakem do Kolína. Při výjezdu z nádraží Praha - střed (dříve a dnes Masarykovo) byl na oprýskané zdi obří nápis SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK ! To byla výhružka, která mě děsila i ve spánku. Život je proud, změna a to »NIKDY JINAK« bylo jako zahnívající stojatá voda, pod jejíž mrtvou hladinou číhá neznámý predátor. Po nástupu nových demokratických poměrů jsem jako většina národa doufala a věřila, že příští roky budou nejen svobodné, ale i dobré. Dnes jsem plná starostí a hořkosti. Etika svobodných lidí nezraje evidentně tak rychle jako korupce, zlodějství a malost. K tomu, co uvádíš, bych ještě zmínila nepochopitelnou úroveň naší justice, vždy jsem si myslela, že právo a spravedlnost je základním kamenem každé demokracie. To, co se provalilo na plzeňských právech, byl pro mne napro stý šok. V mládí jsem byla mnohým rozhořčena a vždy jsem se aktivně snažila hledat řešení. Dnes se divím a je mi smutno, když se dívám na vnoučata a trápím se, do čeho rostou. ZP •• Jak a z čeho čerpáš pozitivní energii? Vždycky mě povzbudilo, když jsem mohla strávit nějaký čas v lese bez lidí a v tichu. Jsem docela pokročilá houbařka, ale neříkám, že jdu na houby, ale do lesa. Jako pan Hrušínský neříkal, že jde na ryby, ale že jde k vodě. Silně mě nabije poslech opery nebo návštěva cirkusu. První pro silné emoce, druhé pro svou opravdovost. A v neposlední řadě omládnu, ožiju a pozvednu si duši, když trávím čas se svými vnoučaty. Jedenáctiletá Nerys a osmiletý Merlin jsou moje životní lásky. V nich ožívá i moje dětství a mládí, moje zralost, a v nich je i můj život věčný. ZP •• Narazila jsi ve své profesi někdy na problém s postavením ženy režisérky? Po absolvování DAMU jsem se dva roky marně snažila získat angažmá. Jsem přesvědčena, že kdybych byla muž, netrvalo by to tak dlouho. A pak jedna zajímavá perlička: na zahajovací zkoušce v Chebu jeden mladý kolega prohlásil, že neuznává režírující ženy. Ono to tehdy bylo opravdu oproti dnešku nezvyklé. Odpověděla jsem mu, že je to stejný nesmysl, jako kdybych já neuznávala hrající muže. Respekt jsem si musela získat během práce jako každý - muž nebo žena. Nikdy jsem netrpěla žádným ženským komplexem a nikdy jsem nepoužívala »ženské zbraně«. ZP •• Co si myslíš o hnutí feminismu, za nímž urputně stojí dokonce i jedna známá režisérka? O feminismu si nemyslím nic, nikdy jsem se jím nezabývala. Nemám ráda žádné -ismy. ZP •• Navzdory tomu není náhodou, že Rozpravy s tebou vycházejí v den, jejž kalendáře označují za významné datum - Mezinárodní den žen. Nedávno jsem zveřejnil esej, v níž pléduji za rovnoprávnost mezi pohlavími, ale stavím se zásadně proti tomu, aby se emancipace považovala zároveň za synonymum rovnocennosti. Je dobré a vlastně úžasné, když muž je mužem a žena je ženou. Kvalitu každého člověka posuzuji podle jeho charakteru a podle výsledků jeho práce. Cením si tolerantnosti, slušnosti a »člověčiny«. Nic z toho není pohlavím určováno. Musím ale také dodat, že se mi rovněž líbí, když je žena obdařena ženskostí a muž mužností; bohužel je tomu někdy naopak. Pokud jde o divadlo, je mi bytostné cizí, ba až odporné, když babičku Boženy Němcové hraje muž a dědečka Dubského žena. ZP •• Tyhle antropologické exkurze některých divadelních tvůrců jsou jen voluntaristickou snahou po jakési originalitě a takový casting bývá schválností, hledání grotesknosti za každou cenu, jíž převážně a často hlavně rozumí jenom její tvůrce a hrstka znuděných a extrémních snobů. A že jich je! Stará žena zůstává prostě ženou a starý muž je pořád mužem. ZP •• Jaké máš ráda květiny? Tato otázka mě trochu překvapila, ale možná existují ženy nebo režisérky, kterým květiny moc neříkají. Nade mnou mají velkou moc, vyrostla jsem přece na venkově. Některé mne udivují, jiné provokují, lákají svým tajemstvím, šokují svou rafinovaností nebo zas jednoduchostí. Jsou záhadné, zamyšlené, laskavé, odpouštějící a někdy i útočné. Vzrušují mne jako obrazy, opera nebo cirkus. Kopretiny, blatouchy, pivoňky, růže, orchideje, kosatce, sněženky, Když některé vynechám, dotkne se jich to. Miluju všechny stejně vášnivě. A nejvíc asi tulipány. ZP •• Děkuji ti za účast v Rozpravách, a protože jsi namísto své nejoblíbenějšího kvítka uvedla málem celý atlas květin, dovol, abych tě navzdory počasí pozval na všechny ty květy do malé zahrádky a navrch přidal jednu rozkvetlou trnovou korunu. Máš pravdu, květiny jsou veliký zázrak. Foto © autor a osobní archiv M. Lorencové | |
| |
| Příště: DUŠE JEDNOHO DOMU O Malostranské besedě s Milošem Radostou, jehož nikdo nenazve jinak než Robertem, o jeho mnohaletém působení a vztahu k veškerému dění uměleckému i společenskému v historicky významné pražské budově, kudy procházeli významní čeští umělci všech možných oborů i žánrů. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 03. 2010.
