| ZP •• Při rozhovoru s tebou by nikdo nepoznal, že už dlouho žiješ v cizojazyčné zemi. Na vizitkách uvádíš své křestní jméno sice Vlady, ale tady si říkáš po česku Vladěna. Při Tvém psaní je sice již patrný drobný odstup od české gramatiky a nedostatek české diakritiky z italského počítače musím přepisovat do češtiny, ale mluvu máš pořad bez cizího akcentu i bez náznaků jazykového odcizení.
Po demokratizaci naší země už nic nebrání, aby ses znovu usídlila v Praze, kdes byla domovem a máš tu pořád i byt. A pokud vím, nemáš v Modeně rodinu: co tě tedy drží v Itálii?
 Milý Zdeňku, odpovídám na první otázku: vrátila-li bych se domů po letech z Itálie, kde žiji víc než polovinu svého života? Je to otázka, s kterou se často setkávám, zvláště poslední léta. Jak v Česku, tak v Itálii. Připadá mi, že je to spojené s věkem, jako kdyby na stará kolena člověk toužil po místě, kde se narodil. Myslím si, že to není můj případ, alespoň dosud ne.
Po příjezdu do Itálie jsem už věděla, co chci. Byla to země mnou vybraná předem. Zůstat zde, stálo mě hodně energie, trablů i problémů. Tenkrát, v roce 1971, nebrali Italové moc lidí (emigrantů) a nabízeli Švédsko, Kanadu, Argentinu, kde hledali a přijímali grafiky ihned: jak víš, mé povolání je reklamní grafička a tisková technička.
Po vytrvalém naléhání se mi podařilo zůstat tady v Itálii, kde prostě žiji a pracuji dodnes. Zamilovala jsem si lidi, jídlo, italskou estetiku (ve všech oborech), hezké počasí, atmosféru, kulturu, kterou jsme tu obklopeni ze všech stran, jak je známo. Cítím se tu jako doma, zapadla jsem do této země od prvního dne. Miluji moře, a přestože u něj přímo nebydlím, vezmu auto a za dvě hodinky mám před sebou pláž. To bych z Prahy nemohla. Miluji léto a tady trvá 6 měsíců. To by byla zatím malá odpověď na první otázku.
ZP •• V čem vlastně spočívá tvá práce grafičky? Po svém nedávném návratu do Modeny sis mi stěžovala skypem, že ses doslova zavalila prací.
Jsem původně grafičkou reklamní grafiky a též techničkou tisku, ovšem v dávné době. Studovala jsem grafiku, techniku tisku, fotoreprodukci a grafickou úpravu pro časopisy na Vyšší odborné grafické škole v Hellichově ulici v Praze na Malé Straně.
První má práce v Itálii byla ve Studiu kresleného filmu v Modeně, v městě, kde dosud žiji a pracuji.
Od roku 1975 pracuji na volné noze, (říká se tomu tak?). Léta jsem pracovala jako grafička pro firmu POPTAR, která se zabývala sítotiskem, plakáty, různými etiketami, vše pro reklamní i průmyslové využití. A potom přišel computer, ale mně se to nezamlouvalo: malovala jsem obrazy a pořádala výstavy. Prostě se mi nezdálo vhodné pracovat s počítačem - já umělkyně! Rozumíš mi? Kategoricky jsem jej odmítala.
POPTAR se pak přeorientoval na elektroniku. Vyrábí tzv. »tastiere-digital keybord«, které slouží k obsluze různých přístrojů, strojů, například bankomaty, ovladače televizorů, pračky, přístroje pro nemocnice i pro fabriky a podobně…
ZP •• Poznamenávám jen, že »tastiere-digital keybord« všeobecně znamená v angličtině »digital media keyboard« nebo »digital piano keyboard«. V češtině pak »digitální mediální // piano klávesnici«.
Promiň, že jsem tě přerušil.
Spolupracuji na výrobě, ale pracuji doma, jsem docela spokojená, svůj pracovní den si organizuji sama, prostě podle potřeby. Grafiku už dělám jen příležitostně, naskytne-li se komerční nabídka. Umění - obrazy jsou až na druhém místě, bohužel, neboť prací v elektronice si vydělávám na živobytí - jak se říká: »Bez práce nejsou koláče«. Kdoví, říká-li se to ještě, možná tak v mateřské školce.
ZP •• Nedá mi to, abych se nezeptal na poměření dvou skutečností, což asi nezajímá jenom mne; jako dlouhodobě žijící osoba v cizině jsi k takové otázce přímo stvořená. V čem ty sama vidíš hlavní rozdíly života v Itálii a v Česku? A také mě zajímá, jak rychle sis zvykla na cizí prostředí a neuvažuješ-li o návratu do rodné Prahy.
Jelikož v sedmdesátých letech jsem opustila Československo, odjela do Itálie a tam zůstala, byla jsem doslova donucena zapomenout na svou vlast: za trest mi nebylo dovoleno vrátit se ani na návštěvu, jak jest známo. Prostě jsem chtěla zkusit žít v Itálii, což se mi povedlo, jak jsem Ti jiz psala.
Na naší ambasádě v Římě mě ignorovali jako československého občana: neprodloužili mi pas. Na žádost, aby za mnou mohla přijet matka, vůbec nereagovali. Čili mi nezbylo, než přestat snít. Po poradách s přáteli, doktory, psychoanalytiky mi bylo doporučeno - zapomenout. Stálo mě to dost, ale Italie mě přijala dobře, dokonce jsem byla považována ve společnosti za oblíbenou. Byly mi kladené otázky přibližně stejné, jako je děláš Ty. Byla jsem prostě atrakce, holka z krásné tajemné Prahy, byla jsem docela i pěkná holka. Jo, a taky dobrá grafička: místo a práci jsem našla hned, jak jsem Ti jiz psala, u kresleného filmu. Prostě to byl skok rovnýma nohama do situace.
A dnes je mi tu dobře. Bez problémů jsem si zvykla na vše. Přestala jsem přirovnávat země a začala myslet po italsku; je to jediný způsob, jak zapadnout a cítit se dobře.
Vyhrála jsem: překonala různé krize, pak za mnou začala jezdit máma, ovšem až po čtyřech letech a v 1989 jsem se poprvé vrátila do Prahy, kam dodnes dojíždím dost pravidelně. Moc se mi v Praze líbí, ale můj život je v Itálii.
Mám dvojí občanství, jsem tedy i Italka. Být narozená v Praze je božský pocit, (zkušenosti z českého kulturního bohatství mám k tomu navíc), ale miluji Itálii. Jsem tu doma. Tudíž alespoň prozatím. Nepřemýšlím o stálém návratu do České republiky.
ZP •• Je velký rozdíl mezi českými a italskými muži? Nemohl jsem si totiž nepovšimnout rozdílů v temperamentu. Při cestě s divadlem na festival v Itálii jsme přestupovali v Bologni a měli čas asi dvě hodiny. Byla sice noc, ale šli jsme se projít po městě. Když jsme míjeli jednu lékárny, stalo se, že ven vyběhl farmaceut, něco vykřikoval, zavřel o půlnoci krám a vydal se i v bílém plášti na nádraží za námi, neboť ho silně zaujala herečka Helga Čočková. Prostě se na prvý pohled prudce zamiloval. Na nádraží se rozplakal a naříkal, že mu odjíždí dívka jeho snů. Pak za námi přijel do Parmy a vášnivě loudil Helgu o přízeň, leč marně: rozzuřil se, znovu se rozplakal, nakonec se ze zoufalství strašlivě opil a zhrzen nenaplněnou láskou se vrátil do Bologne.
Na otázku, týkající se rozdílů chlapů v Itálii a v Česku, se budu snažit odpovědět. Opravdu, jenom snažit. Mám vlastně chuť se smát: měla-li bych Ti odpovědět ironicky, jaký že je rozdíl, tak žádnej. Chlapi jsou chlapi.
V severní Itálii, kde se odehrává můj denní život, jsou možná jiní než ti na jihu, kde jsou prý romantičtější, tudíž asi i vášnivější, žárlivější… Jistě to není žádné pravidlo. Řekla bych, že i v Česku jsou kluci hodně žárliví. Kdysi Italové dávali možnost ženě být doma s dětmi, prostě je tzv. vydržovali, i když se žena vlastně starala o celou domácnost. Pak přišel feminismus a holky se vzbouřily. Dnes téměř všechny ženy pracují, též proto, že se už změnil styl života a peněz není nikde nadbytek.
Italové bývají dost nevěrní. Po létech manželství či soužití (a to nejenom v Itálii) začnou vystrkovat růžky. Umějí to: rozmazlují svou družku a pak si dělají, co chtějí. Tedy často a ne všichni.
Já osobně nejsem vdaná, neboť nevěřím v manželství, mám k tomu své výhrady jako konečně na celou tu společnost civilního měšťáckého života. Myslím si, že sentiment mezi mužem a ženou (v mém případě) nemá nic společného s manželským svazkem. Ale o tom až jindy. V každém případě jsou mi Italové sympatičtí.
A vlastně i Češi. Mám vás ráda.
ZP •• Leccos se tady už ví o italské kuchyni a my pochopitelně odmalička známe dobře tu naši českou. Já sám bych nevyměnil za nic na světě českou bramboračku, jak ji vařila babička; ani bych se nevzdal bramborových knedlíků plněných uzeným masem, omaštěných sádlem se smaženou cibulkou a s dušeným kysaným zelím. Anebo bych vší silou bránil knedlíky ovocné (borůvkové, švestkové, meruňkové) posypané strouhaným tvarohem a polité rozpuštěným máslem. Joj! A ještě pro jedno jídlo bych se s chutí utloukl a tou jest smaženice z jedlých hub s vejci a dětskou krupičkou, ovšem vyloženě tak, jak se připravuje na Pelhřimovsku.
Z italských jídel mám rád polévku minestrone a také mi chutnají špagety, jež jsou promíchány s dušeným hovězím mletým masem v rajčatové omáčce a oreganem, posypané strouhaným parmezánem nebo pecorinem. Pizza samozřejmě není špatná, ale to už je dneska obecná světová klasika. Docela by mě zajímalo, čemu dáváš přednost z české a čemu z italské kuchyně?
Českou kuchyni jím, když přijedu do Prahy. Občas, spíš v zimě, vyhlásím večer české kuchyně, pozvu známé, kteří si libují. Například guláš, gulášovou či dršťkovou polévku. Různé klobásy, které kupuji v Praze, a leží v mrazáku, dokud je nezblajzneme.
Mám ráda smažený sýr s tatarkou, uzené se zelím, (zelí je fantastické, jak se připravuje u nás) a rovněž řízky, (dělají se i v Itálii, famózní jsou tzv. »milanese«). Obkládané české chlebíčky - další pohádka mládí.
V Itálii jím jinak. Mám ráda italskou kuchyni, jak jsem Ti psala v odstavci o parmazánu. V Modeně se jí moc dobře, ale je to kuchyně těžká, ne vždy zdravá. Já mám nejblíž k středomořské: olivový olej, zeleniny, ryby, maso na ohni, dobré víno...
Například: dám vařit špagety, mezitím si očistím 5-6 stroužků česneku, které nakrájím na tenké plátky a hodím na pánev s extra panenským olejem, který mám od kamarádky z Toskánska. (Lucca má olivový háj a lisuje olej z oliv za studena.) Přidám feferonky podle chuti, naleju všechno na uvařené špagety, (aldente - nerozvařené), dám si k tomu sklenku dobře vychlazeného bílého pinotu a »buon apetito«!
Pochopitelně občas jím i různé prasečinky: smažené pokrmy, paštiky, salámy, prostě přátele cholesterolu. Ale i tyhle hříchy patří k životu.
ZP •• Na internetu se objevil zajímavý titulek o městě, v němž žiješ: »Modena – město parmezánu«. Udivilo mě to, do té doby jsem věřil, že městem parmezánu je Parma. (Nevím, píše-li se správně parmezán nebo parmazán: zdá se, že obojí je možné, jak jsem si též ověřil na internetu).
Drahý Zdeňku, byla jsem minulé dny mimo Modenu, dopřála jsem si pár dnů u moře v Toskánsku, v kraji, který miluji. Odpovím Ti hned na otázku týkající se parmazánu.
S tim »parmazanem« je to poněkud složité. Již v dávných dobách se dohadovali z měst Parma, Reggio Emilia, Modena a Bologna, ne-li část města Mantova, (píši města, jak se nazývají zde, neskloňují se v italštině), o tom, komu patří parmazán, kdo začal s výrobou, kde je jeho kolébka. I vylezlo z toho, že patří tak trochu všem. Tzv. consorzio (společenství) – kooperativa (družstvo), prostě spolek, jenž zahrnuje tato města do společné hry, který si města vytvořila, aby se nedohadovala. Prostě vyrábějí parmazán pod úzkou kontrolou jako originál. Jak se můžeš mrknout na mapu, tato města jsou si všechna nablízku, čili klima, mléko, vzduch je ideální a společný. Nedělá se zde jen parmazán »král sýrů«, (jen pro zajímavost: potřebuje od 12 - 36 měsíců i více k uzrání.) Dělají též syrovou šunku, salámy, mortadelu, vše přísně uzrálé, neudí se a všechno pod značkou Consorzio Emiliano.
ZP •• Naprosto souhlasím, že parmezánu se říká právem »král sýrů«, byť si toto označení přivlastnila jistá naše firma a tvrzením o svém »králi sýrů« zahltila televizní reklamu a utvrdila povědomí lidí, že sýrový vladař pochází samozřejmě z Čech.
Tato italská oblast je jedinečná a patentovaná nejen na zmíněné výrobky, ale též k nim patří famózní balzamový ocet z Modeny, tortelini, torteloni (plněná »pásta« - těstoviny, často uzavřené ručně). Pak tagliatelle, čerstvé vaječné těstoviny, lasagne a podobně.
ZP •• Jestli dovolíš, chtěl bych věnovat pár řádek vínům.
Dlouhá léta u nás bylo k dostání víno pouze tuzemské, (přičemž převládala moravská oblast, pak slovenská a o vínech z Čech se moc nevědělo), ze zahraničních se tu sehnalo víno maďarské, bulharské, gruzínské a jugoslávské. Jiná vína bývala leda tak pro smetánku a veksláky v Tuzexu. Bohudík, nyní už lze sehnat v podstatě jakékoliv víno z libovolné země: já sám s chutí ochutnávám vína portugalská, španělská, kalifornská, argentinská, chilská, jihoafrická, francouzská a mimořádně překvapivý dojem na mne učinila i vína z Izraele…
Z italských si velice považuji červené Chianti ruffino či bílé Orvietto. Byť mají dobrou pověst vína sicilská, zejména jako vína těžší, neměl jsem dosud štěstí kápnout na takové, aby mě výrazně zaujalo. Navštívil jsem zvědavě dokonce sicilskou prodejnu v Bubenči, ale na zakoupení láhve vína tam potřeboval leda tak doplňkovou půjčku.
Docela mě zajímá, vybíráš-li si pro sebe vína italská anebo zahraniční? Že je to pěkná otázka, viď?
Máš pravdu, je to hezká otázka.
Miluji víno, pivo přijde až potom. Jiný alkohol mě nezajímá. Jsem si vědoma, že žiju v zemi vína, jedné z největších producentů této dobroty na světě.
Začnu od Modeny, kde máme LAMBRUSCO - mluvím o polosuchém; mnozí Italové jej ani nepovazuji za víno. Je perlivé, má málo alkoholu, (10 -11%), podává se vychlazené. Nicméně poslední dobou jej začínají uznávat, je to sympatické pití, osvěžující a hodící se k modeneské kuchyni, která je tučná: připravuje se totiž na másle s veškerými plněnými těstovinami, vepřovými salámy, šunkami…
Jak jsi podotkl, výborné je CHIANTI z Toskánska, udělané z odrůdy Sangiovese Romagna. Dále BAROLO v Piemonte u Turína, zóna červených luxusních vín NEBBIOLO, BARBERA. Nu a AMARONE z Lago di garda je jedno z nejvzácnějších. Vyhlášené je CORVO ze Sicílie, PINOT NERO, GRIGIO BIANCO, SOAVE, PROSECCO… Víno je veliký Boží dar.
Já samozřejmě konzumuji zásadně vína italská a o výběr opravdu nemám nouzi.
ZP •• Cestuješ hodně po světě. Co tě táhne do jiných civilizací a odlišných kultur?
Které exotické země jsi už navštívila?
Můj život je bez dětí, hodně pracuji, ale také si zkrášluji život cestováním, což je mé hlavní hobby. První léta v Itálii jsem byla bez cestovního pasu. Italské úřady mi jej vystavily až po obdržení státního občanství. Mezitím jsem si projela Itálii ze všech stran včetně ostrovů, myslím, že málo Italů zná tuto zemi jako já.
Má první cesta do zahraničí bylo Švýcarsko a pak hned velká Indie. Byl to šok pro všechny smysly. Indie není jednoduchá země, specielně když si všechno organizuješ sam, bez agentury; používám průvodce LONELY-PLANET, který je však pro cestovatele, ne pro rekreanty.
Miluji Indii, byla jsem tam už třikrát, plus jednou na Srí Lance. Líbí se mi lidi: musíš si zvyknout i na chudé, kteří tě omráčí, neboť nemají nic, ani střechu nad hlavou, ale dovedou se na tebe usmát, že z toho roztaješ. Jejich filozofie žití je neuvěřitelná, máme se co učit. Podle mého se vrátím pokaždé z Indie lepší, plná dobrých skutků. Vůbec jezdím ráda do Asie: Malaisie,Thajsko, Indonésie, Bali, Filipíny, kde jsem se koupala na nejkrásnějších plážích na světě (alespoň podle mne). V Asii si též trénuju angličtinu, abych ji nezapomněla.
V Jižní Americe se mi nelíbí: arogance, zlodějství, bylo by to na dlouhé na vysvětlování. Mám ráda klid, svobodu, jistotu při cestovaní a bohužel poslední dobou je stále těžší toto vše najit.
Jezdím též do Afriky:Tunisko, Egypt… Keňa je krásná, ale dost omezená ve smyslu, že často musíš mít doprovod policie, což je to o ní… A tímto končí pohádka...
ZP •• Co a proč tě v daleké cizině nadchlo tak, že by ses tam ráda vrátila?
Kam se vracím opravdu ráda, je Indie. Vzduch, barvy, atmosféra a hlavně lidé mě tam opravdu fascinují. Zažila jsem tam dvě svatby, jednu nesmírně bohatou ve městě a druhou neuvěřitelně chudých nomádů v poušti. A obě byly prostě fantastické.
V oblasti Rajastánu na severu, můžeš potkat na ulicích mezi auty i slony, velbloudy, pracující zvířata, potvorné opice: je to všechno jako v pohádce.
Líbí se mi i sladká Indonésie.
ZP •• A co tě jinde zklamalo natolik, že se takovému místu příště zdaleka vyhneš?
Zmíním příhodu z Dominikánské republiky. Na pláži nás překvapila jedna dvojice, doslova se na nás nalepila; prý bratr a sestra. Když poznali, že jsme z Itálie, okamžitě měli tatínka lékaře, který pracoval v Miláně na klinice XY. Začali škemrat o peníze předem na taxíka, kterým by nám zařídili prohlídku okolí. Nedali jsme se naštěstí obalamutit a cesta se nakonec nekonala. A oni se již neukázali. Za pár dní jsme je náhodou potkali v jednom nočním lokále: tihle sourozenci se tam líbali v těsném objetí. Zůstala jsem úplně vedle, vadilo mi jejich falešné chování, zaměřené na okrádání turistů snad ještě víc, než kdyby mi něco materiálně ukradli.
ZP •• Tomu rozumím. Přestože na podvodníky můžeš narazit kdekoliv, často i u nás, vryje se ti taková protivná příhoda do mozku a zanechá pak zklamání a špatné vzpomínky na celý pobyt. Ve světě jsou kupříkladu pověstní pražští taxikáři a svým chováním zanechávají v mnoha turistech dojmy, jimiž přebíjejí i krásy našeho hlavního města.
Kterou z gastronomií zemí, jež jsi navštívila, bys mohla přidat ke své každodenní stravě?
A naopak: co tě z pokrmů v cizině zaskočilo, že bys to už nikdy nevzala do úst?
Kuchyně, ktera by mi vyhovovala klidně každodenně, je indonéská nebo indická. Všechno jsou to minutky z čerstvých produktů: maso, kuřata, ryby, zeleniny. Já mám ráda rýži, a když to chceš změnit, jsou tam různé nudle a špagety. Chléb ti upečou na počkání. Prostě, všechno je čerstvé. Dokonce, dám-li si langusty či kraby, udělají mi na objednávku i čerstvou majonézu. Ráda jím originální kuchyni. Ale můj kamarád, s kterým cestuji, hledá spíš evropskou kuchyni, nebo si ji přizpůsobuje.
Proč nevyhledáváme čínskou kuchyni? Tam je totiž úplně jiná, než jak ji podávají v Evropě.
Horší je to s vínem. Víno v cizině nepiju, nahradím jej lokálním pivem a vodou.
Co se mi hnusí v Indii, je čaj s mlékem nebo kafe: tohle tam po sobě zanechali dobří Angličané jako tradici a já teď musím v Indii pokaždé křičet: „Black the coffe, please!“ Prostě já mléko v Indii nesnáším.
Ještě jedna zajímavost kuchařská: v Bangkoku na ulicích prodávají smažené kobylky a různé brouky. Ty jsem ještě neochutnala.
V Malaisii je zase strava tak dobrá, že píšou v tištěném průvodci: „Doufáte-li, že tady během prázdnin zhubnete, pak se to zaručeně nestane!“ Moc dobře se tam totiž jí: je to prostě tak a ne jinak.
ZP •• V souvislosti s tím porovnáváním kultur a zvyklostí v různých zemích mě napadá jistá a poněkud hnidopišská otázka na etiketu. Mění se určité návyky a úzy pro chování i u nás a to radikálně. Třeba nedokážu pochopit, proč hodně mladých mužů dřepí v restauracích s čepicemi na hlavách, jež nesmeknou ani při obědě. Vykládám si to tak, že oni už nevědí nic o tom, že za jistých okolností se smeká. Obrovská množina žen zase kouří na ulicích, u dětských pískovišť či s miminem v náručí, což je patrně voluntaristickým důsledkem emancipace, ale proč ještě přitom hlasitě telefonují a bezostyšně halasí i v dopravních prostředcích, aby se jejich problémem kochal celý vagon?
Přitom se paradoxně ve společnosti dodržuje velice trapné zouvání hostů. Zbavovat návštěvníka jeho obutí a nutit ho šlapat bosky nebo trapně v ponožkách po špinavé podlaze, kde bezostyšně capká hostitelův »nepřezutý« pes, je patrně dosud zase výdobytkem předchozího údobí. Něco podobného si ze svého dětství totiž vůbec nepamatuji, před dveřmi se používaly rohožky. Dokonce to nebylo zvykem ani na vesnici, kde se lidé maximálně vyzouvali z dřeváků, když se vraceli z chléva nebo z holinek ušpiněných bahnem rozmáčené ornice. Rovněž jsem neviděl vyzouvání návštěvy ani v Kanadě; tam přicházejí hosté v galoších, jež pak pošpiněné třeba tajícím sněhem odloží v předsíni a do bytu vejdou pochopitelně ve své obuvi.
Jak je tomu v Itálii?
A na jaké další návyky sis tam musela sama navykat?
A co ti tam naopak velice konvenuje?
Začnu tedy tím zouváním v českých bytech. Je fakt, že je to otřesné a málo hygienické: například problémy s potícími systémy a vůbec. U nás v rodině jsme tenhle zlozvyk odbourali častými návštěvami z Itálie. Tam se prostě návštěvy nepřezouvají. V Asii, Indonésii, Thajsku, jak známo nemůžeš vstoupit v obuvi do žádného typu templů (chrámů) buddhistických, Hindu či musulmanských. Dokonce tam mají před vchodem úschovny bot. (Člověče, tam bych nechtěla pracovat!) Říkám si: alespoň ponožky by si měl člověk nechat na sobě kvůli ekzémům a podobným nebezpečím. Pokud je vedro, čili jdeš bos. Uctíváme tím Budhu? Kdoví. Indové si před jídlem umyjí ruce i nohy. Jedí převážně rukama, což se mi líbí, často tak jím, když můžu - jídlo je chutnější, prožíváš to jinak než s příborem.
ZP •• I u nás se jí mnoho jídel rukama: hamburgery, párky, placky, pečivo, obložené chleby a nepřeberně dalších pokrmů. Zrovna dneska jsem šel na oběd do jednoho bistra, svůj gyros v bramboráku jsem pojedl s pomocí příboru, leč u vedlejšího stolu seděli dva mladíci, nechali si pokrm naservírovat na talíře, ale jídla obložili haldou papírů a pojídali svůj oběd rukama. Zdá se mi, že se i u nás v poledne pomalu ustupuje z obědvání a nahrazuje se americkým lunchem.
A taky si beru často ponožky do sandálů, protože je mi silně protivné chodit po pokálených a špinavých pražských chodnících naboso. Občas chytím kritiku od podivných estétů, že prý ponožky v sandálech jsou faux- pas; uklidňuje mě, že mi to vyčítají lidé postrádající vkus v mnoha dalších ohledech a jiná etiketa je i pro ně věcí neznámou.
V Itálii muži vcházejí do restaurantů a různých lokálů před ženou. Než jsem si na to zvykla, hrnula jsem se jako u nás dopředu a pak stop. Muž jde první, neboť kontroluje situaci. Ráno Italové otevřou oči a dají si kávu. Na jihu, dosud vzhledem ke klimatu, dělají siestu po obědě. Toť zhruba vše, co se týká zvyků jiných než u nás. Není to tak drsné a dá se to snést… Ahoj, jdu něco uvařit k obědu, mám tu hosty z Prahy.
ZP •• Jsme-li u určitých zakotvených neřestí, pak mě napadá ještě jeden podivný český návyk, či lépe řečeno tik, jenž se rozmohl ve všech sociálních skupinách a zasáhl argotem způsob vyjadřování obrovské množiny mužů. A tím je oslovování »vole«. A jak to zní neuvěřitelně, stejně hovoří i mnohé ženy. Někdy se neudrží ani děti a tímto slůvkem oslovují bezděčně i své rodiče, riskujíc tak pár facek. Jsou dokonce i tací, jež i v krátké větě prokládají volováním opakovaně každé své druhé slovo nad myšlenkou svého hlubokého sdělení. Vím, že Američané zase často »fuckují«, ale na rozdíl od rovnostářských našinců se tak vyjadřuje nepříliš kulturní vrstva obyvatel.
Existuje i mezi Italy podobný mluvní vulgarismus a řečová berlička?
To víš, že existuje řečová berlička - mluvní vulgarismus. Musím Tě zklamat, ale dnes se hodně změnilo vyjadřování. Dalo by se říci, že se vyskytuje dost často i mezi intelektuály, například v televizi, ve filmech, při debatách – občas, když to musí být, tak mi připadá, že je to snad i povoleno, (i když kritizováno). Já sama občas zahudruju, hlavně při živé debatě leccos utrousím, ovšem vždycky pod kontrolou. V Itálii se místo »vole« běžně používá výraz »cazzo«, což nebudu překládat, (je na každém, aby si sám zjistil, o co jde tím slovem).
ZP •• Zabývali jsme se našimi zeměmi i celým světem, porovnávali jsme různé návyky, kultury, charaktery, ale rád bych se dozvěděl víc o tobě samotné, zejména o tvých zálibách, z nich asi největší je malba. Z výběru tvých obrazů je patrné, že místa, jež navštěvuješ, jsou inspirací tvé výtvarné tvorby. Kde a zejména co tě tam tematicky ovlivňuje?
Mé obrazy (graficko-malebné) jsou trochu metafyzické, trochu ilustrátorsky fantastické. Určitě je ovlivnily vzpomínky na mé mládí, protože jsem začala malovat až tady v Itálii.
Dříve při Střední grafické škole jsem zároveň frekventovala odpolední Hollarovu výtvarnou školu, kde jsme úplně vážně kreslili, modelovali, ryli do různých materiálů a podobně. Po zaměstnání u Kresleného filmu, kde jsem se zdokonalila při používání barev, jsem začala s obrazy, které jsou vždycky tak trochu pohádkové.
ZP •• Dotkli jsme se v našem rozprávění věcí bohulibých i méně libých, abychom se vzájemně cosi dozvěděli o životě a zvyklostech v různých zemích. Teď mi ještě dovol, abych se tě zeptal na tvé osobní umělecké lásky.
Kdo je tvým oblíbeným malířem, kdo spisovatelem a kdo hudebním skladatelem? A proč?
A jsme-li u jmen tvůrců, pak se tě ještě zeptám na interprety: Kdo je tvým oblíbeným hercem, herečkou, zpěvákem, zpěvačkou, instrumentalistou?
Abych Ti řekla pravdu, mám ráda, jak u malby, tak u hudby, od klasiky po pop art, rock, pop musik, až po dnešní elektroniku. Líbili se mi vždy impresionisté, ale i Klimt, Klee, Mucha, Polock. Ze spisovatelů ruská literatura, ale ještě školní. Francouzskou literaturu jsem si pročetla v Itálii, mám ráda filozofické a psychologické čtení, například Camus, Sartre, Freud, Herm. Hesse. Líbí se mi Kundera, Kafka a poslední dobou i Pošíval.
ZP •• Počkej, počkej! V tvém textu sice nesmím škrtat, ale uvedení mého jména hned vedle Kundery a Kafky je podezřele příliš silná káva na to, abych to mohl polichoceně přejít bez poznámky. Čtenáři Rozprav si jistě pomyslí, že mezi oblíbenými spisovateli jmenuješ mou osobu jenom proto, že chceš potěšit kamarádovu ješitnost, ale my oba dobře víme, že je to kvůli tomu, že prostě z českých současných autorů neznáš nikoho jiného.
Vraťme se však k rozpravě. Co by ti letos udělalo největší radost?
Letos bych si přála uspořádat svou rodinnou situaci v Praze, jak víš, prodávám po mamince byt v Široké a všechno se nutně mění. Ihned potom následuje touha po klidu ve světě: cítím vztah k problémům lidí, kteří mají mnohem méně než já. A koncem roku (v zimě) bych ráda jela na hezkou dovolenou, kterou si zasloužím, neboť jsem ji loni přeskočila kvůli problémům pracovního a finančního typu.
ZP •• A na závěr současně s mým díkem se tě ptám: které jsou tvé oblíbené květiny?
Kopretiny pro jejich prostotu. Pivoňky, ktere mi stále připomínají mládí u babičky a dědy na Moravě. Konvalinky, jak omamně voní. Orchideje, pro krásný smyslný květ.
Foto © autor
Obrazy © Vlady Bernaskova
|
