Rut Kolínská - Zdeněk Pošíval: Žena Evropy
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
| Rut Kolínská „Narodila jsem se jako poslední ze čtyř dětí evangelického faráře. Idylický život na venkovské faře, kam útrapy a nepřízeň vnějšího světa doléhaly jen sporadicky a díky svému dětskému věku jsem je tolik nevnímala. Zrůdnost života v totalitním režimu mi začala docházet až později a byla zároveň spojena s nadějí na změnu. Rozlet šedesátého osmého však dlouho netrval, o to víc se mne dotýkala pozvolná kapitulace většiny národa.  Po maturitě na gymnáziu lemovalo moji cestu na vysokou školu několik neúspěšných přijímacích řízení, kdy jsem byla zařazena do kategorie »nezapadá do kritérií« kvůli mému otci. Absolvovala jsem nástavbu uměleckých řemesel a stala se ze mne »domácí dělnice«, a tak jsem si vylepšila kádrový profil; nakonec jsem vystudovala dálkově etnografii a folkloristiku na FF UK. Promovala jsem dva měsíce před porodem druhého dítěte a díky následné populační explozi v naší rodině jsem v oboru nikdy nepracovala. Před revolucí jsme se s manželem zapojovali do nejrůznějších aktivit, a tak byla zcela přirozená má chuť začít politickou kariéru na místní úrovni, to však přerušilo očekávání páté dcery. Její narození mne přivedlo k docela jiné cestě, a sice k angažmá v občanské společnosti prostřednictvím mateřských center. Vzhledem k tomu, že princip mateřských center vychází ze sousedské výpomoci tak, jak kdysi žili lidé v obecních komunitách, pak mohu směle tvrdit, že jsem konečně mohla uplatnit své vzdělání. Mateřským centrům jsem zůstala věrná dosud, dovedla jsem je do Evropy i do světa. V současné době mé postavení nese titul Prezidentka Sítě mateřských center, ale nikdy nevím, co psát do rubriky povolání.“ | |
| ZP •• Rut, když jste byla v Kodani jmenována Ženou Evropy, (stařecky zapomínám data, leč hádám, že se tak stalo v roce 2003), pocítil jsem na jedné straně nesmírnou radost a hrdost, na druhé straně mě zaplavilo rozčarování, že taková pro národ ohromující zpráva a ocenění české ženy proběhlo v českém tisku bez takového povšimnutí, jaký by takové události náležel. Nejjednodušší by bylo odpovědět známým klišé o proroku, kterým doma nikdo není. Co však lze očekávat od prezidenta, který nepochopil smysl a hodnotu občanské společnosti, který nerozlišuje poslání spolku zahrádkářů a církve, navíc od euroskeptika? Do jeho zorného úhlu se ocenění obyčejné matky za příspěvek k rozvoji společnosti naší i evropské nemohlo dostat. To se nestalo ani, když jsem získala ocenění Schwabovy nadace: Sociálně prospěšná podnikatelka v roce 2006. Předpokládám, že by pak i reakce médií byla jiná. ZP •• Je rovněž možné, že nezájem médií spočívá pouze ve výběru pro určitý okruh čtenářů, anebo že by šlo o nepřejícnost k úspěšnosti jedince? Anebo pramení z příznačně tuzemské závistivosti vůči pozitivní výjimečnosti, jež se stává zároveň i příčinou nevšímavosti. Možná to patří k pozůstalosti minulých časů, že si u nás víc ceníme těch, kdo masověji zasáhnou do povědomí společnosti. Významných osobností spojených s ojedinělými jevy či událostmi, nebo méně atraktivními událostmi, přesto společnosti velmi přínosnými, si mnoho nevážíme. Jediný, kdo reagoval už na českou nominaci, byl redaktor Pavel Anděl, který mne pozval do televizní Noci s Andělem. Měl totiž s blahodárným přínosem mateřského centra pro rodinu osobní zkušenost. Na druhou stranu: světská sláva, polní tráva. ZP •• Připomeňte mi, ale jak k tomu vlastně došlo a jak to jmenování probíhalo. Po české nominaci v roce 2002 jsem byla vyslána v květnu 2003 do Kodaně, kde představily jednotlivé kandidátky své projekty. Byla to přehlídka prospěšné práce žen z deseti evropských deseti zemí. Mezinárodní porota musela mít opravdu náročné rozhodování a mne vůbec nenapadlo, že ocenění získám. Mé jméno vyslovené předsedkyní poroty mne natolik zaskočilo, že do mne sousedka musela strčit, abych si šla ocenění převzít. Uvědomila jsem si, jak na podobné okamžiky nejsem připravena. Navíc jsem si moc dobře vědoma, že kdyby myšlenka mateřských center neoslovila tolik skvělých žen, které centra zakládají a provozují, k žádné nominaci natož k ocenění by nedošlo. Cena spočívá v krásném přívěsku v podobě podaných rukou a ten bohužel nelze mezi ně rozdělit. Jak známo, davy novinářů mne na letišti nečekaly a chvíli to trvalo, než si média všimla. Teprve časem vycházely postupně články či rozhovory a přicházela pozvání do televizních pořadů. ZP •• Ovlivnilo vám to život? Vždycky říkám, že jsem nevyrostla, ona mediální známost však velmi pomohla celému hnutí mateřských center. Najednou matky z mateřských center získaly jinou hodnotu ve společnosti. A to považuji za největší přínos mého ocenění. To, že jsem se stala tak trochu tváří Sítě mateřských center, je pro mne zavazující, například se daleko víc hlídám, abych mateřským centrům neudělala ostudu. Zároveň mne úzké propojení se Sítí svazuje, je totiž velmi složité odlišovat, když se k něčemu vyjadřuji jako soukromá osoba nebo jako prezidentka Sítě mateřských center. ZP •• Přibližně v téže době jsem se doslechl či dočetl, že Václav Havel navrhl za možnou kandidátku na úřad prezidenta (prezidentku) republiky. Výrok Václava Havla padl oficiálně až o dva roky později. Byla to vážně myšlená výzva nejen pro mne, ale i pro českou společnost. Zdá se, že návrat »Libuše« patří k příliš předčasným myšlenkám. Vývoj událostí mne přesvědčil, že mé místo je zatím mezi rodinami kolem mateřských center. ZP •• Pro republiku je to asi škoda. A pak: výtvarník Petr Kolínský, v roli prvního pána republiky! Nezní to ohromně? Aniž bych se chtěl dopustit nejapného žertování, stejně jsme se s vaším manželem neubránili nejrůznějším představám o plnění takové funkce a hodně jsme se nasmáli. Vás něco podobného nenapadlo? Opravdu ne? Ani z legrace? Výzva Václava Havla nešla pominout mávnutím ruky, promýšlela jsem zcela vážně (a to nejen sama), zda vzít či nevzít roli kandidátky. Závažnost rozhodnutí obsahovala mnoho rozměrů od řešení modelových situací na vnitropolitické či zahraniční scéně přes nutnost zásadní změny životního stylu až po představu života pod dohledem bodyguardů. Takové přemýšlení nutně provázely chvíle odlehčení, co všechno by se mohlo přihodit, kdyby se Petr stal »prvním pánem«. ZP •• Jsem zapřisáhlým zastáncem uplatňování emancipace. To znamená, že rovnost mužů a žen před právem a zákonem považuji za nezbytnou samozřejmost. Nejsem však pro občas proklamovanou rovnocennost - myslím si, že je totiž dobré, když muž je prostě mužem a žena zůstává ženou. Emancipace žen patřila k logickému vývoji dějin lidstva, žena se konečně stala rovnoprávnou s mužem. Souhlasím s tím, že osvobození žen z podřízeného postavení mužů se nerovná tření rozdílů mezi ženami a muži. Zůstává však pravdou, že emancipační proces je stále provázen jakýmsi pejorativním přídechem. Osobně se domnívám, že dlouholeté soustředění na ženu vyvolalo opačný extrém a dnes by určitý proces emancipace prospěl mužům, protože jedině svobodní lidé mohou partnersky spolupracovat a vzájemně se doplňovat. ZP •• Jste matkou pěti dětí. Jak se dá skloubit péče o rodinu s činností, již poměrně dlouhou dobu provozujete pro českou a vlastně i evropskou společnost? Nedovedu si představit, jak bych kloubila rodinný život s jiným zaměstnáním. První mateřské centrum jsem založila v době, kdy jsem měla tři děti předškolního věku. Do činnosti jsem vplouvala pozvolna a celých dvanáct let jsem pracovala dobrovolnicky, tedy jako neplacená síla. I když jsem věnovala poměrně velmi mnoho času práci v mateřském centru a především pro mateřská centra, byla pro mne rodina vždy na prvním místě a věděla jsem, že si mohu dovolit čas uzpůsobit potřebám rodiny, protože jsem nebyla vázána pracovní smlouvou. Navíc jsme měli kancelář dlouho v naší ložnici. To usnadňovalo péči o rodinu, krom toho pozornost, kterou požadují malé děti, vás tolik nerozptýlí. Na jejich dotazy snadno odpovíte, ty vás tolik nerozptýlí. Dnes se při rozhovorech s nimi musím daleko více soustředit, protože obsahový záběr jejich otázek zasahuje do hlubin lidského bytí a vyžaduje čas i plnou pozornost. Velkou roli sehrává pochopení mého manžela. Uvědomuji si, že v tomto patří k vzácným mužům. Na jeho bedrech ležela a dosud leží tíha živitele rodiny, mám-li být upřímná, jsem závislá na jeho finanční podpoře, ale on to tak nebere. Vzhledem k situaci v neziskovém sektoru, kdy množství práce zůstává, ale peníze na ni nejsou, patří k mým povinnostem překlenout současné ohrožení osobním nasazením. On je vlastně stínovým sponzorem Sítě mateřských center. ZP •• Jsme téhož vyznání a považujeme vztah muže a ženy a jejich spojení za životadárný zázrak; za dar, jenž je provázen i vrcholnými prožitky. Moderní doba a její kolotání však životadárnou povahu těch chvilek souznění a pocity vzájemnosti eliminuje na pouhou slast sexuálního prožitku. Již patnáctiletým dívkám se předepisují v ordinacích lékařů antikoncepční přípravky. Důraz na svobodu jedince tak trochu vytlačuje druhý neodlučitelný aspekt svobody, a sice zodpovědnost. Dnešní teenageři dospívají sice fyzicky dříve, chybí jim však sociální dospělost. Konzumní společnost staví na jednom použití a to se nepatřičně vloudilo i do mezilidských vztahů. Ten tam je život rozdělený na etapy, kdy každé období mělo svůj význam a důležitost, kdy všechno mělo svůj čas, jak nabízí biblická kniha Kazatel. Čas sázení se mísí s časem sklizně, rozdíly obdobím, kdy se připravujeme na život a kdy život okusíme se vším všudy, se stále více stírá. Mnoho lidí si chce užít co nejvíce a především co nejdříve. ZP •• Leckteré manželství se nemusí vydařit. Vy sama jste vdaná podruhé a zdá se, že už léta šťastně a spokojeně. Uvádím to jen proto, že považuji za správnou možnost rozloučit nefungující vztah. Jenomže Česká republika v rámci Evropy v rozvodovosti vede a lidé se manželství úmyslně vyhýbají. Pokud muž a žena spolu žijí déle než pár dní, mluví o svém vztahu pouze jako o přátelství. Mění se tak i slovník: dnes bych si netroufal mluvit o kamarádovi nebo o kamarádce jako o příteli či přítelkyni, neboť se tím zároveň označuje erotický vztah. Budu se opakovat; setkávám se s tím, že současná konzumní společnost zaměňuje pojmy jako je žít a užít si, prožít a použít, kvalita a kvantita, svoboda a osvobození. Lidé se obávají trvalých závazků. ZP •• Obávám se, že volné svazky, jež se zřekly rodinného života, nezaručují takový vzor chování pro potomky, aby se to posléze nepodepsalo i na hodnotě morální. Karel Čapek moudře pravil, že „dobré příklady se dobře následují,“ ale děti z rozpadlých svazků vyrůstající bez vlivů takového vztahu, kde existují elementární pravidla a návyky pro žádoucí pozitivní příklady, nesou následky. Často je mi trapně, třeba v tramvaji, když vidím mladičké lidi hovět si na sedadlech vyhrazených pro zdravotně postižené, zatímco staré osoby zůstávají stát. Ale nemyslím si, že je tomu tak proto, že by takové děti byly ze své podstaty zlé, ony prostě netuší co je správné, a tím pádem nevědí, co by se v tu chvíli slušelo. Díky společenství, které se utváří kolem mateřských center, si nemyslím, že se jedná o absolutní jev. Vím, že mladí rodiče zodpovědně hledají alternativu v pevném rodinném zázemí. Mají to však mnohem těžší, protože okolní svět zaměřený na výkon na ně velmi agresivně tlačí. Posuny slovníku prožívám s dětmi, musím si dávat velký pozor, abych se vyjádřila přesně. Můžeme nostalgicky trpět, ale lidská slova zůstávají pouhými slovy, která mezilidský vztah nenahradí. ZP •• Partnery Rut Kolínské byli a jsou divadelníci: první manžel je významným hercem a hudebníkem, druhý je předním scénografem. Jde o náhodu, anebo je to přirozená inklinace dívky z Havlíčkova Brodu k divadlu? Přiznám se, že mne přitahovala myšlenka stát se ženou faráře. Leč nestalo se. Jinou profesí jsem představu o budoucím partnerovi nelimitovala. Jiskra nepřeskočila ani v prostředí, které mi bylo nejbližší, mezi evangelickou mládeží. Cesty k oltáři bývají provázeny velmi záhadnými náhodami. Nedovedla jsem si představit, že po nevydařeném manželství se znovu vdám a že budu mít další děti. Nakonec s Petrem letos oslavíme stříbrnou svatbu a máme pět dětí. Dalo by se říci, že se jedná o součást »teatra mundi« víc, než o moji inklinaci ke světu divadla. Věřím však, že společný život jsme dostali jako nezasloužený dar, který je nutno střežit a starostlivě ho pěstovat. ZP •• Vedla i výchova dětí k volbě jejich životní dráhy k tvůrčímu či interpretačnímu umění? Naše děti se narodily do tvůrčího prostředí s geny po předcích. Snažili jsme se jejich nadání rozvíjet, chtěli jsme, aby měly dobrý vzdělanostní základ, a volbu budoucí profese jsme nechali především na nich. Otázkou zůstává, jaké budou výsledky, zatím kromě nejstarší dcery studují nebo se na studium připravují. ZP •• Poznamenávám, že nejstarší dcera je již hráčkou v symfonickém orchestru. Sdílejí děti vaše evangelické vyznání? Všechny děti prošly křesťanskou výchovou a byly konfirmovány. Jak ve svém životě obstojí a jak pevně si víru podrží, bude možné posoudit až na sklonku jejich života. Naším úkolem je být jim oporou a za ně a jejich víru prosit. ZP •• Často přemítám o tom, v čem spočívá příčina českého ateismu, který je dokonce nejvyšší v Evropě. Považuji za pravděpodobné, že hlavním důvodem bylo marxisticko-leninské vymývání mozků s tlumením citu a svědomí. Stačilo vlastnit rudou knížku za cenu vlastizrádného schvalování okupace domoviny. Ruku v ruce se ztrátou elementární mravnosti dokázala stranická legitimace nahradit potřebné vzdělání, kvalifikaci, řádný postup v kariéře a především charakter. Bylo to báječně pohodlné a tito lidé uvěřili, že výhodné je v nic nevěřit. Naše země leží v samém srdci Evropy a od pradávna tvoří křižovatku cest nesčetných kultur a ideologií. V roce 1999 jsem měla přednášku o mateřských centrech v Českém centru v Bukurešti, sešla se tam mnohovrstevnatá směs publika. V diskusi jedna profesorka dějin chválila nás Čechy, že jsme dokázali z každého impulzu, který prošel naší zemí, získat pro sebe to nejlepší. Možná právě v tom spočívá vysvětlení: vybírání onoho nejlepšího zastiňuje spokojenost a věrnost tomu, co nám bylo dosud dobré. Na druhou stranu se bráním kolektivnímu značkování. Vím, že je chyba i v církvích a také v nás věřících. Nedokážeme být jasným světlem ani viditelnou solí země. ZP •• Naštěstí to nejhorší je už za námi. A navzdory neblahým důsledkům, které v nás uvízly z totalitního režimu, máme znovu radost ze života a do budoucnosti můžeme hledět s nadějí. Já to tak pociťuji. Zajímala by mě proto vaše charakteristika současné situace v české společnosti ve srovnání s jinými kulturami v Evropě. Obávám se, že obecně celosvětově prožíváme krizi z přesycenosti. To, co se navíc odehrává u nás na politické scéně, připisuji dozvukům revoluce, nevyzrálosti společnosti. Revolucí jsme se narodili do nového života ve svobodě, učili jsme a učíme se jako děti. Je nám sice dvacet let, ale úplné dospělosti jsme ještě nedosáhli. Mluvím nejen o nás běžných občanech, ale i o politicích. Dění odráží ono mladické tápaní občas od extrému k extrému. Tak si to pro sebe vysvětluji. ZP •• A názor na pozitivní východiska? Obecně si myslím, že nutně musí dojít k oprášení stranického systému. Dnes není zárukou volební program ani programové prohlášení vítězného seskupení po volbách. A to i v zemích s rozvinutou demokracií. Dovedu si představit, že za padesát let tu strany nebudou. Na druhou stranu ve společnosti postavené na individuální svobodě, je třeba začít u sebe. V tom spatřuji matky z mateřských center jako nedoceněné příklady neokázalé občanské statečnosti. Snaží se krok za krokem přes nepřízeň okolí zlepšovat podmínky pro život rodin s dětmi. ZP •• Co považujete za svůj nejkrásnější zážitek? Co považujete za svůj nejsmutnější prožitek? Nerada používám termíny spojené s »nej«. Většinou bývají v okamžiku vyslovení již překonané. Jako vzácný dar považuji příležitost mít rodinu a děti, smět s nimi prožívat jejich život, který přináší chvíle niterné radosti, potěšení i hluboké bolesti. ZP •• Neodolám, abych se nezeptal na něco, co se už dávno nenosí: nicméně jsem zvědavý na jméno vašeho oblíbeného kazatele. Mých oblíbených je mnoho, nerada bych některému z nich upřela místo na seznamu. Přála bych lidem, kteří hledají smysl života, aby potkali a mohli čerpat od evangelického faráře Miloše Rejchrta. Patří k výborným vykladačům Písma. ZP •• Párkrát jsem vyslechl jeho kázání U Salvátora a nestačil se divit, do jak ošemetných tematik se pouštěl. Na rozdíl od školometsky slohových cvičení jiných kazatelů pan Miloš Rejchrt nezaváhal a zaměřil svou řeč na aktuální sdělení, aby lidé nevěřili na reinkarnaci, protože jde o nesmysl. Přestože dokázal přitahovat posluchače, zejména z řad mladých lidí, stal se údajně některým členům sboru nepřijatelným a navzdory konečně nabyté svobodě mysli odešel z centra Prahy na periférii. Což nám i mnoha jiným komplikuje život, neúčastníme se sborového života u Salvátora, kterého máme za rohem, ale jezdíme se »nabíjet« z hloubky jeho výkladu Písma do Kobylis. ZP •• Já si velmi rád čtu i v knihách profesora Tomáše Halíka, a přestože je jiného náboženství, hluboce ho obdivuji a cítím se jeho esejemi osvícen. Jsem přesvědčený, že lidé namísto rivality by si měli mnohem více naslouchat. A právě za časů Miloše Reichrta u Salvátora se oba salvatorské sbory (katolický i evangelický) spolu přátelily a pořádaly společné programy. ZP •• Na vysvětlenou podotýkám, že na Starém Městě pražském se nacházejí dva kostely stejného jména, jeden patří Českobratrské církvi evangelické, druhý je pak katolický a dělí je od sebe pouhých pár set metrů. Vaše poznámka o vzájemné spolupráci protestantů a katolíků mě potěšila: existují země, kde křesťanské církve mezi sebou dosud vedou nesmiřitelné půtky. Například v rámci Setkání křesťanů v roce 2005 jsme v Praze dokonce provedli happening »Antipoprava Jáchyma Ondřeje Šlika« a na celé akci se podílel i Tomáš Halík. ZP •• Je příjemné to poslouchat. Když jsem zmínil půtky mezi protestanty a katolíky, myslel jsem sice na střety v jedné ostrovní evropské zemi, ale příčinu nevidím jen v konfliktu rituálních idejí toho kterého náboženství. Tam se perou muži často už spíše z atavistického nutkání vybít přetlak agresivních pudů: je to podobné jako u nás, když se rvou fotbaloví fanoušci. Z téže potřeby čerpají i násilnické akce extrémistů. Podněty pro přežívající pudovou agresivitu lidí vidím v nedostatečné kultivaci návyků s primitivním viděním hodnot. Rut, nemáte sice ráda superlativy »nej«, nicméně mi přesto jako divadelníku dovolte býti zvědavým na váš největší divadelní nebo umělecký zážitek. Umělecké zážitky velmi často ovlivňuje život, který prožívám. Moc ráda vzpomínám například na skvělé inscenace v Divadle Za branou. ZP •• To je bohužel už dost dávno, kdy jsme mívali možnost sledovat v Divadle Za branou ohromující inscenační i herecké kreace. Je asi zapotřebí připomenout zejména mladším čtenářům, že duchovní otec a hlavní tvůrce tohoto vynikajícího divadla Otomar Krejča odmítl i s celým souborem vlastizrádně souhlasit s ruskou okupací země. Umělci raději obětovali své divadlo, než aby ztratili tvář a osobní čest. A vaše představa ideální dovolené? Patřím ke zvláštním extrovertům, kteří potřebují načerpat v klidu samoty a uprostřed civilizací nesvázané přírody. ZP •• Vybíráte si sama oblečení nebo to necháváte na Petrovi? Ptám se proto a zároveň podávám vysvětlení čtenáři Pozitivních novin, že váš manžel je scénograf a v rámci této výtvarné discipliny převládá v jeho činnosti kostýmnictví. Navrhuje oblečení nejenom dramatickým osobám na divadle, v televizi a velice často ve filmu, ale rád poradí i v »civilním životě«. Chystám i s ním ROZPRAVY, protože »kostýmnictví a garderobiérství« je odlišné téma než úvahy o současné oděvní módě. Petr mne rád obléká, ale já mu jeho představu dost kazím. Přiznám se však, že mne velmi často zachraňuje, protože na svou nekonfekční postavu málokdy najdu hotové oblečení. Pak mne potěší, když se dokážeme domluvit a naše vize souzní v originální kousek. ZP •• Jaké máte ráda květiny? Každý kousek živé i neživé přírody mne dovede velmi potěšit. A ke květinám mám pro někoho možná až trochu morbidní vztah. Ráda sleduji jejich proměnu v čase, snažím se je uchovávat do poslední chvíle, některé si ponechávám i po uschnutí, protože i po zániku života v nich mi poskytují nevšední umělecký zážitek. ZP •• Jsem rád, paní Rut, že se v naší zemi obnovil Svátek matek a myslím si, že by bylo dobré zahrnout Vaši náruč spoustou květin s poděkováním za to, co děláte pro českou společnost! Foto: osobní archiv | |
| Příště: SKAUT Z FOGLAROVÝCH STÍNADEL O Václavu Obadálkovi, počítačovém expertu a pedagogovi AMU, ale především o českém skautském činovníkovi a velkém obdivovateli díla spisovatele Jaroslava Foglara, jemuž s autorem v Rozpravách složí svůj osobní hold, a také v aktuální fotogalerii navštíví místa domnělých Stínadel. | |
| Dosud uveřejněné | |
Foto © z rodinného archivu Rut Kolínské
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 05. 2009.
