|
 ZP •• Před padesáti lety jsme spolu v armádním zdravotnickém učilišti odkroutili celý rok. Vyhrabal jsem z krabice naše fotky, jež si tu dovolím uvést jako dokument, že jsme se zmačkanými staříky nestali rovnou.
Abych pravdu řekl, na leckteré příhody a zážitky, jež se tenkrát přihodily vně kasáren, vzpomínám s chutí, ale většinu toho, co se dělo uvnitř areálu ubikací, jsem bral a dosud beru jako neodkladnou realitu. Nikterak se tím nedojímám; nechoval jsem k Československé armádě důvěru. Živili se na ní velmi dobře především lampasáci, ale kdykoliv bylo zapotřebí vojsk k národní obraně, pokaždé jako by neexistovala.
Ty však k tomu údobí pociťuješ a chováš jakousi nostalgii: po mnoha letech jsi dokonce vyhledal kontakt na našeho velitele roty a nyní si s ním i dopisuješ.
Po vojně se mi také nestýská, i když jsme ji tam měli parádní oproti vojně u bojových útvarů. Souvisí to s hudbou. Velitel roty svolal na »pévéesku« (politicko výchovnou světnici) všechny, kdo umějí na něco hrát. Nevím, kde jsem tenkrát sebral tu odvahu a nabídl mu, že dám dohromady kapelu, ale že si potřebuji přivést harmoniku, trubku a noty. Souhlasil, a já jsem už na Mikuláše jel domů na obyčejnou propustku: připsal na zadní stranu: »Povoluji opuštění ubytovacího prostoru«.
Po příjezdu zpátky do Ružomberoku jsem dopoledne sedával u něho v kanceláři a psal noty, a zatímco ostatní měli výcvik, já odpoledne měl zkoušky s kapelou.
Již o Vánocích na Štěpána nám vyjednal první vystoupení. Jeli jsme nejprve lokálkou a potom pěšky do vesnice kdesi v kopcích. Jako perličku uvádím, že jsme se rozhodovali, zdali máme vzít aparaturu na zpěv, ale vzdali jsme to. Udělali jsme dobře, a kdo pamatuje tehdejší těžké KZ zesilovače, pochopí. V obci totiž ještě nebyla elektřina, a tak se hrálo za svitu petrolejek. Přesto bylo veselo, hlavně pak na zpáteční cestě, kdy jsme po zasněžených svazích dolů k nádraží sjížděli všelijak, i na base a bubnu.
Naše kapela se pak stala oblíbenou v Ružomberoku, ovšem k nelibosti místních muzikantů. Tak jsem díky muzice prožil první rok vojny, aniž bych musel příliš válčit.
ZP •• Dobrá, napsal jsi svému někdejšímu veliteli dopis z vděčnosti, neboť ti umožnil založit tvou první kapelu. Proč až po padesáti letech?
Uvítal jsem prostě možnost, že se mi teprve nedávno podařilo získat kontakt na kapitána Balšínka, někdejšího velitele naší roty na Slovensku, a napsal mu poděkování a poslal i svoje CD. Dokonce jsme si telefonovali, pamatuje si nás.
Ty snad na nic nevzpomínáš?
ZP •• Jistěže ano, a je to kupodivu díky tobě, žes mi tu dobu připomněl.
Na co tedy si díky mně vzpomínáš?
ZP •• Vzpomínám na jednu z mnoha příhod takříkajíc »vně kasáren«, jež však nakonec s armádou souvisela, o čemž jsme zprvu neměli ani tušení. Poslali tvou kapelu do jedné horské vísky zpestřit fašiang a tys přibral s sebou pár estrádních umělců a samozřejmě také mne. Dědinka měla jednu zvláštnost. Vyznačovala se tím, že její obyvatelé holdovali samohonce tak náruživě, že došlo k degeneraci dokonce i jejich dětí, takže z místní obecné školy prošel do vyššího ročníku pouze jediný žák. Nápoji tam říkali »lavorovica« a v nesouladu se zákonem ji pálili tajně a navíc z brambor.
Na to si vzpomínám, taková věc se nedá zapomenout. Když nás tam dopravili, odvedl nás nějaký mladík do jakési chalupy a nařídil, abychom se převlékli do civilů, které tam již připravené visely na věšácích; říkal, že v uniformách bychom mohli vesničany pohoršovat. Bylo to dost zvláštní, nám to ovšem nijak nebylo proti mysli. Chodili jsme od chalupy k chalupě, hráli jsme a dostávali výslužku, děvčata se culila, mrkala na nás a nalévala nám tu děsnou pálenku…
ZP •• A pak nastal večer a šlo se hrát do krčmy k tanci. Také jsme tam uspořádali estrádní program. Asi dvě hodiny se lidé bavili, hodně se pilo a také se hojně jedlo. Mimochodem na to občerstvení vzpomínám jako na chutnou specialitu: šlo o jako pěst velké kusy uzeného masa smíchané v míse s kysaným zelím.
Na jídlo si nevzpomínám, ale pití tam teklo proudem.
ZP •• Nu a pak se to stalo. Ten mladík, který nás tam dopoledne oblékl do civilu, se s někým zle pohádal a vznikla z toho rvačka.
My, co jsme právě hráli, nevěděli o ničem, protože zvuk našich nástrojů všechno přehlušil, ale bylo nám divné, že se lidé rychle ztrácejí ze sálu, až jsme zůstali sami.
ZP •• Ke rvačce se přidali další, bitka se přenesla na náves a my dostali povel do ničeho se neplést a krčmu hned opustit. Vzpomínám si, že jsme vyběhli do zasněžené stráně nad hospodou z dosahu konfliktu a odtud zírali, jak se tam pod námi rve každý s každým a jak všichni přitom řvou jako pominutí, dokud místní požárník nevytáhl z kolny hasičskou stříkačku a nerozehnal bitkaře proudem ledové vody. Lidový vypravěč Kučera, (na Moravě byl doma požárníkem), na té stráni pravil: „Tož, chlapi, to je sakra síla, dyť on do těch ludí stříká béčkem!“ Jakmile to trochu utichlo a situace se mírně uklidnila, odvezla nás vojenská »vétřieska« okamžitě zpátky do kasáren v Ružomberoku. A to bylo celé. Zdánlivě…
Pamatuješ si, jak to tehdy po tom všem dopadlo?
ZP •• Později se nám doneslo, že ten úslužný místní mladík byl důstojníkem kontrarozvědky a celá ta opičárna s rvačkou byla krycí akcí SNB, aby policie nerušeně pronikla do jeskyní ve skalách u dědinky, kde se nacházely destilační přístroje, a zničili tu tajnou palírnu lavorovice bez boje a násilí. Jejich předchozí pokus totiž selhal, vesničané proti policejnímu zásahu své palírny ubránili, »esenbáky« tehdy zmlátili a vyhnali.
Něco z toho si pamatuju, ale netuším, co bylo dál. Mělo to tehdy žádoucí výsledek?
ZP •• Nevím, v létě jsme se vraceli ze Slovenska ke svým útvarům v Čechách a mně ta věc vypadla z paměti. Do hlavy naskakovaly jiné starosti, ale někdy koncem sedmdesátých let jsem si tu příhodu znovu vybavil a napsal podle ní filmovou povídku (synopsis). Jenomže normalizační filmoví dramaturgové tvrdili, že můj námět je jistě zajímavý, ale že taková lapálie se do socialistického způsobu života nehodí.
Nu, vrátíme se k tvému muzicírování. Jakpak to bylo dál? Nezůstal jsi jen u instrumentální interpretace, rozšířil´s nástrojovou škálu, aranžoval jsi a začal skládat.
Vzhledem k tomu, že otec a strýc byli muzikanti, věnoval jsem se hudbě od dětství. V šesti letech jsem se u strýce začal učit hrát na housle a ve dvanácti na klavír. Strýc byl také »ředitelem kůru«…
ZP •• Regenschori?
Ano, a tak jsem už jako chlapec zpívával na půlnoční mši, později hrával. Dodnes pamatuji slova sóla, které jsem zpíval, a vzpomínám na neopakovatelnou atmosféru půlnočních mší.
ZP •• Tak schválně: jaká to byla slova?
»Hospodyňko, vezmi pudlo másla nejpěknějšího, též sýra nejlepšího, a smetany nabereme, kašičky navaříme, by dítě mělo co jíst, a tak ho uhostíme.«
ZP •• A potom?
Po škole jsem hned nastoupil v tátově kapele, taneční i dechové, neb jsem začal hrát též na trubku. První vlastní kapelu jsem měl prakticky na vojně v Ružomberoku - Fatran a pak v Plzni C-58. Tam jsme dokonce nahráli gramofonové desky. Po vojně jsem hrál rok v taneční kapele pana Fialy v Rokycanech. Následně jsem vedl taneční orchestr RYTMUS v Toužimi, kde jsem hrál na trubku. Dokonce jsme si dovolili uspořádat dva koncerty. Jeden s hosty Jiřím Vašíčkem a Juditou Čeřovskou, druhý s konferenciérem Jiřím Štuchalem. Potom jsem měl kavárenský kvartet v Rokycanech. V roce 1969 jsem se nechal zlákat do plzeňské bigbítové skupiny ALFA BEAT. Ta přešla později pod zřizovatele KV SSM s novým názvem SIGNÁL. Hráli jsme převážně na tanečních zábavách v celém plzeňském kraji.
ZP •• Co považuješ za největší úspěch z té éry (údobí)?
Dostali jsme se i do televizního programu Televizní klub mladých. Další působení bylo v kapele ECHO, pravidelné pondělky a úterky v kavárně hotelu Slovan a na tanečních zábavách v kraji. Společenské změny v roce 1989 měly vliv i na kapely. Do té doby chodili mladí do kaváren, kde jsme hráli převážně pro ně pop-beatovou muziku. S příchodem diskoték odešli za nimi, kapela byla nerentabilní, a tak jsme skončili. Hrál jsem potom v triu a později jako duo se zpěvačkou. Jezdili jsme hrát také do Německa, což bylo finančně výhodné, než to zkazili čeští »takymuzikanti«…
ZP •• Jak to zkazili?
Šlo o muzikanty, kteří hráli v příhraničních okresech. Vidina marek kousek za čárou byla pro ně lákavá, a tak se často podbízeli nízkými honoráři, takříkajíc neúměrně pod cenou.
ZP •• A co bylo dál?
Dále jsem hrál v Mariánských Lázních v kavárně hotelu Centrál. Na toto působení, prakticky na konci aktivního muzicírování, velmi rád vzpomínám, zažil jsem tam spoustu příjemných chvil s dobrými lázeňskými hosty a přáteli.
ZP •• A jak dneska?
V současné době již aktivně, až na výjimky, nehraji. Ale muzicíruji doma. Pořídil jsem si do penze »hammondky«, o kterých jsem snil, a hlavně mám výborný »keyboard«, na kterém upravuji různé skladby, které potom nahrávám a případně vypaluji na CD, která příležitostně věnuji svým přátelům a známým.
ZP •• Padesát let je již pořádná porce ze života a já bych se rád dozvěděl cosi víc o kolotání v tvém půlstoletí. Tuším, že v něm dominuje vedle kantořiny a muzicírování také prazvláštní hobby. Vezměme to popořádku a pokusme se o jakési rozjímání, jak jest dobrým zvykem při bilancování či zpytování na konci roku; venkoncem Vánoce máme za dveřmi, takže je pro to i vhodná chvíle.
Ale nejdřív se prosím pochlub svým hobby!
Jakým?
ZP •• Svým koníčkem, tou slavnou aerovkou.
První aerovka byla otcova, čtyřmístná limuzína, v které vozil muzikanty, včetně skoro dvoumetrového pana Veselého s heligónem. Já jsem si koupil v roce 1965 Aero 662 sportovní kabriolet, zvaný »cililink«, podle zvonivého zvuku při startování.
Jak zpívával Rudolf Pellar: „Cink, cink, ratata, aerovka červená..."
Původně měla červenou barvu, střechu z látky připomínající pytlovinu. Hrál jsem tehdy v kavárně v Rokycanech a přišel za mnou pán, a že by Aerovku koupil. Já jsem ji pochopitelně nechtěl prodat, ale svezl jsem ho. Pochvaloval si: „Motor gut!" Dal mi vizitku, byl to holandský obchodník a chtěl ji pro syna jako »suvenýr«. Jméno Andersen si pamatuji dodnes. Aerovku jsem zrenovoval, barvu jsem změnil na slonovou kost a sloužila mi jako normální auto až do roku 1975. Běžně jsem najezdil ročně 16 až 20 tisíc kilometrů.
Dle aerovkářského sloganu »Malý vůz na velké cesty« jsem s ní podnikal výlety do zahraničí, tehdy pochopitelně jen k Baltu do NDR a do Maďarska. V roce 1968 se mi podařilo získat vízum do Rakouska a podnikl jsem výlet i do Alp včetně výjezdu na známý Grossglockner.
Po cestě nás protijedoucí zdravili s úsměvem či s údivem. Jen dva čeští motorkáři poklepem na hlavu. Když jsem zaparkoval na vrcholu ve výšce přes 2 500 metrů, byla aerovka obsypána zvědavci. Opájeli jsme se nádherným pohledem na zasněžené, sluncem zalité třítisícové vrcholky.
To bylo 20. srpna 1968.
Bohužel ráno nás budil hoteliér se zprávou, že nás »osvobodila spojenecká vojska«. Tím výlet končil. Jeli jsme do Vídně, cestou zastavovala česká auta na parkovištích a každý sháněl informace o tom, co se děje. Viděl jsem lidi naprosto zdrcené, ale i takové, »je dovolená, nás to nezajímá«. Bohužel. Ve Vídni jsme se ubytovali v tělocvičně české školy. Rakušané okamžitě zorganizovali obrovskou »Hilfe CSSR«, zdarma služby, jídlo v jídelnách, finanční pomoc a podobně. Bohužel bylo mnoho takových, kteří to zneužívali, doslova obíhali tato místa a snažili se urvat co nejvíc, aniž by pomoc potřebovali. Po několika dnech, kdy jsme zjistili situaci u nás doma, jsme se vraceli zpátky domů, u silnic obrácené směrové tabule, ale hlavně všude naši »osvoboditelé«.
Nebyl to příjemný pohled a smutný závěr výletu.
ZP •• Pokud vím, s autíčkem jsi také závodil.
V letech 1969 - 74 jsem se zúčastnil soutěže Aero rallye, pořádané pražským Aeroklubem. Byl jsem úspěšný, vždy jsem se umístil na předním místě ve své kategorii a v roce 1971 jsem se dokonce stal absolutním vítězem, získal zlatý vavřínový věnec a "ještě ho mám schovaný." Pohár byl pouze putovní. Pak jsem koupil malý Fiat 600 a Aerovku jsem zanedbával. Ale mám ji dodnes přihlášenou s SPZ a chystám novou renovaci.
ZP •• Zažil jsem s rodinou několikrát Vánoce na venkovské chalupě a musím přiznat, že byly čímsi voňavější než v městském bytě: ať již teplem z kamen, v nichž se topilo dřívím, tak i zasněženou krajinou a vesnicí, jak z obrázků Josefa Lady, bezprostředními sousedy z okolních chalup, nikoliv anonymními lidmi z činžáků.
Jaké máš rád Vánoce?
Vánoce mám rád takové, na které pamatuji z dětství a podobné těm, které jsi ty zažíval na chalupě. Patří k nim zasněžená krajina, která, bohužel, v posledních létech chybí. Dále zvláštní, jakási slavnostní atmosféra Štědrého dne a netrpělivé očekávání večera, kdy se sejde celá rodina, místnost je provoněná vánočním cukrovím a tradičním jídlem - rybí polévka, kuba, čočka, smažený kapr a bramborový salát. A konečně vyvrcholení večera - rozsvícený vánoční stromek, rozzářené dětské oči, radost z dárků. Myslím, že Vánoce jsou především svátkem pro děti, jejich bezprostřední reakce u stromku jsou vždy spontánní a neopakovatelné.
Pamatuji také, že v Mýtě o Štědrém dnu chodíval večer obecní pastýř s trubačem dům od domu, aby popřál hospodáři. Za to dostával »vejslužku«, připíjelo se na zdraví a tak býval na konci své obchůzky dost unavený.
Rád bych se ještě zmínil o Mikuláši. Když byli synové malí, jezdili jsme k rodičům do Mýta. Tam dělal Mikuláše pan Jedlička, kterému pan děkan věnoval pravý ornát - kněžské roucho, měl dlouhé bílé vousy a byl bez masky, jenom nalíčený. Vypadal důstojně a majestátně, a když vstoupil do místnosti, dech se tajil nejen dětem, ale i dospělým. Přesto se ho děti nebály, právě pro jeho přirozenost. Dodnes v této tradici pokračuje jeho syn. Děti nám však již odrostly, stejně tak i vnučka, a nám zbyly jen krásné vzpomínky.
ZP •• Za život se nám nastřádala spousta vzpomínek, zejména tehdy, když byly děti malé a věřily na Ježíška.
U nás v rodině zpestřoval Štědrý den náš pes. Měli jsme Reka, belgického ovčáka, od jeho šesti týdnů věku, a tak zažil nadílku již od svých prvních Vánoc. Pod stromečkem ho čekal balíček s párky a dobře si tu nadílku zapamatoval. Protože to byl cvičený a chytrý pes, uměl správně slyšet na povely: Hledej! Zůstaň! Hlídej! A za rok, jakmile uviděl ozdobený stromek, věděl přesně, že ho pod ním bude čekat voňavý dárek. Kňučel pod stolem ještě před večeří a nadílky se dožadoval. Prostě nedočkavé roční štěně. A tehdy jsem udělal chybu, jež nám následujících 14 let poněkud komplikovala štědrovečerní nadílku. Abych totiž psa uklidnil, dovedl jsem ho ke stromku a nakázal mu, aby tam hlídal svůj balíček, jinak, že přijde ošklivý zloděj a špekáčky od Ježíška mu zbaští. To jsem tomu ale dal! Od té chvíle Rek nikoho ke stromečku nepustil. Po večeři a při koledách jsem mu musel přikázat, aby si vytáhl svůj dárek jako první; odnesl jej kousek dál, roztrhl obal, zhltal kilo špekáčků, a teprve potom dovolil rozdělovat dárky i ostatním. Když se to vezme kolem a kolem, Rek byl jediným, kdo v naší rodině nikdy nepřestal věřit, že mu ty dárky opravdu posílá Ježíšek.
Příhodu s Rekem vyprávím proto, abych vzpomenul jeden psí obdivuhodný čin, jenž se hodí k našemu vánočnímu rozjímání.
Psí věrnost?
ZP •• Je to cosi mnohem víc. Jezdíval jsem psát na svou chalupu v Pošumaví a brával s sebou psa.
I stalo se, že sousedovi se uhnízdili nade dveřmi sršni, takže se nemohl dostat do svého sídla. Přišel za mnou, abych mu pomohl odstranit hnízdo, velké asi jako basketbalový míč. To se nám sice podařilo strhnout dlouhým bidlem, něco jako prodlouženou rukou, ale nestačil jsem bidlo odhodit včas a obdržel dvě nebo tři bodnutí do předloktí. Ihned jsem si to vysál a doma na rány po žihadlech přiložil studený obklad. Navzdory tomu mi ruka otekla a bolela. Vzal jsem si nějaké prášky a šel spát.
Probudilo mě mlaskání. Byla tma. Došlo mi, že vedle mě na posteli dřepí Rek a líže mi tu ránu. Jakmile poznal, že jsem vzhůru, bleskurychle vyskočil z mé postele a unikl do svého pelíšku. Rozsvítil jsem. Pes předstíral, že spořádaně spí ve svém pelíšku, protože dobře věděl, že do lidské postele prostě nesmí, jinak by ho čekaly nepříjemnosti.
On tě přišel tajně léčit a riskoval malér, že vlezl do zakázané postele?
ZP •• Přesně tak. On mě léčil. Pomáhal mi, aniž čekal na pochvalu či odměnu za zásluhy. Naopak činil tak ze své vlastní vůle, z naprosté oddanosti a skrytě. Zhasl jsem lampičku a pochrupoval. Tentokrát jsem předstíral já, že spím. Po chvíli se Rek ke mně tiše vyhoupl, opatrně ulehl vedle mne a pokračoval v ošetření. Lízal mi dál ten otok a mně se podařilo usnout doopravdy. Ráno pes ležel ve svém pelechu, tvářil se, jako by se nic nestalo; mně otok opadl, splaskl, bolest ustoupila.
To není jen o věrnosti, to je o skutečné lásce. O lásce k bližnímu. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti s naší láskyplnou yorkshiračkou Aničkou, ale trochu jsme odbočili od tématu Vánoc.
ZP •• Vůbec jsme neodbočili, Vánoce jsou především o lásce. Lépe řečeno: měly by být o lásce! Úmyslně jsem zvolil příklad psího odevzdávání, protože mluvit dneska o lásce je věc ošidná.
Proč?
ZP •• Protože pojem »láska« se neustálým skloňováním a opakováním strašně opotřeboval, stalo se z něj klišé. Otřepanost slova »láska« překryla postupně její hlubší podobu. Chtěl jsem nazřením na její projev z poněkud jiného pohledu připomenout smysl daru, jehož se nám láskou dostává.
Rozumím, jde ti nikoliv o zjednodušené a dokolečka omílané projevy lásky, často zkomercionalizované, a vrátit lásku k Vánocům, nejen jak se to děje třeba s módním dnem svatého Valentina nebo i s Mezinárodním dnem žen, který nepochopitelně za totality nahradil Svátek matek.
ZP •• Ve vánočních obyčejích, samozřejmě ryze materiálních, jsou Češi v štědrosti obdarovávání bližních praktickými dary a též v požívání veškerých dobrot kdesi na evropské špičce. Zcela jinak se to má u nás s duchovním rozměrem svátků. Obávám se, že obrovská množina lidiček ani netuší, proč se vlastně ty Vánoce slaví. Zeptáš-li se některých lidí, před kolika lety se narodil Ježíš Kristus Nazaretský, pokrčí rameny: hodně jich už ani netuší, že letopočet se odvozuje od jeho narození.
Je to, myslím, jeden z mnohých pozůstatků vlivu minulého režimu na výchovu a výuku na školách. Ten nepřál církvím, byla zrušena výuka náboženství na školách, Ježíš Kristus byl nežádoucí a tak se v dějepise letopočty neuváděly před a po Kristu, ale »před naším letopočtem« a »po našem letopočtu«. Záleželo pak na kantorovi, zda na případný zvídavý dotaz, odkdy se počítá náš letopočet, dokázal pravdivě odpovědět a náležitě vysvětlit.
ZP •• Vánoce se slaví různě. Kupříkladu v Severní Americe, kde panuje Santa Klaus, obdarovává děti komínem až na Boží hod a pojídá se krocan. Dnešní podobu Santa Klause, jak je prezentována pomalu v celém západním světě, vytvořila snad nějaká firma na čokoládu a ono se to epidemicky ujalo. Mně je proto mnohem bližší Ježíšek, jenž zřetelnou podobu nemá, snad jen jako nemluvně v jeslích, jehož provázejí andělé.
Vím, že část tvé rodiny žije v Německu: liší se tam slavení Vánoc od našeho hodně nebo je stejné?
Vánoce v Německu jsem nezažil, ale bavili jsme se o nich nedávno se snachou. Dozvěděl jsem se, že v Německu jsou tradičním jídlem opékané párky s bramborovým salátem, ale nedodržuje se to. V Čechách jsou Vánoce štědřejší a víc konzumní než v Německu: děti tam dostávají jako dárky jen 2 - 3 maličkosti, dospělí si nenadělují. Lidé se na Štědrý večer setkávají i bez nadílky, třeba jen na společné jídlo a pití.
ZP •• Navzdory veškerému zpředmětnění svátků u nás jsou o půlnoci po Štědrém večeru kostely plné lidí a zdaleka je nenavštěvují jenom věřící. I mnozí ateisté to chápou jako romantické završení obyčeje, jenž v nich uvízl po rodičích ze zážitků pěkných vánočních zvyků. V dnešních Rozpravách jsme se již dotkli půlnočních. A jak je to s tebou dnes?
Pro mne, jako pro muzikanta, představuje Půlnoční mše se svou sváteční a jedinečnou atmosférou pokaždé důstojný závěr Štědrého dne. V Mýtě mívala Půlnoční mše vysokou uměleckou úroveň, byť amatérskou, ale úspěšně navazující na tradici již z konce 19. století. Spolu s varhaníkem účinkoval smíšený pěvecký sbor, zhruba 16 členů, a také kapela: 8 až 10 muzikantů. Odchodem starých účinkujících, zánikem děkanství a také vlivem doby, která církvi nepřála, byla tato tradice na čas přerušena.
V roce 1996 mě požádal bratranec, který vypátral někde v pražských církevních archivech II. Českou mši půlnoční od J. J. Ryby, abych ji nahrál na magnetofonovou kazetu pro mýtské zpěváky. Podle nahrávky mohli nazkoušet a obnovit tak tradici zpívaných půlnočních. Rád jsem se tohoto úkolu ujal, neb jsem měl dosud v živé paměti svoje muzicírování na půlnočních.
V roce 2002 jsem se k té druhé Rybově Půlnoční mši vrátil a znovu nahrál na CD, kterým jsem o Vánocích obdaroval svoje známé a přátele. Proto, když jsi mi navrhl, abych nahrál do Rozprav nějaké koledy, nabídl jsem ti tuto nahrávku, zejména její první část Kyrie. Jsou v ní totiž melodie vycházející z českých koled, odtroubení půlnoci a v závěru pastýřské troubení, tak typické pro Štědrý den.
ZP •• Vánoční skladba Česká mše vánoční »Hej, Mistře!« od J. J. Ryby je o Vánocích často hraná, ale o Rybově skladbě, nazvané Druhá české mši půlnoční se téměř neví. Pro mne i pro redakci se stala nečekaným překvapením.
A zde naše společné vánoční rozjímání uzavíráme; v příloze uvádíme ukázky z varhanní verze nahrávky Jana Bauma, jež tu vlastně i poprvé zazní jako hudební příspěvek Rozprav ZP.
|
