Jaroslav Kubeš - Zdeněk Pošíval: Umanutý amatér
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
 JAROSLAV KUBEŠ • Narodil se 6.5.1954 ve Strakonické porodnici a žil ve Volyni, kde také vychodil Základní školu. • Po zbytečných pokusech dostat se na nějakou školu střední, vyučil se prodavačem průmyslového zboží. • Při odvodu na základní vojenskou službu byl určitě nejzdravějším vojákem Varšavské smlouvy: jeho slabší zrak totiž, který byl údajnou příčinou pro nepřijetí do odborné školy, armádě evidentně nevadil. • Pracoval v prodejně Domácích potřeb, ale také v Okresním kulturním středisku, v Mototechně, krátce také podnikal. • Po rozpadu prvního manželství přesídlil do Českých Budějovic, dostudoval a začal pracovat v Českém rozhlasu, kde dosud pracuje i po zániku manželství druhého. • Má čtyři děti i vnoučata. | |
| ZP •• Nemýlím-li se, pracuješ stále jako náměstek ředitele Českého rozhlasu. Nedostal jsem se kdysi na odbornou školu, což zřejmě mrzelo víc rodiče než mně. Já si později uvědomil, že to byla určitá výhoda. Byl jsem mnohem dřív mezi lidmi a životní univerzita dokáže leckdy formovat účinněji než celý pedagogický sbor. O maturitu jsem sice usiloval, ale nikdy to nevyšlo. Smířil jsem se tedy s tím, že už to tak zůstane. Jenže paradoxem bylo, že po otočení režimu a po mém nástupu do Českého rozhlasu jsem dostal nabídku udělat si maturitu a získal i další možnosti. Neváhal jsem a vzdělání si doplnil. ZP •• S herectvím a manažerstvím divadla jsi však začal velice brzy. Že by spojitost s »dědou« panem Josefem Hejtmánkem? To víš. Děda byl ředitelem Městského kulturního střediska ve Volyni a mým tchánem. Měl zvláštní schopnost. Nikdy nic a nikoho nezatracoval. Dával šanci a nechával každého ukázat, co umí. Když jsem se potkal s ochotnickým divadlem, měl jsem pocit, že fyzicky existuje a jinak je to už mrtvý brouk. Prostě to pozoruješ: leckdo si přišel na zkoušku pozdě, další byl nepřipravený, někdo opilý a tolerovalo se mu to, nad vším se přivíraly oči. A už to jelo do háje. A onen háj už nikdo nedal pořádně dohromady. Jakési divadlo zůstalo, jenže lidi si už neměli ani co říci. Byl jsem mladý, plný ideálů, o divadle jsem sice nic nevěděl, ale díky dědovi Hejtmánků jsem dostal šanci i s příspěvkem, abych si zkusil divadlo s mladými a po svém. ZP •• Herec musí pro výkon svého povolání (a zaměstnání) vystudovat. Obvykle začíná v Lidové škole umění, pak pokračuje na konzervatoři, a pokud disponuje vskutku mimořádným talentem, uchází se o studium herectví na vysoké škole, protože k této činnosti nestačí jenom talent. Jak se ti podařilo dohnat herecké řemeslo bez školy? Pro mne se divadlo stalo vším. Prožíval jsem si v něm veškerá dobrodružství, žil nové životy. S každou postavou se mi jakoby prodlužoval život. Hledal jsem tedy dostupné možnosti zdokonalit se. V té době existovaly různé lidové konzervatoře, pracovní semináře, kde pod vedením profíků člověk získával základní abecedu. Jenže to byly tréninky, cvičení mluvy, ale pro praxi a pochopení dramatické osoby to bylo zoufale málo. Chtěl jsem tedy pro vlastní práci v souboru získat ke spolupráci někoho od fochu, což se díky tobě podařilo. A byly to krásné roky. Já jsem vlastně po celou tu dobu uplatňoval jakousi vlastní poučku: chceš-li dosáhnout úspěchu, musíš se obklopit lidmi, kteří jsou lepší a chytřejší než jsi ty sám. Protože: když už člověk něco dělá, měl by to dělat pořádně; jiná možnost není. Musíš vrážet do hraní velkou energii, nechceš nic odbýt. Dneska vím, že to bylo dost jednostranné, kašlal jsem kvůli divadlu na spoustu věcí a odnášela to rodina. ZP •• Je třeba upřesnit, že tvá úloha v souboru nebyla pouze herecká, ale že jsi fungoval zároveň jako producent, spolurežisér, kulisák, prostě principál se vším všudy. Zúčastňoval ses i soutěžních přehlídek. Tou poznámkou mířím k tomu, že STUDIO VOLYNĚ se probojovalo mezi desítkami, možná i stovkami amatérských divadel do jakési Mekky ochotníků, na Jiráskův Hronov. Podotýkám, že tam lze vidět špičková představení a je leckdy k nevíře, jaké se i na obyčejné vesnici zrodí umělecké kousky. (Sám dodnes vzpomínám na úchvatné představení Maryši z moravské dědiny Boleradice.) K mládí patří soutěživost, dokazovat sobě a hlavně i okolí, že něco umím. Vůle být v něčem nejlepší. STUDIO VOLYNĚ procházelo řadu let sítí přehlídek a soutěží s cílem vůbec se dostat na Jiráskův Hronov. V té době to byla nejlepší vizitka pro amatérské soubory. To, že jsme tam hráli šestkrát, bylo už samo o sobě úspěchem. ZP •• Studio Volyně na Hronově nejen zvítězilo, ale první cenu obdrželo dokonce třikrát, což se historicky vzato žádnému jinému souboru již nepodařilo. Nebyli jsme jediní, kteří tam získali cenu opakovaně, ale to, že jsme dostali hlavní cenu třikrát po sobě, asi jistou raritou bylo. (Za Maratón od C. Confortése, za Piknik L. Smočka a za Pec E. Vachka.) ZP •• Rád bych krátce poznamenal, že již polozapomenutou Vachkovu hru Pec objevil dramaturg Miloslav Klíma pro divadlo NA FORBÍNĚ, ale vrchností nebyla povolena do provozu. Uvedení u amatérů o pár let později kupodivu prošlo a nastudování vzbudilo velikou pozornost i u odborné veřejnosti. Co tě vlastně dovedlo k údobí, kdy ses až do doby nedávné, věnoval pouze divadlu jednoho herce? Většinou to bylo z důvodu, že lidé v souboru byli už unavení, chtěli si odpočinout. STUDIO drželo dvě až tři inscenace, hrálo se dvakrát i třikrát týdně, zkoušely se nové projekty. Takové tempo každý neunesl. Já nedokázal mít volnou sezónu, a tak jsem si aspoň udělal divadlo jednoho herce. ZP •• I v něm jsi ovšem získával ceny na speciálních přehlídkách monodramatu. Po hře Osamělost fotbalového brankáře jsem dělal Kontrabas, ten získal hlavní cenu na Národní přehlídce divadel jednoho herce. Ale za svůj největší úspěch považuji účast na přehlídce v Chebu, která byla otevřená jak profíkům, tak i amatérům. S Příběhem klaunova omšelého kabátu jsem taky dostal cenu za herecký výkon, ale jinak ceny nesbírám. Poslední dobou se mi na soutěžní přehlídky nechce, nějak se na nich prostě míjím s hodnotiteli. ZP •• Lze vůbec vyjmenovat veškeré ceny? Nelze, nikdy jsem nevedl evidenci. Pamatuji si jen zhruba ceny za inscenace a představení, ty pro mne v období soutěživosti byly důležité. Teprve v době nedávné vznikl po patnácti letech důvod opustit divadlo jednoho herce a narostla potřeba vrátit se na prkna opět s partnery. Když chceš někoho získat pro spolupráci, musíš se předvést a ukázat mu přímo před divákem, co vlastně umíš. Pro mne to byl vždycky ten nejlepší způsob pro přesvědčování lidí, aby do něčeho amatérsky vůbec šli. ZP •• Spolupracoval jsi i s profesionálním divadlem. V čem vidíš rozdíl? Práce s amatéry je mnohem svobodnější, jsou schopni víc riskovat, mají jiné sny. Myslím si, že mají i větší možnosti, protože se nacházejí přímo ve víru obyčejného života a vědí, jak si věci stojí. Prožívají bezesné noci, mají strach, jestli to udělali dobře a cítí odpovědnost za svůj soubor. Profesionální divadla s tuhým provozem to mají prostě už nalinkované. Herci přijdou na zkoušku, poskytnou sebe jako materiál, zkoušejí maximálně čtyři hodiny, ducha odpovědnosti za ostatní v podstatě mít ani nemusí. Já si myslím, že o celkové divadelní kultuře se rozhoduje na venkově, zvedá-li se amatérské divadlo, je tím vyvíjen tlak zároveň i na komerčně unavená divadla profesionální. Naše česká divadelní kultura přece vzešla z ochoty osvícených lidí. ZP •• Profesionální byl do značné míry náš uskutečněný projekt WESTERN PARADE ´93. Zastavme se u tohoto tématu; mělo výrazný vliv i pro kousek mého života. Začalo to obvyklým hledáním vhodné hry a dopadlo to naprosto nečekaně. Díky nápadům a podnikavosti agilního Jiřího Houzima (nového šéfa Městského kulturního střediska) přerostlo divadlo do mnohem objemnějšího způsobu prezentace, ale už přesně nevím, co nás vlastně dovedlo k takové volbě, vždyť je tomu přes patnáct let. ZP •• Hned, jak to bylo možné, odcestoval jsem v prosinci ´89 do Kanady a tam mě dostal kraj kolem Velkých jezer a divočina. Stejně jako se otevírají staré rány, otevřely se mi i staré touhy a přetrvávající krásné sny. Dlouhá léta se mi stýskalo po tématech, jež byla pro režim nežádoucí. Tajně jsem fandil zakázanému skautingu a prahnul po tabuizovaných námětech, konkrétně po netknuté přírodě, po romantice zálesáckých dobrodružství. Po návratu z amerického kontinentu jsem pak výhradně pro Volyni napsal westernovou komedii Tajemství Větrného kaňonu. Samozřejmě pod cizokrajně znějícím pseudonymem R. H. Douglas, aby mystifikace byla věrohodná a »jevilo se autenticky«, protože české autorství je pro diváka podezřelé. Inscenaci jsme nastudovali za podpory velké řady fandů i firem ze všech koutů země, včetně daru dobových uniforem a jiných propriet od kamarádů z USA. Přibrali jsme do inscenace další herce z okolních souborů, z Vodňan, Bavorova, Strakonic, Prachatic a obklopili divadlo řadou dalších programů jiných žánrů ze všech koutů republiky, které se souběžně s premiérou odehrávaly po celém katastru Volyně, pod názvem WESTERN PARADE ´93. ZP •• Na performanci projektu nakonec spolupracovala i Česká televize a Country Rádio. Nikdy jsem nezažil tak narvané hlediště a to se hrálo dvakrát denně. Přitom Volyně navíc nabízela v Letním kině a na plovárně countryové koncerty vokálně hudebních skupin Zelenáčů, Taxmenů, Schovanek i mnoha dalších známých trampských kapel, v Muzeu promítání starých westernových filmů, v sále se konal čundrácký bál, u řeky stála indiánská vesnice z týpí se zálesáckou kuchyní, pořádalo se i rodeo a bůhvíco ještě. Naše divadelní představení navíc doprovázela živá kapela ze Strakonic a poprvé tehdy uvedla speciálně vytvořenou píseň Jindřicha Vrbenského a Pavla Vrby se stejnojmenným názvem jako naše komedie. To byla tenkrát skutečná a velká radost. ZP •• Ta radost ve mně uvízla na čas jako osudová záliba. Redaktor jednoho pražského nakladatelství mě vyzval, abych hru sepsal jako beletrii, což jsem lopotně učinil. Ale zalíbilo se mi to. Jako R. H. Douglas jsem pokračoval, podle své další hry napsal druhou novelu a pak ještě celou řadu. Vycházely časopisecky. Druhá westernová hra O čest nepřítele se bohužel již na divadle nerealizovala, byť byla dost očekávána. Plakát na ni dokonce namaloval a věnoval nám známý česko-americký výtvarník Jan Sovák, který se proslavil mimo jiné scénickými návrhy na Spilbergův film Jurský park. ZP •• Boom westernů totiž brzy vyprchal, já se autorsky vrhl na českou historii a členové původního volyňského STUDIA se rozprchli do jiných destinací. Já se přestěhoval do Českých Budějovic a kupříkladu Vláďa Gottwald z našeho souboru přijal nabídku Městského divadla v Kolíně a dodnes se už jako profesionál živí výlučně divadlem; hraje v Příbrami, hostuje v Dejvickém divadle a různě zajíždí se svým představením divadla jednoho herce. S mým odchodem z Volyně ovšem soubor nepřestal hrát: ujal se jej náš dlouholetý parťák Milda Pikolon a s René Vápeníkem tam převzali moji původní úlohu. ZP •• Proč jsi vlastně odolal možnosti se divadlem živit i ty? Při dřívějších nabídkách jsem míval pocit, že když odmítám, zůstávám svobodnější. Dnes jsem vskutku plně svobodný, ale svého rozhodnutí ani trošičku nelituji. ZP •• Jaké máš zkušenosti a dojmy ze své první spolupráce s profesionály v Šumperku? Když někam přijde amatér, okamžitě všem naskočí představa, »no jo, hele, diletant!« Nikoho z nich by ani nenapadlo, že kdybych vytvářel nový amatérský soubor, řada z nich by u mne uplatnění vůbec nenašla. Chodilo se tam do práce jako do fabriky, nikoho to ani moc nebavilo. Hodně se toho ovšem kolem všeho nakecalo. Pořád se hlavně kecá a kecá, »jak by toto, co by toto«, prostě pořád dokola. ZP •• Vloni jsem v Šumperku zhlédl pár představení a mé zklamání bylo mimořádně smutné, neboť město sice po požáru divadla vybudovalo doslova malý skvost, jak po technické stránce jevištní, tak i vnitřním vybavením estetickým a sociálním, ale ponechalo si soubor, jenž se prezentoval výraznou a protivnou šmírou. Sluší se myslím poznamenat, že v Šumperku již nastoupil nový umělecký ředitel a celý stávající soubor prostě nemilosrdně vyměnil. Nevím, jestli výjimka potvrzuje pravidlo, ale v loňském roce jsem se opět nechal přemluvit a udělal režii dramatizace Hrabalových Postřižin na OTÁČIVÉM HLEDIŠTI v Týně nad Vltavou a toho naopak vůbec nelituji. ZP •• Před několika lety jsem dostal nabídku z Městského divadla v Příbrami, abych tam režíroval slavnou anglickou komedii Charleyova teta, již jsem kdysi inscenoval ve Zlíně s vynikajícím hercem Zdeňkem Hradilákem v hlavní roli. Dal jsem si podmínku, že se ujmeš v Příbrami tohoto úkolu ty, neboť ses nejvíc blížil k té ověřené koncepci. Byl jsem odmítnut s tím, že postavu Bradburyho musí bezpodmínečně hrát profesionál. Místní nabízený interpret se mi pro úkol vůbec nehodil, a tak já zase odmítl jeho a nakonec i nabízenou režii. Na to si dobře pamatuju. Když jsem se tam byl podívat na jednom představení, abych okoukl soubor, někdo mi mezitím na parkovišti divadla rozbil sklo u auta a vykradl jej. ZP •• Tak to vidíš! Asi vážně nechtěli amatéra. Jak se vlastně vypořádáváš s odbornou kritikou? Okolo divadla, které se chce prosadit, musí být spousta lidí, tedy i kritika, jež se o divadlo opravdu zajímá a vidí věci v nějakém kontextu. Mám dojem, že je jedno, zda si někdo přečte nebo nepřečte text předlohy předem. Většina kritiků jen cosi vidí a nemohou nikdy sdělit víc, než svůj první dojem, i když má před svým jménem řadu akademických titulů. Kritik by měl být filozofující vykladač a ne řemeslník hodnotitel na objednávku. Nešvar vykládání »odborně chytrých« dojmů bezprostředně po představení se objevuje i u amatérů. Oproti dřívějšku je tu náhle spousta korunovaných princů, ale těžko se z nich někdo stane králem, natož pak Císařem. ZP •• Tím »Císařem« míníš patrně v nadsázce prof. PhDr. Jana Císaře, CSc, teatrologa a pedagoga Divadelní fakulty AMU, autora řady vědeckých a odborných publikací, vášnivého příznivce amatérského divadla a porotce na vrcholových soutěžích. To víš, že jeho. Profesor Císař byl a je jeden z mála, který nikoho nezatracoval. A pokud měl pochybnosti, hledal příčiny problémů velmi ohleduplně, protože věděl, že za každým dílem je spousta odříkání a práce. A právě tohle mnohým kritikům chybí. ZP •• Mně na fakultě přednášel dějiny českého divadla a vyhodil mě při semestrální zkoušce z dramatiky Vítězslava Hálka, protože o básníkových divadelních hrách jsem neměl ani ponětí. Po prázdninách jsem sice udělal opravnou zkoušku za jedna, ale zůstal ve mně stín křivdy, protože Hálkovy hry nezná kromě Císaře asi nikdo. Po mnoha letech jsme spolu s profesorem seděli v odborné porotě a já mu toho Hálka připomněl. Vyčetl jsem mu, že mi tehdy zkazil prázdniny, on mne i sebe politoval a zakoupil láhev dobrého moku na usmířenou. Já pak koupil druhou láhev… Byl z toho dlouhý a veselý večer. O porotách radši nemluv. ZP •• Proč ne? Zažil jsem kdysi, že členem odborné poroty byl jmenován i pracovník Okresního výboru KSČ; snad aby dozíral na ideovou čistotu divadel, a když se jistému souboru hodnotilo provedení Jiráskovy Lucerny, pravil, že kostým vodníka nemůže být fialový, poněvadž kdo to kdy v realismu viděl, aby vodník měl jiný než zelený fráček. Když se ho hodnocený ochotník uctivě zeptal, v kterém rybníku lze spatřit zelené vodníky, byl napomenut za nemístnou drzost vůči funkcionáři. U nás v Nežárce žijí jedině zelení vodníci… ZP •• Pouze zelení? Vážně? Nu, ve Vltavě pod hradem Rožmberkem jsou prý k vidění i vodníci bleděmodří. ZP •• Tomu nevěřím, já znám z Botiče vodníky pouze růžové, a jak jest známo, tato říčka se do Vltavy vlévá přímo pod Vyšehradem. Říkáš: pod Vyšehradem? ZP •• Pod Vyšehradem! Pak je to jasné, že jsou růžoví, takže promiň, jsi starší, navíc režisér, magistr, víš to líp. Lidi toho napovídají, však je znáš, kdoví co pod Rožmberkem viděli. ZP •• A teď mi ještě prozraď, Kubeši, jak všechno časově skloubíš? Zaměstnání, zkoušky, rodina… Snad se nepletu, ale navíc stavíš už čtvrtý dům. Je to záliba z nějakého nutkání nebo faktická potřeba? Když je člověk mladý, je to snadnější. Vidí jenom to, co vidět chce. Odpovědnost za druhé začne pociťovat později, někdy bývá bohužel i pozdě. Má také více sil. Já už taky nevydržím tolik, co před léty. Samozřejmě, že pochopení od těch nejbližších je velice důležité. Pokud jde o stavby baráků, vždy vyplynuly z potřeby postarat se o členy rodiny. Zároveň jde o podobný pocit, jakým je premiéra. Vzniká-li něco nového, také chceš, aby to bylo úspěšné. Možná je to tím, že člověk chce mít kolem sebe hezké věci; tak si říkám, že přispěji-li něčím i já, nesmí to dopadnout špatně. Nejsem v tom pochopitelně sám a myslím, že by bylo při nejmenším vhodné vzpomenout tu i na Marušku. ZP •• Marie Lahodná je sice napovědkou souboru, ale pro Kubeše je navíc i jakousi osobní asistentkou. Bez ní – jak se přiznává – nebyl by schopný naučit se ani text. Maruška se navíc stará o hercův kostým a jeho osobní rekvizity. Má přitom i jakýsi catering, dbá o žaludky ostatních a mně na zkouškách vařila hektolitry čaje. Jarda si ji z poněkud vzdálené Volyně dodnes vozí i na všechny své osobní textové zkoušky. To víš, Maruška je fakt nepostradatelná. I teď, když ze sebe soukám slova, koukám pořád kolem sebe a hledám ji, aby mi napověděla nějakou chytrou myšlenku. ZP •• Nejedno stagionové městské divadlo štědře podporuje i vlastní tvorbu: činí tak, aniž by angažovalo umělce do zaměstnaneckého poměru. Spojuje špičkové amatéry s »ochotnými« profesionály. Dosahují velice často pozoruhodných uměleckých výsledků. Zajímavě se v nich stírá i někdejší propastný rozdíl mezi profesionálním umělcem, (jehož je divadlo prostě osobním povoláním), a amatérem, (jenž tuto činnost jako zaměstnání neprovozuje). Zejména dobře to funguje tam, kde zrušili svůj stálý zaměstnanecký profesionální soubor, anebo kde si zvou hostující představení bez ohledu na statut souboru. Pozoruhodný je určitě Český Krumlov. Nádherné město, mimořádná kulturní tradice, Městské divadlo až k nevíře s bohatým programem, jež podporuje amatérské divadlo. Domnívám se, že je to možná jediné místo, kde vedle sebe pracují jak amatéři, tak profesionálové. Kulturně vyspělým místem je i Tábor, typický stagion s výbornou nabídkou, kterou každou sezónu doplní o kvalitní amatérské představení. ZP •• Z hodnotového hlediska je herecký amatérismus podobný se zaměřeními provozovanými také neprofesionálně: známe přece vynikající odborníky, (muzikanty, kuchaře, chovatele, pěstitele, automechaniky, řemeslníky, programátory, léčitele, hasiče), jejichž fortelnou službu rádi a pravidelně vyhledáváme, přičemž je nám o nich známo, že svůj obor jako stálou živnost neprovozují. Jak vidno, někdejší synonymum »diletant = amatér« ztrácí někdejší etymologicky významové opodstatnění, leč právě tak na druhé straně ono nemyslitelné synonymum »profesionál = ochotník« nečekaně začíná nabývat smyslu. Jaroslave Kubeši, pověz mi, kterak si představuješ ideální dovolenou? Jak? Že mám už dodělanou i tu rekreační chalupu, kde zaslouženě odpočívám... Střídavě že za mnou jezdí blízcí kamarádi a má početná rodina, prostě všichni, které rád vidím a mám je rád... Těším se, že si konečně užiju trochu přírodu, budu posedávat na březích Volyňky, kochat se barevností a vůní lužních květů, pozorovat let vážek, třepetání motýlů, poslouchat cvrlikání cvrčků a zpěvu rozličných ptáčků, dívat se, jak se tam ve vodě cachtají ladné víly a jak na ně líčí tenata zelení hastrmani… Panebože, co to tu melu… chci říci: růžoví vodníci… To víš, no jistě, růžoví… Foto © Pavel Hrdina | |
| Chronologie snímků seshora: W. Kohlhase – R. Zimmerová: Ryba ve čtyřech (1); E. Vachek: Pec (1); C. Confortés: Maraton (1); L. Smoček: Piknik (1); A. L. Kopit: Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě zavřela v šatníku a mně je tak smutno (2); D. Kaminka: Osamělost fotbalového brankáře (1), P. Süskind: Kontrabas (1); R. H. Douglas: Tajemství Větrného kaňonu (2); Jan Sovák: Návrh plakátu k westernové komedii; W. Shakespeare: Hamlet (1); Z. Pošíval: Případ klaunova omšelého kabátu (2); J. C. Carriére: Zápisník (3) a v závěru opět Případ klaunova omšelého kabátu (1). | |
| Příště: ŽENA EVROPY O Rut Kolínské, matce pěti dětí, jež jako první Češka byla v Kodani jmenována Ženou Evropy, což na rozdíl od zahraničního tisku proběhlo u nás bez valného povšimnutí, ale rovněž i o tom, jak ji Václav Havel navrhoval jako kandidátku na prezidentku republiky. | |
| Dosud uveřejněné | |
Foto © Pavel Hrdina
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 05. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Milan Lasica |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Vladimír Just |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ivan Kraus |